Soužití Čechů a Němců

na Znojemsku

1938 – 1945

Část I.

Vzpomínky

IV

(Ze stejnojmenné knihy, vydané Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 2006)

Útržky z archivů

Za prvními poznatky o vzájemných vztazích a soužití Čechů a Němců ve Znojmě a znojemském prostoru v době před vznikem samostatné Československé republiky musíme zajít do archivů. Zvolil jsem rok 1908, tedy dobu 10 let přede vznikem ČSR, honosícím se označením „Rok česko – německého vyrovnání“ a se zvláštním významem pro Znojmo a Znojemské.

Rok 1908 je ve znamení rostoucího úsilí o národní uvědomění proti rostoucímu útlaku a utloukání českého ducha a vědomí. Podle údajů Krajského soudu ve Znojmě žilo v jeho obvodu působnosti dle úředního sčítání 102 252 Čechů (46 %) a 117 839 Němců (54 %). Chování a postupy úřadů, hlavně znojemského magistrátu, vyprovokovaly český lid z netečnosti. Jen německé pouliční tabulky, jen německé adresy českým stranám na úředních přípisech, zákaz českých nápisů a oznámení na obecních tabulích, zákaz českých schůzí a slavností. Vykazování českých lidí z bytu i z města, zákaz vyvěšování českých vlajek a praporů. Zákaz přístupu českých trhovců a řemeslníků na trhy apod. Přesto, že v samotném městě byla více než polovina obyvatel českých a kněžstvo bylo vesměs české, byly ve všech třech kostelech konány bohoslužby jen německy – dokonce i nad hrobem směl kněz mluvit jen německy. Místní německé noviny – deník Znaimer Tagblatt a týdeník Znaimer Wochenblatt pořádaly pravé štvanice po každém projevu českého vědomí a vyzývaly k bojkotu všeho českého. Před Vánocemi 1907 otiskl Znaimer Wochenblatt: „Žádný Němec nesmí nakoupit dárky svým milým u Čechů. Studem by se musel rdíti každý Němec, kdyby pod vánočním stromkem našel dárek z českého obchodu.“ Rok 1908 je též důležitým mezníkem pro celé české školství nejen ve Znojmě, ale i na Znojemsku. Konečně je „zveřejněna“ (oficiálně úředně uznána) česká obecná škola , dosud vydržovaná již od r. 1881 Ústřední maticí školskou. Zemská školní rada povolila její „zveřejnění“ již v roce 1906, ale magistrát města se opakovaně snažil podáváním rekurzů (odvolání) „zveřejnění“ oddalovat, aby získal čas k úplné likvidaci českého školství. Na rodiče, kteří podepsali žádost o „zveřejnění“ školy, pořádali pravé štvanice. Znaimer Tagblatt přinesl úplný seznam žadatelů s udáním nejen bytů, ale i zaměstnavatelů. Společně s týdeníkem štvaly tak, že k udržení pořádku ve městě muselo být povoláno 90 četníků. Na rodiče byl vyvíjen nátlak k odvolání podpisů a převedení dětí do škol německých. Vypovídání z bytů, ze zaměstnání až po vykazování ze Znojma bylo běžné. Znojmo podává stížnost ke správnímu soudu ve Vídni a navrhuje zřídit nikoliv 5 tříd s paralelkou, odpovídající rozsahem reálné potřebě, ale jen 2 třídy, vždy pro 182 dětí (celkem zapsaných bylo 364 dětí). Soud po intervenci českých poslanců v Říšském sněmu stížnost a návrh Znojma odmítá. Tak takové bylo ovzduší, ve kterém byl dusen český život ve Znojmě a Znojemsku. Za vzpomenutí za svoji záslužnou činnost osvětovou s českým živlem stojí kaplan u sv. Mikuláše, který se zabýval v českém prostředí hudbou a zpěvem, ustavil a řídil Zpěvácký kroužek a Národní kapelu ochotnickou s mnoha veřejnými vystoupeními a pořádáním hodnotných veřejných koncertů.

Znojemské školství je data velmi starého, roku 1225 jmenuje se mistr Petr jako vedoucí latinské školy při kostele sv. Mikuláše. Roku 1554 zakládá Pavel z Olomouce druhou školu – protestantskou, a to při kostele sv. Michala, kde se vyučovalo nejen latinsky, ale také německy a dokonce i česky. Od roku 1624 přebírají školství jezuité a vytváří latinské gymnázium. Při farách obou kostelů zůstávají pouze školy německé. Zásluhou řemeslnického spolku vzniká 4. října 1881 první česká škola pro 25 dítek v domě Tomáše Valy (obuvníka). Významnou roli v českém životě národním sehrála Beseda znojemská, založená v r. 1870 notářem Janem Vlkem. Ve stejné době vzniká Řemeslnický spolek. V roce 1880 vzniká Matice školská znojemská. Beseda byla jediným střediskem českého živlu s divadelním sálem a čítárnou, v r. 1908 uvádí ochotnický sbor již 150 divadelních představení. Ve stejném roce slaví Sokol 25 let svého trvání. Aktivizují se české hasičské sbory, hlavně na venkově. Důležitou roli sehrál Hospodářský spolek znojemský, který již od r. 1897 usiloval o zřízení České hospodářské školy, to se podařilo teprve až v r. 1909.

Dr. Karel Polesný – o českém školství

„…bylo zajisté současně svědomím národní myšlenky, podněcovatelem činorodé práce menšinové , názorným ukazovatelem nevlídné rakouské nespravedlnosti. Stojíce a opírajíce se o mravně vyšší názor národní snášenlivosti a spravedlnosti, byli si čeští vůdcové i všichni ostatní vědomi, že právo jest na jejich straně. I vedli svoji při, spravedlivou a čestnou, s nasazením existencí, avšak houževnatě a neodbytně. Středem zápasu od počátku byla škola, neboť připravovala budoucnost! I stalo se tak menšinové české školství buditelem a udržovatelem české státní myšlenky.“

Státní převrat 1918 – Vznik Československé republiky

Konec Rakouska – Uherska nastává v noci z 27. na 28. říjen 1918, když jeho ministr zahraničí Andrássy přijímá Wilsonovy podmínky a vyslovuje souhlas s jeho názorem o právech národů rakousko – uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů a žádá o okamžité příměří. Tím Rakousko – Uhersko kapitulovalo.

V Praze připravený Národní výbor československý uskutečňuje tyto kroky: přebírá obilní ústav, na místodržitelství vydává prohlášení, že Národní výbor přejímá veškerou veřejnou správu, podrobuje si zemské správní komise, vynucuje si odvolání maďarského vojska z pražských ulic, organizuje vlastní vojsko československé, vynucuje uznání Národního výboru od rakouských vojenských velitelství v Praze, přijímá a vyhlašuje zákon o zřízení samostatného československého státu. Vydává slavné prohlášení k československému národu: „Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních národů světa.“

Ve Znojmě a na jihomoravském venkově nebylo 28. října o převratu v Praze ještě nic známo. Noviny přinesly jen list dr. Beneše. Teprve večer hlásil Brnu Národní výbor z Prahy, že se ujal vlády. Ještě v noci bylo v Brně zorganizováno obsazení pošty, telefonu a dráhy. 29. říjen byl dnem, kdy se všude náš lid probouzel poprvé bez okovů. Všude se šířila radostná zvěst o našem osvobození a český lid se chápal vlády. Již večer 28. října sešli se všichni dosavadní menšinoví pracovníci znojemští v čítárně Besedy, aby utvořili jako všude jinde Národní výbor. Schůze této zúčastnilo se asi 40 osob různých stran a stavů. Okresní národní výbor se ustavil. Předsedou byl zvolen dr. Vilém Veleba, místopředsedou dr. Stavěl a jednatel pak dr. Kaliáš a dr. Mareš.

Již 29. října odmítají poslanci českých Němců vznik Československa a vyhlašují odtržení pohraniční oblasti a její přičlenění k Německému Rakousku, které tuto snahu podporovalo. Nastává hrůzovláda německo – rakouského vojska a vojenských rad. Na pomoc jim přichází jednotka rakouského námořnictva Marinewehr, obsazují i železniční stanice Citonice, Olbramkostel a střelnici u Kuchařovic. Běžné je utiskování českých občanů, okrádání českých vojáků, vracejících se z války, rekvírování vesnic, provokace českých ozbrojených hlídek ve snaze vyprovokovat konflikt. Národní výbor posílá delegaci do Prahy s vypracovaným memorandem, požadujícím vojenské obsazení Znojma a tím jižní Moravy. Bylo rozhodnuto, že obsazení Znojma bude provedeno legionáři vracejícími se z Itálie. Pro komplikace s návratem určených jednotek bylo nakonec dohodnuto obsazení Znojma v ranních hodinách 16.12.1918. Aby bylo zabráněno boji, vyžádal NV vyslání vojenského zástupce Dohody, který bude informovat jak vedení města, tak velení německo – rakouských jednotek o ranní vojenské operaci s obsazením města a vyzve tyto ke kapitulaci a vydání vojenského materiálu. Tento úkol byl svěřen italskému poručíkovi Gabriči. Jak vedení města, tak velení vojenských jednotek se po formálním protestu vzdaly. Na dotaz o síle vojska se dozvěděli, že ráno mezi 6.-7. hodinou nastoupí vedle pancéřového vlaku i dělostřelectvo a kavalérie – vše v síle 3000 mužů. Divily se proč taková síla. V noci v tichosti německo – rakouské jednotky odešly do Rakouska, takže vojenské obsazení Znojma se obešlo bez boje. Místo boje pochodovaly jednotky ulicemi Znojma spolu s vítajícími občany za zvuku vojenské hudby. Před radnicí se průvod zastavil a členové ONV se odebrali na radnici, kde se sešla větší část obecní rady. Zde bylo připomenuto její velezrádné polistopadové chování, kdy prohlásila, že neuznává historických hranic Moravy a přivtěluje se k Německému Rakousku, a jelikož se nespravedlivě chovala vůči českému obyvatelstvu, byla vyzvána, aby své funkce složila a udělala místo správní komisi z poloviny české a z půli německé. A tu se zalekli páni radní a funkce složili. Dr. Veleba byl určen telefonicky místodržitelstvím z Brna prozatímním vládním komisařem města. Toto bylo oznámeno čekajícím před radnicí, kteří se potom za hudby a zpěvu rozcházeli.

Z poznámek dr.Viléma Veleby a F. Coufala

Česká živel ve Znojmě byl před válkou stlačen na menšinu jen 1450 úředně napočtených Čechů z 18 000 obyvatel. Teprve státní převrat v r. 1918 najednou ukázal, že je nás uvědomělých a neodrodilých Čechů ve Znojmě polovina všeho obyvatelstva.

Také nově zřízené české školy vykázaly počet dítek přes 1300, tj. o něco více žáků, než zůstalo v německých školách.

Státní převrat z roku 1918 vlil nové síly v českého člověka, bylo vybudováno školství. Ve Znojmě byly nově zřízeny školy obecné a měšťanské, škola obchodní, hudební, rolnická, učitelský ústav a gymnázium. Místa v úřadech zaujali čeští lidé, když téměř veškeré německé úřednictvo odešlo za hranice, ježto se zdráhalo složit slib věrnosti Čs. republice. Z českých spolků zmohutněl zejména Sokol, který soustředil ve svých řadách přes tisíc členů. Také radnice se pod vlivem české většiny snažila podle svých sil napravit všechny křivdy po staletí na českém člověku páchaném. Zřizovala české školy a zavedla smířlivého ducha do soužití obou národností, ponechajíc při tom 40% menšině německého jazyka tolik podmínek pro její hospodářský, osvětový a společenský život, aby nepociťovala – třeba zaslouženě – důsledky své dřívější násilnické nadvlády.

Znojmo, město Přemyslovo, stalo se státním převratem opravdu českou metropolí na jižní výspě naší milé Moravy a strážcem celého pohraničí jazykového v Podyjí.

Dr. Vilém Veleba – Znojmo 1936

Znojmo – změny počtu obyvatel

1910 1921 1930 1945 2001

Celkový počet 18 825 21 197 25 858 17 987 35 915

Z toho Čechů 2 366 11 691 16 139 - 31 443

Němců 16 090 7 988 8 347 - 51

Poznámka: Před vznikem republiky mohli uvádět českou národnost pouze ti, kdo nebyli závislí na správě města a německých zaměstnavatelích. Ostatní údaje- ostatní menšiny, neevidováno nebo chybí údaje.

Říjen 1938 ve Znojmě

Po mnichovském diktátu začala německá vojska obsazovat československé pohraničí. Do našeho – jihomoravského pohraničí vpochodovala německá armáda 8. října 1938, kdy obsadila Hrušovansko. Naděje, že Znojmo podle dohody okupováno nebude, byly zklamány. O Znojmu se všeobecně předpokládalo, že zde bude proveden plebiscit. Ve městě se projevila jakási úleva. Uprchlíci se vraceli do města, aby vykonali svou plebiscitní povinnost. Návštěva ve školách se zlepšila. Úřady rozhlasem vyzývaly lidi, aby zůstali na svých místech. Ještě 6. října v ranních hodinách proletěla zpráva, že Znojmo zabráno nebude. Avšak ještě téhož dne odpoledne došla na Okresní úřad ve Znojmě telefonická zpráva, že město Znojmo bude v neděli 9. října 1938 vydáno říšskoněmeckému vojsku. Na české obyvatelstvo dopadla drtivá skutečnost.

Hitler naprosto nedbal usnesení mnichovského diktátu, který ukládal, aby ve smíšených oblastech bylo provedeno lidové hlasování. Jeho souhlas s plebiscitem byl jen jedním z triků jeho proslulé nordické lsti, aby mohl vojensky obsadit nejen území smíšené, ale i velký počet ryze českých obcí.

Největší útěk českého obyvatelstva ze Znojma probíhal ve dnech 6. až 9. října. Ulice se naplnily řvaním německého rozhlasu a ordneři drzým a hrubým způsobem napadali občany české národnosti. Nutili je, aby vyvěsili prapory s hákovým křížem. Z Henleinovy SdP se rychle vytvořila hitlerovská NSDAP. Nacisté připravovali materiály pro říšské orgány, především tajné seznamy lidí, kteří bojovali proti fašismu.

Dne 7. října se konala poslední schůze městské rady v původním složení. Němečtí zástupci už byli velmi sebevědomí. Měli už připravené kádry ordnerů. K právnímu předání města však na této schůzi nedošlo. Český starosta Valentin Skurský formálně vykonával funkci i nadále. Bylo usneseno, aby při příchodu německé armády bylo vedení správy města předáno prvnímu náměstku starosty dr. Erichu Haasemu. Je skutečností, že od soboty 8. října česká většina již správu města nevykonávala. Většina českých úředníků Znojmo opustila. Okupace Znojma započala v dopoledních hodinách dne 9. října 1938, kdy německá letadla oblétávala radniční věž a kroužila nad nádražím. Tato neděle byla pro znojemské Čechy opravdu smutná a nesnesitelná. Podle nařízení nového starosty vyzváněly po několik hodin zvony na všech kostelech. Říšská vojska přišla do Znojma o dvě hodiny dříve před stanoveným programem. Přitáhla dvěma proudy – od osady Hatě a od Hnanic. U Hatí vítal nacisty krajský vedoucí SdP dr. Kottek, jeho zástupce Felix Bornemann a starosta dr. Haase. Dr. Kottek s velkou obřadností kácel hraniční sloup. Byl to Hitlerův služebník, který chtěl z mapy Evropy vymazat hranici mezi dvěma zeměmi trvajícími již tisíc let. U demolované hnanické celnice vítaly nacisty skupiny freikorpsu. U Oblekovic se obě skupiny spojily a provedly slavností defilé. Zde vítal soukmenovce z Říše poslanec dr. Jilly se skupinou vedoucích činitelů SdP.

Po dvacáté hodině 9. října se zaplnilo náměstí, pohotově přejmenované na A. Hitler Platz, davy nacistů. Na čestné tribuně vítal hosty starosta města dr. Haase. Hlavní projev měl říšský místodržící dr. Seys-Inguart, rodák ze Stonařova (po válce v Norimberku odsouzený k smrti a popravený). Večer se konal pochodňový průvod městem. Tak bylo Znojmo připojeno k Říši, k její provincii Ostmark, do Gau Niederdonau. Ve městě Znojmě se ihned ustavily nacistické organizace SS a SA, které byly hlavní oporou nacistického pořádku. Současně s armádou přišlo do Znojma i gestapo. Usadilo se ve vile bývalého českého starosty dr. Mareše. Čechům byly ve válce vydávány menší příděly potravin než Němcům.

Přestože na poslední schůzi městské rady se Němci zavázali, že klid a bezpečnost obyvatelstva budou zachovány, tento slib nedodrželi. Již v prvním týdnu po záboru Znojma byla zatčena řada občanů a odvedena do Německého domu. Mezi zatčenými bylo i mnoho židovských občanů, které v sobotu večer 15. října odvezli beze všech prostředků na neznámé místo a nikdo se z nich po válce nevrátil. Výlohy českých obchodů byly pomalovány a vytloukány. Na výloze českého holiče Skočdopole se objevil výmluvný nápis: Skoč do Dachau. Krutě si počínali ordneři v blízkých Suchohrdlech. Byli české lidi nejsurovějším způsobem. Ve smíšených územích bylo mnoho českých lidí ztýráno a podle dochovaných zpráva jedna česká učitelka byla týráním usmrcena. Zatýkání pokračovalo. Bylo zatčeno mnoho českých lidí, především dělníků, kteří neměli možnost se evakuovat. Pod dozorem ordnerů museli zametat ulice, ordneři je ponižovali a zesměšňovali. Mnozí čeští političtí činitelé oddálili své zatčení odchodem do vnitrozemí. Po zřízení protektorátu byli pozatýkáni, souzeni, popraveni nebo odvlečeni do koncentračních táborů. Tomuto osudu neunikli ani komunističtí funkcionáři Rudolf Krchňavý, Karel Čihák, Karel Viklický. Smrti na popravišti neunikl ani poslední velitel znojemské posádky generál in memoriam Jiří Jaroš a mnozí další.

Byl očekáván příjezd Hitlera do Znojma. Řádění gestapa a ordnerů se stupňovalo. Policie vydala příkaz, aby české nápisy byly urychleně odstraněny. Kdo tak neučinil, byly mu vybity výlohy a okna. Po několik večerů prováděli ordneři razie ulicemi a do oken českých lidí házeli kamení i dlažební kostky. Mnoho českých lidí bylo zraněno. Lavičky v Husových sadech byly vyhraženy pouze pro Němce. Když se na ně posadil někdo z Čechů, byl ordnery a SA-many krvavě zbit.

Hitler přijel do Znojma 26. října 1938. Byl uvítán radnicí, kde se zapsal do Zlaté knihy. Odpoledne se konal slavnostní projev na Dolním náměstí. Nadšení zfanatizovaných Němců nebralo konce. Na kulturní činnost Němců nebylo třeba dlouho čekat. Byla demolována socha Jana Amose Komenského před školou v Louce, odstraněna pamětní deska českého buditele notáře Vlka, zpustošena a vypálena židovská synagoga. Na Václavském náměstí zesměšnili i sochu sv. Václava.

Mnichov a okupace znamenaly pro velkou část znojemského okresu zánik i pracně vybudovaného školství. Němci v zabraném území české školy nepřipustili. Teprve po třech měsících byl dán souhlas k otevření české obecné školy ve Znojmě, do které bylo zapsáno asi tři sta dětí. Učitelský sbor se i na této škole dorozumíval pouze německy. Měšťanka a střední škola nebyly povoleny! Čeští žáci chodili později do měšťanky do vzdálených Hlubokých Mašůvek.

Na zbytek Čechů ve Znojmě dopadl těžký tlak germanizace, období více jak sedmiletého temna.

Ze svědectví Bohumila Fučíka, okresního archiváře

Česká městská knihovna ve Znojmě

Znojemsko je prastarým historickým územím osídleným Slovany. Hradiště, dnešní předměstí města Znojma, bylo střediskem slovanského lidu již dávno před rozmachem Velké Moravy. Úlohu Hradiště jako slovanského střediska převzalo Znojmo, které za panování krále Přemysla Otakara I. vzniklo sloučením několika osad. Němečtí kolonisté, zvaní k nám králem Přemyslem Otakarem II., se postupně usazovali nejen ve městě, ale i na území jižně od řeky Dyje a získávali v oblasti stále více privilegií. Po tragické bitvě na Bílé hoře se pak stali z hostů pány nad celým krajem a na původní české obyvatelstvo vyvíjeli silný germanizační tlak.

Přesvědčivým dokladem o cílech Němců na Znojemsku je německy psaný zápis, vložený do kopule radniční věže, vyjmutý při opravě v r. 1949, z něho vyjímám: „Nynější obecní výbor sledující své předchůdce, považuje za svou povinnost vždy hájit německý charakter města Znojma …Naše milované rodné město Znojmo, bašta němectví jižní Moravy, nechť roste a vzkvétá a stále prospívá“.

Významnou úlohu proti germanizačnímu tlaku sehrála i znojemská Beseda, založená v r. 1870. Při té byla zřízena i čítárna , která může být považovaná za předchůdce první znojemské české knihovny.

S probouzejícím se vlastenectvím českých obyvatel však narůstal i odpor nacionalisticky smýšlejících Němců a cílem jejich útoků se stávala právě budova Besedy, kde pravidelně vytloukali okna.

V r. 1911 již vedení Besedy povolilo půjčovat knihy i nečlenům spolku. V r. 1919 spojením znojemské sokolské knihovny a knihovny besedy vznikla Znojemská lidová knihovna. Po obsazení Znojma v r. 1938 nacistickou armádou byla česká znojemská Městská knihovna likvidována. Knihovník Ladislav Řezníček byl zatčen a donucen s dalšími českými vězni Němci vyřazené knihy vynášet na Dolní náměstí, kde byly za nadšeného jásotu nacisty spáleny.

Dobšice 1938 -1945

(střípky z obecní kroniky, viděno očima kronikáře)

V září 1938 se napjatá situace v celém pohraničí přiostřila a vyhrotila. Němci hromadně utíkali přes hranice do Německa, aby se stali členy freikorpsu, a naše pohraniční stráže jim v tom ani moc nebránily, protože: „lepší nepřítel vpředu, nežli v zádech.“ A poměr sudetských Němců k republice a Čechům byl tehdy ve zdrcující většině úplně nepřátelský. V noci pak tento freikorps přepadával naše celnice, pevnůstky pohraničního opevnění a snažil se naši armádu vyprovokovat k nějakému zákroku, aby pak mohla německá propaganda toho zneužít v náš neprospěch. Naše armáda se však vyprovokovat nedala.

Pak přišla do rána na 24. září mobilizace. Češi šli s nadšením plnit svou občanskou povinnost. Bez ohledu na svoji politickou příslušnost všichni věrní Češi byli odhodláni bránit své domovy – svou vlast, tolik milovanou a již tolikrát zkropenou krví našich otců v boji s tisíciletým nepřítelem – Němcem. Ti, na které se zde v pohraničí mobilizace nevztahovala, byli povoláni, případně šli dobrovolně kopat zákopy.

Poněvadž Dobšice byly tehdy obec převážně německá, pracovali na zákopech i někteří zbylí Němci. Většina z nich se však chovala velmi provokativně jak vůči českým spolupracovníkům, tak i proti vojenské stráži, která práce řídila.

1. říjen 1938 – začíná zabírání Sudet německou armádou. Čeští lidé začali prchat. S ranci na zádech, někteří i na dětských kočárcích, vezli svoje nejpotřebnější věci, a tak opouštěli svoje domovy – bez organizovaných transportů, bez lékařského doprovodu a celý kulturní svět k tomu mlčel. Také z Dobšič se Češi, většinou státní zaměstnanci, stěhovali za úšklebků Němců. Nikde nebylo u nich vidět trochu soucitu, všichni byli naplněni záští proti všemu českému.

Neděle 9. říjen 1938 – začíná zabírání Znojemska. Po 9. hodině se začala valit od hranic německá motorizovaná armáda. Dobšičtí Němci je s jásotem vítali. Každá stará bába nad hrobem zdvihala ruku a řvala do ochraptění: „Sieg Heil!“

Na opuštěná místa Čechů začali nastupovat Němci z Rakous a Reichu, kteří se nemohli vynadivit blahobytu, ve kterém tolik utlačovaní sudetští Němci žili.

Prvním činem Němců v Dobšicích bylo, že všechny Čechy, i školní mládež, nahnali na zahrnování zákopů. Dalším znakem jejich vysoké kultury bylo popsání českých domů nápisy, jako: Český zrádce, Žid, Svině. Jejich řádění vyvrcholilo 14. března 1939, kdy tu vytvořili několik hord a vytloukli všem Čechům okna. U Pavlasů, Koudelků, Žváčků a Pokornů vyrazili i dveře a vše v bytech přeházeli.

Pamětníci – svědectví

Marie Novotná

Narodila jsem se ve Znojmě v roce 1923. Tatínek byl listonošem. Bylo mi devět roků, když tatínek zemřel a já zůstala s maminkou sama. V mém klidném životě nastal v roce 1938 zlom a celý rok 1938 byl pro mne jen smutkem. Maminka postonávala a v květnu roku 1938 zemřela. Okresní péče o mládež mne umístila do sirotčince.

V té době se i atmosféra života změnila. Najednou se v ulicích začali objevovat muži v bílých ponožkách a krátkých kalhotách, chodili v sevřených útvarech, zdvíhali pravé ruce, křičeli hajl, vyvolávali potyčky s Čechy, nejvíce v České ulici a já z nich měla strach. S kamarádkou Markétkou jsme se vzájemně navštěvovaly, psaly společně úkoly, chodívala jsem s ní, ač jsem byla bez vyznání, na májové pobožnosti, neboť v kostele voněly lilie, hrály varhany a bylo tajemné přítmí. Po maminčině smrti se stala jediným blízkým člověkem. Najednou mi Markéta řekla, že se již nebudeme stýkat, a když jsem se jí zeptala proč, řekla mi proto, že jsem Češka, že jí to zakázala maminka. A požádala naši paní učitelku, aby nás rozsadila, což se stalo. Ničemu jsem nerozuměla a byla jsem úplně sama, i když v sirotčinci bylo několik desítek dětí. Blížil se konec školního roku, na frekventačním vysvědčení, tak se nazývalo vysvědčení na ukončení čtvrté třídy měšťanské školy, jsem měla samé jedničky. Přála jsem si být učitelkou a studovat na učitelském ústavu, což mi bylo zástupci péče o mládež slíbeno. Pamatuji se, že ještě před koncem školního roku bylo na tehdejším Mariánském náměstí obrovské setkání lidí, kteří křičeli hajl, zdvíhali pravice a lidé si vykládali, že čekají na svého vůdce Henleina. A pak někdo řečnil a opět se ozývalo bouřlivé hajl. Utekla jsem domů. Jak jsem prožila prázdniny si nepamatuji. Blížil se měsíc září a já jsem měla začít studovat. Šla jsem za paní správkyní, která byla velmi hodná a na otázku, kdy půjdu do školy, mi řekla, že teď není na školu čas. A najednou tu byla další pohroma. Měli jsme si zabalit nejnutnější věci s vysvětlením, že pojedeme do Brna. Měla jsem jen uzlíček, kufr jsem neměla a šli jsme v průvodu na nádraží. Tam již bylo plno lidí s kufry a ranci a vykládali si, že je to poslední vlak do Brna, a já opět nevěděla proč. Do vlaku jsme konečně všichni nastoupili. A kam jsme jeli, také již nevím. A pak byl povel z vlaku vystoupit a zřejmě jsme šli opět do nějakého sirotčince, kde jsme zůstali několik dnů. Ale toto zastavení nebylo poslední. Jednoho dne jsme opět balili, všichni jsme plakali a děkovali, že se nás neznámí lidé ujali, a jeli opravdu do Brna. Na nádraží mi naše paní správkyně řekla, abych se všemi rozloučila. Jen jsem plakala. Čekala na mne jedna paní, která mne zavedla do kláštera, který byl v ulici Dlouhá, nyní Lidická. Jak dlouho jsem tam byla, nevím, ale vím, že pobyt zde na mne působil velmi tísnivě. Radost i křik mně celkem neznámých dětí v sirotčinci a klášterní ticho spojené s neznámou klášterní sestřičkou tvořily velký kontrast. Na dotaz sestřičky, zda bych chtěla zůstat v klášteře, jsem řekla ne. Pocit nejistoty, co se mnou bude a kam půjdu, mne doháněl k pláči a dusil. Jednoho dne pro mne přišla jedna paní a zavedla mne do ústavu pro pracující a studující mládež. A zde jsem již zůstala do konce druhé světové války.

Chtěla bych jen dodat, že Markétina maminka byla Němka a tatínek Čech, zaměstnaný jako strojvedoucí u Československých státních drah. Nejstarší bratr studoval teologii v Brně, mladší byl studujícím českého gymnázia. Šlo o národnostně smíšené manželství, ale tomu jsem tehdy nerozuměla. A také jsem nebyla rasově vhodná, abych seděla s Markétou v jedné lavici a z těchto důvodů jsme nemohla být její kamarádkou.

Až mnohem později jsem se v novinách z roku 1938 dočetla, že Zemská péče o mládež evakuovala 25 sirotčinců do vnitrozemí, což bylo nejméně tisíc dětí.

Všem neznámým lidem, kteří se o nás starali, děkuji.

PhDr. Marie Novotná, v roce 1938 Znojmo

Milan Navrkal

V osudném roce 1938 mi bylo 9 let. Tatínek byl železničním úředníkem a pracoval na Traťové stavební správě ve Znojmě. Maminka byla v domácnosti a starší sestra navštěvovala rodinou školu Vlasta. V roce 1937 a zejména 1938 se napětí mezi Čechy a Němci ve Znojmě stupňovalo. Báli jsme se jít podívat do města. Po Obrokové ulici výhrůžně pochodovali němečtí mladíci s dýkou u pasu a snažili se vyprovokovat rvačky. Jednou do mne vrazili, a tak jsem raději uhýbal z cesty.Chodili jsme si také hrát do blízkého lesíka (Lesek), ale museli jsme projít kolem malé německé kolonie, kde na nás často čekali němečtí výrostci, a tak jsme vždycky honem utíkali z jejich dosahu, aby nás nenamlátili.

Vzpomínám si, jak v září 1938 jsme v noci poslouchali vzdálené dunění- Docházelo již k přestřelkám na hranici a při jedné z nich byl zastřelen poručík Otmar Chlup. Byl prvním padlým obráncem československé státní hranice na jižní Moravě při přepadení celnice v Hnanicích, asi deset kilometrů jižně od Znojma. Zúčastnil jsem se s tatínkem smuteční tryzny za O. Chlupa na sokolském stadionu. Hříště bylo plné lidí, tisíce českých občanů vzdaly hold statečnému obránci vlasti.

Táta také často poslouchal rádio, a tak jsem slyšel i zuřivý projev Hitlera, ale německy jsem nerozuměl. Tatínek byl smutný, ale nic neříkal. Později nám sdělil, že Znojmo bylo zařazeno do pátého okupačního pásma a bude zabráno do 10. října. Strach z německých okupantů a nejisté budoucnosti ve Znojmě nás donutil opustit mé rodné město. Měl jsem uspořeno na vkladní knížce několik stokorun, které tatínek vyzvedl, aby měl na zaplacení stěhování. Stál u Žižkových kasáren, kde už byla velká skupina lidí a prosila vojáky o odvoz majetku. Jedno auto zbylo i pro nás, ale stačilo odvést jen část majetku. Se zbytkem jela potom maminka s koňským povozem do Jaroměřic nad Rokytnou. Jela s kočím po vedlejší silnici směrem na Jevišovice. Státní silnice ze Znojma na Jihlavu byla totiž přeplněna uprchlíky z celého okresu. Část zařízení přesto zůstala ve Znojmě.

Další osud naší rodiny byl smutný. Nábytek skončil u příbuzných ve stodole. Já s maminkou jsme byli u jejího synovce v Boňově. Tatínek dojížděl do Okříšek, kde měla evakuovaná TSS kancelář v nádražní čekárně. Později jsme dostali jednu místnost v domku místního obchodníka pana Martínka a konečně bylo pro uprchlíky z pohraničí uvolněno jedno křídlo jaroměřického zámku. V zámku bylo plno uprchlíků z celé Moravy i Slezska (např. z Krnova). Střídal jsem školy, prospěch se mi zhoršil. V každé škole se učilo jinak, a proto jsem měl v učení mezery.

Konečně se traťová správa přestěhovala do Havlíčkova Brodu (tehdejšího Německého Brodu) a naše rodina v červnu 1940 do Golčova Jeníkova, kde jsme přežili celou válečnou dobu. Nebudu dál popisovat různé válečné události, jen jeden otřesný zážitek: v květnu 1945 projíždělo městem vojenské nákladní auto plné německých vojáků. Zuřivě stříleli na všechny strany a pod okny našeho bytu jsem viděl, jak zastřelili ruského vojáka, který opravoval motor gazíku. Na ten okamžik se nedá zapomenout.

Po skončení druhé světové války a osvobození Československa jsme se všichni vrátili v červnu 1945 do Znojma. I když po obsazení Brna sovětskými jednotkami bylo od plánů na obranu města upuštěno a Znojmo bylo bez odporu vyklizeno, očekávalo nás poničené město, rozbité nádraží, rozbombardovaná Obroková ulice, kde snad jen zázrakem zůstala stát radniční věž. Němci v řadách odevzdaně a zkroušeně čekali s kufry a ranci na odvoz do Německa. Češi si jich nijak nevšímali. Měl jsem nastoupit jako železniční učeň u staničního úřadu ve Znojmě. Kvůli zničenému nádraží jsem musel dojíždět do Hodovnic. Od 1. září 1946 jsem pak studoval na obchodní akademii (později přejmenovanou na vyšší hospodářskou školu). Radostné bylo setkání navrátilců s těmi, co zůstali ve Znojmě.

JUDr. Milan Navrkal, CSc., tehdy Znojmo

Stanislav Vojtěch

Začnu tím, jak jsem se stal Znojemákem. Sám jsem se narodil 1.10.1929 v Bezděkově nad Metují. Tatínek sloužil v armádě jako rotmistr-podkovář v Josefově. V roce 1933 byl po modernizaci a zrušení jednoho dělostřeleckého oddílu přeložen do Znojma do Louky k 53. dělostřeleckému pluku a poté k 24. pěšímu pluku do Žižkových kasáren. Bydleli jsme u Frančiců v suterénním bytě. V roce 1935 naši koupili na dluh domeček ve dražbě, a to v Marákově – Otakara Březiny č. 27. Byl jsem malý kluk, ale pamatuji ještě dřevěné domky – kolonii u silnice na Prahu. Děti z této kolonie – také se říkalo kolonka chudých – nosily všechny bílé podkolenky, to byl rok 1937 a 1938. Většina byla česká a neměla nic společného se sudeťáky. Teprve po válce mi prozradil Karel Krauz, který byl jedním z těch podkolenářů, že za to dostávali peníze.

Znojemský Mansperk byl samý sedlák a rolník, většinou to byli Němci. Naproti byla lipová alej, a když šli Němci v r. 1946 na odsun, tak slibovali, že na těch stromech budou Čechy věšet, až se vrátí. Kupodivu nikdy jsem neslyšel výraz Rakušák, vždy jenom Němci a jen ve spojitosti s těmi, co vyznávali Hitlera.

Mnichov, to mi bylo 9 roků, a tak mi starosti rodičů připadaly jako strach z války. Naši spláceli půjčky na dům, a tak si nemohli dělat nějaké zásoby jako ti druzí. Koncem září, spíš 1. října musel být táta při evakuaci kasáren, ani nechodil domů. Museli jsme pryč z odstoupeného území. Poslal nám několik vojáků a dvě nákladní auta se vzkazem: „Jeďte do Častohostic ke Komendům“. Asi se k jeho doporučení neznali, tak nás vojáci složili na návsi. Maminka nám poručila: „Kluci, hlídejte, já se jdu zeptat, kdo nás vezme na noc“. Teprve v dospělosti, až jsem vzal rozum, jsem pochopil, co musela maminka prožívat, hromádka majetku a dva kluci, noc na krku a cizí náves. Neznám jméno stařenky, které jsme se zželeli a vzala nás na čas do svého výměnku. Věci nám pár lidí pomohlo uložit do stodol. Co se z toho všeho podařilo zachránit, nevím. Byla to těžká a tragická doba. Táta se vrátil a to bylo v tu chvíli to nejdůležitější. Vyprávěl, jak naše armáda musela Němcům vracet v mobilizaci rekvírované koně a jak každý chtěl vrátit koně lepšího, než který mu byl odveden. Moc se na tátu zlobili, že měl přesnou evidenci, při odběru koně jeho číslo vypálil do kopyta koně a v protokolu byl podpis majitele koně.

Koncem května 1945 jsem jel s maminkou podívat se do Znojma, jak to vypadá s domkem. Táta po návratu načapal Němce, co se vrátil a začal domek rabovat, tak ho nechal sebrat do sběrného tábora. Jenže tento Němec byl za války trafikant a za cigarety se dalo koupit vše, natož propuštění z tábora, když hranice byla tak blízko. No a dnes jsou všichni zase hodní Austrijáci. Ten náš Němec bydlel celou válku v domku jako ve svém (vlastně ne, neboť nic neopravovala o domek se jako majitel nestaral, o nájemní smlouvu či placení nájmu se nezajímal, takové banality vzhledem k rasové méněcennosti majitele ho nejen nezajímaly, ale ani jej nenapadly). Rodiče dluh za nezaplacení hypotéky museli bance zaplatit, aniž mohli domek užívat. Žádného odškodnění, stejně jako celý náš stát a národ, se nedočkali.

Stanislav Vojtěch, tehdy Znojmo

Vratislav Bauer

Od roku 1930, kdy se otec stal dílovedoucím na stavbě údolní přehrady ve Vranově n. Dyjí, žili jsme v Šumvaldě (dnešní Šumná). První slova, která jsem po přestěhování od Němců uslyšel, byla „böhmischer Hund“. Bydleli jsme u Němky Kroutilové, vdovy po lesním správci, a při nejbližší příležitosti jsem se od ní kvůli její zášti proti všemu českému odstěhovali do jiného bytu. Všichni členové naší rodiny chodili do Sokola. Absolvoval jsem měšťanskou školu, obchodní školu a pak učitelský ústav v Brně.

Šumvald s českou většinou byl ohniskem češství mezi okolními německými vesnicemi (zřejmě kdysi poněmčenými). Stavba údolní přehrady český živel v tomto kraji velice posílila, začala jeho regenerace, po dokončení stavby však dolehla tím více hospodářská krize s nedostatkem pracovních míst, kdy německé firmy pro Čechy práci neměly.

Velký poněmčující vliv zde měli tzv. němečtí letňáci z Rakouska, kteří sem jezdili od jara do podzimu, protože zde bylo lacino, například jen zdejší sklo jim prodejem doma pobyt u nás zaplatilo. Od prvního dne jsme se přesvědčovali, jak neradi zde Němci Čechy trpí, zejména okolní české malotřídky jim šly velice proti srsti. Do naší měšťanky se sjížděli žáci až od Jaroměřic, protože se zde nemuselo platit školné. Naše škola byla újezdní, nová, dávaly se zde zdarma přesnídávky (mléko, kakao a polévky), pořizované především z výtěžku kulturních akcí školy a Sokola.

Do štítarské mlékárny jsem chodil pro lacinější výrobky s rizikem, že po mně budou němečtí kluci střílet z praků kamením či dokonce maticemi šroubů, posbíranými na přehradě. Přes Onšov do Vranova k německému zubaři jsem chodil také jen v krajní nutnosti. Lékař mě záměrně nechával čekat až do setmění.

Od roku 1935 se Němci zjevně aktivizovali snahou pronikat do českých spolků a do obecního zastupitelstva. Českým hraničářům pomohla stavba pohraničních pevnůstek, především psychicky. Nejvýraznější silou paralyzující německou nadřazenost henleinovců na jižní Moravě byly sokolské jednoty. Z oken školy, kam jsme chodili z nádraží kolem hříště německého turnvereinu, jsme denně měli přehled o rojení protistátně vychovávané německé mládeže (byla to doba bílých punčoch, dirndlů a především provokativně nošených dýk, a to i dětmi předškolního věku). V prvním ročníku obchodní školy ve Znojmě roku 1936-1937 seděl za mnou v poslední lavici Němec Höl a ten si na konci školního roku téměř denně při vyučování hrál s ostrými náboji tak, že nožem uvolňoval střely. Jeho okolí trnulo hrůzou, kdo to nakonec odnese. Už v roce 1937 nám ředitel doporučil, abychom do školy chodili oklikou, ne kolem německého hříště, a to byla ve městě troje kasárna!

Když jsme v roce 1938 jeli na ověnčených žebřináčích do Znojma na nácvičnou k sokolskému sletu, byli jsme ve Vracovicích přepadeni a kamenováni německou mládeží, ale náčelník nám zakázal bránit se. Museli jsme projet bez protestu, abychom nezavinili na Znojemsku nějaký incident.

Jako student učitelského ústavu jsem bydlel ve Znojmě v sokolské rodině úředníka pojišťovny Cyrila Zbořila, čelného funkcionáře místní Národně socialistické strany. Vedle bydlel důstojník zvláštních služeb, který mne pověřil, abych posledním vojenským vlakem převezl velký kovaný kufr do Brna.

Do vlaku jsme si mohli sebou vzít na osobu pouze jedno zavazadlo. To okované dopravila služba důstojníka do vagónu na zadní plošinu posledního vozu, nikdo víc se do přeplněného vlaku nevešel. Po odsunu jsme žili v Bosonohách u Brna.

Vzpomínám na zastřelení poručíka Otomara Chlupa, zpravodajského důstojníka čs. armády a známého sportovce, kterého zabila u Hranic na Znojemsku zákeřná henleinovská kulka, vypálená od hraničního mezníku číslo 32 v prvních hodinách čtvrtka 22. září 1938.

Vratislav Bauer, Šumná u Znojma

Vladislav Chlumský

Bydlel jsem s rodiči a sourozenci prakticky od narození v Jaroslavicích u Znojma. Z Jaroslavic, které leží asi 1 km od rakouských hranic, jsme utíkali – matka, bratr, sestra a já – v noci, patrně někdy kolem druhé mobilizace, neboť otec s námi nebyl. Spolu s námi utíkala rodina tety, matčiny sestry. Mně bylo deset let, bratrovi jedenáct roků a sestře čtyři roky. Kromě osobních věcí a nějaké tašky jsme neměli nic sebou. Někde jsme nasedli na nákladní auto (sestra říká, že za obcí na zámeckém kopci, v Jaroslavicích je zámek). Auto nás odvezlo do Kravska k babičce. O nejednotném osudu rodin se nebudu rozepisovat, nespadají do tématu.

V Jaroslavicích žil otec jako mlynářský dělník od roku 1924 a matka ještě déle, a tak byli – jako součást české menšiny – s obyvateli srostlí. Rodiče mluvili plynně pohraničním rakousko německým dialektem, my děti ostatně také. Jaroslavice měly tehdy snad kolem tří tisíc obyvatel, byla tam větší škola pro německé děti a jednotřídka pro nás, české děti. Není proto pravdivé sdělení na rakouském památníku u Zwingerdorfu poblíž hranic, že v Jaroslavicích bylo jen několik málo Čechů (snad tam je uvedeno jen pět), neboť jen nás dětí bylo o dost více. To by se patrně dalo z archivů zjistit.

Nevzpomínám si, že by do doby, než Hitler okupoval Rakousko, byly nějaké spory mezi českými a německými dětmi. Jaksi jsme to nerozlišovali. Chodili jsme ovšem do české školy (ta už je dnes zbouraná), měli jsme i Sokol. V roce 1938 jsem byl jako sokolík ve Znojmě na okresním sletu. Byl to však už rok plný tísně, neboť si vzpomínám, jak jsem se necítil, když jsem sám šel obcí v sokolském kroji. My děti jsme pocítily podstatnou změnu klimatu po vpádu Hitlera do Rakouska. Zejména po první mobilizaci v květnu se k nám začalo projevovat nepřátelství. Např. chodili jsme do školy přes mostek, který byl přes potok Danischbach (dnes Daníž), potok podtékal pod silnicí. Ten mostek byl zabarikádovaný, museli jsme jít pod ním přes potok, a tam na nás čekali němečtí kluci s biči. Nebo jiný příklad: u jedné pumpy nás němečtí kluci přepadli a, jak potvrzuje bratr, ztloukli. Utkvělo mně v paměti, která je, bohužel, nepřesná, že snad bratr vyndal v sebeobraně kapesní nožík (tzv. rybičku), to se doneslo do naší školy a v rámci uklidňování Němců dostal za to dvojku z mravů, nebo mu s ní hrozili?

První mobilizace se odehrála tak, že na okna domku, ve kterém jsme bydleli v podnájmu, někdo zatloukl, otec vstal a narukoval jako četař SOS (Stráže obrany státu) a byl se svojí četou umístěn poblíž rakouských hranic pod mostkem. Domek, ve kterém jsem bydleli, byl na okraji obce v ulici nazývané Kadolecká. V těch místech se narychlo stavěly barikády, nejen ocelové protitankové „kozy“, ale i vozové hradby. Vzpomínám si, jak při tom, když se na první vrstvu selských či rolnických vozů vyzvedala druhá vrstva, majitelka vozu se zvednutýma rukama volala: „Jézus Maria Jozef, maj vógn, maj vógn!“ (zapsáno foneticky, vógn = Wagen). Zajisté nedůležitá epizoda, přes to charakteristická.

Silný přetrvávající dojem, byť na to mám jen matnou vzpomínku, jak po okupaci Rakouska Hitlerem se v polích u Jaroslavin skrývali utečenci z Rakouska, snad Židé, a že je naše úřady (?) honily, nebo to byli Němci, kteří je vyhledávali?

Podstatně zhoršené konfrontační poměry v Jaroslavicích jsem už osobně nezažil; jen otec (zemřel v roce 1994) vyprávěl, že se henleinovci podstatně zaktivizovali, že se – zřejmě po druhé mobilizaci – střílelo v sebeobraně, házely se granáty. To vše ovšem skončilo evakuací našeho vojska z pohraničí, doprovázenou vítěznými projevy německého obyvatelstva.

Vladislav Chlumský, tehdy Jaroslavice

Vladimír Valeš

Rasový výběr

Po dobu okupace a protektorátu jsme bydleli nejprve ve Vémyslicích a pak v Rybníkách, což jsou obce nedaleko Mor. Krumlova. Do školy obecné i měšťanské jsem chodil ve Vémyslicích. A tak někdy v roce 1942 nás postihla akce, kterou nařídily úřady, že všechno žactvo musí být prohlédnuto lékařem, vyfotografováno a posudky měly být poslány nahoru. Co čert nechtěl, připletl se k tomu německý inspektor.

V naší třídě právě probíhala prohlídka. Dr. Hyvnar prohlížel a paní učitelka Kotková vše zapisovala do příslušných karet. Stáli jsme tam vysvlečení do půl těla a dr. Hyvnar hlásil: „Konstituce muskulární, pleť bílá do žluta,“ to bylo skoro u každého. Vtom tam vpadl pan inspektor. Odmítl hlášení paní učitelky a se zájmem sledoval pokračování prohlídky. Zazářil, když u jednoho žáka, Oty Koláře, bylo řečeno: „Konstituce muskulární, pleť narůžovělá.“ Snad mu to připadalo, že je to správná germánská rasa. Ale pak přišel na řadu Ruda Plachý: „Konstituce astenická, pleť nahnědlá,“ diktoval doktor a paní učitelka poslušně zapisovala. Jen pan inspektor se velmi zakabonil. On Ruda nebyl žádný silák, byl spíše houžvička a kondičně na tom byl velmi špatně. Ale nejvíc se asi panu inspektorovi nelíbila nahnědlá plať. To nebyla rozhodně známka „rein Arisch“, proto ta zakaboněná tvář pana inspektora.

Znovu se rozjasnila, když uviděl tři hromotluky – Svaťu Rotmüllera, Láďu Šejnara a Frantu Vyhnala. Z nich Franta byl hubený jako žebřík, ale dlouhý skoro 185 cm. Láďa měl postavu jako zápasník, velký, silný a blonďatý s modrýma očima a Svaťa byl kosmatý svalovec s rukama jako lopaty. Panu inspektorovi se líbili. Jednak proto, že Rotmüller a Šejnar měli německá jména a pak že všichni tři měli víc než 175 výšky. Zálibně si je prohlížel a pak řekl: „ Ti by mohli k SS, mají všechny znaky pořádného Němce.“ Řekl to samozřejmě německy, takže to chvíli trvalo, než jsme si to uvědomili, co vlastně bylo řečeno a mnozí tomu nerozuměli vůbec, ale ti tři zmínění nedali najevo žádné nadšení, což možná pana inspektora nepotěšilo.

Naštěstí posudky i s fotkami se někde ztratily a žádné další pokusy nějak nás zařadit do řádného výběru a pak k SS už se nekonaly. Svaťa se vyučil mlynářem a teď užívá důchod. Láďa vystudoval průmyslovku a už nežije, Franta pracoval v národním podniku Vertex a už také nežije.

Všichni bez výjimky jsme byli rádi, že ten rasový výběr byl jen na papíře a že za necelého dva a půl roku skončila válka a s ní i německá nadvláda.

Pohřeb

Na podzim roku 1938 byl Moravský Krumlov zabrán německým vojskem a obyvatelé byli náhle postaveni do naprosto nové, nezvyklé situace. O tom se ale rozepíši později, dnes jen o reakci lidí na tuto událost.

Protože Krumlov byl sídlem okresu, tak se kvapem stěhovaly úřady a s nimi i úředníci. Samozřejmě i mnozí Židé. Ti z Židů, kteří neutekli, později trpce litovali. Pro nás kluky bylo nejcitelnější, co se stalo se školou. Předtím zde bylo pět tříd české obecné školy a jedna třída školy německé. Pan řídící Čemerka se nakvap odstěhoval do Myslibořic (poblíž Třebíče) a řídícím učitelem se stal učitel z německé jednotřídky Dostál. Kolik nyní bylo tříd německých, to už jsem bohužel zapomněl, ale česká škola se náhle stala školou trojtřídní, avšak s vyučovacím jazykem německým. V roce 1939 byla ale zrušena i ta a kdo chtěl chodit do české školy, musel do Rakvic. Tam byla také trojtřídka, ale děti, co chodily z Krumlova (bylo to předměstí Krumlova), byly po cestě napadány od německých dětí, které byly v hitlerjugend. Proto značná část českých dětí raději chodila do školy německé. A v německé škole na měli takovou mast: Bez výjimky nabídli každému členství v hitlerjugend (dále jen HJ). Ne každý na to přistoupil, ale rodiče těch dětí, které nevstoupily do HJ, to pocítili v zaměstnání (zpočátku nedostali žádné, později museli do „reichu“). A děti, co chodily do Rakvic, byly často samá modřina. A přitom z HJ už to byl jen krůček k německé národnosti, případně ke službě ve wehrmachtu nebo dokonce v SS.

Jinak na tom byli výrostci. O nějakém studování si český žák nemohl nechat ani zdát, byť by byl ochoten studovat na německé škole. Dokonce dostat se na řemeslo, to bylo unikum. A tak z českých výrostků se stávali pouze nádeníci nebo pacholci.Ale pak zde ještě byli ti, kteří už byli vyučení nebo byli v učení, tak co s nimi? I na ně se našla masť. Nejprve jim byla nabídnuta národnost německá. Že neumí německy ani slovo? Nevadí! Kdo ale německou národnost nepřijal, tomu s úsměvem připomínajícím úsměv tygra, který sežral malého ptáčka, starosta Groschmied řekl: „Nemysli si, že tě tady necháme potichu vadnout. Půjdeš hezky na pracovní povinnost do Říše.“ A bylo to.

Největší lumpárna se děla těm, kteří svým věkem odpovídali možnosti nastoupit na vojnu. Ten, který kvůli tomu, aby dostal práci, se prohlásil jako Němec, práci dostal, ale vzápětí ho odvedli na vojnu. A na ty, kteří se k Němcům nedali, čekaly dvě organizace. Byla to TN (Technische Nothilfe) a Todorganisation – Todtova organizace. Byly to vojensky organizované pracovní jednotky, které budovaly dálnice a jiná zařízení, později odstraňovaly následky po bombardování. Zde byla hierarchie jako v armádě. Sám jsem viděl, že jeden člen T.O., který měl asi poddůstojnickou hodnost a funkci, oficiálně nosil pistoli ČZ ráže 6.35. Jmenoval se Vašek Sláma, dnes už nežije. A v těchto organizacích zase vyvolávali nátlak, aby se dali k Němcům, podle způsobu: „…co vlastně chceš, uniformu už máš, německy už umíš, nosíš pistoli, tak se přidej k nám a budeš mít větší příděly, žold, oblečení a možnost postupu“. Pokud vím, alespoň z mého okolí, na to nikdo nepřistoupil. A tak se místní mladíci dostali do Francie, Hamburku, na Bílou Rus a já nevím kam dál. S vypuknutím bojů na Východě začali do okolí Krumlova proudit lidé z Východu. Nejprve to byli Němci z Besarábie. Tato prostora mezi řekami Dněstr a Prut, která po první světové válce připadla Rumunsku, byla osídlena velmi smíšeným obyvatelstvem. Byli zde Rusové, Ukrajinci, Rumuni, Poláci, Němci a snad i pár Čechů. Po pádu Polska tato část připadla Sovětům a na základě paktu Molotov – Ribbentrop byla dána možnost besarabským Němcům přesídlit do Říše. V Krumlově byli zpočátku kasárnováni v budově okresního úřadu, později jim byli přidělovány usedlosti v okolí Krumlova, ze kterých vyhnali dosavadní majitele. Někteří majitelé tam mohli zůstat jako pacholci. V té době ale přicházeli tzv. zavlečení dělníci. Byli většinou z Ukrajiny a pracovali často u německých sedláků (někdy i u českých) a někteří pracovali v lomě Leskoun jako lamači. A tak se dostal do Rakvic dělník Fedor Balaczuk z Bučeva na Ukrajině. Už se mi nepodařilo zjistit u koho pracoval, ale jedno je jisté: 22. června se šel umýt do řeky, a protože neuměl plavat, když uklouzl po bahnitém dně a padl do tůně, utopil se. Byly to přesně dva měsíce před jeho dvacátými narozeninami. Byl to naprosto bezvýznamný člověk, čeledín, dnes by po něm ani pes neštěkl, ale tenkrát to byla událost. Rakvická chasa mu vystrojila pohřeb a je pochován v Krumlově. Na tom by nebylo nic divného. Ale tehdy, sice už po stalingradské bitvě. Ale po vzpamatování se Němců u Charkova byli Němci ještě mimořádně silní. Bylo to krátce před bitvou u Kurska, kde Němci už definitivně ztratili iniciativu, ale u nás měli ještě skoro dva roky rozhodovat. Tehdy se pohřeb bezvýznamného čeledína stal manifestací. Takový pohřeb Krumlov viděl snad v roce 1908, když zemřel Lichtenstein. Samozřejmě žádné okázalé věnce, ale zato obrovský zástup, masa lidí šla doprovodit na poslední cestě bolševika. Byli zde lidé z okolních vesnic a všichni krumlovští Češi (těch nebylo mnoho), celé Rakvice, byli zde i Češi, jejichž děti chodily do německé školy, ale byly i v HJ. Němcům se to samozřejmě nelíbilo, ale co mohli dělat? Postavit proti takové mase dva policajty? Pohřeb proběhl v klidu, nebyly žádné projevy, jen rozloučení a dost. Ta masa lidí byla dost výmluvná. Místní fotograf pan Musil pilně všechno fotografoval a nikdo si ho nevšímal! Dobře, velmi dobře udělal.

Prošly dva roky, Krumlov byl dva dna před koncem války úplně rozbombardován na cimprcampr. Rudá armáda projela po hlavním tahu od Leskouna do Hrotovic, do Krumlova se přišla jenom podívat. Někteří Němci, hlavně ti, co měli máslo na hlavě, utekli zavčas. Většinou směřovali na Jindřichův Hradec, aby se dostali do amerického okupačního pásma. Někteří samozřejmě zůstali. Pak nastal divoký odsun. Nebylo jich mnoho, ale putovali pěšky do Rakouska. Někteří se schovali, někteří zůstali bez povšimnutí. Ale na podzim, když se organizoval řádný odsun, vypukly spory. U Němců to bylo jasné – byl jsi Němec, jsi Němec, tak půjdeš. Ale byli zde i takoví, kteří se k Němcům přihlásili v roce 1938 nebo později, byla zde smíšená manželství, byli zde ti, kteří nosili uniformu a teď budou těžko dokazovat, že nebyla vojenská, že to byla T.N. Někteří z nich měli zbraň. Co teď? Jeden křičel na druhého: „Tvoje děcka byla v HJ!“ Ten zase na něho: „Tys chodil v uniformě s puškou!“ atd. Spory nebraly konce. A tak se funkcionáři MNV rozhodli udělat schůzi v kině v sokolovně (jedna z mála budov, která zůstala po náletu celá), ve kterém se hlasováním rozhodlo, kdo je Němec a kdo není.

Byl jsem na té schůzi, ale bohužel z předsedajících si už pamatuji jenom tajemníka MNV Viléma Soldáta, který schůzi řídil.

Opět padaly urážky, obviňování, výmluvy a vyčítání, až nakonec pan Soldát vytáhl několik fotografií a řekl: „Kdo byl z těch, o kterých je teď spor, na fotce z pohřbu, je Čech, kdo tam není, je Němec a čeká ho odsun. Nakonec ale ani všichni, kteří tenkrát byli označeni za Němce, nebyli odsunuti. Odsunuto bylo jen několik a ti ostatní tady zůstali.

Dokonce i takoví, jako byl například Leo Illek, který v roce 1938 pokřikoval po dětech i dospělých „česká sviňo“.

Vím, že tímto výčtem nemohu nic změnit, ale snad přispěji k tomu, aby tehdejší události neupadly v zapomenutí.

Tragédie jedné rodiny

Asi 8 km západně od Moravského Krumlova leží městečko Vémyslice. Je to obec natažená okolo řeky Rokytné jako užovka, takže kdo jí chce pěšky projít, ten se projde. Od východu začíná nenápadně ze slatinatých luk (dříve, dnes už odvodněním proměněných v úrodná pole), aby se posléze levým křídlem poněkud pozvedla o nevysoký kopec, zatímco pravým křídlem se nadále přes zahrady opírá o řeku Rokytnou, která je v těchto místech ještě poměrně čistá. Pokud pokračujete dále na západ, dojdete na městečko. Je to trojúhelníkové náměstíčko, kterému vévodí radnice s obecními hodinami, ale silnice nechává radnici po pravici a pospíchá do nevysokého kopce, v jehož polovině je katolický kostel a na jeho vrcholku je kostel evangelický. Hned za ním je škola a hned dále sokolovna. Za sokolovnou je křižovatka směrem na jihozápad do obce Džbánice, kde byla za války ukryta manželka a dcera generála Svobody, ale pokud postupujeme dále na západ, sejdeme z mírného kopce a po pravici máme hojně navštěvovanou plovárnu a po levici obřadní síň, kterou využívá široké okolí na rozloučení se svými zemřelými.

To ovšem není žádná tragédie. Tragédie se zde udála před více jak padesáti léty.

V tomto městečku žila už od dob Rakousko – Uherska rodina Vafkova. Děda Cyril Vafek, tak trochu švec a tak trochu zemědělec, měl dva syny. Cyrila a Františka. Kluci se dobře učili a tak bylo předurčeno, že to někam dotáhnou. Cyril (nar. 1901) a František (nar. 1904) byli určeni pro studia. Jenže do toho vlezla první světová válka a děda Vafek musel na vojnu. Byl na ruské frontě a měl štěstí, že to přežil. Mezitím bábinka se dvěma kluky na krku dřela do úpadu, protože podle plánu oba kluci museli studovat. Cyril obchodní akademii a Franta stavební průmyslovku. Podle slov bábinky to byla nepředstavitelná zátěž. Ale přišel rok 1918. Rakousko padlo, děda se vrátil a začal opět šít svoje vyhlášené nezničitelné boty (na parádu šil Čeněk Olbricht, na trvanlivost Cyril Vafek). Kluci vystudovali a vyrazili do světa.

Oba se činili. Po nějaké době se oba stali podnikateli. Cyril se stal spolumajitelem továrny na klobouky v Rajhradu (Břínek a Vafek) a Franta byl společníkem firmy Stavitel Oulehla (Vafek projektoval, Oulehla stavěl). Kromě toho měl František Vafek pilu ve Vémyslicích a tak trochu tesařskou živnost ( k tomu ho opravňovalo, že byl absolventem průmyslovky). Navíc, protože k pile potřeboval dopravu, si zavedl koncesovanou dopravu nákladů, ale tu měl evidovanou na jméno svého otce Cyrila. Byla to tři nákladní auta – Praga RN, Škoda 2 t a Waltr 2 t, kterého později vyměnil za Chevrolet 1,5 t. Pravidelně vozil mléko, trochu jezdil pro potřeby pily a trochu dělal formanku lidem. Pro svou potřebu měl osobní auto Aero 30, se kterým ale moc nejezdil, nebylo času na zábavu.

Takto přežil hospodářskou krizi a celkem poklidně dožil roku 1938. V sousedství stavení F. Vafka si postavil brašnář Štěpán Vybíral továrnu koženého zboží a až do roku 1938 spolu vycházeli dobře. V roce 1938 Vybíral zkrachoval a musel se z továrny vystěhovat a banka hleděla továrnu prodat. Vybíral zkrachoval, protože žil nad poměry, zkrátka hrál si na továrníka.

Protože Vybíralovo stavení bylo na prodej, a asi nebylo drahé, František Vafek si vypůjčil a stavení koupil. Tím na sebe poštval Štěpána Vybírala, který se 15. března 1939 stal Němcem, ačkoliv předtím, za republiky, byl Čechem a dokonce členem Sokola. Snad tomu napomohlo, že jeho žena byla Vídeňačka. Vybíral zahájil rychlé akce, aby mu byl majetek vrácen, což se mu po nějaké době povedlo. Vafek musel budovu předat, ale peníze, které za ni zaplatil, už nazpět nedostal. Vybíral potom zahájil výrobu aktovek, peněženek, a podobného zboží a snažil se Vafkovi nějak znepříjemnit život.

V té době se pravděpodobně dal dohromady s Břínkem, kterému se zase nelíbil Cyril Vafek. Cyrilova Žena byla Židovka a Břínek neustále popichoval, že nenosí žlutou hvězdu a další a další prohřešky proti řádu. Břínek sám ale nebyl tak zlý jako jeho žena, která byla Němka.

První případ, kdy se o Vafkovu rodinu začala zajímat gestapo, byl asi začátkem roku 1941. Tehdy si Vybíral stěžoval, že mu Vafkova auta překážejí a že dělníci na pile, která stála naproti, tahají řezivo přes silnici a překážejí dopravě a že tu není požární bezpečnost, a měl další připomínky.

K Františku Vafkovi přišli dva gestapáci a tuto věc vyšetřovali a mezi jiným se ptali i na Vybírala, dokonce se ptali, jestli byl členem Sokola. Na tuto otázku Vafkovi odpověděli, že nevědí, vzali na vědomí stížnost ohledně dopravní kázně a gestapáci odešli.

Jenomže Břízek a Vybíral nelenili. V květnu 1942 upozornila sekretářka Cyrila Vafka, paní Helena, (její příjmení se nepodařilo zjistit), že po něm jde gestapo. Cyril tedy odvezl svoje dvě děti – syna a dceru – k batrovi do Vémyslic a sám se ukryl ve vesnici Kuroslepy, okres Náměšť nad Oslavou, u strojníka Václava Oulehly. Tam pobyl asi čtyři týdny, ale mezitím byla zatčena Cyrilova žena Jana Vafková a uvězněna. 4. června po atentátu na Heydricha události dostaly rychlý spád. Cyril Vafek se pro jistotu z Kuroslep přesunul do Dukovan (tam, co je dnes atomová elektrárna) a ukryl se u sestry své švagrové paní Foretnikové. Pan Fortník byl správcem pily, paní pracovala na poště. Nejprve se skrýval přímo v jejich bytě, ale později se už ukrýval v lese v povodí Jihlavky. Ale tam ho vyčenichalo gestapo. Tak jednoho dne přijelo gestapo do Vémyslic, sebralo Františka Vafka, zajeli s ním do Dukovan, tam zatkli Cyrila, rodinu Fortníkovu, stavitele Oulehlu i jeho bratra, který byl četníkem v.v. a sebrali i strojníka Václava Oulehlu, u kterého se Cyril skrýval, než odešel do Dukovan.

František Vafek se ještě vrátil, ale za týden přijelo gestapo znovu do Vémyslic a odvedlo Františka Vafku a dědu Cyrila Vafka a poručili, aby se bábinka dostavila na gestapo sama. Asi za tři dny se opravdu bábinka v doprovodu svého zetě hlásila na gestapu. Zeť se vrátil, bábinka tam zůstala.

I července 1942 byli všichni popraveni, prý v rámci stanného práva. Byli to z Rajhradu Cyril a Jana Vafkovi, sekretářka Helena z Vémyslic, děda a bábinka Vafkovi a syn František, z Dukovan manželé Fortníkovi a manželé Oulehlovi a rovněž manželé Oulehlovi z Kuroslep. Pokud se podařilo zjistit – tedy čtrnáct lidí.

Břínkovi padla do rukou továrna v Rajhradu (později po znárodnění se to jmenovalo MITOP) a majetek Františka Vafka byl beze zbytku zabaven – samozřejmě bez náhrady, Tři nákladní auta zmizela neznámo kam, osobní auto dostal Vybíral, pilu demontovalo protektorátní vládní vojsko a snad byla odeslána na Ukrajinu. Druhý katr, který byl ještě složený ve stodole, zmizel neznámo kam, rovněž dobytek a zemědělské nářadí (děda trochu sedlačil) zmizely bez náhrady.

Do prosince ještě paní Vafková (žena Františka Vafky) se svými dvěma syny a s dětmi Cyrilovými bydlela ve svém domě, ale potom musela dům uvolnit pro Besarábce Johanna Kluziga a sama se s dětmi odstěhovala do nouzového bytu v Dolní hospodě, kterou měl pronajatou bratr paní Vafkové, Antonín Kopeček, řezník a nájemce hospody. Od úřadů nedostala nic, hmotně celou rodinu podporoval pan Kopeček. Zde přečkala rodina válku.

V roce 1945, když Kluzig s rodinou v panice utekl, vrátila se paní Vafková s dětmi do svého domu. Ačkoliv rodina jen Františka Vafka přišla o majetek v hodnotě 770 tisíc Kč předválečné měny, bylo jim po válce převedeno na vázaný vklad od státu odškodnění 30 tisíc Kč. Z tohoto dostával starší syn Lubomír 1 tisíc Kč měsíčně jako stipendium. Jinak dostávala paní Vafková 400 Kč podpory a na oba syny 200 Kč. Z rozkradeného majetku se nevrátil ani hřebík.

A co oba „poturčenci“ Břízek a Vybíral? Nepodařilo se zjistit, co se stalo s Břízkem, zato se velmi dobře ví, co se stalo s Vybíralem.

Vybíralova rodina byla po válce zatčena celá. Jeho žena a neteř Trůda byly zavřeny v Krumlově, Vybíral byl internován spolu s válečnými zajatci v budově tehdejší koželužny v Moravském Krumlově. Pokud nebyl u výslechu, pracoval spolu se zajatci na odstraňování trosek (Krumlov byl koncem války ze 75% zničen).

Při výslechu vyšlo najevo, že Vybíral spolu s Břízkem ve snaze získat majetek udali rodinu Vafkovu, Oulehlovu i Fortníkovu. Vybíral se přiznal pod tíhou důkazů a svědectví. Jenže Vybíral nebyl hloupý. Už před válkou viděl, že není jisté, kdo válku vyhraje. Proto spolu se svým bratrem vymyslili dokonalý plán. Vybíral, který bydlel v Pavlicích u Znojma a snad měl obchod se dřevem a možná zbytkový statek, zůstane Čechem a Vybíral z Vémyslic se stane zuřivým Němcem. Ať už to vyhraje kterákoliv strana, jsou oba zachráněni. Zakrátko přišel do Krumlova příkaz, aby zadrženého Vybírala z Vémyslic eskortovali do krajské věznice do Znojma. Tehdy ještě nebyla zorganizována ani armáda, ani SNB a pořádkovou službu dělali partyzáni. Tedy dva partyzáni nasadili bodák na pušku, vzali objemný balík protokolů (30x21x35 cm strojopisu), vzali Vybírala a šli do Znojma. Ve věznici proti podpisu odevzdali jak protokoly, tak i Vybírala a vrátili se nazpět.

Vybíral věznicí jen prošel, nespal tam ani jednu noc a byl odeslán na práci ke svému bratrovi do Pavlic. Tam se vykoupal, převlékl, navečeřel a zmizel v Rakousku. Neměl to daleko, pouhých 20 km. No a protokoly se ztratily. Vybíralova žena s neteří Trůdou potom odešly do Rakouska také, vždyť Vybíralová byla Vídeňačka. Takže Vybíral unikl nepotrestán, ačkoliv spoluzavinil smrt čtrnácti lidí.

Domnívám se, že neškodí, že jsem si na tomto místě vzpomenul na to, co nám tady němečtí okupanti natropili. Jsou to škody, které se napravit nedají ani penězi, ani omluvami. Ty mrtvé už nikdo nevzbudí. To ovšem nevadí panu Neubauerovi, aby si nekladl požadavky, které se velmi podobají požadavkům Sudeťáků před válkou. Tento pán halasně křičí, jak bylo Němcům ubližováno, vypočítává škody, které jim vznikly, ale ani stínem nenaznačí, že by si byl vědom, že Němci a nacisté napáchali daleko více utrpení, zločinů a škod. Proto jsem přesvědčen, že je dobré jim připomenout, že se provinili daleko více a navíc začali.

Napsáno zčásti podle vyprávění paní Růženy Vafkové, zčásti podle mých pozorování,neboť Vafkovi byli naši sousedé, pokud jsme bydleli ve Vémyslicích.

Vladimír Valeš, tehdy Vémyslice

Naďa Budíková – Vlčková

Ve Znojmě jsme žili od roku 1923. Táta jako výtvarník, tam byl pozván starostou dr. Marešem. Později s jeho podporou zde založil česko – německý Spolek výtvarníků jihozápadní Moravy, jehož členem byl i A. Mucha. Ve Znojmě jsme si brzy zvykli. Život tam byl společenský – říkalo se „předměstí Vídně.“

Pokud si vzpomínám, nedělaly se rozdíly mezi národností německou a českou. Ve společnosti se mluvilo většinou, jak kdo uměl, ale všichni si rozuměli. Vínko rozvazuje jazyk a otvírá srdce. To platilo o všech lidech, s nimiž jsme se stýkali. Typickým příkladem byl Oskar Pafka (malovaný dům), který mluvil vždy směsicí německo – českou, ale všichni mu rozuměli. Naopak – ty zkomoleniny byly zdrojem veselí na obou stranách.

To vše platilo až do doby, kdy nás ráno začal budit dusot okovaných bot a doprovodem bubínků. Z rádia se začal ozývat křik (hysterický), který burácel i v týdenících v kinech, v nichž se objevoval les zdvižených rukou, který z tisícihlavého davu skandoval: „Sieg Heil.“ Jako dítěti mi z toho šel mráz po zádech. Tušili jsme, že se připravuje něco nedobrého, zvlášť po obsazení Rakouska a zavraždění Dolfusse.

A potom to šlo ráz na ráz. Požadavky Německa, z počátku ještě naše naděje v Malou dohodu i opevnění, na které jsme spoléhali. A potom zrada, beznaděj, zoufalství a nakonec Mnichov a vztek. Na všechny a na vše – nejvíce na Němce! Ústup z pohraničí a tím vyřazení našeho opevnění.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 227. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2007

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz