Spojenectví práce a solidarity, které v minulém roce pořádalo pravidelné čtrnáctidenní přednášky levicových politiků a vědců k aktuálním tématům, po nichž následovaly bohaté diskuse, začalo školní rok 2013/14 v nové kvalitě. Ta spočívá v tom, že v předvolebním období jsou organizována čtyři témata, k nimž se vyslovují a na dotazy jako panelisté odpovídají významní představitelé, zpravidla stínoví ministři nebo činovníci odborného zázemí stran ČSSD, KSČM a SPOZ. První téma bylo zaměřeno k zahraniční politice: „Směrování české zahraniční politiky, její hodnoty, smysl i postoje ke konfliktním situacím.“ Druhé téma znělo: „Jakou daňovou, důchodovou a zdravotní politiku podporujeme“; třetí téma se zaměřilo na to, „Jak podporovat sociální a lidská práva“. Čtvrté téma, které se bude probírat den před zahájením voleb, 24. října, nese pracovní název „Co chceme udělat pro ekonomické oživení ČR a zvýšení zaměstnanosti“. Důležité je, že panelisté, snad až na jednu výjimku, vystupují spíše jako partneři než jako soupeři, jejich postoje jsou si blízké a na dotaz publika zpravidla odpovídají, že tomu tak bude i po volbách.
Jako příklad lze uvést, že 10. října byla na pořadu otázka sociálních a lidských práv. Za ČSSD se dostavili Michaela Marksová Tominová, stínová ministryně, za KSČM Marta Semelová, bývalá poslankyně a lídr pražské kandidátky voleb do PSPČR, za SPOZ Michael Kroh. Podvečerní jednání moderoval Milan Neubert, mluvčí SPaSu.
Ve svém úvodním vystoupení všichni představitelé ostře kritizovali pravicové vlády za nelidské odbourávání sociálních a lidských práv. Představitelka ČSSD vyjádřila v krátkosti kritiku pravicových vlád s tím, že k lidským právům přistupují jako k jakési levicové úchylce a využívali přitom sociální diferenciace k tomu, aby postavili chudé proti ještě chudším. Vyjádřila naději, že nová vláda vnese do politického života novou rétoriku a nové postoje do sociální problematiky s tím, že půjde o to zlepšit situaci pro nejširší vrstvy lidí.
Po tomto poněkud obecně pojatém vystoupení představitelka KSČM v konkrétnosti ukázala, jaké devastace sociálních práv se pravicové vlády dopustily. Uvedla například, že 990 tisíc osob žije u nás pod hranicí chudoby, pětina dětí je ohrožena chudobou, mnohé z nich nemají ani dostatek jídla. Mluvila o 30 tisících bezdomovcích s tím, že jejich počet se rozrůstá a v dohledné době se může navýšit na sto tisíc. Tento sociální propad nemalé části obyvatel uváděla v souvislosti s prosazením důchodové, daňové, sociální a zdravotní reformy pravicovými vládami. Uvedla, že KSČM už delší dobu prosazuje přijetí zákona o sociálním bydlení a že je pro státní regulaci cen plynu, elektřiny, vodného a stočného, pro zrušení poplatků ve zdravotnictví. V současné době se rovněž zabývá financováním nemocnic a následnou rehabilitační zdravotní lázeňskou péčí.
Michael Kroh za SPOZ řekl, že se ztotožňuje s předřečnicemi a obrátil pozornost ještě na nepořádky ve vládním řízení sociálního systému a zdůraznil přitom zejména nedostatečné využívání evropských fondů.
Diskuse se potom rozvinula různými směry. Zastavím se u dvou problémů. Jako první problém nadhodil moderátor všem panelistům otázku rovnoprávnosti žen s muži a jejich postavení ve společnosti. Představitelka ČSSD na příkladu své přítelkyně, která se za minulého režimu provdala do SRN a volně cestovala mezi oběma zeměmi, přiznala, že se jako žena cítila rovnoprávněji zabezpečena v socialistickém Československu. Dodala, že se domnívá, že postavení žen ve společnosti se po Listopadu poněkud zhoršilo. K podotázce týkající se normativního zastoupení žen v politickém, případně hospodářském a veřejném životě představitelka KSČM dodala, že takovouto berličku jako žena nepotřebuje; že však považuje za důležité, aby společnost vytvářela dostatečné materiální a sociální zázemí pro ženy, jako jsou například dostupné jesle a mateřské školky, které by jim dávalo více možností zapojit se do pracovního procesu, jakož i do veřejného života. V této souvislosti zvláštní pozornost věnovala matkám samoživitelkám.
Představitelka hnutí nezaměstnaných vystoupila v diskusi s tím, že na úřadech práce je evidováno nějakých 560 tisíc nezaměstnaných, přičemž počet nabízených volných míst je neadekvátně nízký, navíc u mnohých z nich je vyžadována speciální kvalifikace, na níž mnozí nezaměstnaní nedosáhnou. Představitelka KSČM dodala, že kromě počtu na úřadech práce evidovaných nezaměstnaných jsou každý měsíc z evidence úřadů práce vyřazováni tisíce, ba desetitisíce žadatelů o práci, kteří práci nesehnali. Z diskuse pak vyplynulo, že kromě toho ve společnosti, ve které ceny zejména nájemného skokově rostou, se nachází nějakých 250 tisíc důchodců, kteří hledají práci, aby mohli zabezpečit mnohdy holý život své rodiny a střechu nad hlavou. S odkazem na to, že skutečná nezaměstnanost v současné době dosahuje pravděpodobně počtu nezaměstnaných v době nejhlubší krize třicátých let minulého století v celé Československé republice, se autor článku obrátil na všechny panelisty s dotazem, zda a jak hodlají zajistit naplňování článku 23 Všeobecné deklarace lidských práv, ve kterém se praví, že „každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.“ Tazatel se domnívá, že mezi právy obsaženými ve zmíněné deklaraci bylo právě právo na práci polistopadovými pravicovými vládami nejvíce pošlapáno a že jeho případná obnova bude záležitostí dlouhodobou, možná generační.
Odpovědi panelistů byly slušné a zajímavé. Odpověď, kterou podala představitelka ČSSD, byla opět v poněkud obecné rovině. Sdělila, že její strana má jako hlavní předvolební heslo „Prosadíme dobře fungující stát“, což podle ní předpokládá také péči o rozvoj ekonomiky a růst počtu pracovních příležitostí. Představitelka KSČM připomněla, že polistopadové vlády připustily, aby naše země opustila hospodářské styky s východními zeměmi a připoutala se k západoevropským trhům, zejména německým, což nám způsobuje četné problémy, a že KSČM bude usilovat o obnovu hospodářských styků s těmi zeměmi, ve kterých má ještě Česká republika dobrý zvuk z minulosti a především se zeměmi, jejichž ekonomika vzkvétá. Tím dojde k povzbuzení, novému rozvoji naší ekonomiky a k postupnému vznikání nových pracovních příležitostí. Představitel SPOZ se přímé odpovědi jaksi vyhnul, když namítl, že uskutečnění práva na práci zahrnuje v sobě mnohé složitosti, například také povinnost pracovat. Jaksi pominul, že v jednom článku zmíněné deklarace se také praví, že „každý má povinnosti vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost“ a že pravděpodobně ony statisíce nezaměstnaných by přijali tuto povinnost spjatou s lidskými právy raději než beznaděj, v níž se jako nezaměstnaní nacházejí.
V této předvolební kampani se mne často přátelé i zcela neznámí lidé ptají, koho budu volit. Stejně často dostávám otázku, koho doporučuji volit jim. Nemám ve zvyku odpovídat doporučením konkrétní strany. Nedoporučuji ani přečíst si programy stran, vždyť papír snese leccos, a před volbami dvojnásob. Navíc si nemyslím, že běžný občan, snad kromě politologů a dalších odborníků nebude přece číst programy 23 kandidujících politických stran a hnutí jenom proto, aby si ujasnil, koho volit. Nemyslím si také, že je vhodné hrnout se za nově vznikajícími politickými subjekty, které ještě žádné politické úspěchy neprokázaly, ale tlačí se do popředí s jakoby neotřelými návrhy, které však, jak později zjistíme, už předkládaly ve Sněmovně jiné politické subjekty před nimi.
Odkazuji své přátele či náhodné známé či neznámé osoby na jejich vlastní zkušenosti. Sám jsem se narodil – jako snad většina mých spoluobčanů ještě v Československé republice. To, že poslanci zvolení v létě 1992 přísahali věrnost České a Slovenské federativní republice a s koncem téhož roku ji bez referenda hodili do koše, aniž by kterákoli strana před volbami se tímto záměrem pochlubila, považuji za zradu a vážím si poslanců té strany, která se bránila rozdělení většího státu na dva malé. Neutěšují mne ani různé klausovské vychvalovačky, že k rozdělení státu, v němž jsem se narodil a za jehož obnovení za války lidé nelitovali obětovat své životy, došlo bez krveprolití. A slzy se mi hrnou do očí, když při mimořádné slavnosti, kde se hraje hymna, slyším hrát celou československou; potěšilo mne, když jsem se nedávno dověděl, že československé hymně dostála i slovenská reprezentace zde v Praze při významné její slavnosti. Nemohu volit ty, kteří se zpronevěřili odkazu zakladatelů ČSR, mohu volit jen ty, jejichž poslanecký klub odmítl rozdělení republiky.
Naše republika byla v druhé polovině minulého století ve světě známa svým vyspělým průmyslem, schopnostmi zkušených vyspělých dělníků a mistrů stejně tak jako vyspělých uměleckých těles (hereckých, hudebních apod.). Československá republika byla v té době schopna dodávat do zahraničí celé mnohdy sofistikované tovární komplexy a odevzdávat je tamějším objednavatelům takříkajíc „na klíč“. Mnohé z nich zůstávají stále našimi pomníky v zahraničí. Po Listopadu pravicoví představitelé dopustili demontáž světoznámých vynikajících průmyslových komplexů, jejich rozprodání či rozkradení. Od té doby jsme se žádnou takovou stavbou v zahraničí pochlubit nemohli. Naše republika byla z východního bloku nejméně zadlužená a měla velké pohledávky v zahraničí. Po téměř 24 letech je náš stát zadlužen téměř dvěma biliony korun, domácnosti dosáhly dluhu přes jeden bilion Kč, rovněž mnohé továrny se utápějí v dluzích. Nemohu přece volit ty, kteří způsobili toto ožebračení mé země, doporučuji volit ty poslance, jejichž poslanecký klub jednotně se stavěl proti privatizaci, zejména oné divoké, v jejímž propadlišti se naše ekonomické bohatství, na jehož vytváření se podílely celé generace mých předků, ztratilo.
Nemůžeme snad volit ty, kteří v minulosti prosadili antisociální zákony, takzvané reformy daňové, důchodové, zdravotní, školské apod., které vedou k rozevírání nůžek mezi bohatými, kteří dále bohatnou a chudými, kteří dále chudnou, k prohlubování bídy značné části našeho obyvatelstva, ale naopak ty, jejichž poslanecký klub všemi hlasy bránil těmto zvěrstvům, páchaným na lidských osudech.
Hlavně, vážená čtenářko, vážený čtenáři, vyjděme 25., případně 26. října do volebních místností, vezměme s sebou své přátele a známé a využijme svého volebního práva. Máme jedinečnou příležitost podílet se na potřebných změnách k lepšímu.
Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz