Historická německá agresivita po prohraném nacistickém běsnění v druhé světové válce se po vstupu SRN do Evropské unie pouze utlumila a dobově kamuflovala. Postupem času se Německo stalo nejvýznamnějším spojencem USA na evropském kontinentu. Tuto úlohu hraje i v současnosti.
Po smrti představitele Jugoslávie, J.B. Tita, německá diplomacie začala vystupovat viditelněji. Finančně i mediálně podporovala ustašovské a jiné dezintegrační síly, snažící se rozbít Jugoslávii. Její nástupnické státy měly být malé a závislé na Německu. Ještě v červnu 1991, když už situace na Balkáně se stávala téměř bezvýchodnou, pokusila se Evropská unie všemi prostředky podpořit Jugoslávii jako jednotný stát. Prezident komise EU Jaques Deloros lákal dohadující se strany programy okamžité pomoci, nabízel půjčky několik miliard dolarů a rychlou asociaci země do EU: Přesto Slovinci a Chorvati byli k neudržení. 25. 6. 1991 vyhlásili svoji samostatnost a odmítli se zúčastnit jakýchkoliv jednání o možné společné budoucnosti všech jugoslávských národů. Tím začala v Jugoslávii válka. Tím opět byla nastolena otázka Orientu. Evropské mocnosti se nedohodly na tom, co je nutné dělat. Velká Británie, Francie a Holandsko trvaly na zachování jednoty státu, stejně jako USA a generální tajemník OSN. Němci se však vyslovili pro uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska. Stanovisko ostatních států se jim podařilo zvrátit. 15. ledna 1992 uznala EU Chorvatsko a Slovinsko, Makedonie a Bosna následovaly. JUGOSLÁVIE ZANIKLA. Válka o Bosnu mohla začít.
24.5.1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena. Bylo to totiž Srbsko, které jak v první, tak i v druhé světové válce, uštědřilo Němcům i Rakušákům drtivé porážky. Německo na to nezapomnělo. Tak jako nezapomnělo Chorvatům jejich všestrannou podporu a pomoc nacistickému režimu. Tento požadavek na ponížení Srbů se brzy stal požadavkem veřejnosti. Jak k tomu došlo? V srpnu viděl celý svět vyhublé postavy vězňů ze srbských koncentračních táborů. Na podzim se veřejnost dozvěděla o masovém znásilňování muslimských žen Srby. V lednu 1993 vypracoval poslanec CDU Stefan Schwarz zprávu o pokusech na lidech, prováděných jedním „srbským Josefem Mengelem“. V únoru 1994 přinesly televizní stanice snad na celém světě drastické záběry roztrhaných mrtvol na tržišti v Sarajevu. V dubnu svět slyšel zoufalé volání o pomoc z obklíčeného Goražde. Podněcují se zprávy o národnostních čistkách, o vyvražďování národnostních skupin (nepoměrně méně byla veřejnost informována o zločinech chorvatské a muslimské strany, pozn. red.)
Otázkou bylo, jak dostat tuto válku pod kontrolu. Mají do bojů zasáhnout bojové jednotky NATO, mají být vytvořeny ochranné zóny, má být dodržováno embargo nebo mají být na Balkán dodávány i těžké zbraně? Odpověď byla dlouho hledána.
Wolfgang Schäuble v dubnu 1994 prohlásil: „Pro nás je Bosna důležitější než cokoli jiného.“ Proč je Bosna tak důležitá? Nejde jen o Balkán. Jde o celou Osmanskou říši. Bosna je jen místem řezu, na kterém jedna světová mocnost jiné mocnosti odřezává cestu. Jedna chce ke Středozemnímu moři, druhá k Perskému zálivu. Jednou mocností je Rusko, druhou Německo. Zde na Balkáně opět ožívá stará rivalita. Německo opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření Středoevropského svazku.
Společně s Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Turecko-Osmanskou říší, která zahrnovala Sýrii, Palestinu a Izrael, ústřední mocnosti v čele s Německem téměř dosáhly cíle sledované první světovou válkou. Vojensky a ekonomicky měl tento obrovský podnik dosáhnout „Bagdádské linie“, která by umožnila vybudování železnice z Berlína až k Perskému zálivu. Bagdádská linie měla světu ukázat: vše, co leží nalevo i napravo od kolejí, je naše.
Tento německý plán měl ale jedno slabé místo: S R B S K O. Tato malá země ležela jako časovaná bomba na kolejích a ohrožovala projekt.
Také Rusko usiluje o svou zónu vlivu – od Moskvy až na pobřeží Středozemního moře.Také Rusko sní svůj starý carský sen o „osvobození“ Konstantinopolu. V roce 1878 bylo Rusko blízko svému cíli. S Bismarckovou pomocí však bylo zatlačeno zpět. Jestliže však Rusko chtělo svého cíle dosáhnout, muselo odříznout Německo od Orientu. Do cesty sledované Německem se dostalo Srbsko.Tak se dostala tato malá balkánská zem do středu pozornosti dvou imperialistických velmocí. Německé a ruské sny na sebe narazily. Srbsko je v pravém slova smyslu „křížem Balkánu“. Jeho poloha je důvodem, proč se v Bosně tak bojovalo. Rusko by bylo u cíle, kdyby Srbsko dostalo přístav Adrii. Díky této skutečnosti je Albánie nezávislá. Evropské mocnosti ji považuji za závoru proti Rusku. Bulharsko, největší přítel Ruska na Balkáně, nezískalo ze stejných důvodů přístup ke Středozemnímu moři. Řecko, kulturou i jinak na Rusku vázané, muselo proto vstoupit do NATO. Na oplátku toho měli Němci, po tom, co již Chorvatsko a Slovinsko hospodářsky anektovali, vzdát se Bosny. Němci nesmí získat rozhodující vliv na trase, která vede na Kavkaz nebo dokonce do Tádžikistánu, která odděluje Rusko od teplého jihu, ale která především otevírá Německu možnost pro vytvoření ohromné ekonomické zóny vlivu. Němci však svůj vliv prostřednictvím stále více německé EU stále více prosazují.
Velká hra byla rozehrána a jižní slovanské národy měly zaplatit nejvyšší cenu. Přes oficiální zbrojní embargo viděli zděšení západoevropští zpravodajové příslušníky teroristických band UCK nejen oblečené do uniforem někdejší armády NDR, ale také vyzbrojené východoněmeckými zbraněmi. Příslušníci UCK nejdříve likvidovali Albánce loajální Jugoslávii a Srbsku, pak došlo na Srby. Když ozbrojeným srbským jednotkám se podařilo vytlačit zločince z UCK až na hranice Albánie, pak mediální kampaň, placená miliardářem Sorosem, udělala ze Srbů zločince. Obvinila je z vyvražďování albánského civilního obyvatelstva.
Tehdejší americký prezident v projevu k americkému národu zdůraznil, že Srbové již vyvolali první světovou válku. V r. 1999 americké a západoevropské vojenské síly, pod firmou NATO, zahájily proti Srbsku a Černé hoře masové nálety trvající 78 dní. Byla zničena i značná část infrastruktury, včetně škol, nemocnic. Natisté použili i zakázané kazetové bomby a rakety s ochuzeným uranem. Tento v Srbsku stále zabijí lidi, včetně dětí. Zahynulo přes 2000 civilistů. Škody dosáhly 100 miliard dolarů. Srbsko bylo tímto zločinným útokem vráceno o 20 let zpět..
Výsledkem byl vznik tzv. kosovského státu, a to i proti rezoluci RB OSN č. 1244, která zakotvuje Kosovo jako součást Srbska. Samozřejmě, že K. Schwarzenberg, velký německomilec, se u nás rozhodujícím způsobem přičinil, aby ČR uznala Kosovo jako svrchovaný stát. Tento jeho krok měl, jak jsem přesvědčen, i silný protiruský podtext. Rusko a vůbec slovanské státy panu současnému ministru zahraničních věcí nejsou po chuti. Jeho rod pochází z Bavorska. K. Schwarzenberg sám o sobě říká, že je Böhme, nikoliv Čech. Proto je pro mne nepochopitelnou záhadou, jak může být ministrem zahraničních věcí a místopředsedou vlády ČR. Je to člověk, který není z nás, s námi necítí a náš nikdy nebude. V současnosti se tento pán snaží obdarovat Němce Lobkovickým palácem. O jeho snaze přiblížit nás k Německu blíže a blíže, až co nejblíže, se v těchto souvislostech nechci rozepisovat.
O co se hraje na Balkánu v současnosti? USA a EU se snaží dotlačit v celku poddajnou vládu v Bělehradu k uznání Kosova a navázání kontaktů s nim. Tento tlak na vládnoucí srbské elity je silný. NATO se snaží vše rychle vyřídit, aby do hry o Balkán se nemohlo zapojit Rusko, na nějž se představitelé kosovských Srbů obrátili se žádostí o pomoc při zachování zákonných pořádků v Kosovu, tedy o uplatnění zmíněné rezoluce RB OSN v konkrétních politických a právních vztazích.
Zatímco v r. 1999 bylo Rusko, především díky Jelcinově vládě, slabé, NATO se v bývalé Jugoslávii mohlo proto vyřádit plně. Ještě podobný scénář dovolil prezident Medvěděv uskutečnit v Libyi. Myslím si, že ve skutečnosti byla zneužita jeho důvěřivost. Bohužel natovské kruhy o něčem mluvily, jiné však uskutečňovaly. Dnešní Ruská federace je mnohem sebevědomější a zkušenější. Přes silné tlaky v Sýrii na zavedení bezletové zóny, na zbrojní embargo vůči vládním silám, k ničemu takovému nedochází a troufám si tvrdit, že zřejmě ani nedojde.
Jako křesťan jsem proti válkám. Světu své protiválečné stanovisko sdělil Jan Pavel II. ve své encyklice Centesimus annus. Bohužel společnost na tuto encykliku zapomíná. Natovské státy válčí, kde se dá. Uspořádání světa s americkou supervelmocí v čele se přežívá. Může stoupající vliv Ruska válkám zabránit nebo je alespoň omezit? Jak k těmto snahám může napomoci nové uskupení BRISC? Velmi těžce nesu, že naše církve, zvláště ta katolická, se nestaví proti válkám, dokonce k nim mlčí. Vždyť válka ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí životy i těch kteří zabíjejí. Válka, jak napsal Jan Pavel II., zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a stěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly. Ještě více lituji, že kardinál Duka zřejmě sní svůj sen o církvi obohacené restitucemi, místo o míru a spravedlnosti ve světě. Sepětí oltáře a mocenského trůnu, l němuž u fakticky dochází, nesvědčí ani církvi, ani státu.
František Truxa
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz