Marie Lesná
Láska k vlasti je neodmyslitelnou kvalitou úcty k životu, kterou v našem století svým životem a dílem prokazoval Albert Schweitzer. Všestranným nadáním , pevným zdravím a vůlí k dobru konal dílo, které je veskrze konstruktivní, posiluje každého, kdo ve zmatcích naší doby ztrácí víru v dobro. Jeho pozitivními myšlenkami, opřenými o každodenní skutky, zakončuji svůj neveselý článek, věnovaný strategií a taktice psychologické války.
Kdo miluje svou vlast, chápe lásku cizince k jeho rodné zemi. Chápu lásku Číňana k jeho kopci Jin a řece Čele, neboť i já miluji řeku Svitavu a Českomoravskou vysočinu. Ten, kdo lásky schopen není, zesměšňuje a ponižuje lásku druhého.
Mezi sedmero lidských práv, které vyhlašuje Schweitzer po první světové válce pro černou Afriku, patří tedy zcela zákonitě právo na život v rámci národní pospolitosti. Z hlediska k úcty životu nemá nikdo právo brát nám právo na život v zemi našich předků. Nikomu ji neuloupili v potu tváře ji zvelebovali a milovali ji.
K dalším lidským právům, podle Schweitzera patří právo na bydlení, právo na volný pohyb, právo na práci a výměnu produktů, právo na půdu a její užívání, právo na spravedlnost a právo na vzdělání. To jsou nezadatelná práva nejen Afričana, ale také Evropana, Američana, Australana a Asiata.
Psychologickou válku můžeme definovat jako tvořivou duchovní destrukci. Je stejně stará jako lidstvo a jeho počínání, tj. kultura. Lstí a klamem získal kdysi Jácob na Ezaovi právo prvorozeného. Lest pomohla Gedeonovi 1200 let př. Kr. zbavit Izraelity loupeživých kmenů edianitů a Amalechitů. Hrstka Gedeonových mužů pobila mnohem silnějšího nepřítele, neboť byl uveden ve zmatek a přesvědčen promyšleným humbukem, že ho napadla největší armáda světa.
Válka, která používá zbraní, likviduje fyzicky. Ponechává možnost umřít se ctí, hrdinsky. Psychologická válka likviduje psychicky, dělá z člověka ochromeného zbabělce. Ve svých důsledcích je krutější, než válka zbraní, neboť nezanechává poraženému čest. Jen boží mlýny, které melou pomalu, ale jistě, její zlo – často s velkým odstupem – náležitě odmění. Kdyby tomu tak nebylo, lidský rod by zhynul na svou destruktivní činnost.
Války a revoluce jsou koncentrovanou destrukcí. V moderní době nabyla ve válce i revoluci psychologická válka rozhodné převahy, neboť nemá zábran a zneužívá poznání o lidské psychice. Využívá v člověku všeho, posiluje nevíru v dobro, zveličuje zlo a jeho moc, hledá cesty, jak by obelstila člověka, nakloněného k dobru. Nezná úctu k nikomu a ničemu, je odhodlána ke všemu. Vyhlásila boj všem normám a pravidlům lidského soužití, které jsou výsledkem lidského kulturního bytí. Postupuje pod jejich praporem, především pod praporem svobody a pravdy. Dokumentují to slova předního znalce psychologické války, Edsona D. Raffa: „Práva a svoboda – to je motto vepsané do erbu školy pro vedení psychologické války“ (1956).
Strategické cíle psychologické války jsou dlouhodobé, překračují lidský život. Proto je velmi těžké, aby nezasvěcený smrtelník je odhalil. Proto se také tomuto zlu daří využívat dobra či naivity ve svůj prospěch. Jen nemnohým se podaří odhalit pravou tvář zla v rouše beránčím. K těm patřili např. už v 17. věku Shakespeare a Komenský, dobří znalci lidské povahy. Jak byl ostatně prezentován marxismus? Jako největší dobro a pravda, konečné osvobození člověka od bídy a utrpení. Proto mu podlehli i lidé osobně velmi čestní a ušlechtilí.
Je zákonité, že se psychotická válka vyjevuje zřetelněji v době války a revoluce, nežli mimo ně. Je to zřetelný vnější nepřítel, kterému je dovoleno škodit, psychicky ho deptat a fyzicky likvidovat. Užití atomu ve válce je vyvrcholením válečného úsilí předchozích dob. Od praku a šípu, přes střelné zbraně až po atom. Gedeon kdysi vymyslel lest na nepřítele sám, dnes ji rozpracovávají celé ústavy pro vedení psychologické války.
V průběhu první světové války (‚1914-1918) to byla Anglie, která měla prokazatelně nejdříve a nejlépe zorganizovanou psychologickou válku. Není to náhodné. Anglie prodělala revoluci v letech 1640 až 1660, tedy dávno před Franií a Ruskem. A to už měla za sebou neblahé působění Thomase Gromwella (Olivek Cromwell byl jeho potomek), o němž anglický historik A. Morton píše? „Byl to Thomas Cromwell, typický „nový muž“, narozený a vychovaný neznámo kde a zbohatlý nejpochybnějšími metodami té doby“.
Německo a Rakousko-Uhersko byly v metodách psychologické války daleko za Anglii. Již v roce 1914 zřídilo britské ministerstvo zahraničí „Kancelář pro válečnou propagandu“. V Angili však tuto propagandu prováděly i další organizace, jak o tom píše W. Steed. V průběhu války byla veškerá tato činnost sladěna a řízena z jednoho centra, z ministerstva informací, které za tím účelem vzniklo. (Nejinak tomu bylo i u nás po druhé světové válce, kdy vzniklo ministerstvo informací a osvěty, v čele s neblahým hrobařem místní kultury, internacionalistou Václavem Kopeckým).
Po první světové válce dohonilo Německo Anglii v psychologické válce, díky Hitlerovi., Goebbelsovi a dalším. Hitler ve svém proslulém díle „Mein Kampf“ uvádí, že se z britské propagační činnosti naučil nekonečně mnoho“. V Mein Kampf se dočteme i toto: „Budoucí válka bude charakterizována psychologickým oslabováním protívníka v důsledku revoluční propagandy. Protivník bude demoralizován, přinutíme jej, aby byl pasivní. Naše strategie spočívá ve zničení protivníka zevnitř a v jeho přemožení proti jeho vůli. Vneseme do mysli a citů zmatek, vyvoláme nerozhodnost a paniku. To jsou naše nejúčinnější zbraně.“ Dodejme, že se osvědčily už 1200 př. Kr. u Gedeona. Přibližně v té době je v vydána Německu také práce plukovníka Alberta Klaus: „Duchovní vedení války. Propaganda jako zbraň“. Z této práce hodně čerpalo „Říšské ministerstvo pro propagandu a osvětu“, které řídil Goebbels.
Zatím co v první světové válce mela psychologická válka k dispozici jen tisk (letáky a noviny), druhá světová válka využívala již i rozhlasu a filmu, vedle tiskovin, které obě strany ve velkých kvantech určovaly nejen vojákům, ale i civilnímu obyvatelstvu. Proradnost psychologické války, ať ji vede kdokoliv, nemá hranic. Uveďme si jako příklad německou propagandu vůči Dánsku a Japonsku (spojenci Německa). Dánům Němci říkali, že nordická rasa je nadřazena jiným rasám, Japoncům naopak tvrdili, že národně socialistické ideje odstraňují rasové předsudky.V psychologické válce je dovoleno vše, pravda a lež splývají v jedno, rozhodující je účinek.
Po druhé světové válce se strategie i taktika psychologické války dále rozpracovávala na obou stranách uměle vytvořené železné opony.Zatímco strategické cíle jsou dlouhodobé, taktické cíle, které se od nich odvíjejí, musí brát v úvahu časové a místní podmínky. Jestliže dnes se ozývají na Západě hlasy, že je nutno lépe pochopit Marxe, a dokonce přeložit to, co ještě nebylo přeloženo, je zřejmé, že Marx z hlediska dlouhodobých cílů psychologické války není mrtev. Má být použit i tam, ne už ovšem diktaturou proletariátu. Kdož ví, co bude v Marxovi ještě objeveno.
Psychologická válka v zemích tzv. socialistického tábora (není náhodou, že objal všechny slovanské národy)) byly těsně spjata s marxistickou ideologií, s třídním pojetím společnosti a proletářským internacionalismem. Všimněte si blíže Československa, země nám nejdražší, naší vlasti.
Poválečná euforie, osvobození naší země Rudou armádou, umožnilo příklon k Rusku. Euforie zachvacuje nejsilnější lidi s menšími životními zkušenostmi. Proto v taktických plánech psychologické války je věnováno více místa mladé generaci, než generaci střední a jen výjimečně se počítá s generací starší. (Dnes je to obdobné). Příklon Československa k Rusku znamenal ovšem příklon k marxisticko-leninské ideologii, představitelce zespolečenštění výrobních prostředků. Po tzv. vítězném únoru došlo i u nás k vyvlastnění sebemenšího kousku půdy a sebemenší rukodělné práce, dílničky. Nejtvrdším zastáncem byli internacionalisté, nesrostlí s našim prostředím. Za všechny jmenujme Rudolfa Slánského, Gottwald, vyučený truhlář, naopak chtěl tyto dílničky zachovat, ale linie Slánského vyhrála.
Kdo se nebyl schopen přizpůsobit, byť měl jen verpánek či jedinou kozu, byl prohlášen za třídního nepřítele a dle toho s ním naloženo. Proti dlouhodobému záměru psychologické války, v níž je jen taktickým krokem ono zespolečenštění výrobních prostředků, se nesmí stavět bez potrestání nikdo. To si každý, kdo v 50. letech žil, mohl prověřit na své kůži sám. Málokdo však věděl, že jde jen o taktický krok v dlouhodobých záměrech přestavby světa a člověka v něm. Málokdo také je schopen se nadchnout pro dočasné řešení, lidé chtějí řešení trvalé a k lepšímu. Cožpak nezpíval za první republiky v Osvobozeném divadle Jan Werich „ Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi!“ Ten dobře věděl, co lidé chtějí.
Stát se stal – také jen dočasně – hlavním garantem obživy člověka. Vznikly tzv. neantagonistické třídy: dělníků, rolníků a pracující inteligence. Dbalo se na třídní původ, nejlepší byl ten dělnický. Rozdíly v platech byly malé. Nejvíce peněz měli přímí pomocníci stávající moci, tj. funkcionáři strany, odborů, ČSM, NF atd. V podstatě tedy lidé, kteří nevytvářeli duchovní ani materiální hodnoty. (Dnes jsou to bankovní úředníci, bankéři či funkcionáři politických stran či poslanci, tedy opět lidé, kteří netvoří duchovní ani materiální hodnoty). Toto vše se dálo a děje v intencích dlouhodobého plánu, jenž sleduje totální závislost člověka na vnějším řízení. Zároveň s tuhou centralizací státní správy se diskreditovala v očích lidí pozitivní role státu. Proletářskému internacionalismu přispěchal na pomoc byrokratismus státní správy. Společně pak připravily půdu pro euroregiony, jež jsou dalším krokem v dlouhodobější strategií přestavby světa a člověka v něm.
Už v 50. letech, v době zespolečenšťování výrobních prostředků, bylo zřejmé jedincům, kteří nepodlehli euforii a samostatně uvažovali, že na český a slovenský národ dopadne nejtěžší doba v příštích generacích. Neboť národy zbavené lásky k půdě a lásky k práci násilnou kolektivizací a násilnou industrializací, nedospějí k vyšší kvalitě žití, ale právě naopak. Neboť z násilí ještě nikdy nic dobrého nevzniklo. Dospělo se pouze k dočasné, uspávající, vyšší spotřebě, která bude vystřídána totální regresí spotřební, duchovní a mravní především. Neboť člověk byl obrán o to nejcennější, o samostatnost v rozhodování. Navíc propagace stále vyšší spotřeby jako „socialistického životního způsobu“ šla a jde ruku v ruce s devastací přírodních zdrojů. Dříve tomuto zhoubnému trendu napomáhala kolektivní zodpovědnost či lépe nezodpovědnost, kdy všichni mohli za všechno a nikdo za nic, dnes tomu napomáhá cílená anarchie. Vše je v pohybu …mění se i názvy ulic Květová na Lipovou a Severní na Jižní. To vše má místo v taktice psychologické války.
Konec 60. let byl stratégy psychologické války vyzkoušen na národě Komenského jako průba míry zralosti k ovládání zevnějšku. K odpichu této průby se propůjčil nečesky cítící, kosmopolitní spisovatel, Ludvík Vaculík. A to na sjezdu československých spisovatelův roce 1966. Kolik tehdy věděl, nelze odhadnout. Obecně však platí, že zasvěcení do dlouhodobých záměrů psychologické války nepřesáhne nikdy nezbytnou nutnost. Nebyla ještě televize, tisk, film a rozhlas nezpracoval člověka tak, že by už netoužil po osobní zodpovědnosti a tvořivě (manuální či duchovní) práci. Nebyl zralý pro vnější ovládání, proto byl okupován a hermeticky uzavřen na dalších 20 let, než dospěla generace, zrozená z negativního prožitku okupace naši vlasti nevědomými vojáčky Varšavské smlouvy…
Další průlom do hermeticky uzavřené společnosti udělalo Rudé právo velikým propagačním článkem o Václavu Havlovi, do té doby zcela neznámému disidentovi. Propagace obou mužů, Zemana a Havla, plně odpovídá strategií i taktice psychologické války.
Totální psychologická válka má své kořeny v krizi filosofie 19. století. Filosofie nebyla s to integrovat prudce se rozvíjející přírodní a technické obory, nebyla s to je humanizovat, podřídit prospěchu člověka. Smrtonosný atom, nezničitelné plasty, úbytek lesů exhalacemi a znečištěná voda chemikáliemi jsou toho důsledkem. Navíc jsou prezentovány všechny tyto jevy jako pokrok. Poznatků sociologie a psychologie zneužívá psychologická válka prioritně. A tak se stává z vědy a technického pokroku hrobař člověka.
Lidé, zmateni a zaskočeni množstvím protichůdných informací, ztrácejí přirozenou schopnost odlišení dobra od zla. Jsou nešťastní, zmatení, vykořeněni a jdou si navzájem po krku. Dobře fungující psychologická válka musela v roce 1989 předstírat jediného mrtvého, studenta Šmída, k malé radosti jeho matky. Za pět let po sametu je mrtvých u nás dost. Lidé si navzájem ubližují a mocným dají pokoj. Nedosáhnou na ně. To je velký úspěch psychologické války, založené na klamání a lsti.
Je pravdou, že člověk se oklamat, svést dá…Příroda a vesmír nikoli. I když má člověk dobrou vůli a je schopen odpustit, na rozměry velkého zla nestačí. Nebo snad ano? Člověk míní, Pán Bůh mění.
Velký doktor, Albert Schweitzer, vytvořil v době mezi dvěma světovými válkami malé království lásky a milosrdenství. Základním principem jeho počínání byla úcta k životu. Jí podřídil vědění i vůli k činu, jíž se naše západní kultura vyznačuje. Poslyšme, co o úctě k životu říká: „Chováme-li úctu k životu, cítíme ke každé bytosti zavazující lásku, která se může proměnit v soucit, ale nikdy se nezmenší nebo neselže, neboť je to vztah k životu, jenž má u kterékoliv bytosti neskonalou cenu, k životu, který jsme si nevymysleli ani nedali, a proto nemáme právo ho ponižovat ani jej druhému brát. Z toho vyplývá, že úcta k životu zahrnuje všechny živé tvory a z lidského druhu i ty, kteří nemohou pracovat, ale přesto musí být stejně jako druzí předmětem naší lásky. Pravda je, že se bez lásky, stejně jako bez soucitu, v atomovém věku neobejdeme.“
Albert Schweitzer odmítl pro svou nemocnici miliony americké milionářky. Nechtěl peníze, chtěl práci. Sám zasvětil celý svůj život práci pro druhé. V jeho nemocniční pracovně, v Lambaréné, visí portrét Jana Amose Komenského. Schweitzer byl jeho vědomým pokračovatelem v podmínkách 20. století, ve století válek, revolucí a zrůdné psychologické války, postavené na klamání člověka.
Naši krásnou zemi navštívil Albert Schweitzer dvakrát. V roce 1922 obdržel pozvání od prof. Oskara Krause z filosofické fakulty pražské německé univerzity, aby u nás uspořádal varhanní koncerty a přednášku. Schweitzer pozvání přijal a v lednu 1923 přijel do Prahy. Byl ubytován v hotelu Na příkopech, odkud vycházel na procházky starou Prahou. Říká: „Nejraději jsem byl sám, ale vždy se někdo přidal a pak z toho byly rozpravy o umění, varhanech a kostelích. Však je jich v Praze hodně, a ty nádherné nástroje!“ Schweitzer uměl ocenit varhany, byl nejen varhanní virtuóz, ale i vynikající konstruktér varhan. Své všestranné nadání dal cele do služby úcty k životu. Podruhé navštívil Prahu v r. 1928. Kromě koncertů a přednášek diskutoval s Tomášem G. Masarykem o filosofii a přijal čestný doktorát filosofické fakulty University Karlovy, nejstaršího vysokého učení středoevropského.
Chceme-li být věrni Komenského a Schweitzera, nemůžeme sloužit vědomě záměrům psychologické války. Sloužíme ji každým zlem v sobě. Nenávist slabost, kariérismus a hrabivost. Nic z těchto neřestí Komenský a Schweitzer v sobě neměli. Jedině jejich cestou lze uspět k trvale dobrým vztahům mezi lidmi, národy a rasami.
Z Nedělního hlasatele, 13. listopadu 1994, připravil dr. B. Kobliha. Londýn
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz