Pokud sudeti chtěli a nadále chtějí naplnit svůj program, musejí nezbytně neustále hledat a nacházet na české straně partnera, který by s potřebnou politickou váhou řekl k jejich požadavkům placet. O co šlo a jde? Zjednodušeně a krátce řečeno: sudeti se hodlali a zřejmě i hodlají vrátit do tzv. své staré vlastí, tedy do republiky, nikoliv jako jednotlivci, ale jako sudetoněmecká národnostní skupina, která by měla rovnoprávné postavení s českým národem, byla by tedy druhým národem v českých zemích, a vytvořila s Čechy česko-německou federaci. Samozřejmě by sudeti jako uznaný národ měli právo na sebeurčení, a to až do odtržení, na vrácení majetku či na náhradu škod. Němci by ve federaci nemohli být přehlasováni.
Tento program německé ústavní orgány nemohou, především z mezinárodně právních důvodů, oficiálně podporovat, ale můžou, a to také činily a činí, k němu určitým nezanedbatelným způsobem přispívat. Program sudetů, a to i částečně, může být tedy uskutečněn jen ve spolupráci s nějakými politicky významnými českými subjekty, které na jeho základní požadavky přistoupí. A to je důvod a i konečný cíl politiky smiřování sudetů.
A proto sudeti již více než 60 let hledají jím nakloněné politicky relevantní české skupiny. Jejich sudetoněmecký landsmanšaft (SL), tvořený Witikobundem (WB), Ackermann-Gemeinde (AG) a Seliger-Gemeinde (SG), jistou svou určitou odlišností napomáhá při utváření kontaktů s Čechy různě zaměřenými. Ovšem je nutné si uvědomit, i když jednotlivé části SL budeme hodnotit různě, některé třeba lépe a druhé negativně, že mají jeden společný program, dávno již postupem času překonaný, který dosud nedokázali přizpůsobit novým podmínkám. Je třeba v zájmu pravdy dodat, že AG i SG již před několika lety se snažily některé programové body přiblížit realitě, ale nic nevíme o tom, že by původní sudetoněmecký program byl v tomto smyslu novelizován.
K hledání sudetomilů
Když prchalovci se v krátkém čase téměř rozplynuli, když jejich politická váha nabývala spíše záporných hodnot, začali sudeti hledat v českých exilových řadách spřízněné duše. Rada svobodného Československa (RSČ) plně hájila zásadu, že odsun německého obyvatelstva z ČSR je nevratnou záležitostí, stejně tak jako předválečné hranice republiky a její nedělitelnost. Tudy pro ně cesta tedy nevedla.
Byli zde však jednotlivci, kteří v čs. exilu něco znamenali, a byli i k sudetům, z důvodů, o nichž se nehodlám rozepisovat, příznivě nakloněni. Mezi ně patřil např. republikán dr. Josef Černý a Ferdinand Peroutka. Němci sledovali tyto i další zahraniční české politiky a typovali je podle vztahů k nim. Proběhla jistě řada jednání. Nejúspěšnějším z nich byly letité kontakty s F. Peroutkou, který nakonec veřejně přiznal své osobní smiřování se sudety. Podrobněji o tom píšeme v jiném článku, ale to bylo již někdy v druhé polovině 20. století. Výsledek jednání pro sudety byl vcelku malý až zanedbatelný. Zástupci SL, nebo dokonce reprezentanti samotného Lodgmana von Auen, kteří vytypované jednotlivce navštěvovali a slibovali hory doly, prostě neuspěli.
Destabilizace Československa
byla až do r. 1989, přes značné úsilí mnohých zahraničních skupin, téměř nemožná, výsledky zdaleka neodpovídaly investovaným prostředkům a úsilí. Zato po listopadu 1989 se vše začalo pro sudety slibně rozjíždět.
Samozřejmě sudeti tomuto procesu napomáhali, jak jen mohli Jen si vzpomeňme, jak nám radil O. Habsburk, čestný sudetský Němec. Pryč od centralizovaného státu, federalizovat ho! Stejně smýšlel i Václav Havel. Ve svém projevu na prvním zasedání Federálního shromáždění 23. ledna 1990 předložil návrh o změně státních symbolů, jména armády a názvu státu. Havlův záměr byl přejmenovat Československou socialistickou republiku na Československo a předpokládal, že toto bude okamžitě a bezvýhradně schváleno. Nedošlo k žádné předchozí poradě a poslanci nebyli předem s návrhy seznámeni. Prezidentovi bylo sděleno, že jeho návrh musí projít obvyklou parlamentní procedurou. A výsledkem po pomlčkové válce byl název Česká a Slovenská Federativní republika. Přes „zdárné a úspěšné“ nalezení a vytvoření nového názvu, česko-slovenské spory neutichly. V. Havel úspěšně pečoval o Slovensko. Např. moderní zbrojní závody v rámci naší „odzbrojovací“ politiky Slovákům rušil. Vše nakonec vyústilo v „rozpad“ Československa. Někteří historici mluví o jeho zničení.Tak se nám narodila Česká republika a Slovenská republika.
ČR započíná smiřování s Němci a SR pak s Maďary. Je to pro ně viditelně lepší, než kdyby své požadavky vznášely na Československou republiku. I zamyšlená federace česko-německá se jednodušeji dá vytvořit s českým národem. Trojkoalice česko-slovensko-německá by se mnohem hůře formovala a nadto by nedávala moc šancí pro požadavky Maďarů.
Rozvolňování našeho státu dále pokračuje ve všech oblastech. Halasná menšina, která nás tlačí blíže k Německu a Evropské unii, snící o federalizaci, se těší pozornosti médií. I liberálové volají po „štíhlém“ státu. Asociální česká pravice pokračovala v tomto díle pod pláštíkem reforem. Naše národní bohatství se rozplývá v cizích kapsách. Někteří němečtí novináři „sousedsky“ nám sdělují, že náš stát není ohrožen zvenčí, ale námi samými. Údajně máme špatné vlastnosti. Čím ČR bude slabší, tím více šancí budou mít sudeti pro uskutečnění svých plánů, tím více a úplněji můžeme být vtaženi do německé Evropy. A pak naši „přátelé“, jak již dříve se vyslovili, udělají vše pro to, aby české národní obrození se po druhé již nemohlo opakovat.
Sudetomilské tendence a přepisování českých dějin
Asi od konce 70. let 20. století se v zahraničí i v Československu samém začaly formovat skupiny, které byly pro sudety lákavým objektem. Pozorně sledovali jejich vývoj a samozřejmě je i podporovali, některé více, jiné méně.
Myslím si, že klíčovou událostí pro další vývoj republiky bylo vytvoření Charty 77 v čele s Václavem Havlem.
V tu dobu již i náš exil, který byl mocně početně doplněn lidmi, kteří odešli z republiky po vstupu vojsk Varšavské smlouvy, tedy po 21. srpnu 1968.
Bořivoj Čelovský ve svém díle Mnichovský syndrom píše: „Debatu o odsunu zahájil v roce 1977 slovenský historik Ján Mlynárik, kterému posloužil odsun jako výhodná zbraň ke generálnímu útoku proti "centralistické Praze".Pod pseudonymem Danubius ve Svědectví Pavla Tigrida Mlynárik rozhořčeně definoval odsun jako počin nemorální. Následující písemné debaty, která se táhla skoro po dvě léta, se zúčastnili mj. disidenti Toman Brod, Jiří Doležal, Milan Otáhal, Petr Pithart, Miloš Pojar, Petr Příhoda (všech šest se skrývalo za pseudonymem Bohemus), Milan Hübl, Miloš Hájek, Zdeněk Mlynář, Václav Kural, Jan Křen a Vilém Prečan. Hlasy disidentů, skoro každý z nich v poněkud jiné tónině, vytvořily kantátu, která zněla příjemně uším členů Collegia Carolina a vůbec všech sudetských Němců. Křen souhlasil, že ve věci odsunu je nutná "kritická národní sebereflexe" a uváděl, že německý problém je "v tomto ohledu pro Čechy jedním z nejnaléhavějších"…
„Křen byl nepochybně hybnou pákou úsilí disidentů přehodnotit české dějiny. Na schůzce v hotelu Tichý na Žižkově v únoru 1988, jíž se zúčastnila skoro celá prominence Charty (Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Václav Havel, Ladislav Hejdánek Eva Kantůrková, Ludvík Vaculík, Václav Benda aj.), Křen přednes referát "Historické proměny češství". V němž odsoudil snahu "režimu tzv. diktatury proletariátu zničit duchovně dřívější češství' a "vyhladit národní historické tradice". Nikdo neprotestoval, že tato slova vyřkl tentýž muž, který byl jedním z architektů této obludné revize. Právě tak se nikdo nepohoršoval, když brzy na to se tentýž muž postavil do čela úsilí nahradit dějiny českého národa společnými dějinami Čechů a Němců v Čechách a na Moravě.
Po své reakci na Mlynárikův paličský článek se Křen zabýval otázkou česko-německou se stále rostoucí intenzitou… Avšak Křen to jistě tak nemyslel; pouze sáhl do historie, aby z ní vytáhl jeden příklad nové metody, jak se dívat na minulost - z hlediska nutnosti vzájemného usmíření“ (c.d. s. 29-30).
Klíčovou osobností pro „nový“ vztah k sudetům byl Václav Havel. „Když v roce 1989 jako chartista dostal mírovou cenu Západoněmeckého knižního obchodu, nebylo mu dovoleno přijet do Frankfurtu, aby ji osobně přijal. Místo toho začátkem listopadu poslal, spolkovému prezidentu Richardu von Weizsackerovi dopis, ve kterém mj. psal:
"Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždycky za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje, nýbrž rozšiřuje.“
Tato slova byla přijata s nevolí velké části českého obyvatelstva…“ (B. Čelovský, c.d. s. 19). V. Havel v omluvách pokračoval, i když někdy udělal krok zpět, spíše však pro uklidnění české veřejnosti.
A pak odjel P. Pithart jako první předseda vlády ČR do Mnichova, kde, podle Sudetendeutsche Zeitung, jednal také s vedením landsmnašaftu. Pithart to však dosud popírá. Poté následovaly nejrůznější akce česko-německého smiřování. Katolická církev šla příkladem. KDU-ČSL následovala. Zelení byli v jejím závěsu. Němci vyznamenávali naše sudetomily vysokými vyznamenáními a dokonce i řády, sudeti jim propůjčovali různé ceny a uznání nebo alespoň ústní pochvaly. Činí tak dodnes. Mnichovská Ackermann-Gemeinde koncem 90. let 20. století zřídila svou pobočku v Praze, Sdružení Ackermann-Gemeinde, s českým vedením. Křesťanský demokrat J. Talíř je ještě v současnosti jeho předsedou.
A nebylo to dávno, co jsme měli ministra zahraničních věcí, který mluvil o vyhnání Němců a jejich oloupení, který hlásal, že Benešovy dekrety jsou neplatné a sám Beneš a jeho vláda by patřili, jak tvrdil, před mezinárodní soudní tribunál. Ano, Karel Schwarzeberg se ani netajil tím, že není Čech, ale Böhme. Někteří jej považovali za čestného sudetského Němce. S jeho pomocí si pak sudeti u nás, zvláště v Černínu, podávali dveře. K. Schwarzenberga můžeme považovat za jakéhosi Havla v malém. V patolízalství a ve falešném výkladu dějin, jak si myslíme, nejdále došel P. Nečas. Jeho podbízení sudetům bylo více než zarážející.
A tak sudeti navštěvovali republiku, naši smiřovači pak Německo, obzvláště Bavorsko. Pořádají se i nadále smiřovací akce, které mají nejrůznější názvy. Tzv. česko-sudetoněmecké smiřování se nadále mnohovrstevně organizuje.
Blíží se sudeti svému cíli?
O cílech sudetů jsme zkratkovitě psali výše. Nyní nechme stranou sudetoněmecký program! Vycházejme z toho, o čem mluví např. B. Posselt. Nedávno opakovaně prohlašoval, že sudeti jsou vlastně druhým národem českých zemí. Nejednou mluvil o Wiesbadenské dohodě a vyslovil přání, aby při jednání s českým partnerem tato dohoda sloužila alespoň orientačně. Nezapomeňme, že právě tato dohoda zakotvuje vytvoření česko-německé federace. Nadále usiluje o přímé jednání mezi tzv. sudetoněmeckou reprezentací a českými ústavními orgány. Mluví též o nutnosti zrušit Benešovy dekrety, amnestijní zákon, o bezprávním vyhnání, o odškodnění. Rakouský landsmanšaft jde ještě dále. Výslovně uvádí, že sudetští Němci se svých majetkových nároků vůči ČR nevzdali.
Kdo sudetům může pomoci?
KDU-ČSL již několik let je vůči sudetům maximálně vstřícná, nevíme jen zda příchylnější k nim je P. Bělobrádek nebo Pavel Svoboda. U TOP09 platí to samé. Zelení, zvláště jejich předseda, ing. O. Liška, a M. Horáček, jeden z významných členů, který býval téměř stálým hostem na sjezdech landsmanšaftu, zřejmě drží starou prosudetskou orientaci.
Co udělá v blízké budoucnosti ODS, není jisté. P. Fiala, její nový předseda, je znám jako pionýr německé Panevropy na Moravě. V době svého mládí byl v kontaktu s B. Posseltem i O. Habsburkem. Pravděpodobně od sudetů nemá daleko. Co však učiní v příští době, nelze s jistotou předvídat. Je však téměř jisté, že nebude pokračovat v původní vlastenecké orientaci ODS.
Ale hlasy poslanců těchto stran jsou jen malou menšinou v parlamentu.
Vše tedy bude záviset na tom, jaký vztah k vlastenecké politice, a tím i k sudetům, zaujme ČSSD a ANO 2011, profilování Úsvitu je též otázkou budoucnosti. KSČM k sudetomilským stranám nepatří, podobně ani národní socialisté.
Z uvedeného vyplývá, že žádná zásadní prosudetská změna, vzhledem k současnému rozložení politických sil, není v dohledné době možná. To však nevylučuje činit na smiřovací cestě drobné krůčky „vpřed“, salámová taktika se ostatně již osvědčila. Ještě mnohé může být okrájeno. O „smiřování“ česko-sudetoněmeckém se tedy bude dále mluvit, jednat. V této souvislosti je důležité si vymezit alespoň zjednodušeně pojem smíření. Jím je třeba chápat proces, jehož výsledkem bude naplnění požadavků sudetů alespoň v zásadní podobě. Dokud k tomu nedojde, pak smiřování, podle sudetů, nebude naplněno a bude v něm nutné pokračovat. O takovéto usmiřování však vlastenecké organizace zájem nemají. Ne nemnozí z nás, kteří sledují Sudetendeutsche Zeitung, Sudetenpost a částečně i Landes Zeitung, ví, jak o nás nehezky, velmi slušně řečeno, píší tyto noviny. Vzít však plně na vědomí, že sousedíme s mohutným Německem, i když jeho politiku vnímáme jako dvojakou, a pro nás často i nepříznivou, však musíme. Je to geografická i politická realita. Jí můžeme však do určité míry čelit zahraniční politikou všech azimutů. Stůjme však stále na zásadě, že sudeti, pokud mají nějaké požadavky na nás, můžou je vždy předložit příslušným ústavním orgánům Německa, pro něž není problém vyvolat o nich diplomatická jednání, pokud to uznají za nutné. Proto vytvářet jakékoliv česko-sudetoněmecké instituce, grémia je naprosto zbytečné!. Uvedené opakujme neustále, je to důležité!
Naopak dá se předpokládat, že ve smiřování budou pokračovat uvedené politické strany a katolická církev. Měly by však vědět, že jejich sudetomilství je připraví o hlasy ve volbách, katolickou církev pak o přízeň věřících.
To vše ví i B. Posselt. Zbývá mu tedy dále mluvit o smířování, organizovat akce. Partnery na tyto aktivity na české straně má. I mnohá česká média hudou podle jeho not. České dějiny, ale nejen ty, se budou v tomto duchu dále přepisovat, aby naše mladé generace byly ke smiřování přístupnější, než byli jejich otcové a dědové.
Zápas o naši státnost, o existenci české kultury, jazyka i národa pokračuje. Z hlediska posledních více než dvaceti let, především díky určitým zahraničním silám, převážné části médií a skupině sudetomilů, kam náleží snad i všichni pravdoláskaři, se pro nás nevyvíjí příznivě.
Co uděláme, abychom v tomto historickém boji o charakter našeho státu, o zachování češství uspěli?
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz