Strategie napětí - Síť revolučních buněk a proces s anarchisty – 1. část
Karel Hyka
Celý příběh začal v lednu 2014, kdy neznámá skupina osob či organizace s názvem „Síť revolučních buněk“ (SRB), hlásící se k tzv. povstaleckému anarchismu, začala páchat žhářské útoky s použitím molotovových koktejlů. Mezi první terče, jak Síť uvádí ve svých prohlášeních, patřily policejní vozy, pak proběhla sabotáž výstavby jednoho luxusního domu, útok na mýtnou bránu a prodejnu se sledovací technikou. Útoky probíhaly kontinuálně i v roce 2015. A k poslední akci došlo v roce 2016. Ke každému z útoků vydala Síť revolučních buněk komuniké, které přeposílala různým anarchistickým a levicovým webům. Některé weby tato komuniké zveřejnily, některé to odmítly. Jednou ze skupin, která se rozhodla komuniké zveřejňovat, byť se s praktikami SRB neztotožňovala, byla volná komunita pražských anarchistů, která si říká Voice of Anarchopacifism (VAP). Jedná se o skupinu, která se hlásí k antiautoritářství a nenásilnému anarchismu; staví se proti militarismu, válkám a NATO. Jádro skupiny (tzv. Active Crew) tvoří 2 muži a 3 ženy, přičemž většině je kolem 30 let. O patnáct let starší je Petr Sova, který je tahounem celého projektu.
V polovině roku 2014 byla skupina infiltrována dvěma policisty z ÚOOZ. Jejich oficiálním úkolem bylo ověřit, zda aktivisté VAP nejsou členy Sítě revolučních buněk. Nicméně, jak tvrdí anarchisté, to byli právě policisté, kteří začali přicházet s radikálními návrhy. Nově příchozí byli anarchistům od samého počátku podezřelí. Jedním z navržených plánů bylo provedení útoku zápalnými lahvemi proti nákladnímu vlaku převážejícímu vojenskou techniku (alternativním plánem byl útok proti vlaku převážejícímu vozy Hyundai). Anarchisté se rozhodli sehrát s policisty jakousi hru a na jejich návrh na oko přistoupili, ale svou hru překombinovali, protože čin tohoto druhu je trestný již ve stádiu pokusu. 20. dubna 2015 zakopali společně s policisty dvě zápalné lahve nad vlakovým tunelem v Chuchli. A 28. dubna byli zatčeni společně s dalšími aktivisty v rámci monstrózní policejní „Operace Fénix“, která proběhla v několika městech České republiky. Nejširším společným jmenovatelem všech zatčení je to, že dotyčným „kdosi“ posílal komuniké SRB a oni je publikovali.
Třem členům VAP – Petru Sovovi, Martinu Ignačákovi a Saše Ščambové – hrozí vysoké tresty za přípravu teroristického útoku a zbylým dvěma členkám – Radce Pavlovské a Kataríně Zezulové – hrozí trest za nenahlášení.
Zavádění jedu: FAI a povstalecký anarchismus
Zastavme se nejprve u toho, kde se myšlenky povstaleckého anarchismu berou a kdo za ním stojí.
V neděli 21. prosince 2003 explodovala dvě menší improvizovaná výbušná zařízení umístěná v kontejnerech na odpadky nedaleko bolognského domu tehdejšího předsedy Evropské komise Romana Prodiho (v Jeruzalémské ulici 7). A v sobotu 27. prosince 2003 se vzňal balíček s knihou, když se ho Romano Prodi snažil otevřít ve svém bolognském domě. Zásilka byla adresována jeho manželce a obsahovala román Rozkoš od Gabriela d'Annunzio, který patřil k průkopníkům italského fašismu.
23. prosince byl listu La Repubblica doručen dopis od neznámé organizace Neformální anarchistická federace (Federazione Anarchica Informale – FAI), která se k útoku z 21. prosince přihlásila v textu nazvaném „Otevřený dopis anarchistickému a antiautoritářskému hnutí“. (PDF) V dopisu se uvádí, že FAI zahajuje svou kampaň v souvislosti s pokračujícím sjednocováním EU a přípravou na ratifikaci Evropské ústavy, která přinese pouze nové vykořisťování a nadvládu. Text neférově a velkohubě napadá sociální anarchisty, kteří usilují o společenskou změnu bez použití násilí a terorismu. A pokračuje: „Jsme si vědomi toho, že to nebude dobře ozbrojená minorita, která rozpoutá revoluci, ale jsme odhodláni neodkládat naše povstání čekáním na to, až budou všichni připraveni. Jsme stále více přesvědčeni o tom, že prostá přímá akce proti institucím je efektivnější než tisíce slov.“ Dopis poskytuje návod, jak má taková „neformální federace“ fungovat. „V neformální federaci musí být komunikace postavena na horizontální struktuře a anonymní debatě, která vzejde z praxe (z prohlášení k akcím) a z teorie, která bude obecně rozšířená skrze prostředky komunikace hnutí. Jinými slovy, setkání budou nahrazena anonymní a horizontální debatou mezi skupinami nebo jednotlivci, kteří komunikují prostřednictvím praxe.“ FAI si tedy představuje, že by se již tak izolované anarchistické hnutí mělo dále rozpadnout na skupiny členů, kteří se osobně neznají a nesetkávají. V podstatě má tvořit jakousi anarchistickou al-Kajdu, skládající se z jednotlivých buněk, které spojuje pouze ideologie. Podle FAI: „Každá akční skupina FAI se zapojuje do prokazování revoluční solidarity těm soudruhům, kteří jsou ve vězení nebo na útěku. Tato solidarita se prokazuje předně prostřednictvím ozbrojených akcí a útoků proti lidem a strukturám, kteří jsou zodpovědní za uvěznění našich soudruhů.“
Na samotné Neformální anarchistické federaci je podivné, že její iniciálová zkratka je identická se zkratkou tradiční Italské anarchistické federace (Federazione Anarchica Italiana – FAI). Italská anarchistická federace (což je obdoba české Anarchistické federace) reagovala na dopis prohlášením z 28. prosince 2003. Zde je celý text prohlášení:
Tiskové prohlášení Koordinačního výboru Italské anarchistické organizace
Koordinační výbor Italské anarchistické federace (Federazione Anarchica Italiana) v souvislosti s vystoupením stínové „FAI (Federazione Anarchica Informale)“, která se hlásí k výbuchům v Jeruzalémské ulici v Bologni:
· odsuzuje nebezpečnost a hanebnost toho, že skutečnosti tohoto druhu jsou dávány do souvislosti se zkratkou, která nicméně nepřímo poukazuje ke zkratce FAI – Federazione Anarchica Italiana: ten, kdo vystavuje skupinu soudruhů/soudružek represi, je policajt či jeho spolupracovník;
· připomíná historický výsledek anarchistické organizace, jak se ustavila na kongresu v S. Imier v roce 1872 až po rozhodnutí zakládající UAI [Unione Anarchica Italiana] v roce 1920 a FAI v roce 1945: ORGANIZACE, KTERÁ NENÍ V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEFORMÁLNÍ, protože v průhlednosti a kolegialitě pověření spočívá záruka anarchistické a rovnostářské metody přijímání rozhodnutí;
· opětovně vyjadřuje své odsouzení bomb, dopisních bomb a výbušných zařízení, které mohou udeřit neselektivně, a v každém případě se zdá, že spíše fungují v logice provokace a kriminalizace disentu v médiích, v době, kdy anarchisté jsou mezi protagonisty sociálního boje, ve stávkách za iniciativu proti válce;
· opětovně vyjadřuje, že nástroje anarchistického boje a sjednocených anarchistů jsou rozmístěny v ulicích, ve společnosti, v základních a samosprávných odborových organizacích, v hnutích, v desítkách měst, ve kterých spravujeme věci veřejné, v otevřené opozici vůči logice nadvlády a státního terorismu – za vybudování společnosti svobodných a rovných.
Od prosince 2003 zahájila stínová FAI rozsáhlou kampaň útoků, které pokračují do současnosti. K událostem se vyjádřila koncem prosince 2010 švýcarská organizace Winterthurská anarchistická akce (Libertäre Aktion Winterthur): „Přemýšlíme o dopisových bombách, které byly během posledních měsíců poslány různým státním institucím, zejména ambasádám…. Tento druh praxe nepředstavuje pouze politickou stupiditu, ale také zbabělost a nelidskost. Odesílatelé hodlali – v lepším případě z naivity, v horším případě to byl kalkul – způsobit újmu prostým úředníkům či sekretářkám. Těmito činy se odesílatelé zařadili mezi bezohledné zločince, kteří jakožto sluhové kapitálu pronásledovali a zabíjeli příslušníky pracující třídy. Tyto činy nejsou revoluční, ale jsou projevem politické reakce. V konfrontaci s hanebností těchto činů můžeme dospět pouze k jedinému závěru: Žádná solidarita s ‚anarchistickými‘odesílateli dopisových bomb – nikdy! Před několika lety musely být státem vytvořeny radikální levicové skupiny s cílem přesvědčit obyvatelstvo o potřebnosti dalekosáhlejší represe. Je tragické, že se to evropské kapitalistické třídě podařilo tak snadno. Je pro nás všechny složité adekvátně reagovat na politické a sociální klima, které nás vykořisťované vede k pocitu totálního zmaru. Nemělo by to však být ospravedlněním pro hledání útočiště ve staré iluzi ‚propagandy činem‘ a touze změnit společnost skrze individuální akty násilí.“
Jak uvádí známý novinář Kurt Nimmo: „Neformální anarchistická organizace je klasickou organizací ve stylu Gladio. Byla založena v Itálii a je spřízněná s novými Rudými brigádami-Bojující komunistickou stranou. Původní Rudé brigády byly teroristickou organizací založenou italskou zpravodajskou službou a CIA. Byly úzce spojeny s jazykovou školou Hyperion v Paříži, zástěrkou CIA.“ Cílem Operace Gladio bylo vytvoření atmosféry strachu prostřednictvím teroristických útoků, ze kterých by pak mohla být obviněna anarchistická či komunistická levice. Tato strategie dostala název „strategie napětí“. Kurt Nimmo dodává: „Bývalý italský premiér Giulio Andreotti tvrdí, že Gladio bylo po skončení studené války a zhroucení Sovětského svazu a východního bloku pozastaveno, ale jak každý bystrý student zpravodajských studií ví, tajné operace, které úspěšně neutralizují nepřátele globální elity, se nikdy neodvolávají.“
Operace Gladio
Po 2. světové válce byla pod záštitou NATO vytvořena ve spolupráci s tajnými službami jednotlivých států celoevropská síť záložních jednotek pro případ invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tento projekt, který byl inspirován hnutím odporu z doby války, zahrnoval výcvik, a budování utajených skladů zbraní, střeliva a výbušnin.
Zapojeny do něj byly jak členské, tak nečlenské země NATO. Tato celoevropská síť bývá povšechně označována jako Gladio (meč), ačkoli takto se projekt jmenoval pouze v Itálii. V Belgii měl kódové označení „SDRA8“, v Dánsku „Absalon“, v Turecku „Kontrgerilla“, v Norsku „ROC“, ve Švýcarsku „P26“ atd. Tyto organizace fungovaly zcela mimo parlamentní kontrolu. O jejich existenci bylo zpravidla informováno jen několik členů vlády a premiér. Švýcarský historik Daniele Gänser, který tématu věnoval rozsáhlou monografii nazvanou NATO’s Secret Armies: Operation Gladio and Terrorism in Western Europe (2004), k tomu uvádí: „V podstatě by se dalo říct, že celá západní Evropa byla pokryta sítí tajných armád, jejichž úkolem bylo začít operovat v případě sovětské invaze.“ Jenže sovětská invaze nikdy nepřišla, takže tyto záložní organizace získaly novou náplň činnosti. Od konce 60. do začátku 80. let zachvátila západní Evropu vlna terorismu, přičemž k nejkrvavějším událostem došlo v Itálii.
12. dubna 1969 explodovala bomba v budově Národní zemědělské banky, která sídlí na Piazza Fontana v Miláně. Výbuch zabil 16 lidí a desítky dalších zranil. Z útoku byli z počátku obviněni anarchisté. Gänser ve své knize uvádí, že: „Masakr byl pravděpodobně proveden italskými pravicovými skupinami Ordine Nuovo a Avanguardia Nazionale, které úzce spolupracovaly se záložními armádami…“ (str. 120) Bývalý ministr obrany a vnitra Paolo Emilio Taviani, který stál u zrodu sítě Gladio, později sdělil vyšetřovatelům, že italská vojenská zpravodajská služba SID (Servizio informazioni difesa) chtěla původně útoku zabránit, ale nakonec se rozhodla svalit vinu na anarchisty.
31. května 1972 explodovala bomba ve voze Fiat 500 nedaleko vesnice Peteano a usmrtila tři karabiníky. Anonymní telefonát na policii označil za pachatele Rudé brigády, komunistickou teroristickou skupinu, takže policie následně zatkla přibližně 200 komunistů. Případ v roce 1984 opětovně otevřel soudce Felice Casson, který zjistil, že bombu nastražil člen Ordine Nuovo Vincenzo Vinciguerra. Více než deset let se nicméně veřejnost domnívala, že za útokem stojí komunisté.
Vinciguerra, který si odpykává doživotí za Peteano, uvedl, že měl„útočit na civilisty, proti lidem, ženám, dětem, nevinným lidem, neznámým lidem, kteří naprosto nesouviseli s jakoukoli politickou hrou. Důvod byl naprosto jednoduchý… [Tj.] přimět tito lidi, italskou veřejnost, aby se obrátila na stát s požadavkem větší bezpečnosti. V tom spočívá politická logika, která stála za všemi masakry a bombovými útoky, které zůstaly nepotrestány, protože stát nemůže usvědčit sám sebe nebo se přihlásit k odpovědnosti za to, co se stalo.“ (Gänser, str. 7)
V roce 1990 vystoupil premiér Giulio Andreotti před parlamentní komisí, která masakry a terorismus vyšetřovala, a potvrdil, že v Itálii skutečně existovala tajná bezpečnostní struktura napojená na NATO. Jeho prohlášení spustilo kaskádu a tajné sítě NATO byly brzy odhaleny rovněž v dalších zemích.