Střední školy v Praze za okupace

Prof. dr. Josef Mrázek

Byla to nejstrašnější kapitola v dějinách českého středního školství. Nacistický režim, kterému nebylo nic svaté, vytkl si za poslední cíl zmat českou kulturu, kořeny národního bytí a pak zničit národ. Byl to vyhlazovací boj do všech důsledků nejstrašnějšími zbraněmi.

Předehrou ke zničení středních škol bylo úplné zrušení vysokých skol všeho druhu. Naši nepřátelé počítali dobře, že po zrušení vysokých škol nebude učitelského dorostu pro střední školy, které proto zaniknou.

Černý soumrak nastal, když se střední školy dostaly do rukou Gustava Wernera, nacistického zemského školního inspektora. Od roku 1941 počala redukce. V Praze bylo počátkem školního roku 1941/42 zrušeno 7 středních škol v celém rozsahu, jedna měla být zrušena postupně. V Čechách bylo 16 středních škol v postupném rušení.

Na zbylých středních školách bylo dovoleno otevříti jen jednu první třídu s nejvyšším počtem 40 žáků. Zřizování poboček bylo zakázáno. Do pátých tříd bylo dovoleno přijmouti jen 35 žáků. V roce 1942 zakázali okupanti opravné zkoušky a opakování třídy. Ze žactva čtvrtých tříd musilo opustiti ústav 40% hochů a 50% dívek, ze žáků pátých tříd 15—25 %, z šestých tříd 20—30 %. Také přestup nadaných žáků z měšťanských škol na školy střední nebyl dovolen.

Nacisté vymýšleli další redukce a přivodili katastrofální pokles žactva na středních školách v Praze. V roce 1938 bylo v Praze 24 336 středoškoláků (v tom 9520 dívek), v roce 1944/45 jich zbylo jen 10102 (v tom 3380 dívek). Počet 297 poboček v roce 1938 klesl na 80 pro školní rok 1944/45.

Ve zbylých školách a v redukovaných třídách usilovali nacisté zničiti českého národního ducha. Proto nebylo dovoleno učiti dějinám a české literatuře, české knihy se nesměly žákům půjčovati a učebnice byly zničeny. Pro velké syny našeho národa, jako byl Kollár, Šafařík, Palacký, Masaryk, nebylo v české škole místa.

Zvláštní útok byl veden proti Palackému a proti Masarykovi, jako filosofům smyslu českých dějin. Jejich spisy se spisy Denisovými musily býti dány do stoupy na rozmělnění a každá zmínka o nich byla trestána nejhroznějšími tresty.

Hodin němčiny přibývalo. V každé třídě se jí učilo 8 hodin a kromě toho byla zavaděna dvouhodinová konversace. Německy bylo vyučováno matematice, zeměpisu a později i dějepisu, povolenému v nejvyšších třídách, který ovšem nesměl miti nic společného s českými dějinami. I přírodním vědám mělo býti vyučováno německy a tak by bylo z českých středních škol zbylo jenom jméno.

Německý inspektor G. Werner, horlivý služebník gestapa, šlapal každý pojem práva a cynicky se vysmíval všem společenským zvyklostem. Do školy chodil opilý, v nevhodném obleku, s revolverem v ruce. Začal hrubými urážkami již u vchodu, urážel ředitele, snižoval profesory před žáky, podněcoval udavačství žáků a chtěl je uplatňovati i mezi profesory. Zrádců se našlo mizivě málo, ale přesto mnoho profesorů a žáků zahynulo v koncentračních táborech a na popravištích.

Nebylo odvolání, protože nebylo právního stavu. Profesoři očekávali nejhorší, když se blížili němečtí inspektoři, kterých stále přibývalo a kteří mnoho profesorů nervově zničili, zvláště v době od příchodu Heydricha do Prahy a ve strašném roce 1942. Tehdy zrádce Moravec velmi prudce útočil na školy a profesory a bylo možno očekávati, že s českou inteligencí bude naloženo po vzoru inteligence polské.

Nábor do „Svazu pro spolupráci s Němci" byl prováděn násilnicky. Český profesor však chápal, že s representanty nacistického režimu nemohou míti slušní lidé nic společného. To, že Svaz zanikl již v roce 1942, je důkazem, že k žádné spolupráci nedošlo.

Nejtěžší postavení měli učitelé němčiny, ředitelé, čeští zemští inspektoři a vicepresident české zemské školní rady dr. Dvořák, statečný a neohrožený ochránce českých škol. Zemským školním inspektorům české národnosti byl předepsán počet inspekcí a po každé inspekci žádal Werner nějakou oběť. Bylo jim vyhrožováno zastřelením, pověšením a koncentračním táborem. Inspektor němčiny Vitovský byl skutečně poslán do koncentračního tábora a dr. Dvořák byl zatčen. Všichni se chovali statečně a zachránili velmi mnoho.

Období maturit patřilo k nejstrašnějším obdobím střední školy za okupace. Werner na některých ústavech řádil přímo nepříčetně. Dostavil se obyčejně několik minut před stanoveným počátkem a běda profesoru nebo i předsedovi, který by se o minutu opozdil. Zahájil maturity kaprálským způsobem, nadával, zastrašoval, vyhrožoval pověšením (Lobkovicovo náměstí), vynucoval nejméně 20% propadlých a suspendoval na místě předsedy komisí. Stačilo, aby student Wernera před maturitou pozdravil úklonou a ředitel byl suspendován a třídní profesor byl z trestu z Prahy přeložen (Praha XIX, Sládkova ulice). Pouhá maličkost stačila k tomu, aby byla škola zavřena a žactvu znemožněno další studium. To se stalo v Pelhřimově, Jilemnici, Roudnici, Jihlavě, učitelskému ústavu a průmyslové škole na Kladně. V Praze byly z trestu zavřeny jen některé třídy. Jen stěží ušlo uzavření reálné gymnasium na Lobkovicově náměstí, reálné gymnasium ve Sládkově ulici a řada jiných. Jen ostražitosti a statečnosti profesorů a ředitelů jest možno děkovali, že zbytek středoškoláků mohl studovati a nebyl pohlcen pracovním úřadem nebo koncentračními tábory.

Němečtí pozorovatelé (Beobachtři) při přijímacích zkouškách do středních škol snažili se získávati české duše. O dobrý výběr žáků jim nešlo. To se nejlépe projevilo při zkouškách na ženském učitelském ústavě v Praze I o prázdninách roku 1944. K nejlepším žákyním se vůbec nepřihlíželo a německá „poradkyně" nadiktovala přijetí žákyň se známkami nedostatečnými.

Ani ve školství nemohlo býti řeči o nějaké autonomii, která byla národu slíbena. Řeči o české kulturní autonomii byly vůbec jen předstírání a lež. Každé důležité místo bylo obsazeno nacistou německé národnosti. V tom, že lidé Moravcova rázu nás měli representovati před světem, byla největší urážka české mravnosti a národního cítění. Jaká to byla kulturní autonomie, když se úřadovalo jen německy? Při zahajovací slavnosti t. zv. vzorné české střední školy na Žižkově nebylo promluveno ani jediné české slovo. Němci vůbec neznali naši psychologii, neuvědomovali si nebo nechtěli uvědomiti, že máme národní hrdost, na kterou máme jako kulturní národ plné právo.

Také všeobecné zkoušky z jazyka německého, které musili podstoupiti všichni profesoři středních škol, byly Wernerovi dobrou příležitostí k sužování a urážkám.

Za těchto okolností se nemohla pedagogická a didaktická práce dařiti.

V srdcích profesorů a mládeže rostla myšlenka odvety.

Čeští profesoři a učitelé byli v očích nacistů živel méněcenný a neužitečný.

V pracovním nasazení nesměli býti zařazeni do továren. Pro ně byla jen Todtova organisace, to jest vyčerpávající práce v tunelech, práce nejtěžší a nejnebezpečnější. K tomu je určil sám ministr školství Moravec. Stávalo se, že profesor konal nejhrubší manuální práci a jeho žák, v prospěchu ve škole velmi slabý, byl v tomtéž podniku jako úředník.

Také umístění českých středních škol jest velmi bolestnou kapitolou. Všechny moderní budovy s ústředním topením byly zabrány. Pro školy zůstaly jen budovy staré, nevyhovující, ve kterých se střídalo několik ústavů.

Střední škola tedy okupací velmi utrpěla, avšak národní charakter žactva nebyl dotčen. To se ukázalo při pražském povstání i po něm. Je to jistě také jedna ze zásluh profesorů českých středních škol. Co nesměli při vyučování říci, dovedli naznačiti a byli vždy žákům příkladem věrnosti národu. Vykonali svoji povinnost v době národní poroby a vykonají ji také při budování krásné a drahé republiky Československé.

Z knihy „Šest let okupace Prahy“