Srpen 68. Tehdy jako dnes

23. 8. 2016 9:33 | napsal/přeložil Geo  

Stále silnější mediální hysterie v době připomínky událostí z roku 1968 naznačuje pochopení vlastníků těchto sdělovacích prostředků, že lidé si po čtvrtstoletí oblbování začali klást otázky. Ty padají nevyhnutelně, jak dnešní vývoj odkrývá paralely s tím, co se dělo tehdy. A i když je řada těch, kteří jednohlasně odsuzují tehdejší invazi a současně podporují dnešní Rusko, tento jednohlas je disonanční: tehdy i dnes šlo o totéž.

Historici mohou zkoumat, co chtějí, mohou dokládat jakákoliv fakta o úloze všech tehdejších protagonistů, pitvat se v jejich charakterech, donekonečna odsuzovat Sovětský svaz a země Varšavské smlouvy a jinak odvádět pozornost od skutečné podstaty tehdejšího dění: snaze bránit atlantické oligarchii dostat pod plnou kontrolu bohatá východní území, jejichž obyvatelé se stejně jako dnes podvědomě odmítali podřídit parazitickým zbohatlíkům ze Západu.

Druhým způsobem odvádění pozornosti od uvedeného, populárním nejen v tzv. liberálně-levicových kruzích, je fikce: co by, kdyby se „pražské jaro“ povedlo. Pohádky o „socialismu s lidskou tváří“ byly stejně relevantní jako dnešní představy o „proevropském směřování Ukrajiny“: kdybychom stokrát chtěli a mysleli to vážně, výsledek by byl vždy ku prospěchu nikoliv našemu. Jaký?

Dva scénáře bez intervence

Pokud by tehdy Brežněv vojáky neposlechl a došlo-li by k „demokratizaci“ naší země, znamenalo by to zákonitě rozpad. Rozpad Československa, rozpad východního bloku, a pokud by Sověti chtěli zabránit rozpadu svazu, museli by tak učinit silou. To by tehdy znamenalo přímou konfrontaci se Spojenými státy – rozpad by pak jistě postihl nejen uvedené celky, ale i organismy většiny tehdy žijících lidí na severní polokouli. To je jeden scénář a nic složitě analytického k němu psát netřeba.

Jestliže by v takovém případě rezignovali a k použití síly nepřistoupili – a těžko dnes hádat, do jaké míry by to bylo pravděpodobné vzhledem k jasné sebevražednosti silového řešení – po rozpadu Sovětského svazu, východního bloku a jeho zemí by o téměř půlstoletí dříve přišel rozpad vztahů a hodnot, jaký zažíváme nyní. A nejen to.

Dnes bychom vůbec neřešili nějakou formální „svrchovanost“ a domnělou „svobodu“ naší země, protože by prostě neexistovala. Nenadávali bychom na to, že nám Evropská unie požírá naše národní práva nebo medaile z olympiády – žádná červenomodrobílá vlajka na dresech sportovců by nebyla.

Dnes bychom vůbec neřešili kvóty pro přijímání uprchlíků – příchozí z Afriky a Asie by tady prostě byli a byli by tady ve stejně velkém anebo větším množství, jako jsou dnes v západním Německu (nikoliv ve východním), Holandsku nebo Švédsku a dalších evropských zemích, které musí platit uprchlickou „daň z Marshallova plánu“. Populace na území bývalého Československa – jednoho regionu superstátu ovládaného majiteli korporací – by měla docela jiné složení, než jaké má dnes. Genofond našich národů by byl nenávratně změněn.

Dnes bychom vůbec neřešili nějakou privatizaci veřejného sektoru – včetně školství, zdravotnictví a sociální péče –, protože by v podstatě žádný veřejný sektor neexistoval, stejně jako by neexistoval v námi donedávna obdivované západní a severní Evropě. Existence východního bloku s alternativním systémem se totiž západní oligarchové obávali jako čert kříže; dnes těžce zkoušený a brutálně znásilňovaný francouzský, německý nebo švédský sociální stát má kořeny v obavách severoatlantických kurátorů z toho, že by jeho nespokojení občané mohli začít pokukovat po životaschopné alternativě, jakou „socialistický tábor“ nesporně představoval až do poloviny osmdesátých let.

Dnes bychom vůbec neřešili, že před námi globální oligarchie tají obsah dohody o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství – zlo TTIP by tady prostě už dávno bylo, ať by se dohoda o volném obchodu, dohlížená globálními korporacemi prostřednictvím jedné vlády, justice a armády Spojených států americkoevropských jmenovala jakkoliv. Dávno bychom byli jejich otroky, mnohem většími, než jakými zatím jsme.

A je velkou otázkou, jak by se naše životy v podmínkách absolutního multikulturalismu, totální privatizace všeho (a všech) a korporátního otrokářství odvíjely. Nejspíš těžce a možná vůbec. Systém by se totiž mnohem dříve „nasytil“, předlužil a mnohem dříve by přišel čas splácení dluhů. Stejně jako by mnohem dříve nastala fáze, do které systém vstupuje právě nyní: záměrně provokovaného permanentního chaosu, založeného na ostrém multidimenzionálním sociálním střetu (už jste si „kvůli uprchlíkům“ pořídili svůj glock?), který je zaručeným generátorem profitu pro jeho organizátory a dohlížitele. Tolik druhý scénář – Šílený Max.

Zásah a jeho následky

Stalo se něco jiného. V důsledku řetězce klíčových událostí (pravděpodobné zavraždění Stalina, převrat v SSSR a uchopení moci Chruščovem, jehož neschopnosti, nekompetentnosti a zaslepené touze po moci nebylo těžké využít západními tajnými službami při manipulování a formování skupin, jako byla ta Dubčekova), jsme se dostali do situace, která zanechala rýhu v srdcích statisíců lidí v Československu z tehdejších čtrnácti milionů (ano, počet obyvatel Československa v době normalizace narostl o další více než milion – než jsme začali v polistopadovém „blahobytu“ reálně vymírat).

Přišla vojska Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. Došlo ke skutečné intervenci cizích sil, zásahu cizích států na svrchovaném území naší země. Došlo k tragickým událostem a obětem na lidských životech. Ty jsou přirozeně a oprávněně připomínanou stinnou stránkou.

I Česká televize coby nejsilnější zbraň informační války přitom sama vnáší do této problematiky pochybnosti, když v jedné zprávě uvádí, že „od srpna do konce roku 1968 okupanti zavraždili celkem 108 civilistů“ a s pomocí mezititulku navozuje dojem, že vojáci „stříleli do lidí, nevěděli proč“, což dokládá citaci postřeleného pamětníka – ten ovšem přiznává, že sovětský voják „udělal neuvěřitelnou chybu“, když s odjištěnou zbraní couval, narazil do stolu a vystřelil nedopatřením v křeči. Podobných trhlin lze v hlavním diskurzu nalézt mnoho, ale ty nejsou předmětem tohoto textu. Je nesporné, že šlo o obrovskou tragédii našich moderních dějin.

Hysterici z médií hlavního proudu v čase připomínky srpnových událostí začínají v poslední době opouštět téma tehdejší „ztráty svobody“ či „boje za demokracii“, protože obojí v dnešní realitě vyznívá nanejvýš trapně. A tak odvádějí pozornost k „morálnímu a kulturnímu úpadku společnosti“, který měl nastat v důsledku sovětské intervence v Československu.

Kdo hovoří o kulturním úpadku, ať si zajde do kavárny s Davidem Černým. Anebo ať si srovná normalizační a současnou filmovou tvorbu Jiřího Menzela, Zdeňka Svěráka či Marie Poledňákové nebo nahlédne do časopisů formujících děti a mladé, řekněme Mateřídouška a ABC, za normalizace a nyní: tehdy hloubka, poetika, laskavý humor, jemnocit, tradice, lidová slovesnost a hýčkaný český jazyk, vztah k rodině, k přírodě, vlastenectví, akcent na duševní i motorický rozvoj, ohleduplnost, úcta k druhým a zvlášť ke starým lidem. Dnes? Plytkost, pudy, primitivní zábava, konflikt, kosmopolitismus, bezohlednost, vulgarita, slang a anglicismy a také násilí, tělesné výměšky všeho druhu a samozřejmě všudypřítomná reklama. Tolik k „morálnímu a kulturnímu úpadku naší společnosti po srpnu 68“.

Stejný motiv tehdy i dnes

Ze všeho nejvíce slouží srpen 1968 k štvaní proti Rusku. Aby ne, podstata střetu je naprosto stejná jako tehdy: nenažraný oligarchický Západ se snaží přemoci sílu, která jediná je s to vzepřít se jeho životní nutnosti ovládat, parazitovat, krást a zabíjet. Komu paměť nestačí, tomu je možné připomenout, že Spojené státy, které před osmačtyřiceti lety tolik podporovaly „demokratizaci Československa“ a odsuzovaly „sovětskou invazi“, v tu dobu surově vraždily ve Vietnamu, bombardovaly civilisty v Laosu či podporovaly kruté řecké plukovníky – to není propaganda, to je fakt.

Západní oligarchie „pražské jaro“ podněcovala ze stejného důvodu, z jakého podněcovala ostatní barevné revoluce, mj. naši „sametovou revoluci“, „arabské jaro“ či ukrajinský „majdan“, aby pak zájmového území využila – různými způsoby, ale vždy vedoucími nevyhnutelně k polarizaci společnosti, střetu a nakonec řiditelnému chaosu – ve svůj prospěch.

Připomínka srpnových událostí roku 1968 se tak více než čímkoliv jiným stává nástrojem hybridní války a informační přípravou na možnou skutečnou válku s Ruskem, které v současné době prochází očistou od indoktrinované liberalizace a je připraveno bránit nejen své území podřízení hegemonii Západu a jeho vlastníků.

Ti se Rusko snaží oslabit podvracením nejen samotné Ruské federace, ale i Běloruska, Arménie, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, zemí, které projevily zájem stát se součástí alternativního projektu – Eurasijské unie. Blíží se další dějství střetu, což budoucí prezidentka Spojených států už před čtyřmi lety předznamenala svým komentářem k eurasijské integraci pod vedením Ruska: „Nemylme se, víme dobře, o co kráčí, a snažme se najít způsob, jak tomuto procesu zabránit nebo jej zpomalit."

Oficiálně stojíme na druhé straně. Straně, která se na rozdíl od Sovětského svazu a Ruska ukázala být skutečným agresorem. Zatímco Sovětský svaz v roce 1968 zabránil našemu přímému vtažení do světového válečného konfliktu, jeho historičtí protivníci se tento konflikt neostýchají znovu rozpoutávat – a chtějí nás do něj vtahovat. Za dveřmi je Ample Strike 2016.

Geo, Eurasia24.cz