Sudeti, prchalovci, ministryně Marksová a Wiesbadenská úmluva
Nedávno B,. Posselt ve svém článku „Společně žit v pravdě“, který byl uveřejněn v Sudetendeutsche Zeitung dne 24.3.2017, si pochvaloval, co všechno odvážní křesťané, jmenovitě uvedl premiéra B. Sobotku, Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, udělali pro smíření se „sudetskými Němci“ a pro rozvoj vztahů Bavorskem a Českou republikou, které byly nemyslitelná ještě před dvěma roky.
„To samé platí“, zdůraznil předseda landsmanů, „i pro ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou. Ta již v roce 2015 vystoupila na sudetoněmecké připomínce Wiesbadenské dohody našeho etnika s Čechy v poválečném exilu v Hessenském zemském sněmu.“ A právě tato slova jsou pro nás velmi zajímavá.¨
B. Posselt mluví o Wiesbadenské dohodě, jíž uzavřeli sudeti s Čechy v poválečném exilu. Když mluvíme o českém exilu po druhé světové válce, vybaví se nám řada jmen československých politiků, kteří založili Radu svobodného Československa (RSČ). Její činnost se odsunutí Němci snažili ovlivňovat ve svůj prospěch. V této atmosféře RSČ si začala uvědomovat, že v průběhu jejího boje proti Sovětskému svazu jí vyvstává další nebezpečí, a to Němci odsunutí z Československa, kteří již v tu dobu zakládali své organizace. Rodil se i „sudetoněmecký landsmanšaft“. Proto RSČ se začala zabývat požadavky landsmanů. Především prohlásila, že odsun Němců z republiky je nevratný, definitivní. Československo viděla RSČ jako jednotný, nedělitelný stát v historických hranicích, tedy v předmnichovských. A na tomto stanovisku setrvala. Uvedená prohlášení RSČ udělala téměř jednotně.
A tak sudeti postupně zjistili, že na české straně nemají žádného významnějšího partnera, zastupujícího český exil, který by byl ochotný s nimi jednat. Zbyli jim jen fašizující prchalovci s vlajkaři, kteří uprchli z Československa, aby se vyhnuli trestu za kolaboraci s Němci. Tak to byli ti Češi, jak říkal B. Posselt, z poválečného exilu,. S nimi pak skutečně uzavřeli tzv. Wiesbadenskou úmluvu. Co bylo na ní tak podstatného, že Posselt o ní často mluví a zdůrazňuje její význam jako vizionářského dokumentu? Především sudeti se měli vrátit do republiky, nikoliv však jako jednotlivci, ale jako národ, který by se v ČSR stal druhým státotvorným národem, jenž by spolu s českým vytvořil česko-německou federaci, v níž by se střídali čeští a němečtí prezidenti.
Brzy však i samotní sudeti pochopili, že střelili kozla. Prchalovci v podstatě nikoho nezastupovali, byla jich jen fašizující hrstka. Sám generál L. Prchala byl jejich stálým dlužníkem. A tak se začali znovu poohlížet po nějakém relevantním partneru. Nikdo nikde takový nebyl, kdo by s nimi na uvedená témata jednal. Nakonec jednali i s F. Peroutkou, který však mluvil v zásadě jen sám za sebe, naštěstí. A proto ani tudy jejich cesta nevedla. A celá desetiletí však neúnavně hledali dále, až v nedávné době začali nacházet. Posselt si mocně pochvaloval i paní ministryni M. Marksovou. Nevíme, co při vzpomínkové slávě tato dáma řekla. Naše média nás neinformovala. Dokonce i ta „sudetoněmecká“ mlčela. Nebo nám něco uniklo? I to je možné. Nebudeme dále rozvádět možné představy. Podívejme se raději na samotnou Wiesbadenskou úmluvu a nějaký komentář k ní. Každý, kdo se s těmito materiály seznámí, si bude moci udělat sám pro sebe obrázek o tom, o co šlo a hlavně o co jde v současnosti.
J. Kovář