V jakém stavu vlastně je a jaké šance má česká sociální demokracie před letošními parlamentními volbami, se ptá komentář Marka Řezanky.
Blíží se volby. Prezidentské, ale ještě dříve parlamentní. Je až příznačné, že pozornost médií je soustředěna především na Hrad – a dění na vládní a opoziční úrovni je jaksi odsunuto stranou. Jestli se nás ale něco bezprostředně dotýká, jsou to volby do Poslanecké sněmovny ČR. Jak je na ně připravena česká sociální demokracie?
Sociální demokracie s Bohuslavem Sobotkou v čele se argumentačně (ale nikoli ideově) nejvíce vymezuje vůči jednomu ze svých koaličních partnerů, konkrétně vůči ANO – a hlavně jejímu leaderovi, Andreji Babišovi.
Takové vymezení by nevěstilo nic špatného, pokud by a) V době uzavírání koalice nebyly oči pana Sobotky nad možnými střety zájmů pana Babiše minimálně přivřené a b) ČSSD zaujala podobně kritický postoj i k dalším stranám, např. TOP 09 či KDU-ČSL.
Jako hlavní Achillovu patu sociální demokracie vidím její ztrátu identity. V době celoevropského sílícího napětí v sociální otázce není ČSSD schopna oslovit ty, kteří jsou nastalou situací objektivně nejvíce ohroženi. To by jednoduše nemohla mít mezi svými ministry například pana Mládka, usilovně obhajujícího přijetí TTIP.
Jako velmi nešťastný krok je možno chápat, když ČSSD v čele s panem Milanem Chovancem zřizuje útvar pro monitorování „nepohodlných zpráv“, které jsou dále předávány policii a tajným službám. Těžko nevidět v pozadí snahu, jak zabránit šíření jiných názorů – např. na konflikt na Ukrajině – než jaké poskytují mainstreamová média. Přitom existují odborné analýzy pracující s fakty, které upozorňují na masivní selhání těchto médií (jako příklad lze uvést Wolfganga Bittnera).
Pokud bude sociální demokracie vnímána jako strana neschopná dialogu s lidmi, ztratí samozřejmě značnou část svých přirozených voličů. Před podzimními volbami je to pro ni velice nepříjemná skutečnost.
Historicky je pak třeba konstatovat, že ČSSD se stala prosystémovou stranou, která se snaží vzbudit dojem, že je schopna obrousit nejostřejší hrany systému – a tak ho pro občany učinit snesitelnějším. Čím více je ale současný systém v krizi, tím ve větší krizi se ocitá i sama ČSSD – a to nejen personálně, ale také programově. Nemá kým oslovit, čím oslovit – a proto ani koho oslovit.
Někteří komentátoři radili premiérovi, aby vyměnil některé „problematické“ ministry. On ale nevyměnil ani pana Chovance (reorganizace policie byla minimálně nezvládnutá), ani pana Mládka (který by ratifikoval TTIP, i kdyby proti ní byl zbytek světa), ani paní Marksovou, za jejíhož působení dochází k destrukci funkční záchranné sítě pro děti z problémových rodin (Klokánky stojí kvůli nové legislativě před svou likvidací).
Premiér vyměnil pana Němečka, jenž objektivně patřil k lepším ministrům za ČSSD a pana Dienstbiera, kterému se sice nepodařilo realizovat některé zákony (jako propadák lze hodnotit jeho snahy ohledně obecného referenda), ale zároveň to byl člověk, o něhož se pan Sobotka opíral.
Jak může být vnímán premiér a vůbec politik, který hodí přes palubu svého zastánce (a člověka, k jehož hodnotovému pojetí se otevřeně hlásí) – a za svou pravou ruku si zvolí někoho, vůči němuž se do té doby tvrdě vymezoval a jenž byl částí veřejnosti vnímán jako zrádce? Obávám se, že z hlediska charakterových kvalit toto jednání premiéru Sobotkovi v očích voličů příliš nepřidá.
Největším kamenem úrazu je nečitelnost cílů premiéra Sobotky. Občané již slyšeli z jeho úst celou řadu protichůdných vyjádření – a to k širokému spektru témat: 1) Postoj vůči imigraci (Chce razit politiku „otevřené náruče všem“ i restriktivní přístup zároveň), 2) Postoj k církevním restitucím (plamenně proti tzv. restitucím vystupoval, ale ve vládě neučinil nic pro změnu zákona s výmluvou na koaličního partnera), 3) Pojetí lidských práv (Hlásí se k odkazu Václava Havla a i Charty 77, a současně podporuje odbor „proti propagandě“, tedy novodobou formu cenzury – a nekritickým obdivovatelům Václava Havla se znelíbil politikou vůči Číně), 4) Budoucí směřování sociální demokracie (tu by podpořil spolupráci s KSČM, jindy zase s Piráty – a blízko má v řadě témat k TOP 09), 5) Postoj k prohlubování ekonomické spolupráce s Čínou (na jednu stranu se tváří, že chce tyto vztahy podporovat, na stranu druhou se zastává neloajálního ministra Hermana, který s touto politikou zjevně nesouhlasí), 6) Otázka vyrovnání minulosti se sousedním Německem (jako premiér má ctít dohodu o tlusté čáře za minulostí, místo toho podporuje ministra Hermana, jenž tuto oficiální politiku zpochybňuje podporou Landsmanschaftu, který nereprezentuje oficiální politiku Německa, a není pro ministra partnerem k jednání), 7) Možná povolební spolupráce s dalším subjekty (volič ČSSD netuší, s kým B. Sobotka je a není schopen jít do vlády), ad.
Sociální demokracie si musí uvědomit, že na každém z těchto témat ztrácí určité procento voličů – a to tím větší, čím je její postoj neurčitější.
Nepřidá jí ani to, když premiér na adresu tváře Jazzové sekce bez jediného důkazu v ruce vzkázal, že: „Bohužel ale udělal také špatné věci. Podle veřejně dostupných informací dlouhodobě a opakovaně donášel Státní bezpečnosti.“ Jak potom chce kohokoli napomínat, že sdílí na sociálních sítích hoaxy a neověřené informace, když sám na jejich základě pronáší závažné soudy? Kde je nyní kampaň Hate free, aby hon na Karla Srpa zastavila? Jak to, že „bojovníci proti lžím“ nyní neprotestují proti dehonestaci člověka, který je médii souzen bez důkazů a v rozporu se zjištěnými skutečnostmi? Nebo se snad překrucovat a pomlouvat smí, když je to namířeno proti „té správné straně“? Opět tedy vidíme v přímém přenosu aplikaci dvojích metrů a výron neuvěřitelné přetvářky, kterou samozřejmě řada lidí vnímá.
Sám Karel Srp na své facebookové zdi napsal: „Jako reakci na ČTv (22.1.2017) uvádím, že jsem dnes (23.1.2017 v 11:05) požádal ministerstvo vnitra o lustrační osvědčení a žádost o nahlédnutí do spisu ve vztahu k osobám Hutka a Merta. Co dostanu k dispozici uveřejním. Děkuji za ohlasy a prosím, rozšiřte tuto informaci.“
Za této situace mi soud pana Sobotky – i vzhledem k jeho výše popsaným nerozhodným postojům ve věcech zásadních – připadá naprosto nepřípustný.
Toto lze pokládat za fatální chyby. Nedůvěryhodný politik totiž nemá co občanům slíbit. Jeho slib nic nestojí – a volič se raději podívá jinde.
Jak již bylo zmíněno výše, sociální demokracii chybí ideové vymezení. Často rétoricky splývá s argumentací TOP 09 či KDU-ČSL. To je ovšem pro mnohé její voliče nepřijatelné.
Neuvědomila si patrně, že proti ANO se ostře vyjadřují i TOP 09 a ODS, ale i třeba Zelení či KDU-ČSL – nebo nově Realisté. Kdo tedy nechce volit ANO, má zde celou škálu jiných stran. Semknutí ostatních stran proti ANO pak u řady voličů může vyvolat pocit, že právě ANO bude tou správnou volbou – už jenom z hecu vůči zprofanovaným politickým stranám.
Navíc je třeba připočíst snahu premiéra Sobotky vyřadit ze hry prezidenta Zemana (ani tady však B. Sobotka nezapře svou obojetnost, když prohlašuje, že by sociální demokracie mohla M. Zemana podpořit, což je v příkrém rozporu s jeho dřívějšími prohlášeními). Tento pomyslný souboj s hlavou státu premiér nezvládl – a měl by počítat s tím, že nemalé procento bývalých voličů ČSSD se za M. Zemana staví. Pokud ANO nenavrhne na Hrad svého zástupce – například pana Stropnického – a vyjádří podporu M. Zemanovi, může to být pro něj velmi citelná karta v parlamentních volbách. Což by v důsledku opět oslabilo pozici ČSSD.
Často se omílá argument, že výměna předsedy strany před volbami by pro ČSSD byla osudová. Možná. Ale má tato strana na výběr? Skutečně spoléhá na zisk nějakých 20 % hlasů?
Na tomto místě je dlužno říci, že ČSSD není schopna vyprodukovat kohokoli, kdo by vůči Bohuslavu Sobotkovi představoval kvalitativní alternativu. Což je možná jeden z nejtristnějších signálů. Podívám-li se na ministry sociální demokracie, nenacházím jediného, jehož bych si uměl představit jako představitele obrozených sociálně demokratických idejí. Přitom sociální demokracie měla pod sebou resorty školství, práce a sociálních věcí či zdravotnictví. Je snad naše společnost na cestě k tomu být sociálnější či vzdělanější? Nemyslím si to.
Domnívám se, že je velice pravděpodobné, že část jejich bývalých voličů přejde k ANO (volba M. Zemana, kritika TOP 09, postoj k migraci, postoj k sankcím proti Rusku, apod.), menší část ke KSČM (řada levicových voličů totiž vnímá, že KSČM také není protisystémovou stranou, jen se tak snaží tvářit – a mnohdy ani to ne. Lidé jako pan Filip či Dolejš se stali pro tyto voliče nedůvěryhodnými). Takzvaně liberální voliči a mladí voliči ČSSD a voliči „pečující o odkaz Václava Havla či odkaz Charty 77“ se vzhlédnou v Pirátech, Zelených, KDU-ČSL či dokonce v TOP 09. Jiní její voliči se budou pro změnu orientovat na Realisty, SPD či dokonce ODS, pokud by v ní výrazně uspěl V. Klaus mladší.
V takovémto případě se jeví snaha B. Sobotky oslovit městské voliče a mladé lidi s vyšším dosaženým vzděláním jako utopie. Naopak jako problém ČSSD lze hodnotit odvracení se od lidí starších, s nižším dosaženým vzděláním, od lidí, kteří stojí před existenčními problémy – a jsou bezradní.
Sociální demokracie s těmito lidmi nedokáže navázat dialog. Ona ho vlastně nevede s nikým – a na to jsou občané mimořádně citliví. Jediné, na co ČSSD dbá, je, aby se jí povedla kampaň – ale že by měla mít především důvěryhodný obsah, jí uniká. Strká tak peníze do pompéznosti obalu, zatímco vnitřek působí žalostně.
Jak již bylo řečeno, dá se očekávat, že ČSSD v parlamentních volbách přijde o značnou část svého voličstva, které nebude odtékat toliko jedním směrem, ale hned směry několika.
Současně nelze počítat s nějakým výraznějším přílivem voličů z jiných stran. Tam – pokud vůbec – půjde spíše o paběrkování. Pravicového voliče ani politicky nevyhraněného (napříč politickým spektrem) voliče ANO nemá čím oslovit – levicová témata sice občas nadhodí, ale přistupuje k nim spíše z pravicového úhlu pohledu. Témata jako podoba důchodového systému či retrospektivní majetková přiznání padají pod stůl s tím, že se smějí penzijní fondy a ti, kdo stále více bohatnou. Voliči potom úsměv na rtech dávno zamrznul – a přešel v sarkastický škleb.
Ideově neukotvená sociální demokracie může být v rozbouřených vodách celoevropského dění vržena na nejbližší útes právě v podobě parlamentních voleb.
Zatímco bude premiér Sobotka prohlašovat, jak M. Zeman nadržuje oligarchům, lidé uvidí jeho vztah k panu Radkovi Pokornému, kolem něhož krouží lidé jako Martin Roman či Jaroslav Tvrdík.
Stejně tak se B. Sobotka nevymaní z odéru kolem zabitého pana Housky či jen těžko popře, že v sociální demokracii jsou lidé jako pan Hulinský, pan Březina či paní Vaňhová.
Tito lidé nejsou pro mnohé voliče sociální demokracie ani trochu důvěryhodnými. Navíc může vznikat dojem, že sociální demokracie má, podobně jako před časem ODS, problém s korupcí, který se netýká toliko jednotlivců, ale který je problémem obecným. Taková strana ovšem jen těžko může hájit zájmy slabých a potřebných. A nic na tom nezmění jakkoli okázalá a srdceryvná předvolební kampaň.
Toto ovšem není pouze problém sociální demokracie – toto je problém všech stran, které mohou zasednout v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (PSPČR).
V nezáviděníhodné situaci se potom nacházejí odbory, které po dlouhé době začaly důsledněji prosazovat zaměstnanecká práva (kampaň Konec levné práce má již své hmatatelné úspěchy). Oporu mají z možných vládních stran v postatě jenom v ČSSD, a je evidentní, že po krachu této strany nebudou mít strategického partnera. Sociální otázka se tak vyostří.
Postavení sociální demokracie není jednoduché. Pro mnoho svých potenciálních voličů pozbyla rysy, tvář, ztratila jejich důvěru. Bude pro ni nesmírně těžké s tímto stavem cokoli dělat. Vzkaz v krajských volbách byl pro ni velice zdrcující – neboť hnutí ANO ji poráželo i v sociálně nejzdevastovanějších regionech. Nedá se říci, že by si tuto zpětnou vazbu voličů vzala k srdci (podobně, jako si ji nevzala KSČM).
Přitom je evidentní, že na naší politické scéně se rojí jeden pravicový subjekt za druhým – Úsvit, Realisté (v obou případech stojí v pozadí pravicový ekonom P. Kohout), apod. Možná z popela povstane ODA. Osobně postrádám antisystémovou stranu, která by byla ochotna hájit zájmy nás všech, občanů (hájit systém a zároveň práva občanů je z logiky věci oxymóron).
Pokud toto ČSSD nepochopí (a ona to ani pochopit nemůže, protože je jednak vyprázdněná personálně, a co horší, ideologicky, programově), dostane v podzimních volbách vysvědčení, jež ji do pomyslného dalšího ročníku nepustí. Zda ale bude mít příležitost k reparátu, nebude vůbec jisté. S hlasy svých potenciálních voličů totiž hazarduje způsobem, kdy i zastánce ruské rulety působí jako uvážlivý člověk. Jejím historickým prokletím (smetištěm dějin) je, že nemůže jinak.http://casopisargument.cz