Edward S. Herman
Recenze knihy Žerminala Čivikova – Srebrenica: The Star Witness (orig. Srebrenica: Der Kronzeuge, 2009, do angličtiny přeložil John Laughland v roce 2010).
Tato kniha je zničující obžalobou Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Jasně ukazuje, že tento tribunál „nejedná v souladu s tradicemi vlády práva,“ že je spíše politickou než soudní institucí a že svou politickou roli sehrál dobře. Tato kniha není první prací, která důsledně napadá tento tribunál. K silným kritikám patří Laughlandova kniha Travesty (2006) a kniha How America Gets Away With Murder (2004) od Michaela Mandela. Čivikovova kniha je však jedinečná v tom, že se intenzivně a velmi důsledně zaměřuje na jednoho jediného svědka, Dražena Erdemoviće, a na to, jak žalobci a soudci ICTY s tímto svědkem nakládali. Dražen Erdemović byl „korunním svědkem“ obžaloby. Byl jediným svědkem, který během procesů s nejrůznějšími srbskými vojenskými a politickými činiteli tvrdil, že se přímo účastnil masakru bosensko-muslimských vězňů. Je tudíž zajímavé a důležité, že Čivikov je schopen velmi přesvědčivě ukázat, že tento klíčový svědek byl šarlatán, podvodník a žoldák, a že se žalobci a soudci ICTY spikli, aby umožnili, že krajně pochybná a protikladná tvrzení tohoto svědka budou bez ověřování či poctivého přezkoumání přijata.
Erdemović byl příslušníkem bosensko-srbské vojenské jednotky, „10. sabotážní jednotky“, osmičlenného týmu, o němž tvrdil, že 16. července 1995 zastřelil 1200 bosensko-muslimských vězňů na Branjevské farmě, severně od bosenského města Srebrenica. Erdemović se přiznal, že osobně zabil 70-100 vězňů. Původně byl zadržen jugoslávskými úřady 3. března 1996 a rychle obviněn, ale poté byl vydán ICTY na naléhání Spojených států a na základě oficiální žádosti ICTY z 30. března 1996. Vydán byl údajně dočasně, ale ve skutečnosti natrvalo. Nakonec byl souzen, usvědčen a za své zločiny strávil ve vězení tři a půl roku. Pro vraha usvědčeného ze zabití 70-100 vězňů je to poněkud krátký trest, je však delší než s jakým počítal, když souhlasil, že bude svědčit pro ICTY. Jak řekl reportérovi deníku Le Figaro Renaudu Girardovi (Bosna: přiznání válečného zločince, Le Figaro, 8. března 1996), očekával, že získá úplnou imunitu. Tvrdil, že má dohodu s ICTY, podle které mu „bude oplátkou za jeho svědectví umožněno, že se bude moci i s rodinou usadit v některé západní zemi. Před soud předstoupí jako svědek a nikoli jako obžalovaný a unikne tak jakémukoli trestu.“ Avšak jeho rychlé zadržení, obvinění a publicita kolem jeho případu v Jugoslávii pravděpodobně způsobily, že kvůli důvěryhodnosti ICTY mu bylo třeba nějaký ten trest vězení uložit. Poté, co mu vypršel, skončil na nějakém neznámém místě jako „chráněný svědek“ ICTY. Ale ještě než byl sám odsouzen, začala jeho role korunního svědka v procesech ICTY (a USA a NATO) s obviněnými Srby. Vystoupil v pěti takovýchto procesech a od počátku do konce byl žalobci, soudci a mainstreamovými médii přijímán jako někdo, kdo mluví pravdu.
Jedním z nejpozoruhodnějších a nejvíce vypovídajících rysů Erdemovićova případu bylo to, že ačkoli on sám jmenoval sedm osob, které zabíjely spolu s ním, a také své dva přímé nadřízené, kteří tento zločin nařídili nebo mu nedokázali zabránit, nikdo z nich nebyl nikdy postaven před soud ICTY, buď jako obvinění vrazi, nebo aby potvrdili Erdemovićova tvrzení. Tito spolupachatelé vražd si žili poklidným životem v dosahu jurisdikce ICTY, aniž by byli prostřednictvím této instituce a jakýmikoli právními požadavky popotahováni. Velitel této jednotky Milorad Pelemiš, který podle Erdemovićova tvrzení vydal rozkaz k zabíjení, dal jasně najevo v rozhovoru otištěném v jedněch bělehradských novinách v listopadu 2005, že ho haagští vyšetřovatelé nikdy nevyslýchali. Nikdy se neskrýval, ale naopak žil nerušeně se svojí ženou a dětmi v Bělehradu. Vyšetřovatelé ICTY se také nevzrušovali kvůli Branovi Gojkovićovi, vojínovi tohoto vražedného týmu, o kterém Erdemović řekl, že byl nějakým způsobem součástí přímého velení této jednotky (tuto záležitost Erdemović ani žalobci či soudci nevysvětlili). Čivikov poukazuje na to, že soudci se během všech pěti procesů, ve kterých tento korunní svědek svědčil, zeptali žalobců pouze jednou, zda vyšetřují také ony další vrahy. Žalobci v roce 1996 ujistili soudce, že ostatní byli vyšetřováni, ale ani o 14 let později Úřad žalobce žádného z nich nepodrobil výslechu. Po roce 1996 se soudci k tomuto tématu již nikdy nevrátili.
Pokud těchto sedm osob zabilo podle Erdemoviće mnoho stovek lidí, a žalobci i soudci považují Erdemovićovu verzi za pravdivou, proč se pak o tyto vrahy nikdo nezajímal? Bezprostředně jasné je to, že úkolem ICTY nebylo sloužit nestranné spravedlnosti, aby stejně tak byli zatčeni a souzeni všichni vrazi bosenských Muslimů v rámci případu, který je tribunálem samotným označován za „genocidu“. Nezájem o spolupachatele v rámci této kauzy silně naznačuje, že žalobci a soudci byli zapojeni do jistého politického projektu - chránili svědka, který by řekl to, co chtěl ICTY, a odmítali strpět jakékoli popření důkazu či křížový výslech, jenž by onoho korunního svědka zdiskreditoval. Čivikov zdůrazňuje, že Erdemović byl podroben skutečnému křížovému výslechu pouze jednou a to když byl dotazován Miloševićem během jeho nekonečného procesu. A Čivikov dobře ukazuje, že Richard May, soudce předsedající tomuto případu, se velmi úporně snažil zastavit Miloševiće, kdykoli jeho otázky pronikly příliš hluboko do sféry Erdemovićových styků nebo důvěryhodnosti.
V dubnu 2004 byl v Peabody (Massachusetts) zadržen bosenský Chorvat Marko Boskić, protože v opilosti způsobil autonehodu a ujel. Brzy vyšlo najevo, že Boskić byl jedním z členů Erdemovićova vražedného týmu z Branjevské farmy. Novináři přítomní v ICTY však brzy přišli na to, že tribunál neměl v úmyslu požádat o vydání tohoto obviněného a odhaleného vraha. Mluvčí Úřadu žalobce v srpnu 2004 vydal prohlášení, že žalobce nepožádal o vydání Boskiće, protože žalobce byl nucen se soustředit na konkrétní „velkou rybu“. Zabití stovek lidí a účast na „společném zločinném podniku“ při zavraždění 1200 lidí tedy pro ICTY není dostatečně velkou rybou. Ve skutečnosti to je obrovská lež vzhledem k tomu, že desítky Srbů byly obviněny za zabíjení v menším měřítku nebo dokonce za pouhé bití. A z malých ryb se ICTY těšil po mnoho let. Fakticky vůbec prvním případem, kterým se ICTY zabýval, byl v roce 1996 případ Duška Tadiće, jenž byl obviněn z desítky zabití. Všechna tato obvinění byla pro nedostatek důkazů zamítnuta. ICTY ho neshledal vinným ze žádných zabití, ale pouze z perzekuce a bití, za což dostal 20 let vězení. Mnoho dalších Srbů dostalo trest vězení, nikoli za zabití, ale za bití nebo za to, že své podřízené nedrželi v patřičných mezích (kromě jiných např. Dragoljub Prcać, 5 let; Milojica Kos, 6 let; Mlado Radić, 20 let). Spisy obžaloby haagského tribunálu jsou plné malých (srbských) ryb.
Boskićův případ tedy nespadá do nezajímavé kategorie „malých ryb“. Spíše dokonale odpovídá selhání přivést před soud Pelemiše či kohokoli dalšího ze sedmi známých spolupachatelů onoho masakru. Čivikov poskytuje velmi pravděpodobnou hypotézu, že jde o další projev ochrany hvězdného svědka - ICTY nechce, aby jeho příhodné svědectví bylo zpochybněno. Malá ryba jako Boskić by mohla pokazit politický projekt. Čivikov poukazuje na rozdíl mezi neobyčejně pohotovými a agresivními opatřeními ICTY a amerických úřadů, aby byl Erdemović v březnu 1996 předán Haagu a pozoruhodnou neochotou byť jen vyslechnout Erdemovićovi kolegy a spolupachatele. Erdemović začal být rychle vnímán jako někdo, kdo by mohl vytvořit náležitá propojení s nepřátelskými terči a to bez jakýchkoliv omezení.
Dalším nápadným rysem zacházení s Erdemovićem je jeho využití jako korunního svědka bezprostředně poté, co byl prohlášen za mentálně postiženého, avšak ještě předtím, než byl odsouzen. Po jeho prvním přiznání viny 31. května 1996 byl Erdemović 27. června 1996 soudci prohlášen za neschopného výslechu ve zkráceném řízení [Sentencing Hearing], protože psychiatři zjistili, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Tito lékaři požadovali šest až devět měsíců na vyhodnocení jeho duševního stavu, než by došlo na slyšení. Nicméně 5. července, něco přes týden po této lékařské zprávě, byl Erdemović předveden jako korunní svědek v přípravném soudním řízení, v rámci něhož, byla zveřejněna současná obvinění proti Radovanu Karadžićovi a Ratku Mladićovi.
Byla to pozoruhodná podívaná. Tito dva obvinění nebyli zadrženi, takže nebyli přítomni, aby se mohli hájit. Ani tam nebyli jejich obhájci. Jednali pouze žalobci a soudci ICTY. Titíž soudci, kteří ho zrovna prohlásili za mentálně nezpůsobilého výslechu pro projednávání jeho vlastního případu, ho nyní předvedli bez jakéhokoliv dalšího lékařského vyšetření. Předsedající soudce Claude Jorda vysvětlil, že Erdemovićův proces a vynesení rozsudku bylo odloženo, „protože jsme si vyžádali některé další lékařské informace,“ což zamlčuje fakt, že nález lékařů zněl, že Erdemović byl „nezpůsobilý výslechu,“ - asi pouze výslechu v jeho vlastním procesu. Leč Jordova služba tomuto politickému projektu šla mnohem dále. Nejenže umožnil žalobci, aby na svědeckou lavici posadil člověka, který byl prohlášen za zdravotně nezpůsobilého a učinil tak předtím, než byl tento přiznavší se vrah odsouzen, ale dokonce ujistil Erdemoviće, že jeho svědectví jakožto svědka obžaloby „by mohlo být bráno v úvahu.“ Příkazy k zatčení Karadžiće a Mladiće tak byly vydány především na základě neověřeného a nezpochybněného (a nezpochybnitelného) svědectví tohoto nemocného muže a masového vraha, který čekal na svůj proces a odsouzení.
Erdemovićův úkol ve službách tomuto programu ICTY spočíval v pomoci vybudovat případ na tom, že existovala linie velení mezi ním a dalšími spolupachateli vražd na Branjevské farmě a bosensko-srbským vrchním velením, tzn. Karadžićem a Mladićem, a třeba i Miloševićem. Provedl to mizerně. Nikdy neprokázal, že by tito čelní představitelé o této vražedné expedici věděli nebo do této věci byli zapojeni. Prostě jen většinou tvrdil, že místní velitelé této výpravy pravomocně spadali pod ústřední bosensko-srbské velitelství.
Tvrdil, že bezprostřední pověření za tuto vraždící operaci měl Brano Gojković, vojín z týmu, který také zahrnoval jistého poručíka. A zmiňuje jednoho tajemného a nejmenovaného podplukovníka, který onu jednotku na místo zabíjení dovezl a poté odjel. Erdemović si odporuje v tom, zda zabíjení nařídil Pelemiš nebo onen nejmenovaný podplukovník. Také tvrdil, že plukovník Petar Salapura, zpravodajský důstojník bosensko-srbské armády, měl přímou velitelskou odpovědnost za tento masakr. Kolísavě se vyjadřuje o pravomoci Gojkoviće, někdy z něj dělá „velitele“ s velkou autoritou a jindy pouhého prostředníka. Erdemović byl údajně bez pravomocí a k zabíjení byl donucen. Čivikov však velmi dobře argumentuje, že Erdemović byl v té době seržant a že se k týmu připojil dobrovolně. Jenže Erdemoviće a poručíka France Kose údajně řídil při tomto vražedném podniku vojín Gojković. Tato linie velení je velmi chaotická!
Čivikov ukazuje, že se obžaloba a soudci velmi a úspěšně snažili zabránit jakýmkoli námitkám vůči Erdemovićovým nepravděpodobným, rozporným a částečně vyvratitelným tvrzením o linii velení. Do toho spadá, což je důležité, i jejich odmítnutí předvolat před soud byť jen jednu z „malých ryb“: spolupachatele vražd a vyšší velitele, kteří by mohli tyto skutečnosti vysvětlit. Místo toho, aby předvolal na svědeckou lavici Erdemićova šéfa, poručíka Pelemiše, nebo Pelemišova šéfa, plukovníka Petara Salapuru, se tento tribunál spokojuje s „psychicky narušeným a domněle degradovaným seržantem,“ který vytváří právě ty vazby, o které ICTY s neobvyklou horlivostí usiluje.
Erdemović a jistý počet jeho kolegů z 10. sabotážní jednotky byli zjevně žoldáky. Po skončení balkánských válek sloužili pro Francouze v Africe. Sám Erdemović pracoval nějakou dobu pro bosensko-muslimskou armádu, potom pro Chorvaty a poté pro bosenské Srby. Byl vyučený zámečník, ale nikdy nesehnal práci v oboru. Shledal, že vojenská služba a nakonec služba jako korunní (a chráněný) svědek je mnohem výnosnější, ale před tribunálem pravidelně tvrdil, že je dobrý člověk, že nenávidí válku, že byl k účasti na masové vraždě na Branjevské farmě donucen a že se ke svým zločinům přiznal, protože má svědomí. Soudci ICTY mu věřili a nikdy ho nepovažovali za žoldáka, bez ohledu na to, že vykonával vojenskou službu pro všechny tři strany bosenského konfliktu. A ICTY se vynasnažil, aby nepřipustil žádného svědka, který by ho mohl postavit do špatného světla. Soudci ICTY se nemohli vyhnout několika nepříjemným svědectvím v jiných procesech. Plukovník Salapura, svědek obhajoby v procesech s Blagovićem a Jokićem, popřel odpovědnost za 10. sabotážní jednotku. Dragan Todorović, svědek obžaloby v procesu s Popovićem a důstojník drinského sboru bosensko-srbské armády, také dosvědčil, že ona zabijácká jednotka měla dovolenou, že poručík Kos a nikoli vojín Gojković podepsal převzetí zbraní, které byly použity touto jednotkou a že Erdemović se členem této jednotky stal dobrovolně a že ke vstupu do ní nebyl nucen.
S výjimkou těchto nepříjemných svědectví se žalobcům a soudcům podařilo udržet mimo soudní záznamy skutečnost, že Erdemovićova jednotka, která vstoupila na Branjevskou farmu, tak učinila po desetidenní dovolené a mimo obvyklou pracovní dobu. Erdemović se o této skutečnosti nikdy nezmínil. Úspěšně také pohřbili fakt, že Erdemović v jednom rozhovoru z dřívější doby tvrdil, že jeho kolegové získali za jistou práci, kterou odvedli, větší množství zlata, možná až 12 kilo. Tuto platbu, která ukazuje na žoldáckou službu a nikoli na platbu ze strany bosensko-srbské armády, žalobci nebo soudci během žádného z procesů, kterých se Erdemović účastnil, nezkoumali. Tuto záležitost nadhodil pouze Milošević, který byl, jak bylo poznamenáno, při svém výslechu Erdemoviće striktně omezen soudcem Richardem Mayem. Skutečnost, že členové této zabijácké skupiny měli 16. července 1995 volno a pozdější zjištění o spojení Pelemiše a několika jeho kolegů s francouzskou tajnou službou a následné naverbování vojáků z této 10. sabotážní jednotky pro žoldáckou službu v Zairu, aby zde bojovali na straně Mobutua, mnohé naznačuje. Faktem je, že tato masová vražda zajatců bosensko-srbské věci značně nepomohla, ale za to velmi dobře posloužila mocnostem NATO. A je jasné, proč by ICTY ve službě NATO odmítal tyto otázky a spojení prošetřit.
Toto chránění Erdemoviće a pozoruhodný úspěch ICTY-NATO v tom, že jeho problematické svědectví bylo uznáno jako pravdivé v pěti samostatných procesech se Srby, vděčí za mnohé médiím, která ve Spojených státech a Británii nikdy nekladla otázky a přejala stranickou linii (viz případová studie Edward S. Herman & David Peterson: „Marlise Simons on the Yugoslavia Tribunal: A Study in Total Propaganda Service,” ZNet, 2004). To se netýká jen mainstreamových médií, ale i tzv. levicových a disidentských médií s výjimkou Z Magazine ve Spojených státech, který uveřejňuje recenze seriózních prací, které se kriticky zabývají ICTY (jde např. o práce Michaela Mandela, Johna Laughlanda a Diany Johnstoneové).
Žerminal Čivikov poukazuje na to, že zabití 1200 lidí za pět hodin ve skupinách po deseti, jak tvrdil Erdemović, by znamenalo tři minuty na každou skupinu lidí, včetně jejich vyvedení ven z autobusů, odvedení na místo střelby, jejich zastřelení, ujištění se, že jsou mrtví a odstranění těl. Také se tvrdilo, že tam byly přestávky na popíjení, dojednávání a skopičiny. Proč se žalobci, soudci a média nikdy nezaměřili na problematiku časového průběhu událostí? Proč žalobce někdy hovořil pouze o „stovkách“ zabitých na Branjevské farmě? Může to souviset se skutečností, že na tomto místě bylo objeveno 200 těl a nikdy nebyly pořízeny žádné letecké snímky, které by svědčily o odstraňování těl nebo jejich opětovném pohřbívání. Čivikov říká: „Tedy něco mezi 100 až 900? Tento nedostatek vědomostí nebude soudcům bránit v tom, aby o několik měsíců později neuvedli číslo 1200 ve svém rozsudku, a to bez jakéhokoliv důkazu vyjma vlastního tvrzení obžalovaného.“ A opět, proč nevyzvali některého z dalších spolupachatelů, aby se k číslům vyjádřil?
Člověk by rád věděl, co asi říkali žalobci a soudci ICTY v zákulisí, když byli konfrontováni s Erdemovićem udanými čísly, linií velení, jeho rolí, lžemi a protimluvy. Možná, že lidé zevnitř ICTY o nich diskutovali, ale hráli si (tak jako média) na hlupáky. Bylo a stále je zapotřebí Wikileaks, aby se zabývaly touto Erdemovićovou a haagskou fraškou. A faktem je, že Wikileaks by mohly znamenat pro stíhání Karadžiće a Mladiće katastrofu. Tak jako Čivikovova kniha Srebrenica: The Star Witness, pokud se jí dostane pozornosti, kterou si zaslouží.
Zdroj: http://www.zcommunications.org/the-demolition-of-the-yugoslav-tribunal-by-edward-herman, překlad: Karel Hyka
Edward S. Herman je emeritním profesorem ekonomie a předním analytikem médií. Mezi jeho nejznámější knihy patří Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media (1988), kterou napsal společně s Noamem Chomskym. Jeho zatím poslední knihou je The Politics of Genocide (2010), napsanou společně s Davidem Petersonem. Herman se mimo jiné dlouhodobě věnuje problematice válek v bývalé Jugoslávii. Srebrenica Research Group pod jeho vedením nedávno publikovala rozsáhlý sborník The Srebrenica Massacre - Evidence, Context, Politics (2011), který je možné legálně stáhnout z webu Srebrenica Research Group .
Anglickou verzi Čivikovovy knihy Srebrenica: The Star Witness (2010) je možné legálně stáhnout z webu Srebrenica Historical Project.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz