Poradce ukrajinského prezidenta Jurij Lucenko se vyslovil ohledně Donbasu. Nejrozumnější prý bude dobýt Doněck a Lugansk po příkladu Chorvatska, ale až po posílení ukrajinské armády. Podle něho museli Chorvati po dobytí Vukovaru nejprve souhlasit s existencí Srbské Krajiny, ale po tříletém utrpení, kdy posilovali armádu a ekonomiku, smetli tankovým útokem separatisty ze svého území. To je mínění Lucenka.
Lucenkův plán byl přijat, o čemž svědčí strategie Kyjeva vůči Novorusku. Útok na Mariupol byl sice přerušen Minskými dohodami, ale ukrajinská armáda se již připravuje na nový útok. Sestavuje rozklížené útvary, kupuje zahraniční techniku a mobilizuje. Zřejmě chystá podle chorvatských zkušeností bleskový úder proti rebelantským republikám. Kyjev studuje postup rozpadu Jugoslávie a to by si mělo uvědomit i Rusko. Především to, jaký osud připravují nacionalisté obyvatelům Donbasu, jak spoléhají na pomoc mezinárodního společenství a jak plánují blokovat upřímné přání ruského lidu a proruského vedení v Novorusku.
Jugoslávský Majdan a jeho následky
Neuznaný stát Srbská Krajina se objevil po rozpadu Jugoslávie. Rozpad Jugoslávie byl největší balkánskou tragédií po druhé světové válce. Je v něm mnoho historických paralel s rozpadem Sovětského svazu. Právě vznik nezávislého Chorvatska a válka v letech 1991 až 1995 připomínají situaci v pomajdanovské Ukrajině.
Chorvatsko se utvořilo v roce 1941 po okupaci Hitlerem a účinně Hitlera podporovalo. Byly k němu připojeny Bosna a Hercegovina a Srbská Krajina, ač v obou žili Chorvaté v menšině. Fašističtí ustašovci prováděli genocidu nechorvatského obyvatelstva. Jen zásluhou Tita a jeho partyzánů se zde nepodařilo vyhubit Srby úplně.
V roce 1990 při volbách zvítězila nacionalistická strana – Tudžmanovo Chorvatské demokratické sdružení (CHDS) a Tudžman se stal prezidentem. Podobné je to v Kyjevě v roce 2014.
Okamžitě po uchopení moci začala CHDS diskriminovat Srby. Zakázala srbochorvatštinu a cyrilici, nová chorvatština byla pozměněna a ze školních programů bylo vypuštěno vše srbské (spisovatelé, básníci), revidovala se historie. Tudžman měl v úmyslu přejmenovat Srby na Pravoslavné Chorvaty a zřídit pro ně chorvatské náboženství odtržené od Bělehradu.
Chorvatsko se všemožně snažilo potlačovat připomínky svých zločinů za 2. světové války. Ničilo příslušná muzea a památníky. Paralelou je dnes dění na Ukrajině – heroizace banderovců, pokroucená historie, diskriminace Moskevského patriarchátu, ruštiny a občanů neloajálních nové vládě. Zločiny UPA na Rusech, Polácích a Židech se zatlačují do pozadí.
Tak jako je tomu dnes na Ukrajině i v Chorvatsku se Srbové sdružili do oddílů „opolčenců“. Proběhlo referendum s účastí 756 549 osob, což znamenalo, že se účastnila i jiná etnika – bosenští muslimové, Maďaři, Cikáni. Jako národnost jugoslávskou uvedlo při sčítání lidu 300 tisíc lidí. Na určitou dobu se vytvořila srbská autonomní oblast Krajina. V téže době přijal chorvatský parlament novou ústavu, podle níž jsou Srbové v Chorvatsku národnostní menšinou a nikoliv státotvorným národem.
Srbská Krajina – země zrozená v boji
V této pasáži se popisují události kolem postupného umrtvování Jugoslávie, včetně sankcí zavedených proti ní známou rezolucí RB OSN č. 757 ze 30. května 1992 (se sankcemi souhlasilo i Rusko) a zesílených sankcí další rezolucí RB OSN č.787. Tak, jako se sankcionovala Jugoslávie, se dnes sankcionuje Rusko, které je obviňováno z vojenských zásahů na Ukrajině. V roce 1994 bylo v Jugoslávii v důsledku sankcí uzavřeno přes 40 % podniků, zaveden lístkový systém na potraviny, inflace dosáhla 313 milionů procent. Nedostatek léků se podepsal na zdraví občanů: každé druhé dítě v Bělehradě bylo podvyživené, 15 % narozených dětí umíralo. Jugoslávská ekonomika byla zničená během tří let. Přesto země vydržela. V Srbsku se upevnily vztahy mezi městy a venkovem, rodiny přecházely na naturální hospodaření a jeden milion Jugoslávců odešel pracovat do EU, odkud posílali svým rodinám peníze.
Dnes je už situace jiná. Opakování jugoslávského scénáře se v případě dnešních sankcí vlivem Ruska a Číny nekoná. Sankce neposvětila RB OSN, nejsou povinné a přistupují k nim jen státy navázané na vojensko-politický systém USA. Dnešní Rusko také není totéž co bývalá Jugoslávie, ovšem cíl sankcí je stejný – uškodit a změnit vládu.
Pověstné ticho před bouří
Pro území Srbské Krajiny byl nejklidnější rok 1999. Byla zahájena spolupráce měst s venkovem, Kninu a Východní Slavonie, začaly se vyplácet mzdy. Avšak mezi tím se chorvatská armáda přezbrojila a vycvičila pod vedením západních poradců. V listopadu 1994 uzavřel Washington se Záhřebem dohodu o vojenské spolupráci. Poradci se stali specialisté ze soukromé vojenské firmy MPRI, těsně napojené na Pentagon. Záhřeb odmítl plány na integraci Krajiny do Chorvatska. Žití společně s Chorvaty v Chorvatsku bylo stejně pro Srby nemožné, už kvůli krvavým střetům v roce 1991. Srbsko počítalo s odvoláním sankcí, což se nestalo.
Balkánský blitzkrieg
V březnu 1995 byla na žádost Tudžmana částečně odvelena vojska OSN z linie střetu. V té době byli již Srbové dostatečně démonizováni světovým tiskem. Záhřeb se zaručil, že bude podporovat USA a EU a připravil se ke dvěma operacím. První s názvem Blesk – vpád do Západní Slavonie s úplným rozbitím oddílu 5 tisíc Srbů a deportací pravoslavných obyvatel z okupovaného území. Vláda Jugoslávie porážku tajila s tím, že věřila, že Chorvati budou muset pod tlakem OSN odvelet svá vojska.
Pasivní jednání Bělehradu podnítilo Zábřeh k nové rozsáhlé operaci Bouře ve dnech 4. až 8. srpna 1995. Vláda Jugoslávie a Krajiny věděla o přípravách od přeběhlých z francouzské vojenské mise OSN a od rozvědky. Později se ukázalo, že Chorvati dostali záruku od Američanů, že se do věci nezamíchá Bělehrad. Dne 3. srpna opustila vláda Knin a mezi 4. a 6. srpnem byla srbská armáda rozprášena. Pod nátlakem světového společenství nepřišel Bělehrad na pomoc, ač ji Miloševič sliboval. Žádal vedení Krajiny udržet se alespoň 6 dní. Většina Srbů pak z Krajiny odešla do Jugoslávie. Poslední území republiky Srbská Krajina se v roce 1998 zcela integrovalo do Chorvatska.
Důsledky války a lekce pro Ukrajinu
Osud srbských uprchlíků z Krajiny byl tragický. Vyčerpaná Jugoslávie nedokázala uživit půl milionu lidí navíc. Část z nich se přestěhovala do sousedních zemí, někteří se dokázali nějak zabydlet v SRJ a 117 tisíc se jich vrátilo do Chorvatska a přijali podmínky Zábřehu. V Bělehradě se nachází formálně vláda Srbské Krajiny v exilu. Celá historie chorvatské války ukazuje dvojí přístup Západu, který podporuje jen svoji klientelu. Podobně jako tomu bylo v Jugoslávii, bude i na Ukrajině podporovat kyjevský režim, bez ohledu na jeho zločiny. Jestliže Západ odněkud odvolal svá vojska, vždy za ním zůstal chaos a občanská válka.
Rozpad Jugoslávie ukazuje, že jakékoliv ústupky Západu končí válečnou porážkou a Haagským tribunálem, tak jako případ Miloševiče. Západ pohlíží na všechny, kteří k němu nepatří, jako na barbary a divochy. K domluvě přistupuje jen s těmi, kteří se mu mohou postavit na odpor silou, jako tomu bylo za studené války v případě Sovětského svazu. Taková je západní diplomacie.
Kyjevská vláda je agresivní a odmítá jednat. Spoléhá na důslednou pomoc Západu. Co se týká Donbasu, je zde oproti Chorvatsku rozdíl. Na linii střetu nejsou modré barety. Srbská Krajina byla poražena proto, že Knín a Bělehrad nechaly iniciativu v rukách protivníka. Na Donbase nesmí obránci takový postup dopustit.
Námět: Stan
Převzato z Rusvesna.ru, outsidermedia.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz