Ing. Jiří Krutina
2. 2. 2013 si lidstvo připomíná výročí 70. let od jednoho z nejstrašnějších válečných střetnutí v dějinách lidstva známém jako bitva „u“ či spíš o Stalingrad. Právě před 70 lety 2. února 1943, německý maršál Paulus, velitel 6. německé armády kapituloval a vzdal Sovětům poté, co se dostal do bezvýchodného postavení. Místo smrtí své a svých vojáků, raději zcela pragmaticky volil kapitulaci. Tato bitva byla přelomovým milníkem v druhé světové válce. Zde dosud neporažená německá armáda utrpěla rozhodnou porážku od Rudé armády, která tak získala iniciativu na východní frontě. Od té doby musela německá propaganda v Německu a okupované Evropě hlásat, že německá armáda pravidelně „zkracuje“ frontu, jak musela ustupovat před postupem Rudé armády. Jednalo se o rozhodující střetnutí celé války.
Druhá světová válka byla rozhodnuta právě na tomto evropském válčišti, na východní frontě a to zásluhou Rudé armády a zejména statečného ruského lidu. To je zkrátka historický fakt, ať si o tom myslím, co chceme.
Bitva trvala takřka ½ roku. Celkové ztráty na životech na německé straně dosáhli kolem 800 000 a na ruské straně přes 1 100 000 životů.
Hitler věděl, že pokud má porazit Sovětský svaz, musí se zmocnit co nejrychleji zejména východních ropných rafinérií na Kavkaze, které sám potřeboval. Rudá armáda ustupovala po celé délce fronty za řeku Don. Na břehu Volhy bylo klíčovým městem právě Stalingrad. Do postupu wehrmachtu zasahoval osobně sám A. Hitler, který byl přímo posedlí myšlenkou pokořit svého protivníka, dobitím právě města nesoucího jeho název – Stalingradu. Velení Rudé armády si uvědomilo, že již nelze ustoupit a vybičovaná rozhořčením nad brutalitou barbarského chování Němců na okupovaném území Ruska se vzepjala k rozhodnému vítězství v boji doslova a do písmene na život a smrt. Jenom si připomeňme barbarský postup německých jednotek na ruském území. Zde se válka vedla naprosto jinak, než během tzv. západního tažení, ve kterém Němci ještě dodržovali jistý ohled na mezinárodní válečné právo. Na východní frontě se uplatňovala tzv. „totální“ válka zcela zbavená veškeré lidskosti a vedena zcela cíleně i proti civilistům. Zde se bojovalo proti podřadnému slovanskému podčlověku. Za vojenskými jednotkami wehrmachtu postupovali speciální komanda SS, řízená R. Heydrichem, které měli na starost „čištění dobitého území“. Na tomto vraždění se podíleli často i vojáci wehrmachtu.
To je základní poznatek o vedení války Němci na východě, abychom si uvědomili, co znamená vítězství u Stalingradu nejen pro Rusi ale pro celý civilizovaný svět.
Sovětské velení včetně Stalina si uvědomovalo, že jde o rozhodující okamžik. Sám Stalin volal do této „velké vlastenecké války“, jak ji Rusové do dnes chápou celý sovětský lid a neoslovoval jej, jak bychom si mohli myslet soudruzi a soudružky, ale vyzíval celý národ slovy bratři a sestry, matka Rus vás volá. Byl si až příliš vědom, že nikoliv celý národ sdílí nadšení s vlády bolševiků v Rusku, ale nyní šlo o bytí či nebytí celého národa jako celku a proto burcoval lid na tuto národní slovanskou strunu. A tehdejší sovětský lid si to uvědomil.
Sovětská vnitřní rozvědka, tzv. NKVD dokonce nařídila popravovat všechny zběhlé vojáky, kteří by chtěli ustoupit, nebo propadali malomyslnosti, či podrývali rozhodnost a chtěli se vzdát okupantům. Byl vydán rozkaz, že nikdo nesmí ustoupit za řeku Volhu a Stalingrad zkrátka nesmí padnout. I tato na první pohled „tvrdost“ sovětského velení nakonec přinesla rozhodné vítězství tváří v tvář německé přesile.
Němci nejprve vybombardovali a rozstříleli v palebné přípravě vlastní město, vypálili a zdevastovali jeho předměstí. Němci postupovali zcela rozbitým městem, kde se bojovalo takřka o každou ulici, dům. Rudá armáda bránila město zcela ojedinělým způsobem proti obrovské přesile. Němci nakonec ovládli 9/10 města. Sovětská armáda držela pouze úzký pruh u Volhy (v některých místech pouze 300 metrů). V tuto dobu stanovilo sovětské velení doktrínu: za Volhou není žádná země. Ze Stalingradu byli odváženi pouze boje neschopní ranění, každou noc byly přiváženy další posily a munice. Sovětská armáda, jejímž velitelem byl generál Vasilij Ivanovič Čujkov, v tuto dobu bránila pouze několik továrních budov a několik málo kilometrů příkrého volžského břehu (západní resp. pravý břeh řeky). Jednalo se o velmi úzký pruh zničené země, nicméně celý štáb 62. armády včetně velitele odmítl evakuaci na levý břeh a bránil spolu s řadovými vojáky tento velice malý perimetr. Boj v rozbitých domech probíhal v podstatě způsobem boje „muž proti muži“, často za použití polních lopatek. Přesto se město Stalingrad nepodařilo dobít.
V následující protiofenzívě se podařilo maršálům Žukovovi a Rokossovskému obklíčit celou německou 6. armádu. Pro neschopnost Luftwaffe zásobovat svou armádu, došlo k vyhladovění a vojáci se uchylovali k jedení koní i kanibalismu. Venku přitom bylo -30 stupňů celsia. 2. února 1943 se nakonec Paulus vzdal, přesto asi 10 000 německých vojáků ještě bojovalo ve Stalingradském podzemí až do března 1943. Vzdalo se asi 90 000 vojáků, ti byli později transportováni na Ural a na Sibiř, kde pracovali v uhelných a jiných dolech. Do Německa se jich v 50. letech vrátilo pouze 6 tisíc.
Největší válečná střetnutí 2. světové války se odehrávali na východní frontě, u Moskvy, Stalingradu a Kursku. Tyto bitvy rozhodli o porážce nacistického Německa a jeho spojenců v Evropě. Tím bylo znemožněno realizace německého snu, jak je nastínil sám A. Hitler ve svém „chorobopisu“ Mein Kampf, jehož součástí mělo být postupné vyhubení všech slovanských národů, kteří měli sloužit jako otroci na panských sídlech pangermánů ve stepích Ukrajiny a Ruska. Za to vděčíme zejména tehdejšímu sovětskému lidu a jeho statečnosti, a to nezávisle na bolševickém režimu Stalina, který v té době v Sovětském svazu byl.
Posuzovat tyto historické skutečnosti jinak, nebo z jakých si „nových“ „současných“ pohledů typu, že šlo stejně o bolševický stát včele s diktátorem Stalinem a tak relativizovat to, že šlo zejména o obrannou válku tehdejších Sovětů proti nevyprovokované agresi, je již ono přepisování historie – vždy se ptejme v jakém asi tak zájmu.
Nedávno v říjnu 2012 představitelé EU obdrželi Nobelovu cenu míru. Nobelův výbor EU vyznamenal za šíření míru a demokracie v Evropě a za její dlouhodobou roli při sjednocování evropského kontinentu. Cituji:
"EU a její předchůdci přispívali šest desetiletí k podpoře míru a usmíření, demokracie a lidských práv v Evropě", uvedl předseda pětičlenného Nobelova výboru Thorbjörn Jagland, který je zároveň generálním tajemníkem Rady Evropy.
Jinými slovy šlo pouze o „malou domů“, jak se říká.
"Evropská unie pomohla přeměnit kdysi rozpolcenou Evropu z válečného kontinentu v kontinent mírový," připomněl Jagland.
A co válka v Jugoslávii kdy se 16 státu NATO bez mandátu OSN a porušením rezolucí OSN a platného mezinárodního práva se vrhlo na Srbsko s cílem prosadit jednostranné separatistické tendence destabilizovaných států Jugoslávie?
Lídr Von Rompuy za „Evropany“ prohlásil:
„Válčili jsme po staletí. Vedli jsme dvě světové války, které byly ve skutečnosti občanskými válkami Evropy.“
V tomto výroku je cosi zlovolného a zlověstného. Proč? Kdo „my“ jsme válčili po staletí? To „válčení“ to je něco jako nějaké „kočkování“ mezi nějakými „Evropany“? Není to spíše tak, že aby byla válka, musí ji někdo rozpoutat a někdo konkrétní musí někoho jiného - konkrétního napadnout? Byly to Ukrajinci, Češi, Poláci, Slováci, Srbové, Rusové? Takže o kterých Evropanech Von Rumpey mluvil? Pokud je mi známo, tak vím jenom o tom, že dvě světové války vedl jeden a ten samý stát a národ společně se svými spojenci. Ti se mírně obměnili během 1. a 2. světové války. A že tyto války byly motivovány kořistnicky a stimulovány nadnárodním kapitálem.
Občanská válka je válka mezi občany jednoho národa. Období husitských válek u nás, mělo právě z části charakter občanské války, kdy bojovali mezi sebou Češi. Naopak obě světová války, které začalo Německo, byly války agresivní a expanzivní a s jasně deklarovanými kořistnickými cíli podpořené agresivní ideologií a její zločinnou politikou. To nebyly žádné „občanské“ války, jak veřejně tvrdil Von Rumpey – lídr EU!
To je rétorika podobná současnému německému filozofovi a historikovi Ernstu Noltemu, který napsal knihu Evropská občanská válka 1917 – 1945, nacismus a bolševismus, kde relativizuje zvláštní roli nacismu a holokaustu a odpovědnosti Němců za to. Přináší nové závěry typu:
Nacismus byl reakcí na bolševismus. Fašismus byl reakcí na marxismus. A obě světová války byly občanské války mezi těmito ideologiemi. Dále pokládá například otázky typu, nebyl gulag původnější než Osvětim. Nepředcházela „třídní vražda“ rasovým vraždám Němců? Jde o snahu vytvořit rovnítko mezi nacismem a komunismem a tak relativizovat nacistické zločiny na ostatních národech. Nezapomeňme, že ačkoliv nacismus a bolševismus je stejný například v tom, že pronásleduje a zabíjí politické odpůrce, tak nebyl to sovětský bolševismus, který usiloval o likvidaci jiných národů a neměl za vlastní ideologii o podřadných národech. Obě ideologie a režimy z nich vzešlé byly v určitých rysech a chování podobné, ale také nutno zdůraznit i současně velmi vzájemné rozdílné, snaha dávat mezi ně „rovnítko“ je však pouze manipulativní snahou. Pak se například druhá světová válka, kterou vyprovokovali Němci a přinesla obrovské ztráty hmotné duchovní a lidské, zúží na jakýsi intelektuální spor dvou „stejně“ zločinných ideologií a uniká podstatě, že za válkami jsou vždy konkrétní zájmy, konkrétních skupin lidí.
Tito moderní fabulátoři, kteří vedou běžné veřejnosti neprůhledný projekt s názvem EU se právě zaměřují na tento „nový“ „moderní“ „evropanský“ pohled do minulosti – což mimo jiné vždy značí něco zlověstného.
Ve skutečnosti jsou to právě tito přepisovači historie, kdo se neustále zabývají minulosti – oni ji prostě nedokázali přijmout a tak se snaží ji změnit tím, že využívají alibisticky „současné“ hlediska a současné „pohledy“ na historické procesy, aby zkrátka unikly výsledkům těchto procesů. Přičemž sama logika s tímto spojená: dnešním „okem“ posuzovat vytržené části s většího kontextu je nesmyslné. Výsledkem je naprosté „otočení“ karmy – tedy vztahu příčin a následků: z obětí se tak jako kouzelným proutkem stávají oběti a opačně. A to je právě zobrazeno v nacistickém symbolu obrácené svastiky.
Viz nedávno, co provedl K. Schwarzenberg při prezidentské volbě. Byl to právě on, kdo se jako první vracel do minulosti a s optikou „současnosti“ hodnotil vytržené části s časoprostorového historického procesu – tedy je zcela překroutil, viz „dekrety prezidenta Beneše“ a „odsun Němců“. Nakonec to byl ale „prezident“ Zeman, kdo byl médii a volebním týmem K.S. obviňován s vytahování minulosti, „náckovství“ a „estébáctví“.
Proto bitvu u Stalingradu je nutno skutečně chápat, jak jí chápou dnešní Rusové: bylo to velké vítězství ruského lidu nad okupanty v rámci, jak oni chápou druhou světovou válku, Velké vlastenecké války a současně rozhodujícím obratem v boji proti barbarské nacistické politice a následném vítězství civilizovaného světa nad barbarstvím.
Plakat dnes se soucitem nad chudáky umrzlými německými vojáky u Stalingradu a nechápat, že tam hlavně neměli co dělat, je nesmyslné.
Z historie bychom se měli zejména poučovat a nikoliv se ji snažit „měnit“ a překrucovat. Pouze tyto snahy o „nové „pohledy“ současnou optikou jsou snahami o „návratu“ do minulosti. Snahy důsledně stát na stanovisku pravdivosti historických procesů z daného příčinného kontextu a pohledem tehdejšího člověka je pouze obrana pravdy, nikoliv „babrání se“ v minulosti.
O zločinném jednání wehrmachtu na území Sovětského svazu:
Dokument 107
CSDIC (UK), CRGG 195
Zpráva o informacích získaných 16.-17. září 1944 od vyšších důstojníků EW (TNA, WO 208/4363)
.
THOMA (Wilhelm, generál tankových vojsk): Lidi sedí jednou v prosinci spolu, v jednom selském stavení v Alexandrovce - bylo to asi 20 kilometrů od mého velitelského stanoviště, byli tam hejtman, poručík od tankistů a poddůstojníci v jediné teplé místnosti. Vypili spolu jeden malý pohárek vína. To vše je zjištěno soudem. Každý měl tak půl polního pohárku kořalky. Tím se nemůže nikdo opít, a velitel také sám velice energicky popíral, že by opilí. Říkal, že byli naprosto střízliví, to na tom bylo to n zvláštnější. A teď se stalo tohle: hejtman říká nadporučík "Ach, už se na ten selský ksicht nemůžu koukat!" ... vytáhne revolver a střelí sedláka přes stůl - a přitom ho sám pozval.
EBERBACH (Heinrich, generál tankových vojsk): Byl ale přece taky odsouzen k těžkému trestu, ten hejtman.
THOMA: Ano, ale teď poslouchejte, co se ještě stalo: řekl svému ordonanci, aby ho odtáhl. Žena začala strašlivě křičet, výt, běžela s dětmi - holčičkou, chlapečkem a dva měsíce starým dítětem - dřepla si hned nahoru na pec, schovala se v koutě, a plakala, což je v takové situaci samozřejmé, řekl (hejtman) nadporučíkovi: "Ať tu je klid; pryč s ni Ten vytáhl revolver a ženu zastřelil. Tu pak taky odtáhli. Pak tu byla holčička, desetiletý kluk a dva měsíce staré dítě. Mezitím přivedli nějakého chlapa, měl to být muzikant, tahací harmoniku, hrál - a oni pili dál. Najednou (hejtman) zase přišel a povídá: "Ano, ta musí taky pryč!" A dodal: Zastřelte i ostatní!" A tak ten zastřelil holčičku. Teď tu desetiletý chlapec. Hejtman řekl: "Odveďte ho pryč a zastřelte ho venku!" Tak ho odvedli ven a zastřelili ranou týla. Ted se nahoře rozplakal ten dvouměsíční uzlíček: "Heee -" Tak on povídá: "Pryč s tím dobytkem!" Tak to dítě praštili, vytáhli za nohu (z povijanu) a hodili ven do sněhu. Lidé to pochopitelně druhý den nahlásili. Poslal jsem tam hned radu válečného soudu. "To je případ i pro psychiatra, " říkal. Oni se zuby nehty bránili, že by byli opilí, že prý byli naprosto při rozumu. A potom před soudem - "A proč jste to vůbec udělal?" On řekl: "Ti, které jsme zastřelili, nejsou lidé. VŮDCE přece řekl, že Rusové nejsou lidé, ti patří mezi zvířata; nám se nemůže vůbec nic stát." "Ale to jsou přece lidé, kteří tady běhají okolo!" "Pane generále, vůdce říká, že to nejsou lidé, a proto si myslíme, že nemůžeme být obžalováni z vraždy, když to nejsou lidé." To byla jejich obrana. Pak vynesl válečný soud rozsudek, jeden byl degradován a odsouzen do káznice a druhý - který také střílel - hejtman tedy na víc, protože přece nesl odpovědnost - dostal pár let káznice. Já jsem rozsudek nepodepsal. Ta strašná věc rozhořčila všechno mužstvo. Vždyť vám říkám, že Němci jsou dobří. Já jsem pro oba žádal trest smrti, a to veřejným "zastřelením u jednotky". Jsou to důstojníci, řekl rada válečného soudu, a tak je teď nemůžeme zastřelit, dokud to nedovolí VŮDCE. Za osm dní přišla odpověď: "Podle VŮDCE je naprosto v pořádku, že jsou ti lidé potrestáni. Ale zastřelit je odmítá, protože tamti nebyli podle jeho názoru lidé." A tak nebyli potrestáni. Odešli k nějaké trestné rotě.
(Sönke Neitzel, „Odposlechy“ Němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 1943-1945, Ikar, Praha, 2009, str. 264-265, z německého originálu Abgehört, Berlín 2005. Britové odposlouchávali rozhovory zajatých vysokých německých důstojníků. Jejich rozhovory natáčeli, zajatecký tábor Trend Park)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz