Sudetské restituce na obzoru?

Kladu si záměrně otázku, zda jsou, či nejsou v reálně dohledném čase na obzoru nové restituce? Tentokrát po církevních, a abych se snad nedopustil hříchu, tak správně uvedu, že nikoliv restitucích, ale po navrácení majetků církevním a jiným náboženským společnostem.

Jsem však přesvědčen, že velká většina občanů České republiky je vnímá prostě jako ničím neoprávněný dar státu, zastupujícího celou občanskou společnost, především římskokatolickému kléru. Tomu zjevně žádná mince není proti srsti, a tak přes dohody s dřívější pravicovou vládou vesele podává i individuální žaloby na jiné než státní vlastníky údajného církevního majetku. Cítím vždy zadostiučinění, když se nějaký soud rozhodne, že ten či onen zámek, budova, mobiliář či obraz římskokatolické církvi nepatří.

Je mi líto sociálně demokratické strany, která své pozdní probuzení ve věci církevních restitucí skrečovala výměnou za vládní podporu ze strany KDU-ČSL. Nejde mi teď o její slib voličům, konečně církevní restituce mohla s klidem zastavit prezidentem jmenovaná prozatímní vláda Jiřího Rusnoka. Ta ji však naopak zákonným opatřením zabezpečila životnost. I to je politika.

Dnes ve vládní koalici právě díky KDU-ČSL nejede přes církevní restituce vlak. To bylo křiku, když poslanci za KSČM nenavrhli nic jiného než řádné zákonné zdanění onoho velkorysého daru církvím. Nebo třeba chránit areál Pražského hradu jako sídlo vrcholné hlavy českého státu prezidenta republiky zvláštním zákonem. Měl jsem pocit, že kdyby arcibiskup Duka mohl, uvalil by autory zákona do několikanásobné klatby.

Římskokatolická církev však chce více, chce finanční prostředky investovat nejen ekonomicky, nýbrž i politicky. Potřebuje k tomu vhodnou politickou stranu a možná ji již dávno nalezla. Tak v mnohými ekonomy propagované konjunktuře národního hospodářství, poklesu nezaměstnanosti se do popředí nenápadně dostávají témata například odsunu tzv. sudetských Němců a po českém národě se žádá shovívavost, trpělivost, soucit a sebepokání. Registrace sudetoněmeckého krajanského sdružení Nejvyšším správním soudem nebyl z mého pohledu správný krok.

To, že minulý rok místopředseda vlády ČR Pavel Bělobrádek natočil pozdrav na sraz Sudetoněmeckého landsmanšaftu, je od člena vlády samostatné České republiky nehorázné. O to víc přímá účast ministra kultury Daniela Hermana na tomto srazu s textem jeho zdravice. Nejde přece o žádné respektování národa českého a německého. Zcela jasně jde o to, vytvořit politický prostor pro takový politický subjekt, který bude zvolna obhajovat v českém prostředí rostoucí požadavky dnes již převážně potomků bývalých čs. Němců odsunutých z českých zemí na základě dohod vítězných mocností. Jakékoliv symbolické či materiálně věcné restituce mohou přijít později. Ostatně, vztah potřebnosti jim vyjádřil i předseda vlády Bohuslav Sobotka.

Současná koaliční vláda je slabá, čelí pokusu o převrat, špiclování, donášení, boj mocenských složek se stal realitou. Vláda kasuistiky hasí jeden problém za druhým a předáci koaličních stran bojují o svou osobní moc. Smutno je mi, když si uvědomím, že dávno, velice dávno přestala být zbylá Česká republika suverénním státem a stala se polokolonií. O to víc, když domýšlím nebezpečí revanše neonacistů, začínajících mít oporu u jedné z vládních stran.

Nejsou to tedy jen práva sociální, pracovní, ale dnes primárně i odmítnutí této současné nesvéprávné vlády. V době vysoce zostřujících se mezinárodních rozporů kapitalistického světa. V době, kdy na hranicích s Ruskou federací je koncentrováno více vojenských zbrojních systémů, než tomu bylo v předvečer druhé světové války, a kdy současná vlna konjunktury nemusí mít dlouhého trvání. Výroky a praktické kroky některých našich vládních představitelů nabývají jasného čitelného významu. Myslím si, že mír je to nejcennější, co máme, a rozhodně lidé netouží sedět ve vojenských vlacích či pochodových kolonách a zpívat slova písničky z prvé světové války My jdeme na Rusa, nevíme proč.

Stanislav GROSPIČ, poslanec (KSČM), Haló noviny, 20.6.2016, str. 3

Přišlo e-mailem