José Sols*
1. Za námi je století
násilí
2. Nadcházející
století nabízí málo nadějí na mír
3. Existují různá
násilí? Zvláštní povaha tohoto jevu
1. Krize identity
pociťovaná v neustále se rozšiřujícím světě: Kdo jsem?
2. Krize identity
způsobená ztotožněním s vlastním majetkem: Kdo jsem?
3. Boj o základní
životní potřeby: Jak mám přežít?
1. Jsme agresivní
živočišný druh, nikoli ale násilnický
2. Násilí jako
reakce na dřívější násilné činy (předpokládané nebo skutečné)
3. Je rozmanitost nemožná?
Narodil jsem se roku 1962 v městě
Soria na řece Duero. Pocházím z valencijské rodiny, v níž se hovořilo
kastilskou španělštinou. Má rodina byla katolická, prozápadní, bělošská, velmi
kultivovaná, na ekonomickém vzestupu. Přišel jsem na svět jako osoba mužského
pohlaví a jsem jí dodnes. Nebyl mi ještě rok, když jsme se přestěhovali do
Barcelony. Zde se přede mnou otevřel nový kulturní vesmír: velké město s dvojí
kulturou (katalánskou a španělskou), politický kotel upřednostňující demokracii
a katalánský nacionalismus. Neztotožnil jsem se ani s jedním, ale přesto obojí
dodnes poznamenává můj život a tak tomu bude určitě dál až do okamžiku, kdy mě
přijde pozdravit smrt.
1.
Za námi je století násilí
Tentýž den se v jiných koutech
světa narodily tisíce jiných dětí vstupujících do lidstva jinými dveřmi: s
jinou národností, kulturou, rasou, náboženstvím, s odlišným ekonomickým
postavením. Pokud žijí dodnes, jejich život byl také utvářen realitami, které
si nevybraly. Nejsme sice pouhé kulturní loutky ovládané na scéně života
neviditelnou rukou, ale nemůžeme si vybrat kulturní dráhu, na kterou nás zavede
nepředvídatelný rozlet lidské svobody.
Tyto
tisíce a miliony lidí mého věku patří k různým skupinám, které někdy stojí
proti sobě. Někteří z nás mají k těmto jiným skupinám nedůvěru. Kdybych se na
vlastní pěst vydal do nějaké islámské země, asi bych se se svým vzhledem
ztraceného člověka ze Západu necítil v některých uličkách moc bezpečně. Podobně
dnes prochází mnoho cizích muslimů ulicemi mého města, které patří také jim,
možná s oprávněným pocitem paranoie. Co můžeme říci o Palestincích a
Izraelcích, nebo Čečencích a Rusech, nebo o Afgháncích z různých komunit?
Dodnes sebou navzájem pohrdají a zabíjejí se.
Narodili
jsme se do násilného světa. Vytváříme násilný svět. Zanecháváme za sebou
násilný svět jako odkaz těm, kdo přijdou po nás.
Proč?
Tato otázka mě pronásleduje už léta a dodnes neznám odpověď. Nevím, nechápu.
Ani nechci pochopit, protože vysvětlovat to jako nějaký kulinářský recept by
podle mě znamenalo neúctu k obětem násilí. Cítím ale povinnost přemýšlet o tom,
zkoumat odkud to všechno přichází v naději nebo možná iluzi, že jednoho dne
dokážeme všichni žít v míru navzájem i se samými sebou. Říkám všichni. Nikoho z
toho nevylučuji.
Dvacáté
století bylo nejnásilnější v dějinách lidstva. Dokladem je Hirošima a Nagasaki
v srpnu 1945, 110 milionů min dodnes nastražených v 70 zemích světa, někdy
kamuflovaných jako kámen nebo dokonce barevný motýl, dodnes zabíjejících a
mrzačících desítky dětí denně. Nikdy předtím nevidělo lidstvo tak dobře
zorganizované průmyslové zabíjení jako v nacistických koncentračních táborech.
Nikdy předtím nedosáhly kolektivní masakry těch rozměrů, jaké jsme viděli v
minulém století v Kambodži, Sovětském svazu a Rwandě.
Násilí
se také stalo důmyslnější a vznikly jeho nové typy: od psychického mučení
praktikovaného v Latinské Americe podle návodů vypracovaných Izraelci až po
„vědecké experimenty“ německých lékařů v nacistických koncentračních táborech.
Navíc násilí proniklo do všech aspektů života, do našich domovů, do televizní
zábavy určené nejširšímu publiku. Jakou budoucnost má před sebou společnost,
která nejen dovoluje mladým lidem, ale přímo je vybízí, aby se dívali na násilí
jako na zábavu?
Už
dávno neplatí naivní představa, že lidstvo je rozděleno na dvě části: jednu
žijící v pokoji, druhou v násilí a chaosu. Násilí čeká u dveří každého člověka.
Tak zemřel švédský premiér Olof Palme v údajně pokojném Švédsku roku 1986, tak
zemřela jinde řada dalších politiků. Zbrojní průmysl, obchod s drogami,
neustálý pohyb lidí ze země do země způsobuje, že násilí se rozprostírá - i
když nerovnoměrně - po celé planetě. Máme dál sestavovat seznam tisíců
násilných činů, k nimž došlo v minulém století?
2.
Nadcházející století nabízí málo nadějí na mír
Dokladem je útok islámských
fundamentalistů v USA 11. září 2001, následující válka Spojených států proti
„mezinárodnímu terorismu“ a řada dalších incidentů. Celá Země je nadále
potřísněna krví. Spojené státy intenzivně zbrojí, na obzoru je řada „lokálních
válek“. Násilné jevy se jakoby bez zábrany šíří ve stále mladších vrstvách
obyvatelstva, mezi adolescenty a dětmi. Ve Rwandě bylo po masakru Tutsiů v roce
1994 uvězněno 120 000 dětí, z nichž 2 400 „obviněných z genocidy
chřadlo v děsivých podmínkách ve věznicích pro dospělé“.
3.
Existují různá násilí? Zvláštní povaha tohoto jevu
Je potřebné ujasnit si, co
vlastně rozumíme výrazem „násilí“. Někde pořád přežívá zastaralé chápání násilí
jako konkrétního fyzického útoku, případně omezeného na určitý časový okamžik.
Jiní myslitelé jako Johan Galtung nebo Ignacio Ellacuría pod něj ale zahrnují
veškeré vědomé útoky na fyzickou nebo psychickou integritu osoby nebo na lidský
život obecně. Taková definice zahrnuje například ekonomický systém vytvářející
svou strukturou oblasti chudoby, nebo revoluční násilí jako zřejmý důsledek
násilí strukturního. Takové stanovisko přijalo také Druhé generální shromáždění
biskupů Latinské Ameriky (Medellín, Kolumbie, 1968) popisující v duchu
prorockého zjevení situaci svého subkontinentu jako „institucionalizované
násilí“. Norský profesor Galtung považuje za násilí také situaci, kdy lidé
umírají z nedostatku léčby nebo jiné pomoci, kterou by bylo potenciálně možné
poskytnout.
II. CESTY VEDOUCÍ K NÁSILÍ
1.
Krize identity pociťovaná v neustále se rozšiřujícím světě: Kdo jsem?
Z minulosti víme, že sociální
univerzum se může v důsledku politických změn náhle podstatně zvětšit. Tak tomu
bylo za Alexandra Velkého, kdy se řecká polis
skoro rázem proměnila v helénskou říši. Tak je tomu v současnosti v Evropě,
když se národní státy stávají členy Evropské unie. Rozšiřuje se sociální
prostor, mění se vztažné body. To vyvolává problémy s identitou u jednotlivců i
skupin. Kdo vlastně jsem? Kdo jsme? Ve svém městě nebo okolí se dokáži snadno
orientovat. Mám své jméno, znají mě jiní lidé, jsem něčí syn nebo synovec.
Všichni mluvíme stejným jazykem, máme tutéž víru nebo náboženskou tradici,
společné hodnoty. Jakmile se ale sociální prostor rozšíří, jsem naprosto
anonymní - stávám se členem obrovského společenství, kde nikoho neznám a nikdo
nezná mne, kde mají všichni odlišný původ, hovoří jinými jazyky a možná mají i
jiné náboženství. Mám z toho závrať a musím se chytit něčeho pevného: své
identity. Rozhoduji se, že mám určitou národnost nebo vyznávám určité
náboženství, patřím k určité ideologické skupině nebo fandím některému
fotbalovému mužstvu. Tento obranný postoj, kterým vzdoruji svému pocitu
závratě, zrádným způsobem zmenšuje rozsah lidského vesmíru kolem mne: můj svět
je teď menší, je to má skupina, „mí lidé“. To, co zbývá, jsou teď „ti ostatní“.
Každý takový pokus o zmenšení rozměrů skupiny je plný klamu. Jednotlivec
nepatří jediné skupině, ale především lidstvu a jeho údělu. Pocity závratě jsou
však tak silné, že chceme patřit k nějaké skupině, národu nebo kmeni.
Potřebujeme být uznáváni a mít jméno. Potřebujeme být někdo.
Toto
rozbití společenského vesmíru vyvolává posun osobní identity člověka k
předpokládané skupinové identitě: „Jsem Katalánec.“,Jsem z Baskicka.“ „Jsem
socialista“. „Jsem squatter“. Přežití skupiny se pro mě stává zásadní, protože
skupina je můj život, má vlastní bytost. Začnu ji bránit slovy, holýma rukama,
zbraněmi před jakýmkoli útokem, nebo aspoň začnu věřit v nutnost takového
jednání. Svět, který znám, se najednou rozštěpil na dva : na „mé lidi“ a „ty
ostatní“. Pociťuji povinnost pracovat a bojovat za přežití „mých lidí“ a
zničení „těch ostatních“. Jejich samotná existence je pro mne hrozbou. A zde
vstupuje do hry násilí - u bázlivějších nebo „kulturnějších“ lidí vyjadřované
verbálně nebo pohrdáním. Jejich děti, které mají menší zábrany nebo méně dbají
na společenské konvence, však mohou přejít rovnou k fyzickému násilí.
Ve dvacátém stoleté svět ohromně narostl. Podstatně se zvýšil počet obyvatel, města jsou přelidněna, venkov se skoro na všech kontinentech vyprázdnil. Návštěvník z jiné planety by nechápal, proč žijeme stěsnáni v Londýně, Paříži, Barceloně, Madridu, New Yorku, Mexiku D.F., Sao Paulu, Tokiu nebo Kalkatě, když máme takové rozlohy prázdné země například v Kanadě, Africe nebo Jižní Americe. Přelidnění světa a velkých měst způsobilo, že mnoho lidí rozšířilo své společenské horizonty. Zřetelně také zvýšilo kulturní rozmanitost všech měst. Jakmile vyjdu na ulici, zakrátko určitě uvidím Západoevropany, Slovany, subsaharské Afričany, Severoafričany, andské Jihoameričany, Severoameričany, Pákistánce. Kdepak to jsem? Ve kterémkoli velkém městě světa.
2.
Krize identity způsobená ztotožněním s vlastním majetkem: Kdo jsem?
Je ještě jedna cesta vedoucí k
násilí a zničení „těch ostatních“, která také souvisí s identitou: chránit jak
nejlépe dovedu to, co považuji za své. V předchozím případě se jednalo o
redukci společenského vesmíru na nějakou místní skupinu, zde jde o projekci
sama sebe do vlastního majetku: jsem to, co vlastním. Spojování identity s
vlastnictvím se v minulosti projevovalo různými způsoby. Místní vládce má
„větší“ hodnotu než rolník, protože má víc pozemků. Bankéř je „víc“ než pekař,
protože má víc peněz. Ministr je „víc“ než úředník, protože má větší moc,
společenský vliv a plat.
Pokud je v
nebezpečí to, co mám, je ohrožena i má vlastní identita.. Pociťujeme to jako
existenciální nebezpečí ohrožující vlastní život. Jestliže někdo nebo něco
ohrožuje můj automobil, mé místo v zaměstnání, můj dům, účet v bance, mé
dědictví, budu se bránit holýma rukama nebo čímkoli, co popadnu, protože přijít
o majetek znamená ztratit sama sebe. A zde opět vstupuje na scénu násilí.
Zaútočím na každého, kdo se odváží napadnout mne, totiž to, co mi patří.
To je ovšem
zničující perspektiva. Lidství je redukováno na hromadu věcí, složitost a
bohatství lidské bytosti je nekonečně ochuzeno. Každá další nula na pravé
straně mého výpisu z bankovního účtu mi otevírá dveře do nového materiálního
vesmíru. Jak bychom ale vnímali ministra, když by jednoho dne navštívil naše
pracoviště, jak bychom se chovali k dívce žebrající na ulici? Nikdo mi nebude
schopen dokázat, že je jeden z nich cennější než ten druhý, že existuje něco
důležitějšího než samotný fakt, že jsme lidé. Přesto je velký a smutný rozpor v
tom, jak se chováme k jednomu a ke druhému.
Ve dvacátém
století se zrodil konzumerismus. Dnes už nehledáme jen to, co potřebujeme k
životu, ale také to, čemu připisujeme stejnou důležitost, protože nás o tom
přesvědčí reklama. Cílem první průmyslové revoluce byla velkovýroba zboží,
které požadovala společnost zbohatlá akumulací kapitálu jak v zemědělství, tak
v podnikání. Následující průmyslové generace sledovaly už jiný cíl: rozhodly se
přesvědčovat společnost o nutnosti spotřebovávat něco - cokoli, co bylo možné
okamžitě nabídnout. Argumentovalo se vždy „kvalitou života“ (člověk prý bude
šťastnější, když bude mít auto, chladničku, mrazničku, televizi, ústřední
topení, klimatizaci, video, počítač, ještě jedno obydlí), nebo „imidží“ (být
někým, být uznáván), i když neexistuje důkaz, že obyvatel dnešního Tokia je
šťastnější než jeho předkové žijící ve středověké kultuře. Konzumerismus
způsobil zřetelné a dramatické zvýšení posedlosti člověka majetkem a
identifikace jeho osobnosti s tím, co vlastní. Tento trend za poslední století
velmi zesílil a s ním také násilí, jež je jeho důsledkem.
3.
Boj o základní životní potřeby: Jak mám přežít?
Nyní probereme třetí a poslední
cestu vedoucí k násilí. Souvisí s odpíráním základních životních potřeb
člověka. Jde o celek, který tvoří sedm věcí: potrava, obydlí, oblečení, zdraví,
kultura, svoboda a mír. Právě prostřednictvím těchto sedmi ústředních idejí se
může lidský život odvíjet v důstojnosti. Můžeme je také vyjádřit pomocí
pyramidy potřeb, kterou navrhl severoamerický behavioristický psycholog Abraham
H. Maslow:
potřeba
seberealizace
(uplatnit své schopnosti,
uskutečnit to, čím člověk potenciálně je)
potřeba
uznání
(sebeúcta, respekt, úspěch,
prestiž
potřeba
sounáležitosti
(náklonnost, přátelství, být
milován, někam patřit)
potřeba
bezpečí
(bezpečnost, ochrana před
ublížením nebo ohrožením existence)
fyziologické
potřeby
(potrava, voda, vzduch).
Tyto potřeby mají vzestupnou
hierarchii. Jakmile jsou uspokojeny dvě dolní, člověk pociťuje potřebu
uspokojení vyšších potřeb. Po celé dvacáté století však byly značné části
lidstva upírány i ty nejzákladnější životní potřeby. Trvalým údělem těchto lidí
byl hlad, perzekuce, mučení. Když si nemůžeme zajistit základní životní potřeby
pokojnými prostředky, hledáme jiné způsoby, které mohou být i násilné. To je
boj o základní životní potřeby, o přežití. Představme si, že žijeme v oblasti
postižené hladomorem a že se tam distribuují potraviny. Potřebujeme jídlo pro
sebe i pro své malé děti. Jsme požádáni, abychom se postavili do fronty a
ujištěni, že se na každého dostane. Trpělivě čekáme (ve Třetím světě je všude
spousta nekonečných front, jinde zase po válkách a přírodních katastrofách).
Pak nám ale dojde, že potravin je málo, že tu vládne nepořádek a že jídlo
dostanou jen ti s nejostřejšími lokty: výbuch násilí je pak otázkou několika
vteřin. Začneme kolem sebe mlátit a kousat, jen abychom urvali aspoň nějaký
žvanec. A budeme si možná počínat ještě násilněji, když uvidíme někoho, kdo má
obrovské množství potravin, zatímco my žijeme v chudobě.
Člověk
má přirozenou touhu po rovnováze. Nerovnováha vede někdy k násilným pokusům o
vyrovnání. Jestliže se rozděluje nejnutnější pomoc příliš špatným způsobem, ti,
na něž nezbylo, budou násilím brát těm, kteří mají příliš moc. Právě z tohoto
důvodu souvisí násilí tak často s krajní nouzí a přelidněním. Vyšší koncentrace
násilí se obvykle objevuje ve velkých městech a oblastech postižených nouzí,
mnohem nižší je na venkově nebo v pokojných obytných zónách s nízkou hustotou
zástavby. Nezapomínejme, že jsme živočichové a že pro své přežití potřebujeme
vzduch, vodu, potravu a obydlí. Pokud se nám tyto potřeby upírají, budeme
bojovat, abychom je naplnili. Případně i zvířeckým způsobem.
III. BIOLOGIE A DĚJINY
Násilí v sobě zahrnuje
agresivitu. Není to však totéž. Agresivita je přirozeným rysem každého
živočišného druhu. Lev loví zebry, lvice se agresivně postaví každému, kdo
ohrožuje její mláďata. Jinak by lvi vyhynuli. Také člověk je agresivní
živočišný druh. Zkuste vzít nějaké ženě na ulici z náručí její malé dítě a
pokojná lidská bytost se okamžitě promění v divoké zvíře.
1.
Jsme agresivní živočišný druh, nikoli ale násilnický
Agresivita není totéž, co násilí.
Je to pozadí, z něhož může násilí případně vyvstat. Agresivita však není
příčinou násilí, jen ho umožňuje Podle Konrada Lorenze je agresivita živočišným
rysem, jehož prostřednictvím se zachovává druh, je jedním z mechanismů
přírodního výběru. Vnitrodruhová agrese je „zcela jednoznačně částí život
udržující organizace, která sice – jako vše pozemské – může selhat a zničit
život, která je však přece jen velkým procesem organického dění určena k
dobru“. V agresivitě tedy není nic ďábelského, je v ní ale skryto nebezpečí. To
spočívá ve spontánním, instinktivním charakteru agresivity. „Plné nebezpečí
agresivního pudu pochopíme právě ze skutečnosti, že agrese je pravým primárním
instinktem, sloužícím udržení druhu; je to právě spontánnost instinktu, která
ho dělá tak nebezpečným.“[1]
Agresivita je tedy součástí nás samotných stejně jako sexuální instinkt, hlad
nebo strach. Nikoli však násilí. Násilí přichází zvenčí, nebo to tak aspoň
pociťujeme. Jezuitský filosof Ignacio Ellacuría jde dokonce tak daleko, že
říká: „…tento nepostradatelný a obecně prospěšný impuls [agresivita] by měl být
konstantní; v konkrétních případech, kdy by mohl škodit, je držen na uzdě
zvláštním inhibičním mechanismem“.
2.
Násilí jako reakce na dřívější násilné činy (předpokládané nebo skutečné)
Tyto inhibiční mechanismy ovšem u
člověka postupně velmi oslabil technický rozvoj, který přerušil bezprostřední
komunikaci mezi agresorem (dejme tomu prezidentem nějaké země, který nařídí
útok na jinou zemi, nebo pilotem letadla, který ve velké výšce zmáčkne
tlačítko) a oběťmi (lidmi, na něž dopadají bomby). Je stále snadnější zabíjet
bez vlastní emocionální účasti, beztoho, že by vrah vnímal důsledky svého
zločinu, pociťoval hrůzu svých činů ve svém srdci.
Podle
zakladatele politické vědy Thomase Hobbese je na zmíněném inhibičním mechanismu
založen moderní stát. V něm je vytvořen systém zákonů jménem „Republika“, jehož
cílem je ochrana každého jednotlivce před možným útokem někoho „jiného“.
Hobbesova koncepce je založena na předpokladu, že lidé jsou si v přirozeném
stavu rovni a že se k sobě navzájem chovají jako vlci (homo homini lupus). V přirozeném stavu jsou si všichni lidé
navzájem potenciálními nepřáteli, protože touží po stejných věcech. Tento stav
je ovšem nesnesitelný, a proto lidé uzavírají dohodu, podle níž svěřují řízení
společnosti zvláštní moci, která chrání lidi před lidmi na základě zákonů.
Politika není přirozenou věcí, ale umělou konstrukcí lidských bytostí
umožňující přežití společnosti. Ani Hobbes nepředpokládá, že by byl člověk od
přírody násilný. Říká jen, že člověk jako součást společnosti musí nutně
zápasit s jinými lidmi, aby přežil.[2]
Jestliže ale násilí není naším vnitřním rysem, jak to, že se stáváme násilníky,
že zabíjíme lidi, že vytváříme opravdový „průmysl smrti“ v podobě armád
vybavených nejmodernější technologií?
Pro
odpověď se musíme vrátit zpět k antropologickým představám, ba mýtům (mýtus
není nutně klam, může mít hluboký význam). Podle francouzského antropologa
Reného Girarda se u hominidů v procesu učení zvyšovala jejich schopnost
vzájemného napodobování, tzv. mimetického chování. To posilovalo vzájemnou
rivalitu: naši biologičtí předchůdci chtěli stále častěji totéž (tentýž
předmět, kontrolu nad stejným teritoriem, samci chtěli tutéž samici). Situace
se vyhrotila natolik, že došlo k „mimetické krizi“, v níž se rozpadla dosavadní
sociální struktura. Krize měla dvě možná východiska: buď boj každého s každým,
což vedlo k zániku skupiny, nebo označení jednoho člena skupiny za obětního
beránka, na něhož se soustředilo násilí celé skupiny. Jeho smrt přinesla do
skupiny mír. Mrtvá oběť se pak stala symbolem míru a začala být uctívána jako
posvátný totem. Tváří v tvář oběti se společnost sjednotila a objevily se v ní
zárodky náboženství, sociální struktury kultury a morálky. Začalo platit
pravidlo, že kdokoli začne s násilím uvnitř skupiny, bude vyobcován. Z tohoto
základu pak vyrůstaly morální hodnoty.
Evangelista
Jan dává veleknězi Kaifášovi na soudu Ježíše Nazaretského do úst tato slova:
„Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel
za lid, než aby zahynul celý národ“.(Jan 11,50)[3]
Podle Girarda se Kaifáš odvolával na to, co dělaly všechny kmeny a národy v
úsilí o své přežití: omezovaly násilí jen na to nejdůležitější a uchylovaly se
k němu jen v krajních případech, aby zamezily ještě většímu násilí.
O
vysvětlení původu násilí se pokouší také mýtus o Kainovi a Ábelovi (Gn 4). Kain
zabíjí svého bratra, aby měl jako jediný moc a jediný mohl předstoupit před
Boha. Kain ničí jinakost. Podle tohoto mýtu se násilí rodí z úsilí o
sebeprosazení, které ničí jinakost. Podobným způsobem užívá Hegel mýtus o pánu
a rabovi.
Vědecky
nelze zjistit, kdy se v dějinách objevilo násilí, protože o tom nemáme
informace. Snadněji lze ověřit, že násilníci nepovažovali násilí za součást
jich samých, ale za něco získaného, například za odpověď na předchozí násilí
spáchané na nich samotných: „Udělal jsem to, protože totéž bylo učiněno mě a mé
rodině“. Podobná slova slýcháme ve všech věznicích světa a ve všech válkách.
Násilí
tedy koření jak v biologii, tak v historii. Kromě nám vlastního rysu živočišné
agresivity jsme konfrontování s historickým faktem, že se všichni rodíme do
světa, v němž je násilí už přítomno. Pokud se sami dopouštíme násilí, skoro
všichni máme pocit, že tím reagujeme na nějaké dřívější násilí, jehož obětí jsme
se stali. Bez tohoto dvojího biologického a historického pohledu by nebylo
možné násilí porozumět.
IV. HLAVNÍ PROJEVY NÁSILÍ
Jak už bylo řečeno, ve dvacátém
století vtrhlo násilí do všech aspektů lidství. Pod rouškou nevinnosti se
dokonce stalo perverzní formou zábavy pro děti. Násilí sice existovalo
odjakživa, za posledních sto let však zesílilo a stalo se rafinovanější,
„efektivnější“ (s menším rizikem pro pachatele a větším počtem zabitých).
Paradoxní je jeho docela pokojné soužití s demokracií a lidskými právy, jejichž
deklarace dnes stále více vypadají jako bezcenný cár papíru.
1.
Ekonomická struktura, která pomalu usmrcuje
Největším násilím dvacátého
století je sociálně - ekonomická nespravedlnost. Tento druh násilí zabíjí
nejpomaleji a vyžádal si největší počet lidských životů. Neponechává vůbec
žádný prostor naději, protože je součástí sociální struktury. V průběhu století
vznikl celosvětový a stále globálnější systém, v němž menší část lidstva
neustále bohatne, zatímco se většina lidstva popadá do stále hlubší chudoby.
Rozvojový program Spojených národů (United Nations Development Programme, UNDP)
ve své zprávě „Human Development Report 2001“ konstatuje, že ze šesti miliard
lidí obývajících Zemi žijí 4,6 miliardy v rozvojových zemích. Z nich 2,8 miliardy
musí denně vyjít s méně než dvěma americkými dolary denně a z nich pak 1,2
miliardy dokonce s méně než jedním dolarem. 854 milionů je negramotných, 325
milionů dětí ve školním věku nechodí vůbec do školy, 968 milionů lidí nemá k
dispozici zdravotně nezávadnou vodu. 2,4 miliardy lidí žijí bez těch
nejzákladnějších hygienických zařízení, každý den umírá přes 30 000 dětí
mladších pěti let z příčin, kterým by bylo možné zabránit. Za rok je to 11
milionů dětí.
To
vše představuje obrovskou nespravedlnost, protože ve většině případů se chudí i
bohatí o své postavení nijak sami nezasloužili, prostě se do něj narodili.
Naprostá většina dnešních chudých přitom nikdy nedostane šanci uplatnit své
skryté kvality, protože jim k tomu systém nedá příležitost. Fotbaloví milionáři
chudého původu jako je Maradona jsou výjimkou z pravidla a jejich příklad lze
využívat k pacifikaci kolektivního svědomí. Ekonomický systém vnucený světu v
průběhu minulého století poté, co se evropské a americké mocnosti rozhodly
ovládnout svět, aby tak překonaly vlastní krizi ekonomického růstu, je jako
plyn zabíjející pozvolna ty, kdo nemají peníze na plynovou masku. Navíc
ekonomická nespravedlnost může vyvolat jiné typy násilí, jak jsme už viděli v
případě, kdy boj o přežití vyústí v závažné agresivní činy.
2.
Nacionalismus a imperialismus: světská božství, která ospravedlní cokoli
Nacionalismus je lidský výtvor
stojící v minulém století za některými z nejhroznějších případů násilí.
Francouzský jezuita, filosof a teolog Gaston Fessard za druhé světové války
prohlásil, že svět ovládají tři velká falešná božství: božství Rozumu
(liberalismus), božství Třídy (komunismus) a božství Národa (nacionální
socialismus nebo fašismus). Tyto tři ideologie lze označit za „božství“,
protože si činí dvojí nárok: že jsou schopny s konečnou platností interpretovat
totalitu lidské existence a že nejsou založeny na ničem, co zde už bylo. Jsou
„falešné“, protože jsou nuceny zničit každého, kdo se pokusí odhalit lži, na
nichž se zakládají. Jejich falešnost potvrzují i neobratné pokusy o spojení
nacionalismu s náboženstvím například v podobě španělského nacionálního
katolicismu, Reaganova výroku „Bůh požehnal tomuto národu“ nebo islámského
fundamentalismu některých arabských zemí.
Výraz
„nacionalismus“ je dvojznačný. Nacionalistou byl Hitler a Franco, ale také
katalánský violoncellista Pablo Casals a indický pacifista Mahátma Gándhí, a
přitom tyto dva typy lidí mají velmi málo společného. Nacionalismus je na jedné
straně kolektivní pocit spojený s jistou kulturní formou, sdílením společných
dějin, ustálenými tradicemi, specifickou kolektivní mentalitou a symbolikou, ba
i mytologií. Je to výraz lásky k určitému „lidu“. „dějinám“, „zemi“, „kultuře“.
Proti tomu se nedá nic namítat.
Na
druhé straně může nacionalismus znamenat také zbožnění určité země (Fessard),
kdy vše, co jde proti němu je třeba kritizovat, odmítnout nebo dokonce zničit
jako opovážlivé a bezbožné. Lidstvo je okamžitě rozděleno na tři tábory, členy
„národa“, jeho nepřátele a národy spojenecké nebo irelevantní. Tento druh
nacionalismu hojně využívá a vytváří historické mýty, realistické dějiny naopak
odmítá, protože realita se mu jeví jako příliš konkrétní a sporná. Zuřivě se
brání jakékoli historické revizi zavedených mýtů.
Tento
typ nacionalismu vedl v uplynulém století opakovaně k násilí. V některých
případech propukl ve skupinách, které neměly podíl na moci (IRA v Severním
Irsku, ETA v Baskicku, Hnutí nezávislých na Korsice, sionistické hnutí v
Palestině před rokem 1948), v jiných byl zorganizován mocenskými skupinami
(frankismus ve Španělsku, nacismus v Německu, fašismus v Itálii a Japonsku,
imperialismus v USA, Argentina za falklandské války, Izrael od roku 1948).
Trajektorie vedoucí k násilí má následující fáze:
1. Určitá skupina
zredukuje svou historickou realitu na termíny „národ“, „země“, „lid“, „kultura“
nebo „rasa“ a vytvoří tak zjednodušený jazyk.
2. Pomocí jedné z
těchto kategorií se pak interpretuje veškerá historická realita.
3. Každý, kdo se
odmítne podrobit tomuto myšlenkovému schématu, je označen za nepřítele
(antišpanělského, antibaskického, antikatalánského, antiamerického…).
4. Nepřítel musí
zmizet. Právě v tomto bodě se objevuje násilí. Je zdůvodňováno jako nutné zlo
ve službách zbožněnému „národu“.
Nejhorším
nepřítelem není protikladná skupina (například španělský nacionalismus jako
protivník katalánského nacionalismu atd.), ale jednotlivec nebo skupina, která
se snaží budovat mosty mezi těmito dvěma extrémy a věří v možnost pokojného
soužití obou stran. Nacionalismus jedné strany totiž definuje a potvrzuje
existenci druhé strany, zatímco stavitelé mostů popírají nacionalistickou
ideologii jako takovou.
Nacionalismus
mívá také tendenci k imperialismu. Z tohoto hlediska existují dva typy
nacionalismu. První je obvykle defenzivní nebo odstředivý. Žádá právo na
sebeurčení, což je legitimní. Zato druhý typ nacionalismu se stává ofenzivní a
imperialistický. Národ je tak velký, významný a slavný (nebo se takovým má
stát), že začne pohlcovat okolní území, aby mohl volně dýchat. Zcela jasně to
prohlašoval Hitler, když mluvil o životním prostoru. Teritoriální a kulturní
invaze se ale ospravedlňovaly a ospravedlňují také jinými magickými slovy, jako
je „Německo, „celé Baskicko“ (Euskal Herria), „Sovětský svaz“, „Francie“,
„Amerika“ „Jugoslávie“, „Španělsko“. Nacionalistická expanze není vždy
teritoriální, někdy je pouze sociální: snaží se odsunout stranou ty sociální
skupiny, které se proti ní staví, a to i v demokratických režimech.
3.
Je rozmanitost nemožná?
Zdá se, že je to tak, že
muslimové a Hindové, Židé a Palestinci, Baskové a Španělé atd. nemohou žít
společně v jedné zemi. Jeden můj přítel dokonce tvrdí, že v jedné zemi nemohou
existovat ani dva jazyky, že jeden nutně pohltí druhý a že je to tedy vždy
otázka kdo s koho. Moc toho ovšem o světě neví.
Podívejme
se na opačnou argumentaci tvrdící, že rozmanitost je možná. Kulturní a sociální
diverzita je vlastní celým lidským dějinám. Důvodem je nejen neustálá migrace
(jen si uvědomte, odkud pocházejí vaši čtyři prarodiče a vašich osm
praprarodičů, a vyvoďte příslušné závěry), ale také absurdita představy o
„jediné kultuře“. Jakmile se podíváte blíž na lidi patřící údajně k „téže
kultuře“, budete ohromeni velkou kulturní rozmanitostí, která je podstatnou
součástí lidství.
Problém
není v údajné nemožnosti kulturní a sociální rozmanitosti, ale v tom, že je pro
člověka obtížné otevřít svého ducha natolik, aby tuto rozmanitost akceptoval,
například v situaci, kdy prožívá krizi identity, o níž jsme už hovořili. Běloši
mohou bez problémů žít vedle černochů, heterosexuálové vedle homosexuálů, Židé
vedle Arabů, křesťané vedle ateistů. Jestliže ale člověk trpí krizí identity,
může z ní hledat východisko tím způsobem, že se přihlásí k nějaké kolektivní
identitě, která mu poskytne bezpečí a ochranu. A tak se rozhodne, že „je
Španěl“ a začne nenávidět všechny baskické separatisty, nebo že „je muslim“ a
začne nenávidět všechny křesťany, že „je pracující“ a začne nenávidět všechny
kapitalisty atd.
Když
se mě někdo zeptá, jestli jsem křesťan, socialista nebo Katalánec, obvykle
odpovím „já jsem já“.[4]
Přijmout sama sebe jako takového je ale psychologicky obtížné, což způsobuje,
že se člověk spíš ztotožní s nějakou skupinou nebo ideologií odmítající „ty
ostatní“.
4.
Sociální vyloučení: nejsi jeden (jedna) z nás
Odmítání rozmanitosti vede k
různým formám sociálního vyloučení. Historických příkladů je spousta. Zvykli
jsme si na ně natolik, že je často vnímáme jako normální. V našich
společnostech je mnoho skupin, které mají omezené možnosti životního uplatnění:
Haiťané v Dominikánské republice, Korejci v Japonsku, Bosňané ve Španělsku atd.
Nijak na to ale nereagujeme. V každém z podobných případů existují neviditelné
„sociální hranice“, které jsou reálnější než celní kontrola na letišti. Je
jasné, kdo jsou „mí lidé“ - s těmi pracuji, s těmi si navzájem pomáhám.
Jestliže by mě požádal o pomoc někdo jiný, odpověděl bych takovým způsobem,
který by i beze slov říkal „nejsi jeden z nás“ a komunikace by tím skončila.
Právě
tato obrana sociálních hranic lidmi, kteří jsou „uvnitř“ systému s jeho
pohodlím, dokonce i luxusem, byla v minulém století jednou z hlavních příčin
násilí. Obava ze ztráty toho, čím jsou a co mají, stmelovala v Jižní Africe
bílé po desetiletí apartheidu, stejnou obavu začínají teď pociťovat Evropané
před přílivem imigrantů. Násilí má imigrantům uzavřít vstupní brány do systému.
Ti, kdo zůstávají venku, se mohou z obavy před smrtí hladem uchýlit k násilí,
aby jednou provždy zbourali tuto sociální přehradu a zjednali si přístup k
radostem života těch uvnitř.
Ty k nám nepatříš“. Jak může lidská bytost vůbec vyslovit něco takového?
Slovo „ty“ se původně používalo jako výraz otevřenosti lidského ducha, jako
výraz víry, že lidstvo nemůže existovat bez lásky a že láska nemůže existovat
bez jinakosti. Slovo „my“ sjednotilo tuto rozmanitost takovým způsobem, že
nevylučovalo nikoho, naopak každému umožňovalo účast. Je smutné, když se dnes
slova „ty“ a „my“ používají ke stavění ostudných sociálních přehrad.
5.
Mučení doma a masakr ve školní třídě
Psychoanalytik Adnan Houballah,
který pomáhal obětem násilí v Libanonu, říká, že občanská válka má čtyři
stadia:
konfrontace ideologií,
knfrontace mezi komunitami,
konfrontace uvnitř komunity
konfrontace uvnitř rodiny.
Podívejme se na to podrobněji.
1.
V první fázi jde o dvě skupiny s protikladnými ideologiemi (pravicovou a
levicovou), s vlastními vizemi společnosti a budoucnosti země. Skupiny mezi
sebou vedou spor, v němž mohou použít i zbraně.
2.
S časem se tato konfrontace vyostřuje, nabývá extrémnější charakter. Nejde už
jen o rozdíly ideologií, které ostatně nemusí být moc výrazné. Je třeba se
odvolat na něco vrozenějšího, radikálněji existenciálního. Vzniká konflikt mezi
komunitami (mezi křesťany a muslim, etnickými nebo kulturními skupinami). Pro
úspěch skupiny v násilném konfliktu začíná být důležitá její stmelenost,
homogenita. Když dojde k takovému posunu u náboženských skupin, začíná se v
politických debatách používat argumentace „božstvím“.
3.
Každá skupina má několik vůdců. Když některý z nich zahyne v boji, jeho příznivci
se jednak zradikalizují, jednak nechtějí dovolit, aby jeho roli převzal některý
ze zbývajících vůdců. Vzniká krvavý konflikt uvnitř komunity, nejtísnivější a
nejbrutálnější fáze občanské války. Bojovníci, většinou adolescenti, se
dopouštějí nebývalých ukrutností. Úmyslně dávají najevo co největší agresivitu,
destruktivitu a bezcitnost.
4.
V rodinách nepatří vždy všichni ke stejné náboženské, etnické nebo sociální
komunitě. Tak například v Sarajevu bylo mnoho smíšených srbsko-chorvatských
nebo srbsko-bosenských manželství. V posledním stadiu proniká konflikt z
komunit do domácností. Bratr zabíjí bratra. Co je ještě horší, někdy doma
ztrácejí zábrany i lidé, kteří by se neodvážili použít násilí na veřejnosti.
Počet násilných rodinných konfliktů, které končí vraždou, neustále stoupá.
Totéž
se děje ve třídách středních a vyšších škol, zejména v USA, kde ústava umožňuje
velmi snadný přístup ke zbraním. Roste počet případů, kdy dospívající mladí
lidé chtějí získat proslulost nebo se rozloučit se světem tím, že se zbraní v
ruce rozpoutají ve škole krvavou apokalypsu. Za mentálním vykolejením
adolescentů se črtá znepokojivá skutečnost. Násilí v rodinách a ve školních
třídách se stalo výrazným sociálním jevem. Proč?
Je
třeba vzít v úvahu dvě věci. Zaprvé v sociálním a kulturním životě výrazně
převládá mužský živel. Dvacáté století přineslo řadu významných iniciativ k
osvobození žen, ovšem muži na tuto situaci někdy reagují násilím, aby obnovili
svou někdejší autoritu. Ženy nejsou zdaleka tak násilné. Margaret Thatcherová,
která jako jeden z nejnesmlouvavějších politických lídrů vedla falklandskou
válku, potlačila hornické stávky a neustoupila před hladovkami IRA, je spíše
výjimkou. Násilí je obvykle věcí mužů a společností ovládaných muži, zejména
společností se silným mužským šovinismem. Totéž platí o sportech a akčních
filmech. Kultura násilí je do značné míry institucionalizací mužské
adolescence, která nekončí společně s pubertou, ale trvá věčně.
Kultura
násilí je druhým podstatným prvkem dnešní situace. Chlapec, který jednoho dne
postřílí ve třídě tucet spolužáků i s učitelem, už má za sebou tisíce hodin
sledování násilí v podobě zábavy. Od prvních hraček je mu vnucována idea, že je
třeba někoho zabít nebo zadržet nepřítele. I když lidé dokáží postavit hráz mezi
tyto představy a realitu beztoho, že by někoho zabili, neznamená to, že je
každý schopen žít takovým absurdním a schizofrenickým způsobem. Nakonec se z
představy stane realita a v třídách teče krev. Společnost je zděšena, tatáž
společnost, která dovolila dětskému útočníkovi dívat se dosyta na násilné
filmy. Takové filmy se ostatně promítají i ve školách.
Stavějí
se stále větší a přísnější věznice, ale to je velmi hloupé řešení. Jediným
reálným řešením je vážně se zabývat problémem chudoby a sociální nespravedlnosti
(z něhož vyrůstá násilí), umožnit každému, aby byl součástí společnosti (nikoho
nevylučovat a prosazovat mír a pokoj na všech úrovních kultury) - tedy jednou
provždy skoncovat s kulturou násilí.
6.
Náboženství, která zabíjejí
Poselství míru má náboženskou dimenzi, protože vyvstává z hlubokého přesvědčení předpokládajícího otevřenost vůči těm, kdo „nejsou z našeho světa“. Říká přiléhavě, že lidská bytost má žít v harmonii sama se sebou, s jinými příslušníky svého druhu a s přírodou, která ho obklopuje. Toto přesvědčení není žádný fyzikální zákon, ale antropologický a morální postoj, jehož pramenem je specifický pohled na svět, víra. Náboženství přinesla lidskému životu mír, v některých případech prostřednictvím kosmicky naturalistické vize (východní spiritualita), v jiných spíše prostřednictvím vize sociálně bratrské (západní spiritualita).
Pozitivní
náboženství (která lidé nazývají slovy „náboženství“, „církev“, „společenství“)
ale vpustila do svého nitra osoby motivované mocí, a tak je začali využívat
politikové k získávání přívrženců své vlastní ideologické kauzy. Irští,
chorvatští, polští a španělští nacionalisté dodnes nestoudně využívají
katolicismus, protizápadní Arabové selektivně využívají korán, sionisté bez
skrupulí přepisují posvátné texty judaismu. Severoamerický imperialismus
falsifikuje bez jakýchkoli zábran různé aspekty křesťanství a podporuje sobě
nakloněné skupiny, které působí jako sekty, ale dávají si groteskní název
„církev evangelikálů“. Náboženství se tak stávají nástrojem moci a dokonce i
smrti. Násilí odvolávající se na náboženství je ze všech nejbrutálnější,
protože dává útoku silné oprávnění: „Bůh si to přeje“, „pro Alláha“, „jménem
Svaté země“ a tak podobně. Tak byly spáchány některé z nejhorších ukrutností,
například 11. září.
Náboženství
je velmi nebezpečné. Nebývá příčinou ohně, ale dodává mu palivo. Náboženství má
zůstat výhradně způsobem, jak duše vyjadřuje svou otevřenost vůči
mnohotvárnosti lidské bytosti a vůči možnosti, že se na základě této
otevřenosti a víry může setkat s Bohem. V žádném případě by nemělo být
používáno jako politický nástroj, i když má nepopiratelně politický rozměr,
protože ovlivňuje všechny rysy lidství.
Je to ale velmi ožehavý terén, v němž mají mimořádnou důležitost různé
odstíny interpretace. Arcibiskup Oscar Romero z El Salvadoru a jezuitský
filosof Ignacio Ellacuría podobně jako jiné významné postavy teologie
osvobození vyvodili z křesťanské víry politické koncepce směřující k myšlence
bratrství a ke přání vytvořit lidštější, ekonomicky a politicky spravedlivější
svět. Tentýž princip může ale v rukou omezenějších duchů vést ke zbraním a
krutostem. K významným násilným epizodám 20. století, při nichž byl používán
jazyk náboženství, patřil také komunistický ateismus.
7.
Schizofrenická povaha demokracie
Má se zato, že demokracie je
současně ochranou proti násilí, obvykle proti svévolnému útoku nějaké skupiny
na jinou. Vyplývá to z rovnosti lidí před zákonem. Demokracie má ale
schizofrenickou povahu, protože pod pláštíkem pacifismu nosí každý den bojovou
uniformu. Pochybuje někdo o tom, ze USA jsou demokracií? A neudržovaly přesto
desítky let po celém světě odporné diktatury, neangažují se ve výrobě zbraní
včetně nášlapných min? Obdobně je tomu u Francie a její role v afrických
masakrech.
Ve
věci násilí mají demokracie na svědomí spoustu hříchů. Není pravda, že po
násilí sahají pouze totalitní režimy. Úcta k lidským právům není hlavním
principem demokracie, ale spíše nástrojem obohacování. Žijeme tak ve
schizofrenických demokraciích připomínajících postavy z hororových filmů: jsou
mírumilovné ve dne a krvežíznivé v noci. Málokdo si troufne vystoupit proti
tomu na politickém fóru, a pokud to udělá, je smeten všemi prostředky mediální
a sociální komunikace, jak se stalo v případě jednoho z mála odvážných,
komunisty Julia Anguity.
Na
velké nebezpečí demokracie poukázal Fessard , když mluvil o Rozumu, Třídě a
Národu: je jím sebezbožnění. Demokracie se tváří jako nejvyšší stupeň lidského
pokroku, jakákoli alternativa je obviněna z reakčnosti a nedemokratičnosti.
Přesně tak postupuje po 11. září prezident George W. Bush a ve jménu demokracie
otevřeně podporuje tak strašné politiky, jako je Ariel Sharon.
8.
Poslední krok: genocida, úplná eliminace toho druhého
Genocida je vrcholným stupněm
násilí, totální eliminací „toho jiného“. Individuální identita jednotlivce se
přitom mění na kolektivní. Pozabíjeni musí být všichni členové skupiny, a to
bez ohledu na to, zda jsou si své příslušnosti vůbec vědomi. Stačí, že je za
členy označí pachatel genocidy. Pokud nelze zlikvidovat všechny, je třeba
skupinu co nejvíce poškodit, aby se nemohla rychle vzpamatovat. Kvůli
psychologickému účinku se s největší krutostí obvykle postupuje vůči
nejslabším, ženám, zejména těhotným, dětem, starým lidem.
V
rozporu s obvyklým názorem jsou genocidní akty jen málokdy dílem rozhodnutí
činěných ve vypjatém okamžiku, jak tomu bylo při zabíjení sikhů hinduisty po
vraždě Indíry Gándhiové. Většinou jde o chladně promýšlené činy, o nichž se
někdy rozhoduje na konferencích, které mají jako jediný bod programu likvidaci
„nepřítele“.
Obvykle
považujeme genocidu za něco, co se zcela vymyká lidskému duchu, ale přesto je
to logický důsledek myšlenkových stereotypů, které každodenně akceptujeme. V
našem každodenním chování rozdělujeme svět na „mé lidi“, „nepřátele“ a „ty, o
které se nestarám“. Odtud vede cesta až ke genocidám.
Na
podporu této mentality produkuje Amerika každoročně tucty filmů rozdělující
lidi na „dobré“ a „zlé“. V těchto filmech, distribuovaných po všech
kontinentech, se předvádí násilí páchané „zlými“ jako něco
neospravedlnitelného, zatímco násilí páchané „dobrými“ je naprosto oprávněné.
Tato touha odstranit všechny „zlé“ je základem paranoického myšlení
ztělesněného v osobách Hitlera, Stalina, Pol Pota, Reagana, Miloševiče,
Karadžiče a George W. Bushe.
V. ZÁVĚR: DNEŠNÍ PŘEHMATY,
ZÍTŘEJŠÍ VÁLKY
Násilí nás ve dvacátém století
zaskočilo mnoha způsoby a současně vyvstalo v našich srdcích. Zaskočilo nás v
tom smyslu, že v mnoha případech zaplavilo „velkou politiku“ beztoho, abychom
na to měli vliv. Vyvstalo v našich srdcích v tom smyslu, že politika často
staví na pocitech občanů.. Nesmíme si nic nalhávat: jestliže ve světě řádí
genocida, je to proto, že jsme ve svém nitru „anonymně genocidní“. Proč bychom
jinak konzumovali tolik násilných filmů a podporovali tolik sportů, jejichž
modelem je válka? Proč se tak často identifikujeme s nějakou skupinou a
současně si přejeme oslabení nebo vymizení jejích údajných nepřátel?
Mnoho
násilných jevů minulého století bylo důsledkem dřívějších incidentů. Tvrzení,
že čas vyléčí všechny rány, je směšné; lidé se neustále snaží pomstít
nespravedlnost násilím. Které „vynikající mozky“ vymyslely postkoloniální
hranice mezi kmeny Tutsiů a Hutů, kdo ve Washingtonu, Londýně nebo Paříži
vymýšlel země tužkou na mapě? Kdo rozhodl, že kapitál a kapitalisté Severu se
mohou volně pohybovat po celém světě, zatímco pracující lidé z Jihu musí žebrat
o vstup do Evropy nebo USA, pokud vůbec mají šanci? Kdo rozhodl o klasifikaci
lidí na rasy podle barvy kůže, nebo o klasifikaci podle národnosti? Je
důležitější mít pas, než být člověkem?
Lidské
dějiny jsou cestou posetou zapomenutými věcmi, přehlédnutími a
nespravedlnostmi, které všechny dávaly falešné sliby lepších zítřků. Jsou půdou
plnou zárodků budoucího násilí. Jak jsem řekl už na začátku, nechápu absurdní
povahu násilí a jsem z ní zmaten. Společně s mnoha jinými lidmi ale tvrdím, že
jedinou cestou, jak odstranit nebo zmenšit násilí, je pracovat pro sociální a
hospodářské dobro všech, kdo jsou součástí dnešních dějin lidstva, zasévat
semena kultury všeobecného bratrství jako jediné cesty k překonání dnešní
kultury rozdělující lidi na znepřátelené skupiny. Zdůrazňuji, že hovořím o
„všeobecném bratrství“, nikoli o uniformitě. Podporuji mírové a harmonické soužití
v rozmanitosti. Je pravda, že vlastně neříkám nic nového. Člověk byl ve
skutečnosti stvořen, aby žil tímto způsobem. V každém případě je to mé
přesvědčení a víra.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 135. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Připravil JUDr. O. Tuleškov.
Publikace neprošla jazykovou úpravou. Praha, březen 2005.
* Zkrácený překlad brožury
José Sols, One
Hundred Years of Violence, CJ
Booklets No. 108, Cristianisme i Justícia, Barcelona 2003.
espinal@redestb.es - www.fespinal.comPřeklad z angličtiny a
redakce: Rudolf Převrátil, 2005
Nadace Lluise
Espinala “Cristianisme i Justícia” (Křesťanství a spravedlnost) je studijní
středisko vedené jezuitským řádem v Katalánsku. Sdružuje univerzitní učitele a
odborníky v teologii a různých oborech sociálních věd. Zabývá se vzájemnými
kulturními vztahy mezi vírou a spravedlností, jejichž význam neustále roste.
Ediční řada brožur vydávaných nadací slouží ke zveřejňování výsledků některých
seminářů organizovaných centrem a dalších textů členů centra a jeho
spolupracovníků.
José Sols Lucia
je teolog a historik, profesor etiky a křesťanského myšlení na Univerzitě
Ramona Llulla v Barceloně, spolupracovník španělské odbočky Římského klubu.
Vyučoval také ve věznicích v Paříži a v Barceloně.
[1] Konrád Lorenz, Takzvané zlo, Praha: Mladá fronta
1992, str. 48 - 49. Z autorových odkazů na prameny uvádím pouze ty, u
nichž vím, že pramen existuje v českém překladu. (Poznámka překladatele).
[2] Viz známý spis Thomase Hobesse Leviathan z roku 1651, existuje v
několika českých překladech.
[3] Podle ekumenického vydání Bible z r. 1985.
[4] V angličtině slovní hříčka “I am me”,
kterou nelze zcela uspokojivě přeložit, protože čeština nemá pro nepřízvučnou a
přízvučnou formu osobních zájmen dvě odlišná slova. Obsahově přesnější, ale
neohrabaný by byl překlad “jsem to, co jsem já”.