Daniel Strož
Nedávné vystoupení předsedy české vlády Petra Nečase před poslanci Bavorského zemského sněmu, za které tam sklidil ovace ve stoje a pochvalu předáků landsmanšaftu, rozpoutalo předpokládanou pozornost českých mediálních prostředků. Z mnoha publikovaných příspěvků však čiší nedostatečná znalost materie, anebo – nechci být zlý – možná též záměrná snaha o manipulace. Domnívám se proto, že čtenářům neuškodí, přečtou-li si můj článek k tomuto „sudetoněmeckému“ tématu, publikovaný již 3. 9. 2009 tiskem a převzatý hned poté Ministerstvem zahraničí České republiky, na jehož webových stránkách (www.mzv.cz) je vyvěšen do dnešních dnů.
Sudetoněmci, organizovaní v sudetoněmeckém landsmanšaftu, nepřestanou nikdy provokovat, dokud se jim nedostane rázného a definitivního odmítnutí českou vládou. Zdůrazňoval jsem to v posledním dvacetiletí mnohokrát a věnoval tomu i podstatnou část své poslanecké práce v Evropském parlamentu. Dosavadní lavírování politiků této země je utvrzovalo pouze v tom, že - jak oni sami říkají - „retardovaným Čechům stačí donekonečna vnucovat náš pohled na dějinné události, až mu nakonec uvěří a podlehnou“.
Vítám proto, že Ministerstvo vnitra tohoto státu se konečně rozhoupalo a zakázalo založení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. A je také naprosto správné, že zákaz byl zdůvodněn předpokládaným porušováním Ústavy a zákonů České republiky, protože tomuto seskupení skutečně jde v první řadě o zrušení tzv. Benešových dekretů, po němž by následovalo navrácení zkonfiskovaného majetku, finanční odškodnění a naplnění územních požadavků. A nejen to: tito sudetoněmci jdou tak daleko, že vyžadují dodatečné potrestání „českých viníků“, kteří měli podíl na jejich odsunu a veškerém násilí, k němuž při něm došlo.
Vlastní účast na protektorátním masakrování českého obyvatelstva přitom odmítají, nebo je omlouvají tím, že se tak dělo na příkaz hitlerovského režimu. Nahlédne-li ale kdo jen letmo do minulosti poválečných předáků landsmanšaftu, zjistí velmi záhy, že většina z nich byla aktivními nacisty a členy NSDAP. A pokud by se snad někdo chtěl nezkreslenou sudetoněmeckou historií zabývat hlouběji, doporučuji mu knihu Sudetoněmecké kapitoly od Emila Hrušky, které jsem ještě jako europoslanec pomohl k vydání.
Zatímco Češi před těmito fakty strkají již po celé popřevratí hlavu do písku, nevynechávají vůdcové landsmanšaftu jedinou příležitost otravovat evropské ovzduší neustálým omíláním svých požadavků. Hybné páky mají i v Evropském parlamentu; zde zastupuje jejich zájmy europoslanec za bavorskou CSU Bernd Posselt, jinak současně tzv. mluvčí sudetoněmecké organizace, v níž je toto označení nejvyšším postem.
Sotvaže se Česká republika ujala v letošním prvním půlroce předsednictví v Radě EU, Posselt na ni opětně zaútočil svým panovačným stylem, na který jsem reagoval (12. ledna 2009 ve Štrasburku) takto: „Pane předsedo, kolegové, poslanec Bernd Posselt, který je tu za bavorskou stranu CSU, ale vede i sdružení vysídlených sudetských Němců, navrhl, aby Česká republika během svého nynějšího předsednictví ukončila platnost tzv. Benešových dekretů. To je nehorázná a pro Českou republiku i nesplnitelná výzva!
Víme přece, že dekrety vznikly po druhé světové válce v souladu s postoji vítězných mocností a nahrazovaly zákonné normy až do zvolení řádného parlamentu. Nejde tedy o nějaký ´rakovinový nádor v evropském parlamentním pořádku´, jak Posselt řekl. Něčím, jako rakovinovým nádorem, je podle mne sdružení pana Posselta, které jedná v přímém rozporu s cíli moderní evropské integrace prosazované EU.
Zatímco pan Posselt útočí na Českou republiku, žijí v ní a pracují spokojeně tisíce německých občanů. A pobývají v ní houfně i ti kdysi sudetští Němci v důchodovém věku. I já osobně jsem příkladem toho, že v dnešní ČR neexistuje averze proti Němcům. Jako občan Německa jsem byl za ČR zvolen do tohoto Parlamentu.“
Hlupák ten v této republice, kdo by se domníval, že s landsmanšaftem lze dojít k nějakému rozumnému kompromisu. Vždyť hned od počátku jeho vedení zavrhlo tzv. česko-německou deklaraci z roku 1997, v níž oba státy vyjádřily lítost nad utrpením, které si vzájemně způsobily a zároveň se shodly, že spáchané křivdy náleží minulosti. Tato organizace se nikdy nespokojí ani s ústupky, kterých se jí dostalo zřízením Sudetoněmecké kanceláře v Praze, nebo tím, že její členové mohou konat své srazy na území českého státu. Prozatím poslední sraz hostila počátkem letošního srpna Plzeň a uspořádala jej jedna z „umírněných“ odnoží landsmanšaftu, tzv. Ackermann-Gemeinde. Její předseda Adolf Ullmann to zdůvodňoval tím, že „chtěli poznat reálný vztah mezi Čechy a Němci a také to, co se tady změnilo za posledních dvacet let od doby revoluce“.
Nikdo v českých tištěných médiích (vlastněných ovšem již dávno především těmi nejkonzervativnějšími německými tiskovými magnáty) samozřejmě příliš nezdůrazňoval, kdo si tu s nimi - kromě několika místních panáků z ODS a církevních potentátů - notoval hned v prvním dnu zasedání. Považovali asi za nevhodné v předtuše blížících se předčasných voleb šířit, že v tom „nejpřátelštějším pohovoru tu spolu setrvali“ také Bernd Posselt a Karel Schwarzenberg.
V jednom z posledních interview (Právo, 29. 8. 2009), které pan Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena, princ ze Schwarzenbergu, poskytl, obává se tento, prý mezitím jeden z nejoblíbenějších českých politiků a lídr úspěšně se profilující strany TOP 09, že už se prý sbírají kýble močůvky, které na něho „někteří kabrňáci“ budou chtít vylít. Nehodlám mu ušpinit sako, ale přesto bych byl rád, kdyby českému nárůdku přinejmenším vysvětlil, proč se dává bez hlesu řadit k české šlechtě, když se jeho němečtí předci zmocnili majetku až v době pobělohorské, a také to, proč se v týdeníku Sudetendeutsche Zeitung (jako příklad beru vydání z 9. 1. 2009) nechává označovat za Sudetoněmce.
Píší tam o něm, překládám: „Sudetoněmec, kdysi z Československa vyhnaný, český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.“ Občané této země jsou bohužel drženi v hluboké nevědomosti, na kterou nemohou, než nakonec doplatit. Dá se ale také říci: Každý svého štěstí strůjcem.
(Autor byl v letech 2004-2009 poslancem Evropského parlamentu)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz