Spory o vysídlení Němců

Pavel Karbol

historik, předseda Společnosti

Edvarda Beneše

Před pár dny uplynulo sedmdesát let od ukončení poválečného odsunu Němců z Československa. Neměli bychom si však pořád jen sypat popel na hlavu a připomínat následky této akce, protože ona měla závažné příčiny.

Poslední dny v médiích rezonovaly výsledky amerických voleb a téměř všichni se snažili více či méně zasvěceně zdůvodnit, proč vyhrál Donald Trump. Odhalit to, co mu ke zvolení, případně v kampani či debatách pomohlo. Vždy se objeví nějaký moment, událost, která pomůže zasadit jednomu z kandidátů velkou ránu. A neplatí to jen v Americe. Stačí vzpomenout na českou prezidentskou kampaň a vzájemné duely jejích finalistů. Velký ohlas u veřejnosti vyvolala otázka, resp. odpovědi Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga na téma vysídlení československých Němců po druhé světové válce ze střední Evropy, od jehož ukončení uplynulo před pár dny sedmdesát let.

Postoj československých Němců

Dodnes v českých médiích i v širší veřejnosti vyvolává transfer Němců patřičnou dávku emocí, paradoxně větší než v samotném Německu. Jejich vysídlení ze střední Evropy bylo naplánováno a realizováno velmocemi, které vyhrály druhou světovou válku, tedy Sovětským svazem, USA, Velkou Británií a Francií. Onen ojedinělý přesun obyvatelstva nekompromisně opřely o kolektivní vinu Němců za vyvolání války a podíl na rozbití meziválečné Evropy.

Snad ve všech zemích se dnes o vysídlení Němců ze střední Evropy učí aspoň žáci ve škole a i u nás se toto téma stále otevírá. To, co však obvykle u většiny publikovaných názorů chybí, je zdůraznění zásadních faktů potřebných pro seriózní a komplexní pohled na celý problém.

Pro střední Evropu, potažmo svět, byla vize porážky Německa fatální nutností.

Pro naše předky šlo doslova o souboj „kdo s koho“. Českoslovenští Němci naopak od počátku třicátých let 20. století systematicky, promyšleně a protiprávně pracovali, až na světlé výjimky, na likvidaci naší tehdejší republiky. Když se jim to podařilo a náležitě výsledek oslavili, pokračovali v dobách nacistické okupace v potírání všeho českého. Už během války začali mnozí světoví politici upozorňovat na nutnost Němce ze střední Evropy vysídlit mezi „své“. Zkrátka podpořit v uvedeném regionu vznik národních států a tak jej stabilizovat. Není od věci vzpomenout, že mezi hlavní propagátory této myšlenky patřil i Winston Churchill.

Zkrátka dnešní média kladou malý důraz na příčiny vysídlení a rády připomínají jen jeho následky, které postihly bývalé československé Němce. Přišli o své domovy a vztah k rodným místům, u nichž jim vadilo, že nejsou součástí státu, v němž by dominoval německý živel. Ano, došlo k individuálním excesům, které měli naši předkové možnost potrestat coby kriminální činy, je však iluzorní domnívat se, že bychom to měli udělat dodatečně my za ně.

Ano, v důsledku druhé světové války se v Evropě stěhovaly desítky milionů osob, které přišly o své domovy, rodiny, majetek i ideály. Avšak jejich potomci dodnes bezpečně vědí, kdo válečný konflikt vyvolal. Ani Češi by na to neměli zapomínat a měli by si dávat pozor na snahy tendenčně vykládat historii svých předků. Generace, které válku prožily a přežily, měly nezpochybnitelné právo nastolit nové pořádky na základě svých zkušeností. V dějinách to nikdy nebývá jinak.

Vysídlení jako výhoda?

Bylo však vysídlení Němců tak jednoznačnou prohrou pro ně samotné? Popusťme uzdu fantazii a zkusme cestovat v čase.

V komunistickém Československu by se nejspíš stali obyvateli druhé kategorie. Pravděpodobně by byla omezena jejich politická práva, jejich děti by zřejmě musely chodit do českých škol a další výhody, které měli coby menšina v zemi, ve které nechtěli žít, totiž v meziválečném Československu, by nejspíš ztratili.

V nové vlasti, pozdější Spolkové republice Německo, kde naprostá většina z nich poté žila, měli možnosti, o nichž si českoslovenští občané mohli nechat pouze zdát. Získali parlamentní demokracii, proti které na konci třicátých let mnoho z nich tolik brojilo, a veškeré občanské svobody. Mohli svobodně cestovat, o materiálním standardu bez Tuzexu, devizových příslibů a dalších nedostatků ani nemluvě.

Naopak řada československých spoluobčanů zpoza železné opony utíkala dobrovolně do jejich nové země. Je otázkou, zda by stejně tak neutíkali do poválečného Německa i českoslovenští Němci v případě, že by zůstali v komunisty ovládané republice. Každý sebevíce hořký konec je vlastně i novým začátkem a vysídlení Němci určitě neprožili ve své druhé vlasti marný život.

Naopak na poválečném území zdevastovaného Německa byli platnou pracovní i národní posilou a aktivně se zapojili do veřejného života. Dnes se ti, kteří ještě žijí, případně jejich potomci, nostalgicky vracejí podívat se do regionů, ze kterých museli odejít, ale žít by tam nejspíše reálně nikdo nechtěl. Navíc jejich majetek, který měl například v Československu alespoň minimálně nahradit válečné reparace, je mnohdy ve velmi bídném stavu. Němci se zkrátka symbolicky snaží přes propast sedmdesáti let najít nový vztah k regionům svých předků. Ten by však měl být citlivý a nezatížený minulostí.

Pohled do budoucna

Češi by měli svou budoucnost hledat optimisticky a hrdě vedle demokratického Německa, jiného západního souseda mít nikdy nebudeme. Snažme se najít si cestu k těm jeho obyvatelům, kteří budou Českou republiku brát za rovnocenného a perspektivního partnera. Usilujme například o to, abychom byli zásobováni potravinami stejné kvality, jaké mají Němci ve svých obchodech. Doba jejich nedostatku z doby protektorátu je vážně pryč.

Posuzování událostí z první poloviny dvacátého století přenechme historické literatuře, která bude klást důraz na osvětlení příčin, jež k vysídlení Němců vedly. A doufejme, že ti poslední pamětníci válečných hrůz či holokaustu, jako například ten momentálně nejznámější, Jiří Brady, se nebudou muset divit, že akce vysídlených Němců navštěvují s téměř kajícnými úmysly ministři české vlády.

Snažme se spíše o to, abychom důsledně připomínali válečné oběti předků pro naši budoucnost, kterou můžeme díky nim žít. Ve střední Evropě jsou díky poválečnému uspořádání dodnes národní státy, které mají své specifické problémy, ty multikulturní k nim však nepatří. Naopak Němci, kterým světový vývoj umožnil se sjednotit, budou problémům s menšinami evidentně v dohledné době čelit. Nebudou to jen potíže jazykové, ale půjde o zcela zásadní kulturní střet.

Važme si přes všechny komplikace ve státoprávní oblasti toho, co máme díky našim předkům, a i když se budou objevovat snahy následky měnit za příčiny, nedejme se obelhat pokusy o důraz na historické dopady bez připomínání hlavních faktů. Věřme, že si to budeme opravdu důsledně pamatovat a případné námitky budeme umět rázně vysvětlit.

Jak praví klasik v podobě občas omylné německé kancléřky „Wir schaffen das“ neboli „My to zvládneme!“. A propos, kdo si 11. listopadu sám od sebe vzpomněl, že byl den válečných veteránů? Ať už je Donald Trump peskován za cokoliv, on si na ně ve svém prvním projevu po zvolení prezidentem vzpomněl a poděkoval jim. I proto by se měli všichni zájemci o kandidaturu na českého prezidenta na otázky spojené s vysídlením Němců pořádně připravit. Umět vysvětlit, z jakých příčin jej předešlé generace udělaly, a zkusit jej pochopit, ať už se nám to líbí, nebo ne. Historické souvislosti jsou zkrátka důležité.

Mladá fronta dnes, 19.11.2016, str. 13