Eva Hahnová, Hans Henning Hahn
Mnozí komentátoři česko-německých vztahů se dnes domnívají, že problém, kterému se v Německu říká sudetoněmecká otázka, vznikl následkem údajně přemrštěného českého nacionalismu či poválečného odsunu německého obyvatelstva z Československa. To není pravda. Proto by bylo mylné očekávat, že by česko-sudetoněmecké problémy byly vyřešeny, kdyby bylo v ČR více soucitu vůči odsunutým. Podle názoru sudetoněmeckých politiků je tzv. sudetoněmecká otázka problémem státoprávně-teritoriálním, jehož historie začíná dávno před druhou světovou válkou a odsunem.
Krátce před pádem komunistického režimu byla sudetoněmecká otázka definována v jedné z mnichovských propagačních brožur následujícími slovy: "Přibližně 3,8 milionů Sudetských Němců (z toho asi 2,7 milionů ve SNR) je oprávněno požadovat naplnění svého nároku a skutečně vlastnit své domovské území. Chtějí se na základě svého práva na domov pokojně bez užití násilí vrátit do Sudetské oblasti a samostatně na základě práva na sebeurčení rozhodnout o svém budoucím politickém postavení a státoprávní přináležitosti." Za politickou reprezentaci Sudetských Němců jako národnostní skupiny je SRN považována organizace Sudetoněmecký Landsmannschaft a v jejích stanovách je zakotven i požadavek "prosadit právní nárok na domov, jeho opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny". Vzhledem k tomu opakují sudetoněmečtí politici již po generace, že jejich hlavním cílem je dosáhnout práva kolektivního sebeurčení v pohraničních oblastech ČR, které označují vlastním verbálním novotvarem jako Sudetenland. Proto v roce 1992 prohlásil např. člen presidia spolkové organizace Landsmannschaftu a jeho zemský předseda v Dolním Sasku Alfred Ardelt: "Češi okupovali 1918 německé území, museli ho v roce 1938 vydat, obsadili ho v roce 1945 znovu a dodnes ho drží pod okupací." Jinými slovy formuloval Ardelt stejnou pozici v roce 1995: "Čechům nesmí být nic odejmuto, co jim patří. Sudetenland jim nepatří, ten obsadili a ten stále ještě okupují."
Tyto státoprávně-teritoriální představy jsou dnes hlavní překážkou v česko-sudetoněmeckém dorozumění. Podobně tomu však již bylo i před půl stoletím při jednom z prvních poválečných pokusů o česko-sudetoněmecký dialog, ke kterému došlo v roce 1956. Již tehdy nestály v cestě vzpomínky na odsun či rozdílné soudy o osudu Němců v poválečném Československu.
Významný československý diplomat Karel Lisický (1893-1966) patřil jako celá řada dalších poúnorových emigrantů ke kritikům způsobu, jakým se zacházelo po válce s německým obyvatelstvem. Takový postoj nebyl v emigraci novým či ojedinělým jevem, nýbrž navazoval na podobné kritické hlasy ze stránek předúnorových nekomunistických časopisů, jako byl Peroutkův Dnešek či katolické Obzory. Lisický ale patřil i k těm českým emigrantům, kteří se z pokoušeli o dialog se sudetoněmeckými organizacemi. V jednom svých projevů před zástupci Landsmannschaftu položil Karel Lisický v roce 1956 svým partnerům následující otázku: "Vy odůvodňujete své požadavky na odškodnění utrpěného bezpráví, a především váš nárok na návrat do vašich dřívějších domovů politicko-filozoficky formulovaným principem, který nazýváte právem na domov. Já zde nejsem, abych s vámi vedl diskusi na toto téma, nýbrž abychom si vyjasnili, oč přesně jde. Tedy: jde o právo na domov - jenže: zde narážíme na nejasnost nejen co se mne týče, ale Čechů vůbec. Když Konrad Henlein v září 1938 jménem svých přívrženců prohlásil, Wir wollen heim ins Reich!, tak bylo každému jasné, co tím mínil. Když ale vy dnes, tentokrát z Říše voláte ,Wir wollen heim! , tak vám musím položit otázku: Kde je váš domov?"
Lisický byl ve svém dialogu se zástupci Landsmannschaftu konkrétnější a přesnější, než bývá dnes zvykem. Proto specifikoval i právě nadhozenou otázku: „Je vašim cílem zajistit budoucnost vaší domoviny uvnitř německých hranic, nebo jste ochotni uznat veřejně – co se našeho vzájemného vztahu týče – hranice Německa z roku 1937?“ Těmito slovy formuloval Lisický otázku ohledně výchozích premis pro své rozhovory se sudetoněmeckými politiky: „Bez takovéhoto předběžného vyjasnění nevidím žádnou možnost k úspěšnému navázání a cílevědomému vývoji vzájemných vztahů." Protože se mu nedostalo jednoznačné odpovědi, skončil jeho pokus o česko-sudetoněmecký dialog bez úspěchu.
Lisický znal pozici svých partnerů, a byl si proto vědom i toho, že se jejich činnost týká především hranic českého a německého státu. První mluvčí landsmannschaftu Rudolf Lodgman von Auen sice neodpověděl otevřeně, ale v roce 1961 formuloval svůj postoj neméně jednoznačně, jako zněla Lisického otázka: "Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, kdy vstoupilo do války; s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937." Lodgman se. domníval, že každá německá vláda by měla při mírových jednáních vycházet z tzv. německých sídelních území "a nikoli hranic, které vznikly historickým vývojem prusko-rakouského dualismu a smlouvami z Versailles a St. Germain".
SRN tehdy považovala za právoplatné hranice německého státu z roku 1937 a po pádu komunismu uznala hranice, které vznikly v roce 1945. Přesto se však od sudetoněmeckých požadavků o právu na domov a sebeurčení na druhé straně česko-německých hranic ještě žádná spolková vláda nikdy nedistancovala. K údajně "německým" sídelním územím, na která se Lodgman von Auen (1877-1962) odvolával, se dodnes počítá i české pohraničí, kterému se v Německu dnes běžně říká Sudetenland. Avšak to nikdy - kromě doby pod nacistickým režimem z let 1938-1945 - neexistovalo jako území vymezené v jakékoli etnické, kulturněhistorické, administrativní či dokonce státoprávní formě. Přesto se sudetoněmecké organizace pokoušejí podložit své státoprávní představy historicky.
K nejstarším standardním dílům tohoto druhu patří kniha Hermanna Raschhofera "Sudetská otázka: Její mezinárodněprávní vývoj od první světové války až po současnost", která vyšla v Mnichově 1953 a byla nově vydána členem mnichovské vědecké společnosti Collegium Carolinum Ottou Kimminichem v roce 1988. Nejnovějším takovým dílem je edice Fritze Petera Habela z roku 2003 "Dokumenty k sudetské otázce: Nevyřízené dějiny“. Jak se dočteme na obálce, autor se zde na 1457 stránkách pokouší dokázat své tvrzení, že Česká republika "opanovala" neprávem a bez "právoplatných vlastníků území o velikosti 27 000 km2. Kniha je prezentována jako dokumentace "všech aspektů tohoto aktuálního problému: od Listiny svobod pražských Němců (kolem r. 1175) až po Chartu lidských práv EU (2001)". Přitom je řeč o "celosvětovém boji národů" proti "ideologickým mocipánům a byrokratům", jehož součástí je prý i sudetoněmecká otázka.
Proč tato rétorika připomíná spíše první polovinu 20. století než současný politický život? To lze pochopit, seznámíme-li se s životopisy právě zmíněných autorů. Lodgman von Auen patřil jako tzv. zemský hejtman Německých Čech k vůdčím osobnostem prvního pokusu o odtržení pohraničních území z roku 1918/19. O dvacet let později vítal nadšeně Adolfa Hitlera jako údajného osvoboditele sudetských Němců, a proto nepřekvapuje, že se ani po dvaceti letech nedokázal rozloučit se svým celoživotním snem o Velkoněmecké říši. K nositelům stejné tradice patřil i Hermann Raschhofer (1905-1979). Tento důvěrný přítel a spolupracovník K.H. Franka se zaobíral již u příležitosti 5. výročí Mnichovské dohody v roce 1943 projektem obsáhlé dokumentace sudetoněmecké otázky, která se měla stát součástí protibenešovského a protispojeneckého propagandistického úsilí. Že je jeho dílo z roku 1953 napsáno ve stejném duchu, nemůže překvapit. Autor nejnovější zmíněné publikace Fitz Peter Habel se sice narodil teprve v roce 1931, a proto nepatřil k nacistickým nositelům velkoněmeckých tradic, ale působil po celý život v prostředí sudetoněmeckých organizací, dominovaných právě onou tradicí, na jejímž počátku stál Lodgman von Auen jako první dodnes uctívaný sudetoněmecký politik.
Nejvýznamnějším protagonistou sudetoněmecké otázky byl Konrád Henlein (1898-1945). Jemu se s podporou Hitlera na několik let skutečně podařilo česká pohraniční území z jejich tisíciletého svazku zemí Koruny české vytrhnout a převést do správy Velkoněmecké říše. Jeho četní spolupracovníci pokračovali ve své politické činnosti i po odsunu. V demokratickém Západním Německu se jim podařilo instrumentalizovat vzpomínky na odsun jako legitimizaci jejich starého úsilí v nových, poválečných podmínkách. Tato kontinuita mezi poslední předválečnou Sudetoněmeckou stranou v Československu a v roce 1950 založenou spolkovou organizací Sudetoněmeckého Landsmannschaftu v SRN se projevuje v mnoha směrech, a to nejen ve snaze o tzv. znovuzískání Sudetenlandu, ale také v každodenní rétorice, symbolice a rituálech, v organizačních strukturách stejně tak jako v antidemokratickém dědictví, k němuž se Landsmannschaft se všemi přidruženými organizacemi dodnes hlásí.
Zastánci těchto tradic propagují následující obraz českých dějin: První Československá republika je považována za chybně konstruovaný stát, který se 1938 následkem nacionalistické české politiky rozpadl; v roce 1945 byl znovuvytvořen následkem dalších chybných rozhodnutí spojeneckých mocností, které navíc české společnosti dovolily využít údajné celoevropské touhy po pomstě k tomu, aby naplnila své údajně po generace hýčkané plány vyhnat německé obyvatelstvo. Tyto dějinné obrazy nevznikaly postupně na základě zkušeností z politických konfliktů česko-německého spolužití v českých zemích či historického bádání. Jak již samy Lodgmanovy, Raschhoferovy a Habelovy spisy ukazují, vycházejí z tradic německých pokusů o vytvoření tzv. velkoněmeckého státu; ty sahají zpět až do roku 1848 a vztahují se na nejrůznější území mezi řekami Mósa, Njemen, Adiže a Belt, jak se po generace zpívalo v německé hymně.
Sudetoněmecká otázka jako státoprávně-teritoriální požadavek jedné části bývalého německého obyvatelstva v CSR a později oné části odsunutých, kterou zastupují sudetoněmecké organizace, nevznikla následkem jakéhosi specifického problému česko-německých vztahů. Od samého počátku byla součástí tzv. německé otázky, tj. hledání hranic moderního Německa. Toto od roku 1848 virulentní téma evropského politického života se dotýkalo v různých dobách a formách téměř všech sousedních států Německa, především ale Francie, Belgie, Dánska, Polska, Rakouska a v neposlední řadě i Československa. Příčiny vzniku sudetoněmecké otázky lze pochopit pouze v tomto kontextu tzv. německé otázky a nikoli z historie česko-německých vztahů. Dějiny českých zemí nás seznamují pouze s následky tzv. německé otázky, které od roku 1848 česko-německé spolužití v českých zemích zatěžovaly. Vnitropolitické česko-německé konflikty v historii českých zemí patřily k běžným problémům multikulturního spolužití a byly řešeny běžnými politickými kompromisy, zatímco rozdílné státoprávně-teritoriální cíle přerůstaly v reálně politický problém pouze tehdy, když se jim dostalo zahraničněpolitické dimenze. Fakticky se tak stalo pouze za asistence Hitlera, protože on byl jediným německým státníkem, který pokusy o státoprávně-teritoriálního roztržení českých zemích podpořil.
Nositelé sudetoněmecké otázky hledali podporu u nositelů velkoněmeckých tradic v Rakousku a Německu, zatímco se mnozí Němci z českých zemích k těmto tradicím nikdy nehlásili. Landsmannschaft nemá dnes mnoho členů z řad odsunutých, ostatně mnozí z nich patří k jeho kritikům. Jeden z nich, Kurt Nelhiebel z Brém, se již v roce 1962 ve své knize "Henleins gestern und heute" (Henleinové včera a dnes) vyslovil ostře a jednoznačně proti tradicím, ke kterým se Landsmannschaft hlásí, a patří dodnes k nejlépe informovaným, byť v Česku neznámým, pozorovatelům sudetoněmeckého dění. V politickém životě SRN se zastáncům sudetoněmecké otázky sice dostává finanční a rétorické podpory, ale vývoj posledních 15 let ukazuje, že jejich cíle dnes nesdílí žádná politická strana. I přes neúnavnou agitaci a nejednu vpravdě hlasitou mediální kampaň za zrušení tzv. Benešových dekretů z let 1999-2002 - je nutné si uvědomit, že nositelé sudetoněmecké otázky po druhé světové válce nezískali ani jediný faktický politický úspěch.
Velká část německé veřejnosti si dnes neuvědomuje, jaké cíle sudetoněmecké organizace sledují, a domnívá se, že jsou to jakési charitativní spolky pro péči o odsunuté. Se směšováním debat o odsunu a požadavků Landsmannschaftu se setkáváme často i v české veřejnosti. Především mladší generace dnes sudetoněmecké tradice málo znají. Proto si mnozí žurnalisté neuvědomují závažnost otázky, kterou sudetoněmeckým politikům položil Karel Lisický v roce 1956. Pod pojmem "domov" si lidé dnes často představují soukromé domovy bývalých odsunutých a netuší, že tradicích volání po právu na domov a sebeurčení stálo již u kolébky ČSR v roce 1918 a v sudetoněmeckých vždy znamenalo požadavek odtrhnout české pohraničí a připojit je k Německu. Následkem těchto neznalostí se šíří v české veřejnosti nepochopení pro důvody, které vedou českou politiku a diplomacii k odmítnutí jakéhokoli jednání s Landsmannschaftem o jeho požadavcích: Jako představitelé české státnosti nejsou oprávněni k tomu, aby stavěli integritu státu, který reprezentují, v potaz.
Nechceme-li přenechat česko-sudetoněmecké vztahy jen nesrozumitelným kampaním zvenčí a emocionálně artikulovaným konfliktům uvnitř české společnosti, bylo by jistě záhodno, aby se čeští občané seznamovali důkladněji než doposud jak s historií tzv. sudetoněmecké otázky, tak i s počínáním jejich současných nositelů. Teprve pak se nám může dařit ani nepodceňovat, ale ani nezveličovat závažnost státoprávně-teritoriálních (či jiných) požadavků sudetoněmeckých organizací a pochopit, že jejich cíle a politické návyky jsou přežíváním kulturně historických tradic, s nimiž se německá veřejnost od konce druhé světové války celkem úspěšně vyrovnává. Edice „Přísně tajné“, 2/2008, str. 135-141
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 356. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz