Stalin. Krev a sláva

Svjatoslav Rybas

Významný ruský autor Svjatoslav Rybas připravil českému čtenáři speciální edici biografie J. V. Stalina. Tato kniha je považována za dosud nejúplnější a nejobjektivnější publikaci o sovětském vůdci. V Rusku se již dočkala sedmi vydání a v roce 2014 se zařadila mezi bestsellery v Číně. Speciálně pro českého čtenáře připravil kapitolu, jež se věnuje dlouholetým vztahům sovětského vůdce s československým prezidentem Edvardem Benešem. V závěru knihy se pak zamýšlí nad Stalinovým odkazem – projektem syntézy sovětského socialismu a kapitalismu, jenž od 80. let uskutečňuje Čína.

Psáno pro Slovo

Proč jste zaměřil svou tvůrčí pozornost na postavu Josifa Vissarionoviče Stalina? Není to hlavně kvůli jeho srovnání s jinými historickými osobnostmi?

Stalina je možné přirovnat  k jakési „černé skříňce“ ruské historie. Jeho činnost je vykládaná v zjednodušující polaritě: „zločinec – génius“. Navíc jsme byli a stále jsme svědky, jak soudobí politici bez rozdílu – zprava nebo zleva – nejedenkrát obraceli k této postavě pozornost a „vytahovali a vytahují“ Stalina z hrobu. Jakoby připomínali a zvěčňovali příběh Tengize Abuladzeho, ztvárněný ve filmu „Pokání“. Snaží se odvléct pozornost společenského mínění od vlastních problémů a chyb. Přičemž, povšimněme si, děje se tak bez jakékoliv hlubší analýzy. Je všeobecně známé a mnohokráte v praxi prokázané, že v neosvětlené a nezhodnocené minulosti se pokaždé ukrývá nevybuchnutá nálož. Vycházelo se z toho, že Stalin je přerušením kontinuity v historickém procesu, děsivá anomálie, kterou je potřebné zcela vyškrtnout z paměti národa. A tak se i do značné míry stalo! Stalin byl téměř vykořeněn z národních dějin. Nu, a co? Pokusil se někdo spojit v jeden jediný celek tragickou historii celého ruského XX. století?

Chopil jsem se tohoto nesnadného úkolu s pocitem nesplnitelnosti takového předsevzetí. Ještě nikdy jsem ve své tvůrčí práci něco podobného nepocítil. Byl jsem si vědom, že moji předchozí hrdinové, Stolypin a další, si žádají, jestli se tak dá vyjádřit, pokračování historie. Pochopil jsem, že Stalinova modernizace je druhou stranou reforem Witteho a Stolypina. Podle oficiální ruské historiografie se vžilo, že existuje hluboká propast mezi samoděržavím, mezi imperiálním Ruskem a Sovětským svazem, mezi jejími elitami. Ve skutečnosti bolševici byli periferním oddílem sanktpetěrburské poevropštěné elity; a ruská inteligence, toto dítě Petra Velikého, byla hybnou silou nejenom ruské revoluce, ale i stalinské modernizace. Jestliže uchopíme historii mým pohledem, tak se v ní setkáme i s kozáky, kupci, úředníky, s učiteli, důlními inženýry, bělogvardějci i s hrdiny industrializace. Přitom jestliže v rámci jednotlivých osudů jsou mezi nimi zcela zřejmé, znatelné rozdílnosti a protiklady, potom v rámci delšího procesu se tyto rozdíly mění v jednolitost.

Jakmile jsem objevil tuto pravdu, našel jsem metodu. V souladu s ní jsem mohl psát Stalinův životopis. Metoda je to velmi jasná: viditelná spojitost období, osud hrdiny v kontextu boje velkých států za získání zdrojů a za světovou nadvládu, soupeření v sovětské politické elitě. Vzhledem k tomu nastal čas přijmout Stalina jako součást všeruského historického procesu, podle možností oprostit se od emocionálního hodnocení, které neustále zakrývá náš pohled slzami i touhou po pomstě.

Z vašich slov vyplývá, že Stalin byl zcela organický jev v ruské historii.

– Přesně tak. Pro úplné pochopení je nutno obrátit se k dějinám ruského státu. Hlavní determinace, věky určující průběh tisíciletého budování státu – to jsou klimatické a půdní zvláštnosti území Ruska. Těžké přírodní podmínky a jejich následek – nízká produktivita zemědělské práce – způsobily chudobu ruského obyvatelstva a omezení materiálních zdrojů moci. Západní Evropa měla mnohem větší možnosti pro nahromadění kapitálu, což především ovlivnilo její životaschopnost. Jestliže v Rusku byl zemědělský cyklus omezen na pět měsíců (125 – 130 pracovních dní), pak v Evropě byl téměř dvakrát větší a úrodnost mnohem vyšší. Například v Německu byla roční průměrná úroda obilovin čtyřikrát vyšší než v Rusku. Ruské obyvatelstvo se odedávna nalézalo, obrazně řečeno, v temném sklepě, nad nímž, v prosluněných poschodích budovy, žili západoevropané.

A to, že Rusové vytvořili jednotný silný stát – to je jenom těžce objasnitelný fenomén. „Příroda … předurčila, aby Rusko bylo rozdrobenou zemí, sestávající z množství nezávislých, samořízených, na půdě závislých společností,“ – psal americký znalec Ruska, poradce prezidenta Reagana, štětínský rodák a polský Žid, Richard E. Pipes. Nejvýznamnější zdroj Rusů i Ruska – toť tragické, až nadlidské vypětí mnoha generací, jimiž bylo nutno překlenout propast mezi potřebami pro přežití státu a možnostmi, které dala příroda. Proto bylo Rusko povždy jakousi vojenskou strukturou. Jeho režim byl mobilizační, na demokratické sjednocení zájmů elit se prostředků nedostávalo. V průběhu staletí vždy byla hlavním úkolem moci neustálá mobilizace národa k dosažení cílů, jejichž realizace je normální praxí zcela nemožná.

V nepřestajné obraně před hrozbami ze západu a z jihu byli Rusové přinuceni zvolit odpovídající politickou tradici. Jestliže na Západě základem společnosti byly smluvní vztahy elity, regulovaná práva na vlastnictví a na ochranu královských podaných ze zákona, pak v Rusku se vytvořil pořádek, při němž skromné zdroje nemohly být rozděleny mezi vlastníky. Jimi výhradně disponoval nejvyšší vůdce. Nikoliv náhodou zavládla v ruské státní ideologii idea obětní služby vlasti; a v pravoslaví je, na rozdíl od katolicismu, kde panovaly sjednané vztahy vztahu k Bohu, dominujícím pojmem láska a blahovůle panovníka. Proto Rusko vždy bylo zčásti mystickým státem se zvláštním kulturním kódem. Příčinou krachu politiky Mikuláše II., Gorbačova i Jelcina, pokoušejících se rychlou akcí změnit mechanismus moci, bylo, že oni nepochopili tento kód a očekávali, že rychlá demokratizace vztahu moci a elit vytvoří Rusko podobné Americe nebo Velké Británii. Okamžitě, jakmile elity dosáhly moci, stát se začal rozpadat. Na počátku XX. století podnikla poprvé moc v dějinách Ruska pokus změnit režim z mobilizovaného na demokratický. Tento pokus vedl ke katastrofě. A tehdy se kulturní a světonázorové rozpory různých skupin ruského obyvatelstva staly palivem pro občanskou válku a nepokoje. Car a spolu s ním jeho rodina byli zavražděni, politické elity rozbity, petrohradské jádro, nositel imperátorské kultury, rozptýleno, rozehnáno.

V dalším se stalo vskutku neuvěřitelné: přesně tak jako po „Období smuty“  (nebo-li také po Období zmatků) v roce 1612, ruský stát byl pod praporem Sovětského svazu obnoven. Vůdcem znovuzrození se stal J. V. Stalin. On znovustvořil předchozí typ elitářského státu (politická moc a vlastnictví byly nerozlučně spojeny a jsou autokraticky řízeny). Rusko pod ním v mobilizačním typu režimu uskutečnilo z hlediska dosažených výsledků udivující modernizaci a stalo se druhou světovou mocností. Jeho krutost, podezíravost a jiné jeho záporné rysy jsou ve vztahu k historické skutečnosti až druhotné. Stalin zopakoval jenom to, co předtím vykonali Ivan III., Ivan Hrozný, Petr Veliký, jejichž ´vztyčený prst Boží´ byl pro lidové masy tak děsivý. Avšak po smrti J. V. Stalina – za existence tomuto typu moci vlastních vnitřních rozporů a při absenci mechanismu koordinování zájmů elit (a jako i demokratizace) – se SSSR rozpadl.

V čem spočívá poučení z tak dramatického vývoje?

Stalin se svými úspěchy a chybami odpovídal tisíciletým dějinám země, jeho osudovost je nutno posuzovat bez hněvu a vášně, jinak z ní nezískáme žádné poučení pro budoucnost. Podstata konec konců není ve Stalinovi nebo v Petru Velikém. Podstata spočívá v pochopení historické cesty.

Jak se vlastně dostal Stalin k moci, když jeho soupeři byli lidé mnohem autoritativnější, než byl on sám? Bylo to snad díky jeho lstivosti? 

– Nejprve odpovím na druhou otázku: proč v Rusku, které se v roce 1905 stalo konstituční monarchii, tedy demokratickým státem, se k moci dostaly nejradikálnější politické strany, eseři a bolševici? Krátce řečeno, na radikály se obrátily liberální strany, aby je využily pro odstranění korunované moci. Ve vzpomínkách členky ústředního výboru kadetské strany A. Tyrkovové-Williamsové je to popsáno navýsost jasně. Přístup kadetů (když budeme parafrázovat starořímského básníka) byl: „Jestliže nás nevyslyší bohové, obrátíme se na Styx,“ to znamená na řeku „protékající podsvětím“. A obrátili se. Dokonce takoví giganti, jako velký duch a myslitel Lev Nikolajevič Tolstoj, morálně podporovali teror. Únorový převrat, iniciovaný generály, „Pokrokovým blokem“ Státní dumy a průmyslníky, přivedl stát ke katastrofě. Poznamenávám, že bolševici se ho nezúčastnili.

Bolševici se objevili v epicentru dění proto, že se projevili jako nejrozhodnější síla. Ve středu této síly stála dvě seskupení: leninské a stalinské. První se opíralo o emigranty, druhé – o funkcionáře uvnitř země. Stalin byl ideologem a vůdcem druhého seskupení. V roce 1912 na Pražské konferenci zvolili Stalina členem ÚV a vedoucím tak zvaného Ruského byra ÚV. Stalin se stal stranickým „generálem“. V té době byl ve vyhnanství, nemohl se voleb pochopitelně účastnit. Později sa stalinské seskupení postavilo proti myšlence světové revoluce a začalo budovat socialismus „v jedné zemi“, což vyvolalo k životu „socialistické vlastenectví“ a rozvinulo sovětskou moc ve směru ruské státní tradice.

A ještě k jedné legendě: Stalin se prý nezúčastnil organizace říjnového převratu. Právě naopak: byl jedním z jeho nejaktivnějších účastníků. Jeho vůdčí roli demonstruje tato skutečnost: v nepřítomnosti Lenina přednesl hlavní referát na VI. (sjednocujícím) sjezdu strany. Kromě toho byl autorem i druhého hlavního referátu „O politickém postavení“. Na sjezdu byl zvolen do „užšího“ vedení ÚV, byl vybrán šéfredaktorem „Pravdy“. Stal se členem Vojensko-revolučního výboru. Po říjnu se stal lidovým komisařem.  Od prvního dne ustavení Všeruské Čeky (VČK), z pověření politbyra dohlížel na její práci. Doplňuji, že měl i parlamentní zkušenost: řídil bolševickou kampaň ve volbách do 4. Státní dumy. Když vezmeme toto všechno v úvahu, lze pochopit, jaká byla Stalinova role v roce 1917.

Po Říjnu 1917 se stal jedním z „maršálů revoluce.“ Stalina posílali na nejkritičtější fronty boje. Dokázal se s nimi úspěšně vyrovnávat. Lstí? Čeho jí lze dosáhnout? Byl to asketa, tvrdošíjný člověk s nesmírnou vůlí, uměl si podřídit lidi kolem sebe, byl krutý, cílevědomě jdoucí za svým cílem s využitím vysoké intelektuální úrovně nabyté sebevzděláváním. V jistém smyslu je Trockého hodnocení „Čingischán s telefonem“ (parafráze Gercenových slov o Mikuláši I. „Čingischán s telegrafem“), přesné, co se týče jeho charakteru. Často se hovoří o nevzdělanosti Stalina. Ve skutečnosti po neúplném kurzu tbiliského semináře měl doklad pro učitele v lidové škole. Postupně se jeho vzdělanostní úroveň neustále zvyšovala. Jeho myšlení bylo strategické, za částečným problémem vnímal obecné zákonitosti. Je zajímavé, když tak vzdělaný a sebevědomý člověk, jakým byl britský ministerský předseda Winston Churchill, nejednou ustoupil Stalinovi v jejich neustálých slovních potyčkách. Například během Angličanovy návštěvy Moskvy v srpnu 1942 při pozdní večeři ve Stalinově bytě došlo mezi nimi k takovému intelektuálnímu střetu.

Připomenu tehdejší situaci. Ve Stalingradu probíhaly urputné boje, Rudá armáda byla na pokraji porážky. Stalin vydal rozkaz č. 227 „Ani krok zpět“, Ilja Erenburg vyzýval „ Zabijte Němce!“, Konstantin Simonov zveřejnil báseň „Zabij ho“, v níž je úžasně vyjádřena atmosféra „posledních dní“. Proto Churchillova návštěva Moskvy a jeho rozhovory s naším hrdinou, to je drama světového vyznění.  Angličan oznámil, že v roce 1942 druhá fronta nebude otevřena. Rozhovory byly velmi ostré. Když se skončily, pozval Stalin Churchilla do svého skromného bytu v Kremlu. Churchill ve svých pamětech popsal tyto okamžiky, avšak vynechal důležitou epizodu. Britský premiér neprozíravě pochválil svého předka vévodu Marlborougha, který dosáhl několika výrazných vítězství ve válkách o španělské následnictví. Stalin neočekávaně, s povzneseným úsměvem, podle svědectví tlumočníka V. N. Pavlova, poznamenal, že Anglie měla mnohem talentovanějšího vojevůdce v osobnosti Wellingtona, přemožitele Napoleona, který představoval největší nebezpečí „v celé historii“. Pak Stalin připomněl podrobnosti několika Wellingtonových bitev, čímž prokázal nejenom znalost historie, ale i spojitost minulosti se současností, jelikož vojenské operace anglického vojevůdce ve Španělsku byly fakticky „druhou frontou“ protinapoleonské koalice. Tato epizoda ukazuje hloubku stalinského intelektu.

To se vztahuje i k jím zvolené strategii. Svědčí o ní jeho korespondence s akademikem E. S. Vargou v prosinci 1940. Již tehdy Stalin předvídal budoucí složení antihitlerovské koalice, když ekonomické rozpory mezi USA a Anglií po vzestupu Německa a jím docílené porážce Francie, přestaly hrát první roli. Co z toho vyplývá? Stalin předvídal, že SSSR v blížící se válce nebude osamocen (to bylo největší nebezpečí dvacátých až třicátých let!), tudíž, kremelské vedení mělo možnost k manévrování.

Když čtu ve vaší knize o tragických stránkách nedávné ruské historie, nelze přehlédnout, že Stalin je stejně tragický, jako dávný řecký hrdina, který vedl marný boj s osudem.  Zejména to člověk pociťuje v částech knihy, věnovaných kolektivizaci zemědělství.

– Právě zde se mi vyplatila zkušenost z mé předchozí práce na životopise Stolypina a nad Bílým hnutím. Ve své podstatě je Stalin druhou stranou Stolypina. Dějiny jsou nemilosrdné, nenechávají bez pomsty chyby elity, její zbabělost a zradu státních zájmů. Když elita nedovedla do samého konce uskutečnit modernizaci, vyřkla sanktpetěrburská vrchnost nad sebou sama rozsudek smrti. Představte si, že drtivá většina ruského obyvatelstva byla proti státní moci, byla nositelem anarchistických nálad. To bylo 85 % rolnictva. Jejich životní filozofii zřetelně demonstrovali sibiřští přistěhovalci, vlastníci „stolypinských“ usedlostí: v dobách občanské války bojovali jak s „rudými“, tak i s „bílými“ – jenom, aby od nich měli klid. O žádné industrializaci nechtěli rolníci ani slyšet, tím více, že hlavní útrapy museli snášet hlavně oni. Proto před sovětskou vládou koncem dvacátých let stála otázka uskutečnění „třetí revoluce", t.j. přestavby zemědělství na průmyslový základ ve smyslu obrovitých amerických obilních továren. Při takovém pojetí soukromá zemědělská hospodářství, základna ekonomické samostatnosti obyvatelstva, měla zaniknout, a kolektivní hospodářství měla dostat traktory a vyrábět dostatek zboží, tedy obilovin, nezbytných pro industrializaci. Dodávám, že rolníci (začali je nazývat individuálně pracující zemědělci) nechtěly prodávat obilí za nízké výkupní ceny státu. Vznikla neřešitelná situace. Nová ekonomický politika (NEP) nevytvářela prostředky na rozvoj, avšak vyhovovala a nadbíhala rolnictvu a střednímu a nižšímu stranickému vedení, které vytvořilo obchodní a korupční vztahy se zemědělskými výrobci.

Rozhodnutí stalinské skupiny zasáhlo tradiční způsob veškerého ruského života. Nelze mu však upřít logiku a plánování. Rychlé tempo zemědělské kolektivizace bylo od samého počátku úzce spjato s dodávkami traktorů z Anglie i s jejich výrobou v SSSR. Místo středověkého dřevěného pluhu (kterým se obrábělo 40 procent orné půdy) měl na pole nastoupit „železný kůň“. Očekávalo se, že nové zemědělské strojírenské závody vyrobí v roce 1931 50 000 – 60 000 traktorů a 10 000 – 20 000 nákladních aut. Tyto plány však překazila Velká hospodářská krize na Západě. Krize způsobila katastrofický pád cen sovětského exportu: nafty, dřeva, obilovin, kožešin, lnu. Chyběly prostředky na úhradu úroků z dluhů západním věřitelům. Stalin už nemohl ustoupit, nehledě na signály z mnoha míst, mezi nimi i na dopis spisovatele Michaila Šolochova. Upozorňoval na přehmaty a na oběti („Střední rolník zničen. Chudoba hladoví“). Kolektivizace pokračovala. Rozdělila celou ruskou společnost, vyvolala odpor vládnoucí elity, vojáků, inteligence. Krize tak hluboce zasáhla sovětskou ekonomiku, že byly zavedeny extrémní, drastické metody: dvakrát v roce 1930 byly u obyvatel konfiskovány peníze. Satiricky je tato situace vyjádřena v Bulgakovově románu: „Mistr a Markétka“.

A kdyby se kolektivizace neuskutečnila?

– V tom případě  v SSSR by  vládli jiní lidé. Například Nikolaj Bucharin, stoupenec evolučního rozvoje vesnice („stolypinského“). To by však vedlo k brzkému rozpadu země.  V dané situaci se dostala v celém světě do popředí myšlenka zestátnění ekonomiky. Hlavními stoupenci tohoto směru se stali Stalin, Roosevelt, Mussolini, o něco později Hitler. Roosevelta, Stalina a také Hitlera někdy shodně nazývali nacionalisty, a Roosevelta dokonce „americkým šovinistou“. Změnilo se něco? Na obvinění ze šovinismu odpovídal Roosevelt, že mu to pomáhá řešit vnitřní problémy.

Všude ve  světě se v té době zostřuje boj za získání zdrojů. Takoví vyděděnci jako Německo, nabírá na síle, jiní, ještě včera hroziví, jako Anglie, sílu ztrácejí, třetí se otřásají v krizi. Japonsko, Čína, Polsko, Itálie – jsou připraveny na nové riskantní akce. A mezi nimi Rusko, včera skoro umírající, nyní šíleným tempem vzrůstá pod rudým praporem. A to, co se odehrává uvnitř Ruska, je hodně podobné nelítostnému boji železných kohort Říma s barbary. Moskva byla již Třetím Římem. Nyní se na pozadí světové krize stala „Rudým Římem“. To bylo přijímáno jako fantastický jev. V dubnu 1932 začal časopis „Mladá garda“ publikovat novelu „Jak se kalila ocel“, která se stala evangeliem nové doby.

Když hovoříme o Stalinovi, nemůžeme mlčky obejít ani otázku té strašné ceny.

– Nejenom, že nemůžeme, ale ani nesmíme! Bez této otázky by byl tento osud jakýmsi „výrobním románem“. Stalin by byl ve skutečnosti, jestliže se máme řídit Hegelovou dialektikou, posledním hrdinou epochy Moderna. Neumím odpovědět na otázku o nevyhnutelnosti obětí. Zopakovat, že „revoluce je barbarská metoda pokroku“? Nebo že revoluce bez obětí neexistuje? Velmi vysoko hodnotíme působení Petra Velikého, nicméně málokdy uvádíme, že za léta jeho vládnutí klesl počet obyvatelstva Ruska o čtvrtinu. Stalinovi oběti nikdo neodpustil, ani nezapomněl. To znamená, že vnitřní válka v ruské společnosti, pod jejímž znakem prožilo celé XX. století, přežívá dodneška. Takže my se jako dříve ve stejné válce ocitáme.

Co se týče obětí, nejčastěji vzpomínáme oběti stranických, vnitřně-elitních čistek 1937, a nikoliv mnohem větších oběti – v časech občanské války. Není to v tom, že diktátoři provádějí modernizaci a elita se snaží o stabilitu? Jak uváděl americký vědec A. Ghetty: stranické čistky mezi roky 1933 – 1936, předchůdci radikální čistky 1937, byly spíše pokusem odstranit kádrovou slabost strany, než „politickým honem na čarodějnice“.

Dovolím si k tomu dodat ještě jednu okolnost: kvalitu obyvatelstva, jeho připravenost k modernizaci. Odtud pramení odpověď na otázku o příčinách tragédie června 1941. V kvalitě vyzbrojení Rudá armáda nebyla horší než wehrmacht, ale značně zaostávala v připravenosti a schopnosti úspěšně plnit bojové úkoly. Až v roce 1939 byla zavedena všeobecná branná povinnost. Přeměna armády, pětinásobné zvýšení jej počtu v roce 1939 a reorganizace 1940 – 1941 zostřily deficit velitelského sboru a snížily jeho kvalitu. Důsledky represí let 1937 – 1938 do léta 1941 byly částečně překonány. Ale hlavně – jak bylo možné za tak krátké historické období přebudovat kulturní kód obyvatel a vychovat ty, kteří rozložili imperátorskou petrovskou civilizaci a svým dětem vštípili nový pohled na svět a novou identitu? Stalin nikoliv náhodně přikládal ohromnou pozornost kulturní a ideové výchově lidu. Uskutečnit plnou modernizaci však nestihl. Dneska, kdy se SSSR stal historií, problém archaičnosti značné části současného obyvatelstva může sloužit jako ilustrace k problému roku 1941.

Ale čistky přece pokračovaly i po Dnu vítězství, po květnu 1945? 

– Máte pravdu. „Případ letců“, Případ maršála Žukova“, „Leningradský případ“, Mingrelský případ“, „Případ lékařů“. Stalin přenesl do nové dějinné reality metody předválečného zápasu. V nich jsou hlavní opěrné body jim vytvořené mapy světa. Předpokládal, že mezi západními zeměmi bude pokračovat boj za získání surovin a za rozdělení trhů a to až po ozbrojené konflikty.  Předpokládal, že bude moci těchto rozporů využívat, stejně jako využíval (se souhlasem Roosevelta) rozporů mezi USA a Anglií. Pravda, akademik Varga jej tehdy upozornil, že západní země se změnily a dokáží mírově, bez krizí řešit problémy opírajíce se o zavedenou regulující roli států v ekonomice.

Tato chyba přivedla Stalina ke konfrontaci se Západem, které se chtěl vyhnout, stejně jako represím ve vztahu k elitě, ve které se začaly vytvářet klany, ucházející se o účast na řízení státu. Tolik v krátkosti. Třeba vzít v úvahu i „studenou válku“ započatou z iniciativy Západu, jenž disponoval atomovou bombou. Největší chyba však spočívala v jiném: Stalin nestačil demokratizovat společnost, dodat jí stabilitu, zabezpečit kontinuitu moci. Jak hluboce tato moudra promlouvají k dnešku!

Na XIX. sjezdu strany byl určen následovník – Georgij Malenkov, člověk, který spatřoval další přeměny ve značném zmenšení role stranického aparátu, v zesílení pozice vlády, ve snížení role těžkého průmyslu, v nasycení trhu spotřebním zbožím a posílení role venkova. Ale boj v nejbližším okolí Stalina již vedl k oslabení pozic samotného diktátora. Po jeho smrti se rozhořela bitva o vůdcovství mezi Lavrentijem Berijou a Nikitou Chruščovem. Předcházejícími čistkami oslabená největší moskevská a leningradská organizace se nebyly schopny do ní zapojit. Dominující se stala ukrajinská organizace poté, když se její nedávný představitel Chruščov dostal v roce 1952 do funkce prvního tajemníka Moskevského městského výboru strany a tajemníka ÚV, který měl pod palcem tzv. silové orgány. Proto vítězství Chruščova, nejenergičtějšího a zároveň nejméně připraveného člověka do pozice vedoucího činitele státu, bylo předurčeno. Z tohoto momentu se začal odvíjet rozpad stalinského dědictví, který pokračuje až dodneška.

Upřesněte, co tím myslíte, vždyť SSSR se přece nerozpadl až nyní?

– Za prvé: stalinská (přesněji, ještě leninská) konstrukce státu, sestávající jak z oblastí, tak i z národních subjektů, prokazuje nestabilitu. Za druhé: postavení státotvorného národa, to jest Rusů, zůstává stejným, jako tomu bylo v SSSR, Rusové, jakoby nadále nesli na sobě závaží „kontrarevolučního imperialistického“ národa. Je třeba doplnit, že základem tzv. leningradského případu byly nejenom vnitřní rozpory skupiny Malenkov – Berija s Leningradci A. Kuzněcovem a N. Vozněsenským, ale i zápis jednoho rozhovoru Leningradců, v němž vyjadřovali své neuspokojení nad postavením Ruska. Jak je známo, Stalin se strašně bál všech „nacionalismů“. Vždyť sám jako člověk prožil rozpad impéria v roce 1917, zejména v rámci rozpadu jeho národních hranic.

A ještě k hrozbám. V únoru roku 1946 americký velvyslanec USA v SSSR George F.  Kennan odeslal do Státního departamentu analytickou zprávu, která vstoupila do dějin jako „Dlouhý telegram“. V tomto sdělení byla s neobyčejnou přesností vyjádřena perspektiva nevyhnutelného protikladu USA a SSSR. Vojenské spojenectví mělo být rozhodně odmítnuto, pokusy SSSR upevnit své pozice ve světě měly být zastavené politikou zadržování, iluze spolupráce a kompromisů měla být zavržena. Přitom Kennan podtrhoval, že SSSR je možno zadržovat, ale „nedopustit přitom vznik velkého válečného konfliktu". Podotýkám, že v Kennanově zápisu je uveden i problém předání moci po odchodu Stalina, tedy vznik možnosti boje o funkci vůdce, který bude se vší pravděpodobností spojen s otřesy. Jak je známo, po odchodu Stalina skutečně veškeré okamžiky předávání moci v SSSR (i v Rusku) probíhaly v krizové situaci. Celkově, když hovoříme o vlivu sovětské historie a stalinského období zvláště, připomenu jednu myšlenku Vasilije Ključevského: „Minulost je třeba znát nikoliv proto, že byla, ale proto, že odcházejíce, nevzala sebou své následky.“

Jak hodnotíte roli Stalina?

– Je to velký státní činitel. Stejného nebo podobného smýšlení je většina občanů Ruska, považují ho za takového současně s Petrem Velikým. Přičemž ve společenském vědomí s plným pochopením této velikosti se nezakrývá zaplacená krutá cena. Zdroje obětavosti lidu, vzepnutí jeho sil, dokázal Stalin využít v nejvyšší míře. Tato zátěž zardousila jeho děti i jeho rodinu. Pokud jde o mně, moje osobní zkušenost, založená na zkušenosti mé rodiny a mého rodu, hovoří, jaká to byla strašná a zároveň i veliká doba. Těžko si představit, že by někdo z dnešních lidí byl připraven žít v takové době. Přesto v nás žije, nelze před ní nikam utéct.

Jaký by se vytvářel osud Sovětského svazu, kdyby Stalin mohl kontrolovat proces předání moci?

Reformy v duchu nynější Číny. Uvedu jednu epizodu, kterou mně vyprávěl Arťjom Fedorovič Sergejev, syn revolucionáře Arťjoma, odchovance Stalina. Po návratu Vasilije, Stalina a Arťjoma z divadla MCHAT, kde shlédli divadelní hru Michaila Bulgakova „Dny Turbinových“, se Stalin optal, o čem shlédnutá hra byla. Chlapci odpověděli: „Jsou tam bílí, nepřátelé.“ Odpověď jej neuspokojila, Stalin připomněl: „Tam nejsou všichni bílí, nejsou všichni nepřátelé. Lidé jsou velmi různí, mezi nimi je málo zcela bílých a zcela rudých. Jedni jsou zcela bílí, druzí z desetiny nebo čtvrtiny. U rudých je to stejné. Veškeré jednání lidí je závislé na jejich vůdcích.“

Podtrhuji jeho myšlenku: všechno závisí na vůdcích. Ať bylo, jak bylo, nepodařilo se mu zvítězit nad Historií. Myslím, že to ale nakonec svého života pochopil.

Prof. Svjatoslav Jurjevič Rybas (nar. 8. května 1946 v Makejevce, v tehdejší Stalinské oblasti Ukrajiny, SSSR)  je ruský spisovatel, aktivní veřejný činitel. Je synem Jurije Michajloviče Rybase, sovětského vědce, specialisty v oboru elektroniky. Svjatoslav Rybas, čestný člen ruské Akademie vojenských věd, je autorem životopisů politiků a knižní série „Život výjimečných lidí“:  „Stolypin“, „Stalin“, „Generál Kutěpov“, „Gromyko“, „Vasilij Šulgin“ a jiných knih literatury faktu či románů o občanské válce... Při dvoudílném vydání knihy „Stalin. Osud a strategie“ byla jeho spoluautorkou Jekatěrina Rybasová. Svjatoslav Rybas je předsedou Rady ředitelů Ruského biografického institutu, členem Občanské rady při Ministerstvu kultury Ruské federace, je nositelem mnoha ruských vyznamenání i řádů. Je věřící, stál v čele skupiny, která se zasadila o znovupostavení Chrámu Krista Spasitele v Moskvě. Zasloužil se o vytvoření památníku padlým ruským vojákům v turecké Gallipoli, kterého tažení se účastnil jeho děd.

REDAKCIA

          SLOVO ,  piatok 04. marec 2016

http://www.noveslovo.sk/c/Svjatoslav_Rybas_Stalin_osud_a_strategie