Srebrenica  - vylhaná kauza

Václav Dvořák

Jako každý rok, i letos nás česká média, včetně těch co předstírají, že jsou veřejnoprávní, zahrnou spoustou opsaných lží o Srebrenici. Bezmyšlenkovitě je papouškují po CNN, FoxNews, Bloombergu, AFP, BBC a dalších ´seriozních´ agenturách a stanicích.

Podle nich se ve Srebrenici odehrál masakr, genocida muslimského obyvatelstva a pachateli jsou bosenští Srbové vedení prezidentem Karadžičem a generálem Mladićem. Obětí poprav prý bylo na 8000 a mnozí se ještě pohřešují. Nikoho z českých novinářských papoušků nezaráží, že existují na fakta a svědectví bohaté německé, anglické, ruské, italské, polské, srbské a další zdroje, které dokumentují ´causu Srebrenica´ zcela odlišně, než jak se nám snaží vykreslit mainstream Nového světového řádu. Při práci na dokumentárním filmu o srebrenických událostech jsem prostudoval značné množství materiálu týkajícího se občansko-nábožensky-etnické války v Bosně a Hercegovině letech 1992-1995 a osobně se setkal s mnoha pamětníky a svědky. Proto se osměluji nabídnout váženým čtenářům nezávislých webů následující fakta k událostem, které proběhly přesně před dvaceti lety:

Srebrenica byla v období občanské války v bývalé Jugoslávii vyhlášena chráněnou zónou pod patronátem OSN a měla být jako taková demilitarizována. To se nestalo. Naopak v ní našel útočiště ´bosenský Rambo´ , kriminálník Naser Orić, velící 28. muslimské divizi.

Orić vládl městem krutě jako pravý warlord – bohatl z nedostatkového zboží, z humanitární pomoci, kterou nerozdával ale prodával, z pašování a z loupeží.

28. muslimská divize vyrážela ze Srebrenice do okolních, do srbských vesnic, které drancovala. Do konce roku 1994 Oričovi muži s pomocí místních muslimských sedláků povraždili přes 3200 svých srbských spoluobčanů a pak se vždy i s lupem stáhli pod ochranu chráněné zóny OSN. Někteří Orićovi muži si hráli v ulicích Srebrenice s usekanými hlavami zabitých Srbů ´kopanou'.

11.7.1995 zahájila malá jednotka Armády republiky srbské pod velením generála Ratka Mladiće a za podpory dvou (!) tanků na okraji Srebrenice průzkum bojem. Ke všeobecnému překvapení Srebrenica padla, muslimští bojovníci se buď vzdali nebo utekli do okolních lesů.

V muslimském táboře vznikl spor, zda se probít z obklíčení či se vzdát. Spor se vyhrotil do té míry, že znepřátelené tábory se začaly ostřelovat. Muslimové stříleli muslimy a byly z toho desítky mrtvých.

Srbové pod velením generála Mladiće přistavili autobusy, aby převezli ty z civilistů, kteří chtěli odvézt do jiných muslimských enkláv. Většina žen a dětí byla takto z města evakuována. Zbylí muži byli prověřováni, kdo sloužil v muslimské armádě a kdo ne. Váleční zajatci měli být vyměněni stejným způsobem, jakým se to dělo na jiných místech válčící Bosny před tím.

Mezitím na odstupech od města probíhaly několikadenní líté boje mezi muslimskými vojáky a srbskými jednotkami. Bojovalo se v noci, bojovalo se ve dne. Ustupující muslimská kolona utrpěla velké ztráty. Většina autorů se shoduje, že mrtvých muslimů bylo kolem 2200.

Na srbské straně dochází k několikerému porušení rozkazu generála Mladiće, aniž on a jeho velící důstojníci o tom vědí. Např. tak zvaná 10. sabotážní skupina složená ze žoldnéřů různých národností – Chorvatů, Slovinců, Srbů i muslimů v den svého volna zastavila několik autobusů, vezoucích muslimské zajatce na výměnu. Prý na rozkaz nějakého neidentifikovaného podplukovníka. Na farmě v Pilici začali zajatce vyvlečené z autobusů popravovat. Popravám prý velel vojín, poslouchat ho musel i zastupující velitele v hodnosti poručíka. Je to sice podivné, ale takto vypovídali svědci před tribunálem v Haagu a soud bez mrknutí oka tuto podivnou informaci přijal. Tzv. 10. sabotážní měla zjevně paralelní neoficiální velení. Soud v Haagu však nepřipustil šetření, čí rozkazy v den svého volna vlastně jednotka poslouchala. Soud v Haagu ani nepřipustil upřesňující dotazy, komu patřilo zlato, o které se členové jednotky několik dní po popravách dělili.

Byl vypátrán jediný svědek, který se přiznal, že popravoval zajatce – Dražan Erdemovič – bosenský Chorvat, který jako žoldnéř prošel řadami muslimské a později i chorvatské armády, aby skončil jako žoldnéř v srbské 10. sabotážní. Srbské vyšetřující orgány Erdemoviće okamžitě zatkly, vyslechly a předaly k soudu do Haagu.

V Haagu začal Erdemović vypovídat jinak, než po svém zatčení v Srbsku. Začal například tvrdit, že k popravám došlo jiný den nebo že postříleli přes 1500 zajatců, což fyzicky nešlo stihnout, a podobné nesmysly. Jako svědek byl zjevně režírován obžalobou soudu a soudnímu senátu to pranic nevadilo a vlastně nevadí dodnes. Erdemovič má status chráněného svědka. Na místě poprav na farmě v Pilici, které Erdemovič označil, se našlo pouze 152 těl.

Erdemovićovi kumpáni, kteří byli spolupachateli zločinu, soud v Haagu nijak nezajímali. Nechal je volně běhat na svobodě. Většina pachatelů z 10. sabotážní se nechala jako žoldnéři najmout francouzskou rozvědkou a jako žoldnéři bojovali v Kongu na straně diktátora Mobutua. Prý i zlato, o které se tehdy po popravách dělili, bylo francouzské. Až po letech na nátlak odborné veřejnosti na ně soud ICTY vydal zatykač.

Na jiném místě Srebrenice došlo k šarvátce, při které internovaní muslimové se zmocnili samopalu jednoho strážného a začali střílet po strážích. Padlo několik Srbů, ostatní strážní vzbouřené zajatce postříleli. Bylo to potlačení vzpoury, ne poprava.

Podle soudobých zjištění nezávislých nevládních organizací bylo podobně zabitých válečných zajatců asi 460, nejvyšší uváděné číslo je 820. Postřílených válečných zajatců bylo tedy o jeden řád nižší, než uvádějí média a většina z nich nebyla popravena!

Několik dní po pádu Srebrenice (Srbové říkají trefněji 'osvobození Srebrenice') oznámil dánský delegát Červeného kříže operující v Bosně, že při porovnáním seznamů obyvatel Srebrenice a lidí, kteří dorazili do muslimských enkláv, chybí 2200 mužů. Západní média rozjíždějí propagandistickou kampaň proti Srbům. Osočují je z masakru válečných zajatců. Tato lež se díky médiím zemí NATO šíří světem, postupně se při ní zvyšují počty 'popravených' až na 8500 a to číslo je omíláno dodnes.

Ve stínu protisrbské propagandy zahajují chorvatské jednotky na konci léta 1995 pod přímým velením amerických plukovníků a generálů největší etnickou čistku po skončení 2. světové války. Vyhánějí chorvatské Srby o celkovém počtu 250 000. Kdo neuteče je popraven. Za tento zločin se nikdo z chorvatských či amerických velitelů před žádnými soudy nezodpovídal. Naopak, Chorvatsko bylo bez problémů přijato za člena Evropské unie a chorvatští generálové obžalovaní z válečných zločinů byli týmž soudem ICTY v Haagu skandálně osvobozeni.

Aby byl naplněn požadovaný počet 'popravených' ve Srebrenici, jsou na memoriálním muslimském hřbitově v Potočari (předměstí Srebrenice) pohřbíváni i padlí a zemřelí, a to nejen ze Srebrenice, ale i z jiných koutů Bosny. S mrtvolami se dějí zjevné podvody. Mezi pohřbenými jsou i lidé, kteří zemřeli dávno před tím, než v Bosně vypukla občanská válka.

V bosenské Tuzle je zřízena laboratoř na identifikaci mrtvol podle DNA. Páruje mrtvé s příbuznými. Její výsledky jsou propagandou NATO interpretovány jako potvrzení 'srbských zločinů' i když určování metodou DNA není schopno vypovědět nic víc, než příbuzenský poměr mrtvého s živými. Způsob smrti u pohřbívaných není nikým zjišťován. Srbským a nezávislým patologům je přístup k mrtvolám v Potočari a v Tuzle znemožněn. Mnohé mrtvoly vykazují smrtelná zranění od dělostřeleckých střepin. Že by Srbové popravovali své zajatce minomety či tankovými děly? Samozřejmě, že to je hloupost. Je podezření, že v Potočari jsou pochováni i srbští bojovníci a zmasakrovaní civilisté a že několik hrobů obsahuje fragmenty jednoho těla. Každoročně před červencovým výročím jsou na hřbitov pompézně převážena nová těla, exhumovaná z hrobů v jiných částech Bosny. Jsou vydávána za 'popravené muslimské zajatce'. Propaganda musí být přikrmována.

Soud ICTY v Haagu byl zřízen protiprávně pod hlavičkou OSN. Soud propouští důvodně podezřelé válečné zločince z chorvatské, muslimské a kosovsko-albánské strany a odsuzuje téměř výhradně Srby. Obžaloby Srbů jsou většinou chatrné, bez důkazů a v regulérních procesech by obžalovaní vyšli od soudu bez trestu. Někteří obžalovaní Srbové jsou trápeni ve vyšetřovací a zadržovací vazbě téměř 12 let a přesto se haagskému tribunálu proces nedaří zakončit rozsudkem! Jiní obžalovaní umírají ve vězení za podivných okolností.

Rozhodování soudu ICTY vychází z původních instrukcí CIA, tak jak je uvádí ve svých svědectvích bývalý vysoký vyslanec a a zároveň vysoký důstojník CIA Robert Baer. Bear tvrdí, že Srebrenica je ovocem smlouvy mezi Sarajevem (muslimským vedením) a americkou administrativou Bushe staršího a Billa Clintona. Bosna a Hercegovina byla rozeštvána zvenčí. Důstojníci CIA včetně Baera podpláceli muslimské, chorvatské a srbské politiky, novináře, policisty, veřejně činné osoby a důstojníky armády, aby občany Jugoslávie štvali proti sobě. Srbové pak byli vybráni jako strůjci a viníci rozkolu. (více např. zde) CIA tak probudila běsy – chorvatský genocidní fašismus, netolerantní muslimský extrémismus a brutální kosovsko-albánskou mafii.

Mnozí muslimové, kteří chyběli na dánském seznamu Červeného kříže 'zmizelých' ze Srebrenice, se za rok po událostech účastnili voleb, a to jak v samotné Srebrenici, tak i v Tuzle. Další ze seznamu žijí prokazatelně v zahraničí. Přesto jsou dodnes vedeni jako 'popravení zajatci'.

Západní média stále opakují, že ve Srebrenici došlo ke genocidě. Genocida je „úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“. Memoriální hřbitov v Potočari má charakter vojenského hřbitova, je na něm pohřbena snad jediná žena. Muslimské děti, ženy a starci byli převezeni srbskými autobusy na jiná místa Bosny obývaná muslimy. Mnozí se do Srby ovládané Srebrenice vrátili a žijí tam dodnes. I kdybychom připustili popravy v tak velkém rozsahu, jak se nám muslimové a média snaží namluvit, tak o jakou genocidu by šlo? Soud ICTY v Haagu chtěl postavit oslí můstek, když se pokusil tvrdit, že ke genocidě v muslimské populaci stačí pozabíjet muže a že prý nesamostatné ženy s dětmi zahynou samy. Hloupost, nad kterou se můžeme jen trpce usmát.

Poznámka: v protokolech z roku 1914 pořízených při výsleších atentátníků na Franiška Ferdinanda v Sarajevu se u obviněných uvádí „Srb pravoslavného vyznání“ či „Srb muslimského vyznání“. O Bosňácích či Muslimech jako národnosti není nikde ani vidu ani slechu. Postupným rozeštváváním bosenské populace vnějšími velmocemi ve 20.století došlo k formování jakési nové entity zvané za Titovy diktatury „národnost Muslim“, což byl zjevný nesmysl, protože náboženství nemůže být národnost. Dnes se bosenským poturčencům říká „Bosňák“ či „Bošňák“. Tento nový evropský národ nemá samozřejmě pro svůj jazyk, kterým hovoří, pojmenování. Označovat jej za srbštinu se jim z důvodů nenávisti nechce a tak jim nezbývá, než mu říkat 'rodný jazyk'. Přitom jde o srbštinu, do které jen naimplamentovali několik tureckých výrazů. Podobným způsobem, západní propagandisté chtějí v současné době vytvořit pojem „Kosovar“ pro kosovské Albánce. Důvod? Ospravedlnění uloupení Kosova Srbsku a vytvoření „nezávislého Kosova“ jako umělého státu. Ale protože Albánci už svůj národní stát mají, nezbývá než vymýšlet. Ale to už je jiná kapitola.

Na odhalování pravdy o Srebrenici se podílejí nevládní organizace, jakými je například srbský Institut pro vyšetřování srbského utrpení ve 20.století, (Instituta za istraživanje srpskih stradanja u XX vijeku před tím "Centar za istraživanje zločina nad srpskim narodom") dále holandská společnost Srebrenica historical project. Jejich výstupy jsou na internetu volně dostupné. Knihy věnované srebrenické kauze s bohatou dokumentací zpracovali například německy píšící autoři Jürgen Elsesser („Jak přišel džihád do Evropy“ a další), Germinal Čivikov („Korunní svědek“), Alexander Dorin („Srebrenica: Die Geschichte eines salonfähigen Rassismus“ - vyšlo loni česky v překladu Pavla Křivky pod názvem „Srebrenica“) a další západní autoři. Ostudné praktiky soudu ICTY v Haagu popisuje česky kniha Radima Panenky „Justiční tyranie uprostřed Evropy“. V Polsku se této tématice věnuje Piotr Beim, např v knize „NATO na Bałkanach“. Přesné mapování zavražděných Srbů v okolí Srebrenice v letech 1992-95 včetně seznamů, dat, jmen muslimských velitelů, odpovědných za ony zločiny najdete v dokumentárních pracích senátora Milivoje Baty Ivaniševiće (Hronika našeg groblja (1994), Zločini nad Srbima 1992—1995 (2005) či Srebrenica jul 1995 — u traganju za istinom (2007). V roce 1994, tedy rok pred srebrenickými událostmi, byly seznamy srbských obětí i s podrobnou dokumentací předány orgánům OSN. Na pokyn americké administrativy tehdejší oddělení vojenských operací OSN vedené Koffi Annanem zveřejnění tohoto materiálu záměrně pozdrželo, aby mohla být přijata protisrbská deklarace. Stalo se tak prý na přímý zásah velvyslankyně USA při OSN, naší krajanky Madelaine Albrightové.

Nedávno po své návštěvě Bosny a Kosova napsal docent Radim Valenčík na svém blogu, že na Balkánu nemůže dojít k úplnému usmíření, pokud nebudou rehabilitováni Srbové. Nelze než s ním souhlasit. Měli by to konečně pochopit i šplhaví novinářští papoušci.

Novarepublika.cz