Z Rakouska k nám již léta zaznívají mnohé, zvláště nikoliv přátelské hlasy nejen jednotlivců, představujících např. sudetoněmecký landsmanšaft v Rakousku (SLÖ), ale i známých politiků. Letos v předjaří se dokonce dr. Heinz Fischer, rakouský prezident, blýsknul svými historickými i právními znalostmi v poselství SLÖ, v němž zdůraznil, že Benešovy dekrety byly těžkým bezprávím.
Dostáváme z Rakouska i „dobré rady“. A tak se dovídáme o nedostatcích našeho právního řádu, o českých politicích, kteří nejsou dostatečně kvalifikovaní, o historické a politické temnotě, v níž žijeme, o našich politováníhodných nezbednostech při stavění pomníků, jež uráží lidské i právní cítění našich dřívějších spoluobčanů německé národnosti, na kterých jsme po osvobození z protektorátu, v němž se nám údajně žilo tak dobře, spáchali genocidu. Část rakouských médiích mluví dokonce o 240 000 sudetských Němcích, které jsme vyvraždili. Ostatně nešlo o ojedinělý čin. Již v roce 1918 po vzniku Československa, jak vypráví zasvěcení historici, jako např. pan A. Bäcker, místopředseda SLÖ, nebo dokonce i G. Zeihsel, dlouholetý předseda SLÖ, jsme zabíjeli bezbranné a pokojné příhraniční Němce hned po desítkách. O krvežíznivé české soldatesce zasvěceně píše Sudetenpost, „renomované historické“ noviny v dlouhých seriálech a opakovaně. Některé takové a podobné informace přebírají i další již serióznější rakouská media.
Anti-sudetoněmectví našich určitých politiků, zvláště pak našeho prezidenta, Václava Klause, tepou naši „přátelé“ z Rakouska jen o fous kratší dobu než „Benešovy dekrety“ a Benešovy pomníky. Protisudetská plejáda českých politiků, podle A. Bäckera, je plná nenávisti, brutality a bohužel trpí i nedostatkem vzdělání.
Takto i hůř se o nás mluví v Rakousku. Dalo by se čekat, že na takové a podobné útoky napadaná česká strana bude odpovídat přímo sborovým hlasem. Nic takového se neděje. Kromě několika hlasů nemnohých jednotlivých politiků, není nic slyšet. Již tato skutečnost sama o sobě vede k deformacím česko-rakouských vztahů. Přestože „naši bývalí spoluobčané“ neustále mluví o dialogu vedoucímu ke smíření, jejich monolog a schopnost naslouchat sami sobě jsou natolik silné, že naše, bohužel, ojedinělé hlasy k nim ani nedoléhají. Neustále prosazují historické báje, svou „pravdu“ a očekávají, že ji sebekriticky přijmeme. A pak teprve dojde k tomu „skutečnému usmíření“.
O takovéto smíření, kdy bychom museli akceptovat „sudetoněmecká“ stanoviska bez dalšího, nikdo v České republice, kromě několika „konzultantů“ sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) a dalších neokolaborantů, jejichž řady v poslední době vzrostly, nestojí. Naši „Rakušané“ a germanofilové v současnosti v českých mediích pomáhají šířit sudetské povídky.
Když někdo mluví o morálce, křesťanských hodnotách, dává lekce z historie druhému, dalo by se očekávat, že si již dávno zametl před svým prahem. Jak je tomu v Rakousku? Abychom mohli pochopit rakouský dnešek, musíme se podívat do jeho nedávné i dřívější minulosti. Činíme tak velmi neradi, ale neustálé protičeské útoky nás k tomu donucují. Prostě nemáme na výběr.
Nejdříve si položme otázku, jak v Rakousku docházelo k denacizaci? Simon Wiesenthal nám tuto problematiku v řadě případů výstižně přibližuje.
V dubnu roku 1970 se Bruno Kreisky, nově zvolený rakouský kancléř jihomoravských rodinných kořenů, ujal svého úřadu. Bez okolků oznámil, “každý občan musí dostat právo přehodnotit své politické názory včetně těch, které měl v dobách nacismu, ve světle ´následujících zkušeností a znalostí“. (Alan Levy, Simon Wiesenthal a jeho případy, Mladá fronta, Praha 1996, str. 334 a následující) Uvedenou zásadu Kreisky uplatnil i u ministrů své menšinové socialistické vlády. Čtyři ministři z jedenáctičlenné vlády byli členy nacistické strany, a to ministr obrany, vnitra, zemědělství a výstavby Minulost dvou z nich byla ještě temnější. Ölinger byl poručík Waffen SS. Rösch, který se stal šéfem rakouské policie, patřil k SA, mezinárodně uznané zločinecké organizaci, a nadto byl spoluzakladatelem poválečné neonacistické organizace, jejíž hlavním posláním bylo pomáhat válečným zločincům, obstarávat jim falešné doklady a usnadnit jim útěk. Tyto skutečnosti a další odhalil S. Wiesenthal.
Proto na něj zaútočil Leopold Gratz, narozený v roce 1929, odchovanec elitní střední školy nacistické strany pro výchovu budoucích vůdců, který vzhledem ke svému věku se nemohl ani stát členem NSDAP, nacistou, ale v oné době byl již tajemníkem socialistické strany a nově jmenovaným ministrem školství a kultury. Na jeho stranu se samozřejmě postavil i B. Kreisky, který dodal, že „ v Rakousku může člen nacistické strany nebo esesman zastávat jakýkoliv politický úřad, pokud proti němu nejsou důkazy o páchání zločinů“.
Wiesenthal na to odpověděl: „ Plně chápu, že není možné vyloučit z veřejného života půl milionu lidí. Proto vyhlašuji toto pravidlo: Ať nacisté žijí, ať nacisté umírají, ale ať nám nacisté nevládnou… Já jsem proti teorii kolektivní viny, ale jsem také proti teorii kolektivní nevinnosti.“
„V Kreiského první vládě bylo dokonce víc členů nacistické strany než měl Seyss-Inquart… ve svém kabinetě po anšlusu. A když na to upozorním, vrhne se na mě parlament a tisk.“
Na podzim 1975, kdy Bruno Kreisky kandidoval znovu, uzavřel dohodu s Friedrichem Peterem, který byl předsedou malé pravicové Strany svobody, jež byla přímo prolezlá nacisty. Pokud by socialisté nezískali v parlamentě většinu, vládli by rudí v koalici s Peterovými modrými, Peter by byl jmenován vicekancléřem a jeho strana by současně získala ministerstvo zahraničí.
Kdo to byl F. Peter? Byl poručíkem 1. pěší brigády SS, jíž Wiesenthal nazýval „jednou z neblaze proslulých vyhlazovacích jednotek z doby války“. V letech 1941 a 1942 tato brigáda ve zvláštních akcích proti obyvatelstvu na Ukrajině zavraždila 13 497 mužů, žen a dětí, označených jako „Židé, cikáni, partyzáni, bandité a podezřelí z nepřátelství k Říši“.
Dne 4. září 1941 byl Peter desátníkem v 5. rotě brigády. Podle kroniky pluku Wiesenthal zjistil, že rota dobyla vesnici Lelčitky. Popravila 38 zajatců, zastřelila 1 089 Židů. „Masakr se konal mimo městečko. Židé museli vykopat hluboké příkopy a pak do nich vlézt, aby mohli být postříleni přímo v hrobě a pohodlně pohřbeni“. Všechny oběti však nebyly mrtvé, nýbrž pohřbeny za živa; příští skupina odsouzenců musela totiž nejdříve zasypat hrob pískem a pak si vykopat vlastní hrob.
Za svou činnost v zimní kampani 1941-1942 získal F. Peter železný kříž a byl povýšen.
Kreiského socialisté ve volbách získali většinu v parlamentě. Nepotřebovali tedy 10 poslanců Strany svobody ani Petera.
9. října uspořádal S. Wiesenthal tiskovou konferenci a předal novinářům dokumentaci o Peterově válečné minulosti. Peter v sídle své strany ujistil reportéry, že se špinavé práci své roty nezúčastnil, o ukrutnostech, které tam páchaly, nic nevěděl a v době masakru v Lelčitkách byl zřejmě na dovolené doma. Wiesenthal však zjistil, že v uvedené době nebyly příslušníkům jednotky poskytovány dovolené. Týž večer prohlásil Petr v televizi: „Nikdy jsem se těch akcí nezúčastnil, konal jsem jen svou vojenskou povinnost:“
Toto prohlášení došlo sluchu i u rakouského prezidenta dr. Rudolfa Kirchschlägera. Ten také konal svou vojenskou povinnost, když jako kapitán německé armády vedl 1 200 nezletilců, poslední Hitlerovu rezervu v Rakousku, do jisté zkázy před sovětské tanky u bran Vídně. 200 z nich bylo zabito, 800 zraněno, včetně jejich velitele.
Wiesenthal za svou vynikající činnost při lovu nacistů byl v určité době v Rakousku spíše zatracován než oceňován. Kronen-Zeitung na první straně uvedly titulek: Wiesenthal diskredituje Rakousko v zahraničí. Týdeník Strany svobody „odhalil“ válečnou kroniku pluku jako „falzum“ podstrčené československou tajnou policií.
F. Peter se soudil s Wiesenthalem a s listy Profil a Kurie pro urážku na cti. Během řídkých zasedání soudu v následujících sedmi letech předložil Wiesenthal dokumenty, dokazující, že Peterova brigáda SS zabila během dvaceti měsíců služby na 400 000 lidí, a že v Rakousku žije dalších 167 členů této jednotky. V roce 1976 vzal Kreisky Petera sebou na státní návštěvu Československa, jež zahrnovala i zastávku v terezínském koncentračním táboře, kde mnoho kancléřových příbuzných zahynulo nebo tudy prošlo cestou k likvidaci. Peter stál při obřadu s kamennou tváří.
V roce 1977 dekoroval prezident Kirchschläger Petera nejvyšší rakouskou zlatou medailí za věrné služby a o rok později se Peter vzdal předsednictví Strany svobody, ale zachoval si členství v parlamentu a svou pozici v něm jako její mluvčí.
Ve volební kampani v r. 1983 oznámil Kreisky, že nebude vládnout v koalici. Když socialisté nezískali parlamentní většinu, odstoupil po třinácti letech z funkce kancléře a přenechal svému socialistickému zástupci Fredu Sinowatzovi, aby vytvořil vládu se Stranou svobody, v jejímž čele stál již nový předseda, Norbert Steger, narozený v roce 1944.
Jeden z politiků lidové strany prohlásil, že „Kreisky je moderní král Midas. Když dostane do rukou nacistu, najednou to už není nacista.“ Ještě v roce 1988 probíhal soud proti Kreiskému. Ten prohlásil před soudem, že se Wiesenthalovi omluví před svou smrtí. Kreisky zemřel v r. 1990 ve Vídni, ale Wiesenthal se omluvy za nařčení nedočkal.
Wiesenthal ani zřejmého nacistického válečného zločince F. Petera nedokázal v sedmdesátých letech minulého století odstranit z politiky, ani ho postavit před rakouský soud. Naopak F. Peter byl vyznamenán za věrné služby. Otázkou je, zda do těchto věrných služeb byla zahrnuta i „služba v SS ve vyhlazovací jednotce“. I ostatní zločinci z Peterovy vraždící jednotky v klidu v Rakousku dožili svůj život, ač byli Wiesenthalem identifikováni.
Zamyslíme-li se nad těmito fragmenty politického dění v Rakousku, dojdeme asi k závěru, že Rakousko nemůže být zřejmě jiné než je. Jestliže jeden sociálně demokratický předák v určité době měl ve své vládě nacisty a byl připraven vstoupit do koalice z válečným zločincem a politickou stranou prolezlou nacisty, pak nás nemůže udivit, že současný prezident si píše s SLÖ a odsuzuje Benešovy dekrety jako hrubé bezpráví.
Denacizace v Rakousku neuspěla. Ani mnohé masové vrahy se nepodařilo dostat před soud a odsoudit.
Spravedlnosti se tak nedostalo rakouským nacistickým zločincům. Spravedlnost po rakousku není v tomto ohledu skutečnou a úplnou spravedlností, jak vyplývá z výše uvedeného.
Dr. V. Beneš
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz