Srbsko po
agresi NATO a ekonomických sankcích
Srbsko -fronty na almužny
Žiadna
postsocialistická krajina nebude zrejme ušetrená toho, čím sme si prešli aj my
v rámci tzv. „demokratických premien“. O to skôr Srbsko, ktoré naviac trpí
následkami bombardovania NATO a USA, ktoré dôkladne zničilo srbský priemysel a
infraštruktúru. A už málokto u nás si spomenie, ako sme za socializmu
Juhoslovanom závideli ich možnosti cestovať a pracovať v zahraničí, na
vtedajšie pomery bohaté zásobovanie u nás vtedy nedostatkovými tovarmi a ďalšie
vymoženosti. Po páde východoeurópskych režimov bolo len otázkou času a metódy,
ako to dopadne vo viacnárodnej Juhoslávii, ktorá sa naviac dlhodobo stránila
angažovanosti v blokoch Východ, Západ. Pikantné na tom celom je, že sa práve Slovensko,
po svojich vlastných skúsenostiach v Srbsku výrazne angažuje na tejto
„demokratickej premene“ !
Srbsko:
Totálny výpredaj bohatstva krajiny rozsiahlou privatizáciou. Výsledok
»demokratickej premeny«: vyčíňanie chudoby
Postsocialistické
Srbsko je ovplyvnené strašlivou chudobou. Pred poslednými parlamentnými voľbami
v máji 2008 predstavil predseda trhovoradikálnej pro-západnej strany G17 Plus,
Mladjan Dinkič, obyvateľstvu sociálne príspevky, údajne financované
prostredníctvom rozsiahlej privatizácie. Konkrétne mal každý občan dostať sumu
2000 Euro. Po voľbách sa stal Dinkič ministrom hospodárstva a zabudol na svoje
sľuby. Namiesto toho sa začalo k ortodoxným Vianociam 6. januára s
výplatou 1700 Dinárov, čo je v prepočte 17 Euro. Okrem toho má každý dostať
akciové podiely na privatizovaných koncernoch v hodnote 2500 Dinárov, teda 25
Euro.
Rozšírená
chudoba
Aj keď
tieto sumy nemajú inú, ako len symbolickú hodnotu, nával ľudí na výplatných
miestach ukazuje ako sú všetci odkázaní na tieto almužny. Len prvý deň sa
postavilo do fronty 300.000 ľudí. Online vydanie srbského magazínu Press sa
pokúsilo zachytiť náladu medzi nimi. »Vďaka týmto peniazom budem po prvý raz po
15 rokoch jesť mäso.«
Podľa
údajov ekonóma Miroslava Zdravkoviča žije dnes 5,5 milióna ľudí v Srbsku tesne
nad hranicou chudoby z 8500 Dinárov, alebo 85 Euro. Mimo oboch veľkých miest
Belehradu a Noveho Sadu predstavuje priemerný mesačný príjem podľa Press-online
v prepočte medzi 90 a 100 Euro, v Belehrade a v Novom Sade priemerne 210 Euro
na mesiac.
Pre
sociológa Srecko Mihajloviča sú fronty týchto dní dôkazom značnej biedy. Je
nepochybné, že celý prechod ku kapitalizmu je omnoho bolestnejší, ako
bolo mnohými očakávané. Spoločnosť pozostáva teraz z malého počtu superbohatých
a veľkého počtu chudobných, zatiaľ čo stredná vrstva sa stále viacej stenčuje.
Je iróniou osudu, že práve Dinkič rozdeľuje almužny. Práve on je ten najviac
zodpovedný za totálny výpredaj krajiny po Západom financovanom zvrhnutí vlády
Slobodana Miloševiča a tým aj pre ožobračenie obyvateľstva následkom tzv.
»demokratickej zmeny«.
Dinkič
je výrazným protivníkom zbližovania Srbska s Ruskom. Nepriamo robí predaj 51 %
akcií ropnej výroby Niš ruskému štátnemu koncernu Gasprom, proti ktorému v
minulom roku vehementne bojoval, zodpovedným za to, že platby pre občanov sú
podstatne nižšie, ako sľuboval pred voľbami. Podľa Dinkiča je vyplatených
400 miliónov dolárov ďaleko pod hodnotou.
Podlizovanie
sa EU
Úplne
ináč však znejú jeho hodnotenia, keď ide o obchody so Západom. To ukazujú ním
ospevované predaje, ako napríklad jediných srbských oceliarní v Smederevo za
len 20 miliónov dolárov pre US Steel, alebo prednedávnom Dinkičom vyjednaný
predaj jedinej srbskej automobilky, Zastava, Fiatu za len 100 miliónov Euro.
Podlizovanie
sa vlády za prezidenta Borisa Tadica Západu naberá stále absurdnejšie formy.
Keď minulý víkend začal Dňom republiky Srbska, Srbskej republiky v
Bosne-Herzegovine, zúčastnili sa osláv len veľvyslanci Ruska a Číny. Neúčasť
veľvyslancov Európskej únie a USA zasa raz zdôraznili ich trvajúce
dištancovanie sa k srbskému ľudu a jeho záujmom. Napriek tomu vyhlásil
Tadic vo svojom prejave, že len v samotnej EÚ môže ležať budúcnosť jeho
krajiny.
Cathrin
Schütz, Belehrad Anstehen nach Almosen,http://www.jungewelt.de/2010/01-15/005.php
, www.prop.sk, 20.1.2010
Karel Hyka: Kosovo vyznamenalo V. Havla aneb vrána k vráně sedá
Prezident tzv. Republiky Kosovo Fatmir Sejdiu vyznamenal bývalého prezidenta České republiky Václava Havla Zlatou medailí Ibrahima Rugovy za mír, demokracii a humanismus. Sejdiu toto své rozhodnutí oznámil v Domě mladých a sportu v Prištině u příležitosti čtyřletého výročí smrti prvního prezidenta Kosova. Za bývalého českého prezidenta vyznamenání převzala česká velvyslankyně na Kosovu Janina Hřebíčková.
Václav Havel zaslal Kosovu děkovný dopis, ve kterém napsal: „Je pro mne velkou ctí být prvním držitelem zlaté medaile nesoucí jméno výjimečné osobnosti z historie vašeho mladého státu. S Ibrahimem Rugovem mne pojilo pevné přátelství. Byl partnerem, ve kterého západní země vložily své naděje pro poklidné soužití a rozvoj v regionu. … Nikdy nezapomenu na svou návštěvu Kosova na samém počátku kosovské krize, v době humanitární katastrofy rozpoutané postkomunistickým nacionalismem, který organizoval etnické čistky.“
Připomeňme, že Václav Havel jako disident kdysi býval významným bojovníkem proti bezpráví a útlaku doma i ve světě. V době pozdější, když se stal prezidentem, začal jeho humanismus nabývat poněkud selektivnějších rysů, aby poté vyústil v humanismus otevřeně militaristický. V době kosovské krize se Václav Havel stal jedním z hlavních válečných štváčů, když otevřeně podporoval agresi NATO proti Jugoslávii. Byly to právě západní země, které svým vměšováním do vnitřních záležitostí Jugoslávie a podporou kosovsko-albánské teroristické organizace UČK pomohly etnický konflikt na území Kosova rozdmýchat. Václav Havel se tedy vyznamenal již dávno.
www.kosovoonline.cz, 22.1.2010
Většina z toho, co mělo být
„zpravodajskými reportážemi“ z procesu s Radovanem Karadžičem v Haagu,
balancuje někde mezi hysteríí a naprostou absurditou. Mediální pokrytí není
často ničím více, než jekotem a často nazývá Karadžiče „řezníkem“, „démonem“ či
„netvorem“ a všemi dalšími přezdívkami, které na něj naši takzvaní novináři
mohou vrhnout.
Přirovnávání k Miloševičovi neplatí
Média jsou plná bezduchého srovnávání
Miloševičova procesu s Karadžičovým, i když v obranných strategiích obou mužů
jsou podstatné rozdíly.
I když se oba muži rozhodli se hájit
sami, Miloševič vyžadoval objevovat se na lavici obžalovaných sám. Na rozdíl od
Miloševiče chce být Karadžič u soudu podporován skupinou mezinárodních
právníků, kteří by byli fyzicky přítomní v soudní síni a pomáhali mu v právních
procedurách apod.
Jenomže Miloševič měl tribunál jen
opovržení. Nazýval žalobce „druhá strana“ a nikdy neoslovoval soudce „vaše
ctihodnosti“. Karadžičův postoj k tribunálu je úplně jiný. Karadžič soudce
oslovuje „vaše excelence“ a na konci jednoho předběžného slyšení vedl přátelský
rozhovor se soudcem Bonomym o jeho svatém patronovi.
Miloševič trval na tom vyslechnout
každého svědka proti němu, ale Karadžič souhlasil s tím, že svědectví některých
svědků může být přijato v psané formě bez svědkovy osobní přítomnosti a podání
živého svědectví.
Karadžičovo žádání o více času je
rozumné
Karadžič byl ostře odsouzen v médiích
za požadování dalších 9 měsíců pro přípravu své obhajoby. Někteří vědátoři jej
obvinili z „výsměchu spravedlnosti“ a „zdržování soudu“, protože se odmítnul
účastnit soudu, dokud nedostane řádný čas na přípravu obhajoby. Říkají, že prý
„měl na obhajobu čas 14 let“, takže už žádný další čas nepotřebuje.
Ve skutečnosti Karadžič neměl 14 let.
Obvinění proti němu se stále mění. Obžaloba obvinila Karadžiče z litanie
absolutních zločinů v určitých městech a vesnicích po celé Bosně a Hercegovině.
Zřejmě věděl nějakou dobu, že byl obviněn z hlavních zločinů v Sarajevu a ve
Srebrenici, ale obžaloba ho také obviňuje z četných zločinů v několika jiných
městech a vesnicích, a tyto zločiny byly zpochybněny.
Obžaloba naposledy doplnila obvinění
proti němu 27.února 2009 a dokonce ještě tehdy Karadžič nevěděl, ze kterých
zločinů ve kterých městech a vesnicích bude nakonec obviněn, a to až do
19.října, kdy obžaloba „potvrdila“ verzi obvinění. Pak doslova o týden později,
26.října, soud odstartoval proces proti němu.
Proces je zdržen, protože obžaloba
čekala s rozhodnutím, ze kterých zločinů ho obviní, až doby doby do jednoto
týdne před začátkem soudu. Obviňování Karadžiče ze zdržování procesu, protože
potřebuje na přípravu více než týden je proto falešné a zlomyslné.
Dokonce i kdyby byl vinen, Karadžič
by pozdržením začátku soudu „neuniknul spravedlnosti“. Pokud dostane 9 měsíců
na přípravu, celé je stejně stráví ve vězení. Neunikl by před ničím.
To obžaloba „dostala 14let na
přípravu“ a neexistuje žádná omluva, proč by nemohla mít obžalobu dávno
připravenou, když byl minulý rok Karadžič zatčen.
Obžaloba je neuvěřitelně pokrytecká.
Když potřebovali čas na přípravu případu Aleksovski, argumentovali, že by
nebylo rozumné držet obžalovaného 5 let ve vězení, než začali proces. Ale když
Karadžič požádá o 9 měsíců na přípravu obhajoby proti obvinění, které vydali
týden předtím, obviňují jej z obstrukcí. A nyní toto obvinění používají k
obhajobě záměru znemožnit Karadžičovi vlastní obranu a přidělit mu právníka
zvoleného tribunálem, který by měl uloženou povinnost vést proti jeho vůli
obhajobu.
Vmanévrovávání obžalovaného a
zkreslování důkazů
Pokud by byl Karadžič skutečně
genocidní šílenec, jak z něho dělají, tribunál by k jeho odsouzení neměl žádné
triky tohoto druhu zapotřebí. Ve skutečnosti, pokud by byl opravdu vinen, tak
by měly být chováním tribunálu nejvíce pobouřeny jeho oběti. Pokud mu tribunál
neposkytne jasný proces, důvěryhodnost jakéhokoliv rozsudku bude vážně
zpochybněna.
Bohužel to vypadá, že prioritou
tohoto soudu je rychlost, protože soudci a všichni žalobci vědí, že jejich
práce je vmanévrovat a odsoudit obžalovaného. Méně času na obhajobu znamená
méně schopnosti vyvracet důkazy obžaloby, nebo napadnout výklad důkazů
obžaloby.
Během procesu s Miloševičem obžaloba
často zkreslovala důkazy a odsuzovala svými otevřenými prohlášeními, totéž se
chystá učinit i v tomto procesu.
Vynikající příklad tohoto zákeřného
druho obžaloby je vidět ve formě telefonického rozhovoru představeného
obžalobou při její zahajovací řeči, kde Karadžič říká, „kolem Sarajeva je
20.000 ozbrojených Srbů...bude to černý kotel, kde zemře 300.000 Muslimů.
Zmizí. Takoví lidé zmizí z povrchu země.“ Noviny London Times ve svém
zpravodajství označily nahrávky za „jasný indikátor genocidního záměru, bez
ponechání žádných pochyb“ a tak se snažila obžaloba zobrazit důkaz u soudu.
Nicméně, když se podíváte na
Karadžičovy výroky ve správném kontextu, věci vypadají radikálně odlišně než
jak byly představeny obžalobou a médii. Náhodou vlastním originální přepis toho
telefonického hovoru z doby, kdy byl přijat jako důkaz v procesu se Slobodanem
Miloševičem a Karadžič tehdy řekl přesně toto :“Oni (bosenští Muslimové) se
připravují na válku.. pokoušejí se tady (v Sarajevu) vést válku.. oni se úplně
zbláznili...zmizí..takové lidé zmizí z povrchu země, jestli teď začnou
(válku)... musejí vědět, že kolem Sarajeva je 20.000 ozbrojených Srbů.. je to
šílenost, oni zmizí. Sarajevo bude černým kotlem, kde zemře 300.000 Muslimů,
nemají to v hlavě v pořádku.“
Karadžič neřekl, že chtěl
zabít Muslimy v Sarajevu. On řekl, že pokud budou Muslimové tak šílení a zahájí
válku, množství z nich zemře. Je tam spousta rozdílů mezi tím co řekl, a tím
jaký obraz toho se pokoušela obžaloba a média vykreslit.
Řekl jsem to předtím a řeknu to
znovu, pokud by byl opravdu vinen, obžaloba by nemusela lhát o svých důkazech
aby jej odsoudila. Žádný inteligentní člověk by nemohl brát slova z telefonátu
jako důkaz genocidního záměru, ale takto jsou věci prezentovány u soudu
žalobcem a tak byly i ohlášeny tiskem.
Tihle lidé vědí, že lžou. Karadžič na
pásce vyjadřoval soucit s muslimskou populací, když řekl „jsou tam obyčejní
lidé, a nechápou, že sází svoje krky a že muslimští lidé zmizí, chudí Muslimové
zmizí, oni nevědí kam je vede (Alija Izetbegovič – vůdce bosenských Muslimů),
kam zevede Muslimy.“
Karadžič prozrazuje, že je rozhněván
na politické muslimské vůdce, nikoliv na muslimské lidi samotné. Jaký je na tom
genocidní záměr? Říká „tam venku jsou obyčejní (muslimští) lidé, a já si
myslím, že by měli být přivítáni s otevřenou náručí. Ale u vedení nebudeme
váhat, musejí vědět, že pokud chtějí vystoupit (z Jugoslávie), budou muset
začít proti nám válku, zaútočit na nás a pak dostanou naši odpověď.“
Karadžič tohle všechno neříkal pro
nějaký veřejný prospěch. Řekl to všechno v soukromém telefonickém rozhovoru,
který byl nahrán a zaznamenán bez jeho vědomí. Dokonce ani nemluvil s nikým
důležitým, mluvil s osobním přítelem básníkem Gojko Djokem, který mu zavolal
jedné noci, když Karadžič se svou ženou zrovna sledoval filmy.
Dokonce i když není nahrávka
obviňující, u amerického soudu by nebyla vůbec povolena, protože nikdo neví kdo
jí vlastnil během války a zda nebyla za roky, než byla použita u soudu nějak
upravena. Ale znovu, tribunál nemá takové standardy, na jaké jsme zvyklí u nás
v Americe.
Závěr
Ochota tribunálu přijmout sporný
důkaz a sklon obžaloby lhát o důkazech zdůrazňují potřebu silné obrany pro
Karadžiče.
Pokud mu tribunál proti jeho vůli
vnutí právníka, nebude to proto, že byl nerozumný a zdržoval soud – i když se s
tím jistě pokusí operovat. Čas na přípravu o který žádá, je více než rozumný ve
světle faktu, že obžaloba byla dokončena jen sedm dní před začátkem procesu.
Pokud tribunál vnutí Radovanu
Karadžičovi právníka proti jeho vůli, nebude to proto, aby představoval
obhajobu, která má vyvrátit obvinění proti němu a srbským lidem. Bude to proto,
že už napsali odsuzující rozsudek a nechtějí si to nechat zmršit předložením
opačných důkazů, nebo odhalováním falešnosti jejich argumentace. Chtějí
obhájce, který bude hrát, zatímco oni vmanévrují obžalovaného – vítejte v
„mezinárodní spravedlnosti“ v Novém světovém pořádku.
Překlad Messin, 15.12.2009
Zdroj: http://www.slobodan-milosevic.org/news/karadzic_smorg110309.ht
Srbům berou půdu s pomocí falešných svědků
Novinář na penzi Vukota Lečić z Uroševce (KaM), s dočasným pobytem v Gornjim Milanovci (Srbsko), byl šokován, když od Kosovského majetkového úřadu (KPA) obdržel dopis s oznámením, že jistý Bajram Ćoroli zpochybňuje jeho právo na půdu o rozloze 1ha.
Vukota Lečić má však důkazy, že louka patří jemu:
Můj otec Branko tento pozemek v obci Rušince roku 1962 koupil od Nikoly Vidačiće, tehdejšího předsedy Obecního úřadu Uroševac, a později ho převedl na mě. Svědčí o tom majetkový list č. 188 ze 17. července 1995. Jakýsi Bajram Ćoli, Albánec z Rašince, předložil KPA důkazy ve kterých tvrdí, že je on majitelem louky. K dopisu přiložil fotokopie dvou občanských průkazů, nákres a žalobu z r. 1900, úřední rozhodnutí z r.1955, majetkový list z r. 2006 a potvrzení dvou svědků z r. 2008. Okresní soud v Uroševci nedávno na základě dvou falešných svědků moji půdu převedl do vlastnictví Bajrama Ćoroliho - vypráví pro Blic Lečić, ukazujíce dopis od KPA, ve kterém mimo jiné stojí, že musí do 30 dnů odpovědět a dodat dokumentaci, kterou pokládá za platnou.
Pokud neodpovím v určené lhůtě, bude KPA žádost Ćoroliho přesto projednávat. V dopise dále stojí upozornění, že mohu o své právo na majetek přijít, spolu s doporučením, abych se přihlásil na některé regionální pobočce KPA , předložil dokumantaci a mohl tak být informován o dalším vývoji tohoto případu, dodává Lečić.
Dragana Ristićová, pověřená právní pomocí osobám vystěhovaným z Kosova a Metohije, poslala KPA námitku, ve které mimo jiné uvádí, že Vukotovi Lečićovi je ze strany Bajrama Ćoroliho neoprávněně zpochybňováno právo na majetek, protože zde nebyl uveden žádný právní důvod. KPA se podle ní ani nedržela zákona o právních postupech , když Lečićovi úřední dopis neposlala doporučeně.
Dopis byl doručen do poštovní schránky bez formální doručenky, takže není možné zjistit, od kterého data běží lhůta pro podání stížnosti, říká Ristićová a dodává, že s takovýmto případem se ještě nesetkala.
Lečić je přesvědčen, že soud v Uroševci Srbům odebírá půdu na základě hlášení falešných svědků a s blahosklonností UNMIK.
V souladu s evropskou konvencí budu požadovat spravedlivý soud a jeho zveřejnění a jako jedna ze zúčastněných stran v tomto sporu chci mít plný přístup k soudním spisům. Pokud tomu tak nebude, budu žádat spravedlnost u soudu pro lidská práva ve Štrasburgu.
Zdroj: Blic-A.Lukić , přeložila Lucie Nováková
www.kosovoonline.cz 12.leden 2010
Albánci sní o Velké Albánii
Albánci
v Albánsku a v Kosove snívajú o „Veľkom Albánsku“
SARAJEVO, 29. január (RIA Novosti). Prevažná väčšina Albáncov v Albánsku a
v Kosove - 74,2 % - vyslovila sa za Veľké Albánsko. Hlásila to
v piatok súkromná srbská spravodajská agentúra Beta, s odvolaním sa na
výsledky prieskumu uskutočneného Gallupovým Balkán-Monitorom.
Pritom verilo viacej ako 40 %
opýtaných, že takýto štát vznikne už v najbližšej budúcnosti.
17. februára 2008 vyhlásili albánske úrady v juhorbskej provincii Kosovo
oficiálne odtrhnutie sa od Belehradu. USA a viaceré krajiny EÚ na to uznali
Kosovo ako nezávislý štát. V súčasnosti je Priština uznaná 65 krajinami.
Albánci predstavujú až 95 percent obyvateľstva provincie.
So skorou fúziou Albánska a Kosova
ráta 39,5 % opýtaných v Albánsku a 47,3 % respondetov v Kosove. 63,8
percent obyvateľstva Srbska je toho názoru, že Belehrad neuzná Kosovo ako
samostatný štát. Veľké Albánsko je pan-albánska ídea zjednotenia všetkých
teritórií, kde sú usadení Albánci. Väčšina území budúceho „Veľkého Albánska“ sa
nachádza v bývalej Juhoslávii. Podľa týchto zámerov by si malo Albánsko
privlastniť severozápadné regióny bývalej juhoslovanskej republiky Macedónska,
južné územia Srbska, vrátane Kosova, južné územia Čiernej Hory a dokonca
severné územia Grécka. Veľkoalbánska idea nie je oficiálne proklamovaná ako
cieľ Albánska a Kosova. Zároveň sú obe strany pre užšiu kooperáciu medzi
všetkými albánskymi spoločenstvami v Balkánskom regióne.
Z prieskumu ďalej vyplýva, že
Srbsko je ako spriatelená krajina označovaná predovšetkým v Čiernej Hore
(69,1 percent opýtaných), nasleduje Macedónsko (54,8 percent) a Bosna
Hercegovina (44,3 percent). Len 6,9 % Chorvátov, ako aj 7,6 % občanov
v Albánsku a 3,5 percenta v Kosove dôveruje Srbsku. Pritom považuje
83,2 % opýtaných v Kosove, 50,4 % v Chorvatsku a 47,2 %
v Albánsku Srbov ako nepriateľa. Pýtali sa občanov Chorvatska, Bosny-Hercegoviny,
Srbska (vrátane Kosova), Macedónska a Albánska.
Výsledok bol zverejnený na internetovém
stránke www.balkan-monitor.eu
. Albaner in Albanien und im Kosovo träumen von "Großalbanien“ http://de.rian.ru/society/20100129/124901798.html Zdroj: www.prop.sk
Přišlo e-mailem:
Republika
Srbská Krajina
vláda
a parlament ve vyhnanství
Zemun, čís. 1128/09-10.12.2009
Zpráva
Mezinárodní soud o Kosovu a Metochii
Vláda a parlament
Republiky Srbská Krajina ve vyhnanství s pochybnostmi sleduje soudní
řízení o platnosti či neplatnosti vyhlášení albánského státu v srbské
Autonomní oblasti Kosova a Metochie.
Za překvapující považuje okolnost, že nejvýznamnější právní odborníci na světě nepřihlížejí k důležité historické okolnosti, týkající se albánského obyvatelstva v Kosovu a Metochii. Tuto okolnost nelze opomíjet, jelikož velké procento obyvatel albánské národnosti v Kosovu a Metochii mělo v r. 1999 státní občanství Albánské republiky. To znamená, že byli cizinci v Srbské republice. A i těmto ozbrojené složky NATO pomohly odtrhnout část teritoria Republiky Srbsko, aby na ní mohli vyhlásit svůj stát.
Nikdo si neklade otázku, zda by právní odborníci souhlasili s odtržením teritoria nějakého jiného státu, který je členem OSN, cizinci, jimž tento stát dočasně poskytl pohostinství, jak to učinilo Srbsko občanům Albánské republiky.
Je neuvěřitelné, že ani právní stanovisko Republiky Srbské nezmiňuje okolnost, že v Kosovu a Metochii žije několik set tisíc občanů Albánské republiky, kteří se nejen dopustili zločinů vůči srbskému obyvatelstvu, ale byli i organizátory secese a členy albánských paravojenských jednotek.
V minulých stoletích Turecko bylo okupantem Balkánu, vyhánělo srbský lid z Kosova a Metochie a usídlovalo tam Albánce. Mezinárodnímu soudu v Haagu měly být dále uvedené skutečnosti osídlování Kosova a Metochie ve dvacátém století známy…
Dodatečné osídlování občanů Albánské republiky Kosova a Metochie probíhalo ve třech etapách:
1. Za druhé světové války Itálie okupovala Albánii a Kosovo a Metochii. Vládla zde od r. 1941 do r. 1943. Italská armáda vyhnala část srbského obyvatelstva. Občanům Albánie pak poskytovala srbské domy a majetek.
2. Německo po kapitulaci Itálie obsadilo Kosovo a Metohii, kde vládlo od r. 1943 do r. 1945. Německá armáda pokračovala ve vyhánění srbského obyvatelstva a území osídlovala Albánci, jímž rovněž postoupila srbské domy a majetek.
3. Po druhé světové válce byly v Jugoslávii zaváděny komunistické pořádky. V čele státu stál Josip Broz Tito, Chorvat protisrbsky založený. Rozhodl o dodatečném osídlení Kosova a Metochie dalšími občany Albánie. Nařídil, že Srbové, které vyhnali z Kosova a Metochie italští fašisté a němečtí nacisté, se nesmějí vracet do svých původních domovů a musí žít v jiných částech Jugoslávie. Toto rozhodnutí odůvodňoval tím, že v Albánii je komunistická diktatura, týrající lidi. Nově příchozí Albánci vyháněli srbské obyvatelstvo. O tom se však v komunistické Jugoslávii nesmělo mluvit.
Právní odborníci by měli přihlédnou k tomu, že Tito občany Albánie neusazoval ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, nýbrž pouze v Srbsku a Makedonii. Bylo to strašné protisrbské opatření komunistické moci.
Pro jednání Mezinárodního soudu v Haagu je velice důležitá skutečnost, že Albánci přesídlení z Albánie, jichž byly statisíce, nikdy neprodělali proceduru nezbytnou pro přijetí občanství Srbska – i dnes jsou proto cizinci. Komunistický režim Josipa Broze Tita je však nechal místními úředníky zapisoval do knihy občanů, což bylo nezákonné a protiústavní. Proto je takovýto postup právně považován ze neplatný (a bez právních důsledků-pozn. red.)…
Vláda a parlament Republiky Srbská Krajina ve vyhnanství využívají tuto příležitost též k tomu, aby upoutaly pozornost světové veřejnosti na skutečnost, že Srbové v Republice Srbská krajina byli od r. 1991 do r. 1995 pod ochranou OSN. Přesto Chorvatsku bylo dovoleno, aby z tohoto srbského státu, založeného na srbských historických a etnických územích, vyhnalo téměř všechno srbské obyvatelstvo. Mezinárodní soud v Haagu, orgány OSN a jiných mezinárodních organizací se dosud nezabývají otázkou chorvatské odpovědnosti za zločin genocidy a etnických čistek spáchaných na Srbech v Republice Srbská Krajina a v Chorvatsku.
Milorad Bucha, předseda vlády Dipl. ing. Rajko Ližaič
Vláda Republiky Srbská Krajina Parlament Republiky Srbská Krajina
Čís. MSD 1/09 – 4.11.2009
Sdružením Srbů, spolupracovníkům, redakcím médií
Dubrovnická Matice srbská
Informujeme, že shromáždění Dubrovnické Matice srbské se konalo 23. října 2009 v Modrém sále Lidového sněmu Republiky Srbské v Bělehradě… Kromě volby pracovních orgánů Matice rozhodlo o konání vědeckého shromáždění o činnosti MSD od r. 1909 do r. 1941…
Ve vědeckém shromáždění byly uvítány práce o chorvatizaci katolických Srbů, bosnicování muslimských Srbů a o zařazování Srbů do jiných národností – při využívání rodinných jmen (makedonských, černohorských, bosenských, vojvodinských…).
Prosíme vás, abyste přihlásili své práce a uvedli odborníky a vědce, kteří se zabývají těmito tématy – abychom vědecky objasnili tragické vnitrosrbské rozdělování, vnucené koloniálními silami Východu, Západu a Vatikánu. To bude, jak jsme přesvědčeni, významný krok na počátku dekolonizace srbských zemí a srbského dědictví. Tak odjakživa postupovaly národy z bývalých kolonií na všech kontinentech.
Očekáváme, že odborníci a vědci
práci o Dubrovnické Matici srbské a o asimilaci Srbů i jiných národů postoupí
své práce na výše uvedenou adresu nebo na e-mail na jméno dr. Mončilo Subotiče,
místopředsedy výkonného výboru MSD, nejpozději do 31. ledna 2010.
S přátelským pozdravem Srbům všech náboženských vyznání a stoupencům pravdy mezi jinými národy.
Marina Raguš,
předseda MSD
Oživenie fašizmu na Balkáně
Návštevu odstupujúceho
chorvátskeho prezidenta Stipe Mesiča v Kosove v
deň Kristovho narodenia a jeho podporu nezávislého Kosova, Srbsko prijalo jako klasickú
antisrbskú provokáciu.
Mesič vyhlásil, že v prípade
referenda v Srbsku, vyšle svoju armádu“ na srbské územie v okolí mesta
Brčko. Takéto vyhlásenia chorvátskych lídrov bez podpory Západu sa
nerobia. Chorvátsko ešte v období antisrbskej etnickej čistky v roku 1995 sa
stalo najlojálnejším regionálnym partnerom Spojených štátov.
Súčasné dejiny chorvátsko-srbských vzťahov svedčia o pokračovaní politiky,
ktorú vo vzťahu k Srbom razil „nezávislý chorvátsky štát“, vytvorený fašistami
v období druhej svetovej vojny. V Maďarsku, Chorvátsku, v Bosne v moslimských
radoch a v Albánsku existovali vtedy silné a agresívne fašistické hnutia.
Iba Gréci a Srbi v tom čase fašizmus rezolútne odmietli.
Chorvátsko s nadšením privítalo
nemeckých okupantov. V krajine bol zavedený fašistický režim Anteho Paveliča.
Nacionalisticky orientovaný katolík Pavelič okamžite po vzniku svojho
„nezávislého štátu“ začal organizovať masové zabíjanie pravoslávnych Srbov. Iba
v mestečku Jasenovac bolo zavraždených približne 700-tisíc ľudí, prevažne
Srbov. Nenávisť k Srbom sa rozšírila aj na Rusov. Chorvátski dobrovoľníci –
ustašovia sa zúčastňovali na operáciách na východnom fronte, bojovali pod
Stalingradom. Aktívna bola aj účasť chorvátskych letcov pri bombardovaní
ruských miest. V 90. rokoch 20. storočia sa dejiny istým spôsobom začali
opakovať. Opäť vznikol Chorvátsky štát a s ním aj snaha zavŕšiť nedokončenú
genocídu z druhej svetovej vojny. V roku 1995 Chorváti zaútočili na srbskom
území a s podporou Spojených štátov ich vyhnali zo zeme, kde po stáročia
žili. Bola to najväčšia etnická čistka v Európe po druhej svetovej vojne, ktorá
sa uskutočnila z motívov náboženskej a národnej nenávisti.
Niektorí vplyvní ľudia v Chorvátsku sú dnes dosť blízki myšlienke rehabilitovať
ustaševské hnutie. Napríklad najpopulárnejší chorvátsky spevák Marko
Perkovič-Thompson sa preslávil svojimi piesňami oslavujúcimi zločiny
chorvátskych ustašov proti Srbom. Jeho koncerty sa organizujú na štadiónoch,
vysiela ich štátna televízia. Vedľa Thompsona sa angažuje aj vojenský
biskup Juraj Jezerinec, ktorý v roku 2008, v deň chorvátskej štátnosti, v
prítomnosti najvyššieho vedenia krajiny, čítal Thompsonove básne, v ktorých
každý verš sa končí heslom „za dom sme pripravení padnúť“.
Chorvátske úrady súčasne minimalizujú počet obetí antisrbského teroru, zo
700-tisíc obetí Jasenovaca znižujú číslo na 100-tisíc. Znižujú aktívnu úlohu
Vatikánu v ideologickej a inej podpore hnutiae počas druhej svetovej vojny.
Obnova fašistických hnutí v posledných rokoch na Balkáne a vo východnej Európe
je súčasťou stratégie útoku NATO, v prvom rade anglosaského jadra. Miestne
fašistické a kolaborujúce hnutia vystupujú ako interpreti germanofilskej
ideológie s jej tradičnou „zbraňou“ agresiou vo vzťahu k pravoslávnym
Srbom a Rusom. Priamo to zodpovedá plánom architektov rozšírenia NATO smerom na
východ.
Oživenie fašizmu v rôznych častiach
Balkánskeho sveta núti spomenúť si na koncepciu „zrážky civilizácií“ S.
Huntingtona, v ktorej Západ heroicky stojí proti „ostatným“. V duchu tejto
koncepcie sa robia pokusy zmeniť vedomie a pohľad na svet iných v prísnom
zmysle slova „nezápadných“ národov – Srbov, Rusov, Ukrajincov, Bielorusov. Ak
naše národy zabudnú na svojich predkov, dovolia, aby im vymazali ich
historickú pamäť, nebudú si pamätať hrdinov a obete antifašistického
hnutia, prirodzene, že prijmú zvonku vnútenú politickú vôľu a cudzie modely správania.
Revízia našej historickej minulosti, a teda aj boja Srbov a Rusov s fašizmom,
je jeden z najdôležitejších ideologických nástrojov rozširovania NATO smerom na
východ, ktoré slúži nastoleniu hegemónie globálneho politického subjektu.
Široko rozšírené „prepisovanie dejín“, zamlčiavanie a prekrucovanie
historických faktov, pokusy vyrovnať zodpovednosť Nemecka a Ruska (ZSSR) za
rozpútanie druhej svetovej vojny, rozdúchavanie antiruských a antisrbských
nálad na Balkáne, to všetko predstavuje súčasť strategickej ofenzívy, podľa
ktorej postupujú Spojené štáty a ktorá v mnohých smeroch pokračuje v stáročnej nemeckej
„Drang nach Osten“.
Autor: Branko Radun (Srbsko) fondsk.ru
© Autorské práva
na preklad tohto textu patria vydavateľstvu Sergeja Chelemendika Slovanský dom,
ktoré prevádzkuje stránku chelemendik.sk