nahnědle včerejší
V Sudetendeutsche Zeitung z 30. kvěna vyšel článek „Benešova pomsta“ od Fr. Bauera, volně a kráceně přeložil ing. J. Liška. Pan autor nám oznamuje, že vyšla brožura „Benešovy dekrety: Vyhánění, genocida“, kterou vydal Ústav Felixe Ermacory ve Vídni. Již podle názvu brožurky můžeme říci, že „slavný“ ústav vstoupil do propagandistické řeky sudetů.
Především je třeba uvést, že nebyly žádné Benešovy dekrety, ale od počátku stále jen dekrety prezidenta republiky. Text těchto dekretů připravovala československá londýnská vláda v čele s dr. Janem Šrámkem, předsedou Československé strany lidové a blízkým spolupracovníkem prezidenta E. Beneše. Nadto z hlediska právního posuzovala text dekretů i Právní komise, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, přední lidovecký politik. V komisi pracoval též antifašistický Němec. Dekrety před jejich podpisem prezidentem republiky, dr. E. Benešem, projednávala též Státní rada, které v londýnském čs. prozatímním státním zřízení plnila některé funkce parlamentu.
V době před osvobozením Československa a zvláště po květnu 1945 byly dekrety ještě méně akty samotného prezidenta republiky. Pod řadou z nich jsou podpisy ministrů vlády, zastupujích všechny tehdejší politické strany, tedy ČSL, ČSNS, ČSSD a KSČ a samozřejmě i slovenské Demokratické strany a KSS. Jejich obsahem se později zabývalo i Prozatímní Národní shromáždění, či jeho příslušné výbory. Tyto dekrety byly výrazem politické vůle zdrcující většiny Čechů i Slováků.
Dekrety prezidenta republiky, které byly vydány v letech 1941-1945, převážně v době válečné v Londýně, byly v r.1946 čs. parlamentem dodatečně schváleny. Po ratihabici se staly buď ústavními zákony či zákony Československé republiky a tak vstoupily do československé právního řádu.
Prozatímní Národní shromáždění dodatečně schválilo všechny dekrety prezidenta republiky. Jako v každém demokratickém parlamentu někteří poslanci se zdrželi hlasování, někteří dokonce hlasovali proti. Celkově šlo o nepatrnou menšinu.
Lze však shrnout, že dekrety prezidenta republiky vyjadřovaly vůli velké většiny Čechů i Slováků. A to je právě to, co sudeti se snaží zatajovat, nebrat na vědomí. Proto také, zcela v rozporu s historickou pravdou, mluví stále, bez ohledu na fakta, o Benešových dekretech. Do jejich revizionistických a někdy až i revanšistických koncepcí se pravda holt nehodí.
V uvedeném článku je ještě jedna perla obzvlášť falešná. Dr. E. Beneš je označen samozvaným prezidentem. Jde o nesmysl, který si nezaslouží další argumentace. Snad bychom měli říci alespoň několik vět o vztahu A. Hitlera k Benešovi. Říšský vůdce našeho prezidenta nenáviděl z hloubi duše. Šlo o nenávist až chorobnou, jíž infikoval i své okolí. V r. 1938 v jednom ze svých projevů Hitler řekl, že dějiny rozhodnou mezi ním a panem Benešem. Historii však Hitler a banda pohlavárů kolem něj chtěli pomoc. Proto bezprostředně po vyhlášení mnichovského diktátu Německo velkou silou tlačilo, aby prezident E. Beneš se vzdal svého úřadu. Němci hrozili, že budou vůči zbytkovému Československu postupovat tvrdě a bezohledně, pokud prezident ze svého úřadu v době co nejkratší neodejde. Po těchto konkrétních německých výhružkách prezident Beneš 5.10.1938 abdikoval. Pro odchod prezidenta z úřadu byli i někteří představitelé vnitřních fašizujícíc sil.
Hitler měl pravdu, že dějiny jednou rozsoudí při mezi ním a panem Benešem. Zatímco on zemřel vlastní rukou, tak se vyhnul odpovědnosti za spáchané zločiny, i světské spravedlnosti, dr. Beneš se stal prezidentem v osvobozeném Československu. Zákon přijatý našim parlamentem jednoznačně říká, že E. Beneš se zasloužil o stát.
Jak vidíme, není vše tak jednoduché. Nenávist k Benešovi přejali sudeti. Dr. E. hahnová říká, že sudetští Němci jsou dědici henleinovských tradic, takže se nemůžeme ani divit. Důkazy nacházíme v projevech čelných představitelů sudetů, v jejich tisku, prostě všude, kde se někteří z nich objevují a uplatňují.
Lhát o dekretech prezidenta republiky, lhát o dr. E. Benešovi, mluvit o něm jako o masovém vrahu, to vše i další je spojeno neoddělitelně se sudety. To však není cesta, která by mohla vést ke zlepšení vzájemných vztahů a vůbec ne již ke smíření. To je jen další etapa další konfrontace, kterou považujeme nejen za zcela zbytečnou, ale také i za faktor negativně ovlivňující celkové česko-německé vztahy.
Stále a znovu řada skutečností prokazuje pravdivost výroku dr. Evy Hahnové, že sudetští Němci jsou dědici henleinovských tradic.
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz