PhDr. Václav Šůstek, CSc.
Stejně jako jinde i tu se ve druhé polovině 17. století výrazně zhoršilo hospodářské a sociální postavení lidu. Obyvatelstvo panství se čtyřikrát pokusilo stěžovat si u církevní vrchnosti, ale vždy bez úspěchu.
Neúnosná situace vedla 26. června 1675 k poslednímu zoufalému kroku. Všichni hospodáři z třiceti vesnic hukvaldského panství odešli ze svých usedlostí a shromáždili se u vsi Kopřivnice. Ze svého shromáždění vyslali deputaci k biskupovi s písemnou stížností. Krajský hejtman se 30. června osobně odebral na shromáždění hukvaldských nevolníků. Mluvčí nespokojených poddaných informovali hejtmana, že se shromáždili, aby se pokusili přimět vrchnost ke zlepšení své situace. Vyslali své zástupce k biskupovi a čekají na odpověď. Zdůrazňovali, že jejich akce není namířena proti církevní vrchnosti, nýbrž proti hrubým a bezohledným úředníkům. Radu hejtmana, aby se rozešli do svých domovů, neuposlechli.
Deputace nevolníků odevzdala biskupovi rozsáhlý stížnostní spis. Byla to úpěnlivá a pokorná prosba za zmírnění těžkých robot. Poukázali na skutečnost, že již čtyřicet rodin nemohlo vydržet nadměrné robotní povinnosti a zběhlo z panství. Nevolníci byli donucováni k práci násilím a bitím. Na robotu byli hnáni i zestárlí hospodáři a jejich ženy, což dříve nikdy nebylo zvykem. Když se nevolníkům nepodařilo splnit uložené úkoly, za trest jim úředníci zabavovali zdroj jejich obživy – domácí dobytek. Nevolníci také poukazovali na nebezpečnost práce ve vrchnostenských lesích, kde v poslední době přišlo o život šest nevolníků z hukvaldského panství.
Olomoucký biskup přijal všechny prosby a stížnosti s velkým rozhořčením a zlobou. V odpovědi z 3. července ostře odmítl postup svých nevolníků a soudil, že “jest nutno co nejdříve několik setnin saské jízdy, aby tyto lidi zkrotila a zajala vůdce povstání”. (Československá vlastivěda II., s. 520.).
V dané situaci monarchie nemohli ani krajský hejtman, ani zemský úřad moravský a ani císař souhlasit s použitím násilných prostředků proti revoltujícím. Zemský hejtman dokonce navrhoval císaři, aby napomenul biskupa, aby ulehčil poddaným v jejich robotách.
Olomoucký biskup však s užitím “mírných” opatření nesouhlasil a neustále naléhal na krajského hejtmana, aby na hukvaldské panství vyslal vojsko. Zatím však musel poslat své úředníky, aby přemluvili shromážděné nevolníky k rozchodu. Teprve 8. července přemluvil krajský hejtman zástupce lidu, aby se nevolnický tábor rozešel, že mluvčí tábora se dostaví na hukvaldský zámek, kde vyslechne návrhy na narovnání. Hejtman všem zaručil, že nebudou potrestáni, že se jich znovu zastane, kdyby je vrchnost v budoucnu opět nadmíru přetěžovala. Biskup pak musel přistoupit na podmínky narovnání sjednané krajským hejtmanem. Tak skončila první etapa boje hukvaldského lidu za zlepšení životních podmínek.
Klid na panství dlouho netrval. Již 16. července se znovu pozvedli nevolníci proti vrchnostenskému hejtmanu na Hukvaldech, když požadoval celotýdenní robotu. Hukvaldský hejtman spolu se svými úředníky a s devadesáti ozbrojenými muži násilím rozehnal nevolnické zástupy a dal zatknout a uvěznit přes třicet nevolníků. Při rozhánění a pronásledování byli někteří nevolníci smrtelně zraněni. Jednoho z nich zranil sám hukvaldský hejtman.
Násilné jednání panského úředníka kritizoval krajský hejtman. Ve zprávě císaři vyslovuje podiv, že “poddaní byli po tomto na nich spáchaném násilí ještě tak pokojní a ke svým příbytkům se navrátili”. Krajský hejtman dostal příkaz, aby proti hukvaldskému hejtmanu přísně zakročil. Ten však, opíraje se o záštitu biskupa, se na první výzvu nedostavil. Teprve na druhé předvolání, učiněné jménem císaře Leopolda, přišel s ostatními úředníky ke krajskému hejtmanu. S nimi byli pozváni purkmistr, rychtář a konšelé z celého panství. Krajský hejtman nejdříve pokáral zástupce poddaného lidu, kteří mu museli slíbit poslušnost. Hejtman se jim zaručil, že uvěznění nevolníci budou propuštěni. S vrchnostenskými úředníky jednal pochopitelně bez přítomnosti poddaných. Přísně jim nařídil, aby s nevolníky zacházeli mírněji.
Jak málo to všechno pomohlo, ukazují zprávy o poměrech lidu na hukvaldském panství v 18. století. Vysoké peněžité platy, naturální dávky a těžké roboty sužovaly poddané nepřetržitě. Vrchnostenští úředníci se nestali mírnějšími a laskavějšími, věděli dobře, že čím tvrději budou s nevolníky zacházet, tím více přízně se jim dostane od panstva. Násilnický režim na hukvaldském panství se mohl rozvinout jen s vědomím pana biskupa. O tom nás přesvědčuje nepřátelský, násilnický a pomstychtivý tón a obsah listů, v nichž biskup osobně zaujímal stanovisko k lidovému vření na svém panství. Jak málo lidskosti bylo v srdci pána, katolického kněze, v jeho reakci na oprávněné a spravedlivé stížnosti nevolníků. Znal jen jediný lék. Ne křesťanskou lásku a pomoc bližnímu, ale násilí, olovo z pušek vojenské jízdy.
Neutuchající boj nevolníků proti vrchnosti na přelomu 17. a 18. století donutil císařskou vládu, aby se znovu zabývala celkovými poměry venkovského lidu v Čechách a na Moravě. Výsledkem zásahu císaře Karla VI. do poměrů nevolníků byl nový robotní patent z roku 1717. V úvodu vláda přiznávala, že pro nedodržování robotního patentu z roku 1680 se opět vyskytly nové “různice” mezi poddanými a vrchností. Proto znovu potvrdila platnost robotního patentu z r. 1680 a zároveň jej novým patentem doplnila. Opakoval v podstatě ustanovení prvního robotního patentu, k němuž připojil další doplňky. Tak např. dokument upřesňoval délku robotního dne a nařizoval, aby “oni poddaní k práci a robotám vrchností svých časně, tj. hned po vyjití slunce se dostavili, práci svou slušně a dle potřeby vrchnostenského hospodářství mimo dvouch k potravě a odpočinutí potřebných hodin konali, a od ní dřívěji ne, než až v náležitý čas, tj. při západu slunce neodcházeli”. (Československá vlastivěda II., s. 523.)
Robotní patent z roku 1717 je jen dokladem, že se situace venkovského lidu od roku 1680 nezlepšila. Vydání patentu je dalším manévrem vlády feudálů k oklamání nespokojených poddaných. Vrchnosti přijaly nový patent s klidem. Věděly, že jim neváže ruce a dovoluje, aby fakticky zacházely s nevolníky, jak se jim zlíbí.
Po vydání patentu vznikala další a četná místní povstání venkovského lidu. Vření poddaných, přecházející v otevřený odboj proti vrchnostem, působilo nemalé starosti i vídeňské vládě. Příčiny zájmu o poddané spočívaly především v tom, že nevolní rolníci byli hlavními poplatníky daní, z nichž se vydržovala císařská armáda a platily vojenské a válečné výdaje. Vláda se tak dělila s vrchnostmi o výsledky práce nevolníků a nemohla - ve vlastním zájmu - dovolit, aby si vrchnosti uzurpovaly takové díly z poddanské práce a poplatků, že by se na vládu dostalo méně, než potřebovala. Proto musela dbát, aby míra vrchnostenského útlaku nepřekročila určité meze a aby nevolný lid byl schopen odvést předepsané daně. V tom spočívaly hlavní příčiny zájmu vlády o poměry nevolníků. Proto také i další robotní patent Karla VI. z roku 1738 nepřinesl pro české země nic nového a rozváděl jen některá ustanovení patentů z let 1680 a 1717, na něž se přímo odvolával. První články patentu jsou namířeny proti “spolčení, srocení, puntování a pozdvižení obcí a lidu selského”, které se přísně zakazovalo,” i kdyby stížnosti lidu byly spravedlivé”. Poddaní byli při svých stížnostech proti vrchnosti odkázáni na předepsaný instituční postup. Teprve kdyby nedosáhli ochrany u nižších a vyšších úřadů, směli se obrátit se svými stížnostmi přímo k císaři. Patent znovu připomínal, že veškerá privilegia venkovského lidu byla “zcela zrušena a v nic obrácena a kasírována”. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 164.) Jádrem patentu byly články o robotách. Stylizace “robotních” článků patentu byla taková, že ve skutečnosti vrchnostem umožňovala, aby požadovaly na nevolnících robotu naprosto libovolně. Tak na příklad délka robotního dne pro robotního pracujícího s potahem byla pro dlouhé jarní a letní dny stanovena na “deset hodin každého dne”. Zároveň se k tomu dodávalo, že “těch obyčejných deset hodin nemůže se tak ostře bráti”. Pro robotu ruční byl předpis ještě neurčitější. “Mohouce ale při rukovní práci robotíř něco dýl než hovado vytrvati.” (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 165.)
Novinkou patentu bylo doporučení vrchnostem, aby nevyměřovaly robotu nevolníkům časově, ale úkolově. Robotnická práce byla nevolníky vykonávána s nechutí, špatně a zdlouhavě a vláda chtěla tímto opatřením zvýšit její produktivitu.
Nový robotní patent, stejně jako předchozí, nemohl přinést valný prospěch nevolnému lidu. Jeho vyhlášení bylo přijato s projevy nespokojenosti a na některých panstvích dokonce vedlo k otevřenému boji proti vrchnosti.
Vrchol doby temna
Za vlády Karla VI. (1711 – 1740) se protireformační útlak dále zvýšil. Příčiny spočívaly jednak v objektivních podmínkách, ale také v osobních názorech a charakteru císaře. Habsburská vláda se snažila o pevnější spojení všech habsburských zemí v jednotu, v níž by postupně zanikly specifické a autonomní rysy jednotlivých zemí. Katolická ideologie byla zvláště vhodným nástrojem při uskutečňování těchto centralizačních snah. Proto nesouhlas s katolicismem, nebo dokonce přímý odboj proti němu, nebyl podle názoru vlády jenom duchovním hříchem, nýbrž to byl i politický zločin velezrady. Rozmach aktivity “kacířů” v našich zemích vyvolával obavy vládnoucích míst a podněcoval k zesílení protireformačních opatření. Na důsledném dodržování této nábožensko-politické linie měl přímý zájem císař, nesnášenlivý a bigotní odchovanec španělských jezuitů.
Bezprostřední státní zájem v tomto směru vedl k tomu, že vláda stále výrazněji podřizovala katolickou církev svému dozoru a moci. Aparát katolické církve se tak nepřímo stával součástí vládního a donucovacího systému a plnil podle úředních příkazů jeho funkce. Zostření protireformačního kurzu bylo zahájeno koncem roku 1717 vydáním patentu přikazujícího neúprosně pronásledovat všechny nekatolíky a jejich pomahače. Patent zvláště ostře vystoupil proti podloudnému dopravování nekatolických knih z ciziny do Čech a proti zahraničním emisarům, přicházejícím tajně do země. Katoličtí misionáři měli pátrat po skrytých kacířských knihách, zabavovat je a ničit. Trestání dopadených “kacířů” přešlo plně do rukou světských soudů. Byl to logický důsledek oficiálního názoru, že nekatolictví je protistátním zločinem.
Perzekuce nekatolíků dosáhla vrcholu v zákonech vydávaných v tomto období. Patenty vyhlašovaly přísné a kruté tresty proti všem, kteří se nechtěli smířit s monopolem katolické církve na ovládnutí myslí a srdcí lidí. Nepolepšitelní “kacíři” měli být potrestáni smrtí, lehčí provinění vězením, tělesnými tresty nebo vypovězením ze země. Zato udavačům se mělo dostat odměny.
Dvacátá léta 18. století přinesla nesmírné utrpení četným nekatolickým rodinám, zvláště ve východních Čechách a na severní Moravě, kde se nekatolické tradice udržely nejdéle. Stovky českých nekatolických knih, násilně odňatých jezuity jejich majitelům, shořely na hranicích za doprovodu stupidních písniček. Protireformační řádění katolicko-habsburské reakce způsobilo nesmírné a nenahraditelné ztráty české národní kultuře a ztížilo podmínky buditelské práce první generace našich obrozenců.
Protireformační komise zakročovaly proti “kacířům” přísně. Soudní úřady vynášely jeden trest za druhým nad usvědčenými nekatolickými “zločinci”. K trestu smrti však odsuzovaly “kacíře” jen výjimečně. Vrchnosti neměly zájem, aby popravami nekatolíků vylidňovaly svá panství. Již samotná vzrůstající emigrace nekatolických poddaných je citelně připravovala jak o pracovní síly, tak zejména o zisk, jejž z nich měly.
S protireformačním terorem postupovalo i “kladné” náboženské působení katolické církve. V této době vzniklo mnoho nových staveb chrámových a klášterních. Barokní kostely a kláštery, budované z prostředků získaných z potu a dřiny obyvatelstva, byly vnějším dokladem postupu protireformace. Přímo triumfem protireformačního katolictví v našich zemích se stalo svatořečení Jana Nepomuckého. Katolická hierarchie v Čechách vynaložila veliké úsilí, aby se podařilo dostat do skoro již nepřehledného zástupu katolických svatých domácího reprezentanta. Historikové pověření přípravou životopisných podkladů kandidáta pro nejčestnější katolickou hodnost, jíž se může v katolictví dosáhnout, popletli materiál tak dokonale, že zkompilovali životopis osobnosti, jež nikdy nežila. To však nemohlo být vážnou překážkou pro úspěšné ukončení kanonizačního procesu, zvláště když byly k dispozici dostatečné částky peněz na vedení “procesu” v Římě a dokázání předepsaného počtu “zázraků”. A tak již v roce 1721 dosáhl Jan Nepomucký hodnosti blahoslaveného a v roce 1729 byl v Římě slavnostně prohlášen za svatého.
Kult Jana Nepomuckého se stal nejvýraznějším specifickým rysem protireformačního úsilí u nás. Nebylo náhodou, že palmu světectví obdržel domnělý mučedník za zachování zpovědního tajemství. Instituce individuální “ušní” zpovědi byla jednou z nejcennějších mocenských zbraní katolické církve, jíž ovládala všechny vrstvy a třídy tehdejší společnosti. Kult Jana Nepomuckého měl také pomoci vytlačit stále živou tradici ctění českého mučedníka Jana Husa.
V období neustálého zhoršování hospodářského a sociálního postavení pracujícího lidu, násobeného duchovním útlakem, objevovali se jak jednotlivci, tak celé skupiny poddaných, kteří se dokázali vzepřít tomuto násilí. Přes rozhánění, zavírání, věznění a krvavé potlačování hnutí odporu neustále vzrůstalo. I když v dané době nemohlo skončit jinak než nezdarem, nebyly tyto zápasy zbytečné. Seřazovaly se jako jednotlivé články dlouhého řetězu bojů lidu, jež pomalu, ale neúprosně napomáhaly rozkladu nevolnického systému i rozmetání temného duchovního příkrovu, který se nad našimi zeměmi rozestřel po Bílé hoře.
Rozklad nevolnického řádu
Vedení válek habsburským státem po nastoupení Marie Terezie na trůn kladlo obrovské finanční nároky. Jedním z hlavních zdrojů byly daně nevolného lidu. Zájem státní pokladny, aby včas a v plné výši dostala předepsané daně, vedl k řadě opatření. Jedním z nich bylo zřízení zvláštní komise, která se měla na místě přesvědčovat o příčinách ohrožujících státní pokladnu. Komise ve své zprávě uvádí, že hlavní příčinou, proč nevolníci nemohou řádně platit daně, je tíha vrchnostenského útlaku, zabírání rustikální půdy (půdy, na níž hospodařili poddaní) vrchnostmi, nadměrné roboty a bezohledné vymáhání dávek a platů. Sedmiletá válka – poslední celoevropský konflikt před Francouzskou revolucí – svými ničivými účinky dále podstatně zhoršovala situaci venkovského lidu bezohledným řáděním prušáckých armád v našich zemích. Absolutistická vláda se tomu snažila čelit novými opatřeními ve prospěch nevolníků. Šlo jí o to, aby upevnila otřásající se feudální režim, zmírnila rozpory mezi nevolníky a feudály a zeslabila intenzitu třídních bojů. Počátkem sedmdesátých let byla naše země postižena i neúrodou. Značná část obyvatelstva, zejména venkovské chudiny, se ocitla na pokraji smrti hladem. Válečné útrapy, hlad a podvýživa přinesly s sebou epidemické nemoci, které po tisících kosily nešťastný lid. Zprávy uvádějí, že hladem a nemocí zemřelo u nás na čtvrt milionu lidí. (Československá vlastivěda II., s. 571.) Důsledky těchto zhoubných let byly pro situaci venkovského lidu strašlivé. Nesmírná drahota všech potravin přivodila zadlužení chudého lidu a zbavila jej posledního dobytka a inventáře. Vrchnosti, které se chtěly rychle vyhojit z ran zasazených i jejich hospodářství, ještě zvýšily útlak. Nezbytně docházelo k narůstání nespokojenosti a revolučního vření na venkově.
Od roku 1771 až do nevolnického povstání v roce 1775 narůstal protirobotní odpor poddaných na jednotlivých panstvích, který byl potlačován vojenskými asistencemi. S bojem venkovského lidu proti robotě a nevolnickému útlaku byl spojen i zvýšený odpor nekatolíků proti náboženské nesvobodě. Nekatolíci z Chrudimska a jiných krajů Čech se obrátili s prosbou k pruskému králi Bedřichovi v r. 1774, aby jim pomohl u císaře dosáhnout náboženských svobod.
Vláda Marie Terezie usilovala o úpravu nevolnických poměrů, zřídila komisi pro přípravu zamýšlené reformy a požadovala od vrchností předložení soupisů urbárních povinností (robot, dávek, platů) jejich poddaných. Narazila na odpor šlechty, která se obávala zkrácení svých “posvátných vlastnických práv”. Jednání vlády se šlechtou se neúměrně protahovalo a nevedlo k výsledkům. Hluboká krize, v níž se ocitl robotně-nevolnický systém v důsledku rozvoje počátečních kapitalistických vztahů a nepřetržitého boje lidových mas, musela vyústit v široký revoluční zápas. Povstání bylo předem organizováno a plánováno. Mělo vypuknout v květnu 1775 o svatojánské pouti, na níž se každého roku scházel v Praze venkovský lid z celých Čech. Střediskem hnutí za zmírnění robotních povinností byla obec Rtyně na náchodském panství. Kolem rychtáře Antonína Nývlta se vytvořilo tajné “selské guberno”, v němž byli zastoupeni čeští i němečtí rolníci. Spojovaly je shodné třídní zájmy a nerozdělily je ani jazykové rozlišnosti. Nevolní rolníci, rozjitření nepravdivými zprávami, že jim šlechta zatajuje “zlatý patent”, jímž prý císařovna již dávno zrušila robotu, povstali dříve, než bylo smluveno. Počátkem roku 1775 začalo vření a v březnu se daly houfy nevolníků několika proudy na pochod ku Praze. Cestou napadaly šlechtické zámky, rozbíjely mučidla a pranýře, vymáhaly na panských úřednících zrušení robot a nevolnictví.
Nedokonalá organizace, chatrná výzbroj a nejednotné vedení však způsobily, že povstání bylo poraženo. Část povstalců byla přemožena císařským vojskem u Chlumce nad Cidlinou. Některé skupiny se dostaly až před Prahu a tam byly vojskem rozehnány. Sedm rebelů bylo odsouzeno k smrti oběšením, mnoho dalších k vězením nebo k nuceným pracím.
Povstáním roku 1775 vyvrcholil boj nevolnických mas proti feudálnímu útisku a vykořisťování. I po rozdrcení odboje docházelo o žních 1775 na mnoha panstvích v Čechách a na Moravě znovu k hromadnému odporu proti robotním povinnostem; byl vydán nový robotní patent.
Nejdůležitějším článkem obsáhlého patentu bylo ustanovení o normování povinností nevolníků vůči vrchnostem. Základem pro vyměření robotních povinností byla výše poddanské kontribuce z r. 1773. Podle toho, kolik platil nevolník daní, byl zařazen do určité robotní třídy. Třída nevolníků se dělila na pěší robotíře a na “robotíře potažní”. Hranici mezi těmito dvěma skupinami vymezovala kontribuce 9 zlatých 30 krejcarů ročně. Pěší robotíři pak byli rozděleni do sedmi tříd, z nichž nejnižší skupina pěších robotníků měla stanovenu robotní povinnost na tři dny v týdnu. Nevolníci, kteří robotovali s potahem, byli rozděleni podle výše odváděné kontribuce do čtyř skupin. V nejnižší skupině byla předepsána třídenní robota s jedním potažním zvířetem, v nejvyšší skupině pak tři dny roboty se čtyřmi tažnými zvířaty a k tomu navíc pěší robota konaná jednou osobou po tři dny v týdnu. (Československá vlastivěda II., s. 577-578.) Všechny tyto výměry robot byly myšleny jako maximální. Proto bylo umožněno nevolníkům, jejichž dosavadní robotní povinnosti byly výhodnější, než stanovil robotní patent, zůstat při starém systému. Vyhlašování robotního patentu se uskutečňovalo slavnostním způsobem za účasti okázalé vojenské asistence. Venkovskému lidu mělo tak být připomenuto, že vrchnost má k disposici císařské vojsko, které potlačí každý pokus o odpor. Tereziánský robotní patent přinesl nevolníkům hluboké zklamání; plně respektoval zájmy feudálů a zajišťoval jim stálé a nerušené vymáhání feudální renty ve velkém rozsahu. Nevolnické povstání také přispělo k urychlenému provádění relativně pokrokové reformy, tzv. raabizace, podle navrhovatele Františka Antonína Raaba. Reforma rušila velkostatkářské hospodaření na panstvích a dominikální (panskou) půdu parcelovala mezi drobné rolníky. Tito pak místo feudální renty v úkonech (roboty) odváděli své vrchnosti rentu v penězích nebo naturáliích. S odbouráním nejprimitivnější formy feudální renty a její přeměnou v peněžité platy se oslabovala nadvláda feudálů nad drobnými rolníky a uvolňovala se pouta osobní nevolnické závislosti venkovského lidu. Raabizace však mohla být provedena jen na panstvích, kde vrchností byl přímo nebo nepřímo panovník (statky komorní, klášterní, městské…). Donutit soukromé vrchnosti, aby převzaly tuto reformu, se vláda neodvážila.
Tereziánský robotní patent ani Raabova reforma nemohly vyřešit krizi, ve které se v polovině 18. století ocitl nevolnický systém. Další rozvoj manufakturní výroby, podporovaný monarchií, byl brzděn okovy nevolnictví, vynucoval si všestranné likvidování nevolnických vztahů. Teprve v roce 1780 za vlády Josefa II. zmizela poslední zábrana pro provedení radikálních reforem, které si vynutil celý dosavadní vývoj v našich zemích.
V listopadu 1781 byl vydán očekávaný patent o zrušení nevolnictví, který znamenal rozhodující krok pro další rozvoj společnosti v našich zemích. Patent zbavil nevolníky otrocké závislosti k vrchnostem v hranicích jejich panství. Tím byla vyřešena jedna z životních otázek dalšího rozvoje manufakturní výroby a tovární velkovýroby. Ty potřebují trh práce, na kterém “svobodný”, zbavený výrobních prostředků, musí prodávat svou pracovní sílu, aby zabezpečil svoji existenci. Naléhavé zájmy hospodářského rozvoje podmiňovaly nutnost zrušení nevolnictví.
Patent má šest stručných paragrafů. První ustanovuje, že každý poddaný má právo “jedině na předběžné ohlášení a neodplatné (tj. zdarma) k obdržení mající ceduli v stav manželský vstoupit”. Druhý paragraf tvoří jádro patentu: “Jednomu každýmu poddanýmu na vůli se nechává, že on … i také z panství se odstěhovati a někde jinde v zemi se usaditi anebo službu hledati může…” Třetí článek povoloval, že poddaní se mohou učit řemeslům a “kumštům” podle své vůle a bez jakýchkoliv svolení vrchnosti a “k svému vyživení potřebný vejdělek tu, kde by ho najíti mohli, hledali”. Čtvrtý odstavec se týká zákazu tzv. dvorských služeb, kterými byly dříve povinny děti poddaných. Pátý se týká poddanských sirotků, pro které i nadále zůstala vrchnost poručníkem a od kterých mohla z tohoto titulu požadovat tři léta povinné služby na svém panství.
Závěrečný článek zdůrazňoval, že zrušením nevolnictví nepřestaly roboty a povinné platy, odváděné poddanými vrchnostem, a že nepřestalo ani poslušenství poddaného lidu jeho pánům. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 186-187.)
Zrušení nevolnictví vytvořilo podmínky pro pozdější dalekosáhlé formování společenských tříd a bylo předpokladem pro další společenský rozvoj.
Zrušení jezuitského řádu
Těžkou ranou pro obhájce a udržovatele protireformačního násilí v rakouské monarchii bylo zrušení jezuitského řádu, který se u nás “proslavil” jako nejzuřivější představitel protireformačního temna. V období krize feudálního společenského řádu v Evropě přistoupila římská církev ke zrušení tohoto nesnášenlivého řádu, který vyvolával nenávist jak u lidových mas, tak u značné části vládnoucích tříd. Papež Klement XIV. oznámil 21. července 1773 celému světu, že ruší řád Ignáce z Loyoly, aby byl obnoven pokoj a mír v křesťanstvu. V září byla papežská bula publikována v Praze. Jezuité museli vyklidit své koleje, stát zabral všechny jezuitské statky a budovy. Majetek jezuitů se odhadoval na víc než 8 milionů zlatých. Zrušení jezuitského řádu a zlomení jeho moci bylo významnou událostí, neznamenalo však konec náboženského pronásledování nekatolického lidu. Protireformační zákony zůstávaly i nadále platné a katoličtí misionáři slídili po nekatolických knihách a odhalení “kacíři” byli přísně trestáni.
Na Valašsku jezuitští misionáři, kteří zde desetiletí “pracovali”, dosáhli jenom toho, že Valaši se navenek tvářili a chovali jako poslušné ovečky katolického stáda, tajně se však drželi nekatolické víry. Dva misionáři, bývalí jezuité, připravili lstivý plán, jak se dopátrat pravdy o skutečném smýšlení lidu. Vyhlásili “anketu”, aby každý podal písemné přiznání o své víře, a podle výsledku pak vláda vydá toleranční patent (prohlášení o všeobecné náboženské svobodě). Během tří týdnů se desítky obcí přihlásily k evangelické víře. Nejméně 15 000 lidí smýšlelo nekatolicky. Ve Vídni zavládlo zděšení nad “moravskou revolucí”. Vídeňská vláda vyslala na Moravu zvláštní komisi, složenou ze světských a duchovních hodnostářů a doprovázenou silnou vojenskou asistencí. Mírným a taktickým způsobem byla značná část vzbouřeného lidu “přivedena” opět do katolické církve. S neústupnou menšinou bylo tvrdě naloženo a její odpor byl likvidován za pomoci vojska. Přes potlačení náboženského hnutí se ukázala neudržitelnost protireformačního systému. Hnutí tak přispělo k uskutečnění náboženské tolerance.
Vláda Josefa II. počátkem roku 1781 dovolila všem, kteří emigrovali z důvodu náboženské nesvobody, vrátit se zpět do vlasti. Vydala nařízení, které zakazovalo odnímat náboženské nekatolické knihy vlastníkům. Vyvrcholením těchto opatření bylo vydání tzv. tolerančního patentu v říjnu 1781. Vláda poskytla omezenou svobodu vyznavačům konfese augšpurské (luteránům), helvetské (kalvinistům) a nesjednoceným Řekům. Příslušníci protestantských církví mohli konat soukromě své náboženské obřady a pobožnosti. Katolické vyznání zůstalo i nadále jediným veřejným a státním náboženstvím. “Svoboda” protestantských církví byla však omezena. Protestanti si mohli stavět chrámy a modlitebny, pokud jich bylo v některém místě či okolí alespoň sto rodin; museli jim dát prostý vzhled měšťanského domu. I nadále museli odvádět katolickým farářům předepsané desátky a platby. Zápisy o narození dětí, o sňatcích a úmrtích protestantů byly zanášeny do matrik na katolických farách. Jen tyto matriky měly veřejný, státem uznávaný charakter. V ohledu právním a politickém se dostalo protestantům stejných práv jako katolíkům.
Přes všechna omezení tolerančního patentu znamenalo jeho přijetí pokrokový převrat v nábožensko-kulturních poměrech habsburské monarchie. Zrušení jezuitského řádu a vydání tolerančního patentu učinily důkladnou tečku za předchozím obdobím duchovního útlaku, vyvíjeného katolickou církví a habsburskou vládou v našich zemích od bělohorské porážky.
Germanizační úsilí vlády
Pobělohorský klerikální habsburský režim se stal nebezpečným utlačovatelem české národnosti. Nejvýrazněji se projevoval pokles po stránce jazykové. V důsledku celkového vývoje po porážce stavovského povstání se šlechta, majetnější vrstvy měšťanstva a inteligence odcizily české řeči a kultuře. Český jazyk zůstával mateřštinou řemeslníků a živnostníků ve městech, poddanského rolnictva na venkově, městské a venkovské chudiny a nečetné vrstvy drobné inteligence.
Zúžení českého národního organismu v tehdejší době na potlačovaný a vykořisťovaný lid mělo neblahé důsledky na vývoj českého spisovného jazyka. Český jazyk mizel z úředních kanceláří, přestal být konverzačním jazykem vyšších společenských vrstev, nebylo ho používáno jako nástroje v oblasti vyšší literatury a neuplatňoval se při vědecké práci. Všude tam nastoupila němčina. Náročnější literární tvorba psaná českým jazykem přestala existovat.
Pokřivení organického vývoje české literatury se opět odrazilo i v charakteru spisovné češtiny. Spisovná jazyková norma byla rozvrácena vnášením nespisovných prvků řeči hovorové a nářečních slov a tvarů. Neblaze zde působily snahy nahradit všechna cizí slova přejatá do českého slovníku “ryze českými novotvary”.Výsledkem působení nevzdělaných a nepoučitelných “gramatikářů”, kteří vydávali české mluvnice, byla skutečnost, že tehdejší úřední české projevy, patenty a nařízení byly pro rodilého Čecha leckdy skoro nesrozumitelné. Vážným nebezpečím pro další vývoj národa a jazyka se stala centralizační politika. Její cíle vyžadovaly i centralistické řešení otázky jazykové. Měl-li být vytvořen z českých a rakouských zemí jednotný stát, bylo třeba dosáhnout jednoty jazyka i v oblasti úřední, vojenské a školské. Za tehdejší situace v monarchii se nemohl jednotným úředním jazykem stát jiný jazyk než němčina. Úsilí o vševládné uplatnění německého jazyka ve státě až po postupné poněmčení všech neněmeckých, zejména slovanských, národností vyplývalo z hospodářského a politického programu vídeňské vlády. Pro český národ to znamenalo nesmírné nebezpečí.
Nejvýrazněji se germanizační činy habsburské vlády projevily ve školství. Tereziánská vláda přikročila k všestranným reformním opatřením jak v organizaci, tak v náplni škol všech stupňů. Zvýšené požadavky, které kladla na pracovníky řada nově se rozvíjejících oborů a potřeba nových kádrů ve státní a veřejné správě i v armádě, si vynutily nezbytné změny ve vyučovací a vychovatelské náplni škol i zavedení povinné školní docházky. To byly pokrokové rysy této reformy. Z hlediska národnostního však podstatná změna ve školství, která chtěla rozšířit vládu němčiny i do nejnižších škol, byla přímým ohrožením práv českého národa. Brzdila jeho hospodářský i kulturní vývoj. Germanizátoři si slibovali, že během několika málo generací německé školy potlačí všechny “provinciální idiomy” a přiblíží konec české národnosti. (Asi jako se to děje v Německu se zbytky Lužických Srbů.) Odhady o konci české národnosti nebraly však v úvahu význam a sílu statisíců českých lidí, kteří si přes všechen útlak a ponížení zachovali svou mateřštinu a lásku k rodné zemi. Český pracující lid, kterému utlačovatelský systém nedopřával vzdělání, rozvíjel vlastními silami svou lidovou kulturu a uchovával dědictví staré české literatury. Skvělé skvosty našich lidových písní, pohádek a pověstí pocházejí právě z této temné doby.
Lidové vrstvy, osvobozující se z nejtěžších pout útlaku, začínaly stále aktivněji vystupovat i proti národnostnímu utlačování. Vznikal a živelně se rozvíjel odpor proti poněmčování. Živelný tím, že národnostní utlačovatelé byli totožní s jeho nepřáteli třídními. Postupně vznikaly i skupinky české inteligence, spjaté s lidovými vrstvami, které se stavěly do čela obhajoby národnostních práv a zájmů českého národa.
Zprvu česká inteligence usilovala o získání podpory pro národní hnutí u šlechticů žijících v českých zemích. Feudálové usídlení v českých zemích se dívali s netajenou nelibostí na zásahy habsburské vlády do svých politických a hospodářských privilegií. Začali najednou zdůrazňovat svébytnost a samostatné postavení Českého království a jeho slavnou minulost. Prohlašovali se za Čechy, přestože jejich mateřštinou byla němčina. Všechny tyto projevy oživeného vlastenectví byly obalem, v němž jim šlo o to, aby zabrzdili oklešťování svých vykořisťovatelských možností, k němuž vedly reformní zásahy do nevolnických vztahů. Obhájci českého národa nebyli ještě s to prohlédnout reakční podstatu šlechtického vlastenectví. Pokoušeli se beznadějně přimět cizáckou šlechtu v českých zemích k zájmu o český jazyk a českou kulturu.
Počínající národní hnutí usilovalo především o obhájení českého jazyka proti nepřátelům a o jeho propagaci mezi vrstvami, které se odnárodnily nebo přecházely od češtiny k němčině. Současně se jazykovědci snažili usilovnou vědeckou prací poznávat a zkoumat zákony české řeči, aby ji bylo možno literární prací rozvíjet k větší dokonalosti a překonat tak následky, které způsobil více jak stoletý úpadek. Příkladem se stala proslulá latinská obrana jazyka českého od vlastenecky smýšlejícího jezuity Bohuslava Balbína. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 151-153.)
Veliký význam pro počínající národní hnutí měl rozvoj historiografie, zaměřené ke studiu českých dějin a dějin českého státu. V době útlaku a ponížení českého národa představovala historie a historická tradice ostrou zbraň namířenou proti nepříteli. Slavná minulost se stávala posilou a nadějí neslavné přítomnosti. Takový úkol nemohlo plnit dějepisectví, které se dalo do služeb utlačovatelů.
Hlavním smyslem historické a jezuitské historiografie v období temna bylo pomáhat při ideologickém ovládnutí našeho národa v duchu katolické církve. Učinit z lidu poslušné a nadšené katolíky i pokojné poddané, trpně poslouchající svou světskou i církevní vrchnost.
S obhajobou doby temna byla spjata vášnivá nenávist k husitům a bratrské minulosti českého národa. Nejslavnější pokroková doba českých dějin byla v tmářských jezuitských kronikách ostouzena a špiněna. Český lid měl jenom s odporem vzpomínat na “zločinné poblouznění” svých předků. O kritické vědecké metodě nebylo v tomto dějepisectví ani řeči. Proti této nekritické historické literatuře zahájili boj představitelé vznikajícího “dějezpytu”. Za jeho zakladatele je považován učený jezuita Gelasius Dobner. (Československá vlastivěda II., s. 590.) Na výsledky jejich práce navázaly další generace, v jejichž čele stál Josef Dobrovský, které v nových podmínkách směle a otevřeně vystupovaly s novými názory.
7 Počátky národního obrození
Reformy Josefa II.
Absolutistická vláda Josefa II. uskutečnila v letech 1780 - 1790 významné reformy, které způsobily přelom v hospodářských a společenských poměrech českých zemí. Patent o zrušení nevolnictví zmírnil osobní závislost venkovského lidu na feudálních vrchnostech a umožnil rozvíjet trh pracovních sil, nezbytný pro rozvoj kapitalistických manufaktur. Vesnická chudina si tuto reformu vyložila jako opatření, které jí propůjčuje úplnou svobodu. Vláda vydala roku 1782 nařízení, že čeleď musí vytrvat ve svém poměru až do vypršení smluvních lhůt. V témže roce vyšel čelední řád, který podřizoval čeleď pravomoci jejích pánů.
Po vydání tolerančního patentu neustala vláda ve svém úsilí o omezení hospodářských a politických pozic katolické církve. Politika absolutistického státu nedovolovala, aby na jeho území existoval autonomní útvar, který by nebyl podřízen vládnoucí státní moci. Vláda zamezila zasahování papeže do církevně organizačních záležitostí v monarchii. Mnišským řádům zakázala, aby se stýkaly s řádovými orgány a institucemi majícími sídlo mimo hranice státu. Zrušila mnišské řády, které se nezaměstnávaly společensky prospěšnou činností (ošetřování nemocných, vyučování mládeže atd.). Ze 2 163 klášterů zrušila 738. Jejich jmění bylo zabráno ve prospěch náboženského fondu. (Československá vlastivěda II., str. 17.) Upřesnila také činnost farní organizace a kněží z hlediska osvíceného absolutismu.
Josefínská vláda důsledně pokračovala ve školské reformě. Vedle změn ve vyučovací náplni školy a zavedení povinné školní docházky měla školská struktura výrazně třídní charakter. Jednotlivé typy škol byly záměrně určeny pro určité vrstvy a třídy obyvatelstva. V Čechách vláda zrušila 27 gymnázií, na Moravě zůstalo 7 gymnázií. Zavedením školného ztížila chudým žákům přístup na gymnázia.
Centralizační úsilí směřovalo k zavedení jednotného jazyka monarchie, kterým měla být němčina. To vedlo k prohloubení germanizačních snah, jejichž nástrojem se měla stát škola. Objektivní zákonitosti vývoje byly však silnější než utlačovatelské záměry habsburské monarchie.
Rakouská monarchie se skládala z konglomerátu zemí, které se navzájem lišily rozdílným historickým vývojem, úrovní hospodářského a kulturního života, mírou autonomie a státního práva. Přebudovat tento slepenec zemí a národností v jednotný stát, ovládaný absolutistickou centrální vládou z Vídně, vyžadovalo likvidovat stará ústavní zřízení v jednotlivých zemích. Český zemský sněm, který ztratil mnoho svých práv po Bílé hoře, byl odsouzen k úplné bezvýznamnosti. Nejvyšší úřady, kterým podléhaly české země, byly již dávno ve Vídni. Gubernium v Praze jako nejvyšší zemský úřad pro České království bylo plně závislé na vídeňských dvorních úřadech. V duchu germanizačních nařízení se ve všech úřadech stala úředním jazykem němčina. Německý jazyk pronikl i do kanceláří českých měst.
Vyvrcholením radikálních reforem Josefa II. byla reforma berní a urbariální (městského a obecního práva). Jejím cílem bylo zrušit robotu, ne však zadarmo a bez náhrady. Poddaní měli platit za nevykonanou robotní práci roční peněžitý úrok. Vláda také rozhodla, že sama stanoví výši dávek, které budou poddaní platit. Proto musela nejdříve zjistit, jaký výnos dávají poddanské usedlosti. Nová berní reforma měla skoncovat s dřívějším nepoměrem při placení daní vrchnostmi a poddanými. Všechna půda měla být zdaněna rovnoměrně bez ohledu, zda jde o půdu “privilegovanou” (dominikál), nebo o půdu “selskou” (rustikál).
V berním katastru byla sepsána všechna užitečná půda a vypočten hrubý výnos, jejž jednotlivé pozemky poskytovaly. Hrubý výnos pozemků sloužil jako podklad pro určení výše berní, které poddaní odváděli státu, a platů, jež museli odvádět vrchnosti. Každé poddanské rodině mělo zbýt nejméně 70% hrubého výnosu na výživu a provoz hospodářství i na obecní, školská a církevní vydání. Státní pozemková daň obnášela průměrně 13%, vrchnost směla požadovat od poddaných nejvýše 17% hrubého výnosu hospodářství poddaného.
Nová reforma vstoupila v platnost 1. listopadu 1789 s přechodnou lhůtou jednoho roku. Poddaní se nemohli dočkat její platnosti; měla je zbavit robotní práce, která ruinovala jejich hospodářství a hrubě porušovala jejich lidskou důstojnost. Naděje poddaných však byly zklamány. Po předčasné smrti Josefa II. opozice reakčních feudálů dosáhla toho, že největší čin josefínské vlády se neuskutečnil.
Vláda Josefa II. (1780 - 1790) byla obdobím horečného provádění radikálních reforem ve všech úsecích života společnosti. Toto období se však neobjevilo jen proto, že se do čela vlády dostal schopný a talentovaný panovník. Obdobím absolutistického centralismu neprošla jen habsburská monarchie, nýbrž většina evropských států. Kořeny centralismu a vzniku absolutistických monarchií spočívaly v rozvoji kapitalistických vztahů, které rostly přes nepřízeň zaostalých nevolnických poměrů. Chtěl-li feudálně-absolutistický stát zformovaný v období rozkladu feudalismu upevnit otřesené pozice feudální třídy, musel likvidovat nejzaostalejší formy starého nevolnického a tmářského pořádku. Svými reformními opatřeními, jejichž podstatou bylo úsilí zmírnit hloubku třídních rozporů mezi feudály a nevolníky a snaha vměstnat rozvíjející se kapitalistické síly do rámce feudálního řádu, napomáhala vláda rozvoji kapitalismu. V tom spočívá kladná stránka složité a protikladné politiky josefínské vlády.
Vliv Francouzské revoluce
Vítězství Francouzské revoluce, která (v roce 1789) skoncovala s feudálním pořádkem ve Francii, mělo nesmírný vliv na celou tehdejší Evropu. Absolutní vládcové monarchie habsburské, ruské, pruské a menších států se obávali, že revoluční příklad francouzského lidu ovlivní i jejich vlastní poddané. V českých zemích odpor poddaných proti feudálnímu režimu posilovaly i zprávy z revoluční Francie. V letech, kdy rakouská monarchie stála v čele protirevoluční koalice, nebylo již naděje na ústupky feudálů. Reakční vláda věděla, že v této nebezpečné době není radno provádět reformy, které by mohly vyvolat labilitu na venkově. Francouzská revoluce se stala příkladem pro utlačované v zaostalé habsburské monarchii a zároveň vzbudila naděje, že od ní přijde pomoc.
V důsledku řady příčin a nastolení policejního režimu lid nedospěl dále než k sympatiím. V období válek s revoluční a později “napoleonskou” Francií nevzniklo v českých zemích žádné lidové povstání. V tomto období boje proti vlivu Francouzské revoluce se vytvořil v habsburské monarchii reakční policejní režim. Policejní ministerstvo ve Vídni řídil v letech 1817 - 1848 hrabě Josef Sedlnický. Rakouská policie užívala všech prostředků, aby do monarchie nepronikly “pikle sektářů, liberálů a revolucionářů”. Policie podřídila svému dohledu školy, úřady, veřejné místnosti, církev i soukromý život obyvatelstva. Smutné proslulosti nabyla metternichovská cenzura, která kontrolovala a schvalovala každé tištěné slovo. Omezení cenzoři komolili a oklešťovali všechnu literaturu a znemožňovali, aby některá díla vyšla. Právem žádali čeští buditelé, aby budoucnost je soudila nejen podle toho, co vydali, ale i podle toho, co vydat vůbec směli.
Vídeňská vláda se neomezovala jen na represivní opatření, snažila se rozvíjet a podporovat protirevoluční propagandu. V krátké době vyšlo velké množství protirevolučních brožur. Čím radikálněji se vyvíjela Francouzská revoluce, tím ostřeji a nenávistněji psaly noviny. Nejcennější službu reakci zde vykonala katolická církev. Kostelní kazatelny se staly nejúčinnějšími protirevolučními tribunami. Autorita řečníků - “posvěcených sluhů Páně” - a posvátnost místa, z něhož promlouvali, zesilovaly účinnost kazatelského úsilí a umění. Všechen tento soustředěný protirevoluční tlak zbrzdil možnosti rozvinutí většího protifeudálního hnutí v našich zemích. Jediný významnější pokus, tzv. helvetské nebo moravské povstání, ztroskotal v samých začátcích.
Počátky průmyslové revoluce
Počátkem 19. století se začaly v průmyslu českých zemí projevovat změny, které zahájily převratné období v životě celé společnosti. Objevily se pracovní a hnací stroje, ruční práce se začala nahrazovat strojovou. Vznikaly první továrny, které předznamenaly budoucí zánik manufaktur a řemeslnických cechů.
Průmyslová revoluce, to byl dlouhodobý proces, který zachvacoval postupně a nerovnoměrně pracovní postupy v témže odvětví a uskutečňoval se nerovnoměrně i v jednotlivých oblastech. Základem procesu průmyslové revoluce se stal pracovní stroj, poháněný zprvu lidmi nebo vodní silou. Teprve parní stroj umožnil pohon celé soustavy pracovních strojů, zvýšil kapacitu a rychlost dopravy. Tovární výroba se projevila jen v bavlnářství, ale pouze v jednom pracovním postupu - v předení.
První stroje se dovážely z ciziny. Stroje domácího původu se vyráběly nejprve obvyklou řemeslnou technikou. První strojírny u nás založili cizinci: roku 1821 Jindřich Ludy ve Šlapanicích. První parní stroj zavedla do výrobní praxe v r. 1816 brněnská soukenická továrna Jana Jindřicha Offermanna.
Průmyslová revoluce urychlila proces vytváření dvou základních tříd novodobé kapitalistické společnosti: buržoazie a proletariátu. Tovární dělníci, jejichž počet neustále rostl, se rekrutovali ze všech vrstev tehdejší společnosti - z vesnické a městské chudiny, ze zchudlých řemeslníků a živnostníků, z tovaryšů, kteří se nemohli stát mistry, a z příslušníků drobné inteligence. Do pracovního procesu v manufakturách i v továrnách byly vtahovány ve stále větší míře ženy i děti. Společná práce i první boje proti zaměstnavatelům napomáhaly k vytváření společného třídního vědomí a uvědomění příslušníků vykořisťovaných tříd.
Jednou z nejvíc vykořisťovaných tříd tehdejší společnosti byl proletariát. Neměl žádná práva. Byl nucen pracovat za hladové mzdy dvanáct až čtrnáct hodin denně. Růst cen potravin za dlouholetých válek, státní bankrot roku 1811, poválečná hospodářská krize a zavádění strojů nepříznivě působily na jeho životní situaci. Dělníkům pak nezbývalo nic jiného než vystoupit vlastními silami proti nadměrnému vykořisťování. Jedinou zbraní byla stávka. Zoufalé protesty dělníků byly přísně trestány. Trestní zákoník z roku 1803 prohlásil stávku za zločin. Přesto, že protesty a odpor dělníků proti kapitalistickému vykořisťování měly často jen živelný charakter, nebyly bez významu. Pomáhaly získávat zkušenosti, dělníky organizovat a utvářet solidaritu a třídní uvědomění. Z těchto kořenů pak vznikly i první podpůrné dělnické spolky.
Počátky národního obrození
V osmdesátých letech osmnáctého století se začal rozvíjet proces zvaný národní obrození. Je to složitý jev, jehož výsledkem se stal vznik novodobého národa. Novodobý národ navazoval mnohými svými prvky na dřívější pospolitost lidí, která se zformovala v období rozvinutého feudalismu. Již za feudalismu se vyznačovalo toto společenství pospolitostí řeči, území a zčásti i kultury. Národ v moderním smyslu slova to však ještě nebyl. Přeměna feudálního národa v národ novodobý předpokládala postupné vytvoření pospolitosti hospodářského života, která se vytvářela teprve v období přechodu od feudalismu ke kapitalismu a působila na upevnění svazku národního celku. Národní obrození se uskutečňovalo za zvláštních podmínek a mělo (u nás) specifický charakter. Český národ se vytvářel jako národ utlačovaný v rámci mnohonárodní habsburské monarchie. Po Bílé hoře ztratil svou národnostní a státní samostatnost a nezávislost. Byl vystaven hlubokému ponížení a nebezpečí germanizace. S touto těžkou situací se nikdy nesmířil. Rozklad feudálního systému a rozvoj kapitalismu v našich zemích vytvořil základní podmínky, aby český národ nastoupil cestu novodobého národního života. Hluboká krize robotně-nevolnických poměrů probudila ke zvýšené aktivitě široké vrstvy venkovského lidu, drobnou buržoazii ve městech a kněžskou i “světskou” inteligenci. Jejich aktivita se neprojevovala jenom v rozhodné nebo opatrné opozici proti feudalismu, nýbrž i v otázkách národních. Osmdesátá léta osmnáctého století jsou teprve přípravnou etapou, z níž vytryskly pramínky vlasteneckého úsilí.
Tíživá situace utlačovaného národa, jemuž jeho nepřátelé již otevřeně předpovídali brzký zánik, nutila české buditele hledat spojence. V prvním období obrození chtěli buditelé vidět takového spojence ve skupině zemské vlastenecké šlechty. Šlechta, jejíž výsady se zakládaly na feudálním způsobu vykořisťování, se však nemohla stát vedoucí silou při utváření novodobého národa. Národní obrození jako celek bylo spojeno s protifeudálním hnutím a ideologií zamířenou proti vykořisťovatelským privilegiím feudálů. Národní obrození - svou podstatou historicky pokrokový proces - se muselo opírat o početné vrstvy pracujících na venkově i ve městech, kteří si zachovali český mateřský jazyk. Ti, kdo je vykořisťovali, byli ve většině případů i jejich národnostními utlačovateli. Průmyslová a obchodní buržoazie v českých zemích byla převážně německé národnosti. Sociální a národnostní útlak se navzájem proplétal a spojoval. Celková nevyzrálost hospodářských a společenských podmínek se nutně odrážela i v ideologii vlasteneckého hnutí, kde zápasily staré feudální názory s novými představami.
Značně složitý byl vztah českého národního hnutí k absolutistickému centralismu habsburské vlády. Se sympatiemi přijímalo reformní zásahy vlády, které byly relativně prospěšné nejširším vrstvám českého pracujícího lidu. Na druhé straně muselo odmítat - i když ne veřejně - germanizační politiku, vyplývající z centralizačních záměrů vídeňské vlády. Poněmčení škol, úřadů, armády bylo přímým nebezpečím pro budoucnost českého národa. Jazyková situace však nebyla jednoznačná. (V oslavných projevech najdeme chválu na vládu germanizátora Josefa II. jako příznivce a ochránce českého jazyka.)
Hluboký úpadek národa v pobělohorském období se projevil i v poklesu českého jazyka. V důsledku řady omezení čeština upadala a nerozvíjela se. Všechen tehdejší pokrok ve vědě a literatuře probíhal bez účasti českého jazyka. Čeština přestala sloužit jako konverzační jazyk, jako nástroj filozofického a vědeckého myšlení. Byla vytlačována z úřadů a škol a ztrácela svou sdělovací funkci. Přestávala být také uměleckým prostředkem spisovatele a básníka.
Otázka českého jazyka, jeho rozvoje a širokého uplatnění, se stala ohniskem složité problematiky národního obrození. Boj na obranu a za šíření mateřského jazyka vtiskl českému národnímu hnutí svůj charakteristický ráz. Skoncovat s ponižující situací českého jazyka a tím i českého národa byl hlavní úkol, který měli před sebou čeští buditelé. Tento složitý zápas musel být veden na dvou frontách. Na jedné bylo třeba hájit český jazyk proti germanizátorům a propagovat jej zvláště mezi vrstvami, které se kvapem odnárodňovaly, na druhé straně usilovnou vědeckou prací poznávat a zkoumat zákony české řeči, aby ji bylo možno literárními pracemi rozvíjet k větší dokonalosti.
Na první frontě působily jako bojový prostředek publikace zvané obrana českého jazyka. Příkladem se stala latinská obrana českého jazyka Bohuslava Balbína, ta však nebyla určena širší veřejnosti. Skvělou formou vyjadřuje nespokojenost drobné šlechty s vývojem poměrů po Bílé hoře a s národnostním a hospodářským útlakem. Balbín zdůraznil, že povinností všech Čechů je bránit svůj jazyk. V období vlády Josefa II. vyšla řada obranných projevů psaných německy. Většinou se tyto spisy obracely ke šlechtě a některé i na císaře Josefa. Směr, kterým se tyto projevy ubíraly, nemohl splnit své cíle mezi společenskými vrstvami, k nimž se obracel. Mezi vrstvami českého lidu mohly působit obrany psané česky. Jednou z nejvýznamnějších byla “Obrana jazyka českého…”, kterou vydal Karel Ignác Thám (1763 - 1816).
Souběžně s hnutím na obranu a šíření českého jazyka se rozvíjel i český jazykozpyt. K prospěchu českého národa se v tomto kritickém období tohoto úkolu ujal vědec Josef Dobrovský (1753 - 1829). Na základě podrobného studia starší české literatury vědecky prozkoumal historii vývoje českého jazyka. Za nejvyspělejší normu spisovné češtiny považoval spisovný jazyk z doby půl století před Bílou horou. Odmítal soudobé novotáře, kteří pro své malé znalosti nebyli s to pomoci upadlé češtině. Radil k poznávání starých jazykových památek psaných dobrou češtinou. Přiznával právo tvořit v případě potřeby nová slova básníkům, důkladným znalcům řeči, a také odborným pracovníkům (odborné terminologie). Za “prvního zákonodárce” považoval Dobrovský “všeobecné užívání jazykové”. Proto si vážil živé české mluvy, jazyka lidu. Dobrovský rozvíjel vědecká pojednání, která psal převážně německy, případně latinsky (protože byla určena ke kruhům vzdělanců, kteří v tu dobu vesměs hovořili německy), a látka, kterou se zaobíral, byla z hlediska českého obrozenectví nanejvýš aktuální. Pokroková metoda a osvícenecký postoj umožnily, aby jeho práce měly trvalou cenu. Současně se podílel na drobné buditelské práci. V semináři přednášel studentům českou historii, staroslověnštinu a jednu hodinu denně o českém jazyce. Pomáhal při překladu knih do češtiny. Byl v kontaktu s prostým českým lidem, povzbuzoval jej k čtení knih. Svou prací patří Dobrovský k prvním českým buditelům. (Srovnej: Československá vlastivěda II., s. 62 – 63.)
Vedle české jazykovědy měla důležitý buditelský význam i historická věda zabývající se českými dějinami. Historismus byl organickou složkou obrozeneckého programu. V době útlaku a ponížení českého národa představovala historická tradice důležitý argument proti nepřátelům. V historiografii mnohem směleji než Gelasius Dobner se uplatnil Josef Dobrovský. Dobnerovi šlo spíše o pozitivní zjištění faktů, zatím co Dobrovský ve svých historických pracích jde dál. Odhaluje tmářské stránky protireformační ideologie a útočí proti nim. Proti mistru Janu Husovi postavila “církev bojující a vítězná” svého světce, údajně umučeného zpovědníka, Jana Nepomuckého. Ten však, jak zjistila historická věda, nikdy neexistoval. Kult falešného světce dosáhl v 18. století ohromných rozměrů. Pokrokovější představitelé inteligence se obávali odhalit falešný základ oficiálního kultu. Byl to Josef Dobrovský, který vystoupil s odvážnou kritikou. Od dob Dobrovského se žádný vědecky zaměřený historik neodvážil pochybovat, že důkaz o historické neexistenci Jana Nepomuckého je správný.
Dobrovský se nemohl nezařadit mezi tehdejší obhájce husitství. Ve svých “Dějinách české řeči a literatury” vyzvedl husitskou dobu jako mimořádně slavnou periodu v našich národních dějinách, která mocně a trvale působila v celém dalším dějinném vývoji. V souladu se zaměřením své knihy ukázal Dobrovský především rozmach české kultury v 15. století a podtrhl samostatnost a národní ráz tohoto vzepětí tvořivých sil českého lidu. Stejně jako většina osvícenců, kterým byla vlastní snášenlivost náboženská a odpor proti jakémukoliv násilí a kteří neviděli rozdíl mezi činy revolucionářů a reakcionářů, nemohl ještě vystihnout revoluční podstatu husitského hnutí.
Národní a vlasteneckou stránku husitské revoluce zdůrazňoval nejvýrazněji ve svém díle český historik z počátku obrozenecké doby František Martin Pelcl (1734 - 1801). Hus a Žižka vystupovali v Pelclových pracích jako čeští vlastenci, bojovali za českou slávu. (Srovnej: Československá vlastivěda II., s. 64.)
Vlastenecká historiografie, v níž se zrcadlily aktuální zájmy ještě nevyzrálé buržoazie, sdělovala výsledky své práce převážně německým jazykem a působila především na české měšťanstvo a inteligenci. Přestože kladně hodnotila vlastenecký a národní prospěch husitství a napomáhala aktuální buditelské práci, zůstávala pro svou jazykovou formu pro širší vrstvy českého lidu nepřístupná.
Nejvýznamnějším zdrojem poznání českých dějin pro lidové čtenáře zůstávala nadále Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Přístupný a poutavý sloh kronikářova vyprávění a barvitost historických příhod vzbuzovaly zájem čtenářů tak, že vedle bible byla jednou z nejčtenějších knih. Zasloužila se o to, že český lid věděl mnoho o své minulosti.
Čeští buditelé zároveň usilovali, aby český jazyk prokázal svou schopnost v literární tvorbě, v básnictví. Z úsilí o zvýšení prestiže české řeči vzešel pokus vlastenců o vytvoření novočeských veršů. Pod vedením Václava Tháma vyšla sbírka ve dvou svazcích (Básně v řeči vázané). Větších úspěchů dosáhla Puchmajerova “škola”, která vydala v letech 1795 - 1814 pět svazků básnických almanachů. Vědecké a básnické úsilí nemohlo však bezprostředně působit na větší okruh českého lidu. Jedním z nejúčinnějších nástrojů vlasteneckého uvědomování bylo české divadlo. V čele úsilí o rozvoj vlasteneckého divadla stála Praha. Vlastenecké divadlo si získalo velké zásluhy o naše obrození. Pozvedávalo český jazyk již tím, že mu dávalo znít na veřejném shromáždění. Mělo proto velmi intenzívní a vzdělávací vliv na český lid. Rozsah jeho působnosti byl přesto jenom omezený.
Tam, kam se nemohlo dostat české divadlo, mohly pronikat české knížky a noviny. Zásluhy o vydávání českých knih a novin v počátečním období českého obrození má Václav Matěj Kramerius (1753 - 1808), první novočeský novinář, lidový spisovatel a nakladatel. Znal dobře zájmy a potřeby lidu, na tehdejší dobu výborně ovládal spisovný český jazyk. Svou činností se stal nejznámějším českým buditelem v prvním období.
Počáteční etapa národního obrození je negativně ovlivněna tlakem reakce po Francouzské revoluci. Policejní útisk a cenzura měly silný vliv na nepochopení významu této revoluce. Nejlepší představitelé buditelské generace byli zastánci umírněné osvícenské ideologie. K revolučnímu postoji proti feudalismu, teoreticky a ideologicky formulovanému, se v českých zemích koncem 18. století nepovznesli představitelé české ani německé inteligence. Tomu bránila hospodářská a společenská zaostalost poměrů. Živelný boj proti feudálnímu útisku vedly jen vrstvy poddaného lidu, pobouřené odvoláním urbariální reformy a zhoršujícími se životními podmínkami. Tvrdá opatření úřadů však znemožnila, aby izolované projevy mohly nabýt nebezpečného rozsahu a formy
8 Revoluční události 1848 – 1849 v českých zemích
Příčiny revolučních událostí
Na sklonku čtyřicátých let devatenáctého století dozrály v mnoha evropských zemích podmínky revoluce, která zasadila rozhodující úder přežilému feudálnímu zřízení. Radikalizace širokých lidových vrstev vyvolaná mezinárodní hospodářskou krizí předchozích let způsobila, že revoluční hnutí vzplanulo rychle za sebou v několika zemích západní a střední Evropy. V březnu 1848 zasáhla revoluční vlna i habsburskou monarchii.
V Čechách vyšel podnět k rozvinutí revolučního hnutí z řad stoupenců radikálně-demokratického proudu českého měšťanstva. Pod vlivem zpráv o vítězném postupu únorové revoluce francouzské sešlo se 1. března 1848 ve Svatováclavských lázních v Praze veřejné lidové shromáždění a usneslo se na řadě požadavků, jež měly být předloženy císaři. V přijaté rezoluci se žádalo, aby se české země staly samostatnou státoprávní jednotkou v rámci habsburské monarchie se společným českým stavovským sněmem, jehož se měli účastnit i volení poslanci z měst a venkovských okresů, a s ústředními úřady v Praze. Čeština měla být rovnoprávná s němčinou v úřadech i ve školách. Důrazně se požadovala politická práva, zvláště svoboda slova, tisku, shromažďování. Městským i vesnickým obcím se mělo dostat samosprávy s volenými orgány v čele. Policie měla být zrušena a její pravomoc převzata obcemi. K ochraně veřejného pořádku měly být zřízeny měšťanské gardy s volenými důstojníky. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 200 – 201.)
V původním návrhu petice radikálních demokratů bylo požadováno zrušení roboty a též požadavky na organizaci práce a mzdy. Tyto požadavky, které měly odstranit nejhrubší formy vykořisťování, narazily na odpor pravicového křídla buržoazie. Požadavek zrušení roboty byl změněn v možnost výkupu z roboty a požadavek organizace práce a mzdy byl vypuštěn. Konečná stylizace textu petice byla svěřena tzv. Svatováclavskému výboru; později byl přejmenován na Národní výbor.
Petice byla opatřena mnoha tisíci podpisů pražských občanů a připojila se k ní četná česká města a také města, v nichž ovládala správu německá buržoazie (Liberec, Litoměřice, Lovosice...). Petice vyjadřovala vůli celé země.
13. března 1848 vypuklo povstání vídeňského lidu. Představitel nenáviděného režimu kníže Metternich uprchl do Anglie. (Nejpodstatnější složkou Metternichova systému vedle politického režimu bylo využívání národnostních sporů, štvaní jedné národnosti proti druhé.) Zpráva o Metternichově pádu a o vyhlášení březnové ústavy císařem Ferdinandem V. naplnila nadšením obyvatele českých zemí. V obcích a městech byly ihned zřizovány ozbrojené sbory. V Praze vedle měšťanských národních gard byla vytvořena legie akademická. V tomto studentském sboru, podobně jako v českém ozbrojeném sboru, nabyly časem převahu radikální živly a členové obou sborů se v první půli června aktivně účastnili revolučních událostí.
Vyhýbavá odpověď císaře na petici Svatováclavského výboru nebezpečně vzrušila veřejnost. Výbor připravil další petici obsahující požadavky první verze a přinutil pražského purkrabího hraběte Stadiona ji podepsat. Císař pod tlakem probíhajících událostí byl nucen uspokojit téměř všechny požadavky vznesené peticí. Dne 8. dubna 1848 byl zveřejněn kabinetní list. Byl slibem pro českou ústavu v rámci habsburské monarchie a obsahoval její hlavní zásady. Požadavek spojení zemí Koruny české v jeden správní celek měl projednat příští říšský sněm. Císař povolil zřízení nejvyšších úřadů pro Čechy. Čeština byla uznána v celé zemi ve všech odvětvích státní správy a ve školství za rovnoprávnou s němčinou. Veřejné úřady a soudy měly být obsazovány jen úředníky znalými obou zemských jazyků, tj. němčiny a češtiny. Zemský sněm měl být rozšířen o zástupce měst, vysokých škol a venkova. Měl projednat otázku zrušení roboty a ostatních poddanských povinností i zrušení vrchnostenských soudů. V ostatních otázkách odkazoval lid na dosud již vydaná nařízení a některá měla být předložena k rozhodnutím budoucího říšského sněmu. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 202 -204.)
Rostoucí vliv Svatováclavského výboru nevyhovoval konzervativním živlům a rakouským úřadům. V dubnu jmenoval Stadion gubernální komisi, která měla vliv Svatováclavského výboru potlačit. Nové veřejné shromáždění vyjádřilo nespokojenost s reakčními akcemi Stadiona a ten rozšířil počet členů výboru o gubernální komisi; napříště nesl název Národní výbor. Z původního lidového orgánu se změnil v úředně uznanou instituci. Její existence byla oznámena vyhláškou a předsedou prohlášen gubernální prezident. Orgánem Národního výboru se staly Národní noviny, řízené Karlem Havlíčkem. (Československá vlastivěda II., s. 443.)
Reakční síly se snažily ochromit dosud jednotné revoluční hnutí rozdmycháváním nacionálních rozbrojů. Špičky německé buržoazie, reprezentované pražským purkmistrem Műllerem, na radu Stadiona upustily od vlastní kontrapetice a vyslaly několik německých továrníků a velkoobchodníků posílit konzervativní křídlo ve Svatováclavském výboru. Nacionalistické živly v řadách rakouské šlechty a buržoazie v poněmčeném pohraničí, jejichž centrem byl Liberec, zaktivizovaly své protičeské úsilí zejména po vydání kabinetního listu, v němž spatřovaly ohrožení svého monopolního postavení v Čechách. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 13.)
Ve druhé půli dubna 1848 se rozešla s českým revolučním hnutím jak německá liberální buržoazie, tak i němečtí radikálové. Stoupenci velkoněmecké myšlenky založili 19. dubna tzv. Constitutioneller Verein, jehož úkolem bylo čelit činnosti Národního výboru a agitovat pro účast zástupců z Čech na frankfurtském sněmu. Ve volbách do frankfurtského sněmu z 68 volebních okresů se volilo pouze v jediném. V Praze samotné byly odevzdány pouze tři volební lístky. Akce německé buržoazní politiky v Čechách vyvrcholila kongresem v Teplicích 28. srpna až 1. září, kde zástupci Konstitučního spolku z celé země se vyslovili pro rozdělení Čech podle národností a pro připojení celých Čech k Německu. (Československá vlastivěda II., s. 150 – 151.)
Německá revoluce byla ve střední Evropě činitelem nejvýznamnějším. Západní část Německa byla v sociálněekonomickém ohledu nejvyspělejším krajem celé střední Evropy. Proto zde byla třídní a politická diferencovanost daleko pokročilejší než v Rakousku a pokrokové síly radikální demokracie daleko silnější. Vliv v radikálních demokratických kruzích měly nejen směry utopického socialismu, ale také první mezinárodní organizace dělnické třídy, Svaz komunistů, jehož program z pera tvůrců vědeckého komunismu Karla Marxe a Bedřicha Engelse vyšel v únoru 1848 v Londýně.
Jak v Německu, tak i v Rakousku nebyl možný další rozvoj společnosti, rozvoj výrobních sil, bez likvidace přežitků feudalismu. Podmínky historického vývoje stavěly před lidové masy obou zemí rozdílné úkoly. V Německu, politicky rozdrobeném na desítky státečků, bylo hlavním úkolem zrušit feudální roztříštěnost a odstranit dynastie, především pruských Hohenzollernů. Jen tak bylo možno vytvořit jediný vnitřní trh a definitivně konsolidovat národ.
V habsburské monarchii, která byla konglomerátem navzájem si cizích národů, bylo základním úkolem vzniklé revoluce rozbití této mnohonárodní monarchie a na jejích zbytcích vybudování nezávislých národních států.
Přestože v německém revolučním hnutí byly radikální demokratické síly daleko silnější než v hnutí ostatních středoevropských národů, nestaly se určující silou revoluce. Německá buržoazie v této době, kdy se obávala jak německého, tak francouzského proletariátu, byla ochotna k jakékoliv dohodě s přívrženci staré šlechtické moci. Zrazovala svůj vlastní národ, a tím spíše nerespektovala zájmy neněmeckých národností. Liberální buržoazní většina se v německém zákonodárném shromáždění dovolávala reakční tradice “spolku německých knížat”. Vycházela z představy, že slovanské země v rakouském císařství jsou převážně obydleny Němci. “Bojovníci” za jednotu Německa sem zahrnovali též české země. Odmítali zákonné požadavky národní nezávislosti Čechů i Slováků jako “národů bez budoucnosti”. Tak ve skutečnosti pokračovali ve staré politice germanizace jiných národů. “Když není možné udržet Čechy v Německém spolku cestou přesvědčování, musí být připoutány k Německu mečem,” naprosto otevřeně a drze prohlašovali ve frankfurtském shromáždění němečtí buržoazní nacionalisté. (Kan, S. B.: Revoluce 1848 v Rakousku a Německu, s. 148.)
Pod vlivem německé buržoazie a její dohody s přívrženci staré šlechtické moci nabylo úsilí o sjednocení Německa vzhledem k sousedním převážně slovanským národům povahy velmocenské expanze. V létě 1848 hrozilo v Čechách násilné připojení k novému německému státu, zakládanému frankfurtským parlamentem. (Kan, S. B.: Revoluce 1848 v Rakousku a Německu, s. 148-149.)
Taková situace nepříznivě ovlivňovala rozvíjející se demokratické síly v jednotlivých zemích a současně umožňovala růst reakčního úsilí a nacionální rozkol v revolučním táboře. Měšťanská beseda, oficiální středisko české liberální buržoazie, vyjádřila počátkem dubna veřejně svůj odpor proti připojení k Německu. Rovněž František Palacký, který od roku 1848 až do své smrti 1876 ztělesňoval politické vedení českého národa, odmítl pozvání, aby se zúčastnil prací na přípravě frankfurtského sněmu. Ve svém “Psaní do Frankfurtu” vyjádřil názor rakouských Slovanů na úsilí německé buržoazie o vytvoření velkoněmeckého státu, do něhož chtěla zahrnout nejen rakouské, ale i české země v rozsahu hranice středověké římské říše. Rozhodně odmítl připojení k Německu, obával se, že po vítězství německé buržoazie v demokratické revoluci neodolá tomuto náporu český národ, který krátce po svém probuzení bude nacionálně sražen opět dolů. Z toho vyvozoval, že z hlediska národního nebylo žádoucí si přát vítězství demokratické revoluce, ale podporovat úsilí o udržení rakouské říše, v níž český národ, a také druhé slovanské národy, budou jako za hrází ochráněny před nebezpečím německé záplavy. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 205 – 208; Kan, S. B: Revoluce 1848 v Rakousku a Německu, s. 148 – 150.) Podpora habsburské říše, jednoho z nejreakčnějších policejně-byrokratických států v Evropě, v jehož vězeních trpěli a beze stopy mizeli slovanští i němečtí demokratičtí revolucionáři, znamenala udržovat feudální přežitky. Požadavkem zachování habsburské říše se čeští liberálové dostali brzy do zajetí rakouské i evropské reakce a postavili se proti buržoazně demokratické revoluci. Čeští liberální činitelé v čele s Palackým poskytli i přímou podporu hraběti Thunovi a vstoupili do jím vytvořené vládní rady. 25. května se zúčastnili “oslav”, které organizoval hrabě Thun a i jiní čeští aristokraté; v budově ozdobené habsburskými vlajkami oslavovali císaře. (Kan, S. B.: Revoluce 1848 v Rakousku a Německu, s. 149-150.)
Účast Palackého a jiných liberálů ve vládní radě při císařském místodržitelství vyvolala bouři nevole v kruzích revolučně naladěné české inteligence, mezi studenty, dělníky a řemeslníky.
Úspěchy demokratického hnutí ve Vídni byly uvítány většinou dělníků v Praze a v dalších městech v Čechách a na Moravě. Většina studentů a dalších demokratických sil nabádala nevěřit císařským slibům, neposlouchat Palackého a domáhat se uskutečnění národních ideálů v těsném spojení s německými a uherskými demokraty. Po květnových lidových vystoupeních ve Vídni byla vypravena z Prahy delegace s pozdravnou adresou. Jejího zaslání se vedle dalších demokratů zúčastnil Karel Sladkovský. Vyzývali v ní “všechny rakouské Slovany přidat se k revoluci, vidět úhlavního nepřítele v rakouské monarchii a v zájmu revoluce se spojovat”. (Kan, S. B.: Revoluce 1848 v Rakousku a Německu, s. 151.)
Snaha české politiky postavit se proti sebevědomému a agresivnímu vystupování německých politiků nutila hledat spojence. Staly se jím ostatní slovanské národy, ohrožované velkoněmeckými expanzivními snahami nebo podobnou expanzí Maďarů. Žádný z těchto národů – Charváti, Slováci, Srbové, Slovinci - nebyl politicky samostatný. Tyto národy se snažily využít existující moci habsburské monarchie pro svou obranu vůči hrozící expanzi německé či maďarské. Současně usilovaly o dosažení politických ústupků monarchie ve smyslu demokracie a nacionální emancipace. Tato austroslavistická politika byla celkem úspěšná. Největší prospěch z ní však měla reakční habsburská monarchie. Z této politické linie vycházel i Slovanský sjezd .
Slovanský sjezd v Praze 2. až 12. června 1848
Program sjezdu měl projednat otázky společného postupu slovanských národů při řešení národnostní otázky v habsburské monarchii s cílem dosažení rovnoprávnosti všech národů.
Sjezdu se zúčastnili jako hosté představitelé Slovanů z jiných evropských zemí, také ruský revolucionář M. Bakunin a polský demokrat K. Libelt. Ti vytvořili společně s českými demokraty K. Sladkovským, J. V. Fričem a Fr. Havlíčkem skupinu, která vyhlásila solidárnost zájmů slovanské demokracie se zájmy demokracie v Německu a v Uhrách. Návrh na změnu programu sjezdu přednesl K. Libelt. Navrhl, aby byl vypracován manifest k evropským národům, ve kterém by byly vyloženy zásady a cíle Slovanského sjezdu, měla být vypracována adresa císaři, ve které by slovanské národy Rakouska oznámily své požadavky, a konečně měl být uzavřen spolek slovanských národů a opatřeny prostředky k podporování zásad a cílů sjezdu. Návrh byl schválen. Bylo rozhodnuto, aby jednotlivé sekce shromáždily podklady pro sepsání manifestu k evropským národům. Tyto podklady byly odevzdány výboru, který za účasti Libelta, Zacha, Bakunina a Palackého připravil jeho konečné znění. (Klíma, A.: Slovanský sjezd 1848, s. 13 – 14.) Tak byl přijat “Manifest k evropským národům”, jediné usnesení schválené v plénu. Sjezd musel přerušit svou činnost, když po vypuknutí pražského povstání 12. června byli cizí delegáti úředně vypovězeni ze země.
Manifest se rozhodně vyslovuje pro uplatnění zásady rovnosti před zákonem a pro odstranění všech privilegií a výsad, a to jak jednotlivců, tak i národů. “…utištěný Slovan … hlásí se . … o staré své dědictví, o svobodu … zůstává věren své přirozené povaze a zásadám otců svých, nežádá panství ani výboje, ale žádá svobodu jak pro sebe, tak pro každého … žádáme bez výminky rovnost před zákonem a stejnou míru práv i povinností pro každého …”(Minulost našeho státu v dokumentech, Manifest sjezdu, s. 216.) Odsuzuje panství pouhé síly a hlásí se k heslu svobody, rovnosti a bratrství. Odmítá umělé rozdělování zemí a národů z důvodů dynastických a mocenských a hlásá přizpůsobení státních útvarů tak, jak to požaduje “mohutný duševní proud dnešní doby”. Z toho hlediska požaduje zachování habsburského mocnářství, přetvořeného ve spolek rovnoprávných národů pod konstituční vládou. Hájí práva Poláků proti Prusku a Rusku, práva Bulharů a Srbů proti Turecku, žádá od uherského “ministerium”, aby se přestalo užívat nelidských prostředků proti slovanským kmenům v Uhrách, očekává od vlády pruské a saské, že konečně upustí od dosavadního systematického odnárodňování Slovanů v Lužici, v Poznani a v Prusku. Manifest vyzývá k svolání obecného evropského sjezdu národů, který by projednal palčivé mezinárodní otázky, a konstatuje, “že národové svobodní se snáze usnesou než placení diplomaté”. (Minulost našeho státu v dokumentech, Manifest sjezdu, s. 216.)
Tento dokument Slovanského sjezdu 1848 měl veliký morální a politický význam tím, že zdůrazňoval rovnoprávnost a demokratická práva všech národů, potřebu mírového soužití a zastával se utlačovaných národů. Přes tuto výzvu, naplněnou demokratickým duchem, je v jednání sjezdu charakteristické austroslavistické stanovisko, akcentované liberální buržoazií českou a jihoslovanskou. Tato koncepce se zrodila v bouřlivé době velkoněmeckého nacionalismu. Její úspěšné provedení předpokládalo účast všech národů Rakouska. Muselo narazit na odpor především Velkoněmců a Němců v Čechách. Velkoněmci nechtěli, aby Rakousko zůstalo jako stát zachováno. Němci v Čechách se obávali, že uskutečnění austroslavistické koncepce bude znamenat, že v Čechách se Češi stanou rozhodující složkou a Čechy českou zemí. Proto s touto koncepcí ze svých nacionalistických a šovinistických přístupů nesouhlasili. Výsledky sjezdu odmítali také radikální demokratičtí činitelé. Vycházeli z předpokladu, že okamžité rozbití, zničení Rakouska v revoluci 1848 by bylo věcí pokrokovou. Nemohli chápat koncepci, která by chtěla Rakousko zachovat. Teprve zkušenosti z těchto revolucí umožnily revolučním silám vypracovat v dalším období správné strategicko-taktické přístupy.
Nelze popírat, že požadavky rovnoprávnosti všech národů, přetvoření Rakouska v demokratický buržoazní stát, jakož i požadavek svobodného vývoje všech národů monarchie a jejich společný podíl na správě státu, které byly součástí austroslavismu, byly pokrokové.
Tak se stalo, že spojenci české liberální buržoazie se nakonec staly síly, kterým záleželo na zachování Rakouska, ale z jiných třídních přístupů. Byla to habsburská dynastie, šlechta a část německé buržoazie, která z hospodářských důvodů byla proti spojení Rakouska s Německem. Šlo jim především o udržení svých privilegií a výsad, o upevnění absolutistického státu. Slovanským národům ale šlo o přetvoření Rakouska ve svobodný a demokratický stát. Austroslavistická koncepce se však neuskutečnila v revolučním roce 1848 ani v pozdějším vývoji.
Pražské povstání 12. – 17. června 1848
Počátkem roku se zostřovalo sociální napětí také v Praze. Hlavní sílu pražského proletariátu tvořili tiskaři kartounu. V dubnu vystupovali s požadavky zlepšení pracovních poměrů a zvýšení mezd i dělníci jiných odvětví. Zbídačené vrstvy lidu podnikaly útoky na krámy pekařů a židovské obchody. Radikální demokraté vyzývali pražské občany k obraně svobody a varovali je před provokacemi. Hlavní silou tohoto demokratického proudu bylo studentstvo a jeho legie. Koncem dubna vytvořili spolek nazvaný Slávie. Jedna z jeho hlavních sekcí, tak zvaná vojenská, vedená J. V. Fričem, měla za úkol “uskutečnit vojenské zřízení Slávie, by v čas nouze byla po ruce obranná moc”. Členové spolku udržovali styk s dělnickým obyvatelstvem i s rolníky na venkově. Působení mezi rolníky se samostatně věnoval E. Arnold. V dubnu převzal po Havlíčkovi redakci Pražských novin K. Sabina a zveřejnil několik článků vyzývajících ke zrušení roboty.
Nový zemský prezident hrabě Leo Thun ihned po svém nastoupení počátkem května jmenoval “prozatímní radu” pro Čechy, složenou ze zástupců českých liberálů (Palacký, Rieger, Brauner), německých liberálů a konzervativní šlechty. Současně nový zemský vojenský velitel kníže A. Windischgrätz uskutečňoval provokační vojenská opatření. 12. června se podařilo kontrarevoluci vyprovokovat v Praze povstání. Po slavnostní bohoslužbě sbratření lidu u sochy svatého Václava začali se účastníci v několika proudech rozcházet do pražských ulic. Jeden průvod byl na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu napaden vojáky, kteří vyrazili z budovy generálního velitelství. Lidé se rozprchli s voláním “Vojsko nás napadlo! Stavte barikády!” (Československá vlastivěda II., s. 156.) Výzvy bylo ochotně uposlechnuto; odpoledne 12. června 1848 se pražské ulice pokryly sítí asi čtyř set barikád. Klementinum bylo sídlem studentského povstaleckého velitelství, v němž se aktivně uplatňoval J. V. Frič.
Pražské povstání bylo spontánní akcí lidu. Na barikádách bojovali především členové studentské legie, spolků Slávie a Svornost, vedle nich pražští dělníci z řemeslných dílen a prvních továren. Radikální demokraté nebyli dosud organizovanou politickou stranou, neexistovala žádná organizovaná vojenská síla, která by se stala páteří a vůdcem povstání. Kromě nedostatku jednotného plánu a vedení byl také nedostatek střelných zbraní a munice. Vzbouření studenti, řemeslníci a dělníci hrdinně bránili každou barikádu, ale byli nuceni před silným a dobře vyzbrojeným vojskem ustoupit.
V době nejprudších bojů, 15. června, se pokusili nejradikálnější členové Slovanského sjezdu Štúr, Bakunin, Zach, Bloudek posílit vedoucí středisko povstání. Výsledkem jednání v Klementinu bylo, že byli určeni velitelé, byly rozestaveny hlídky, udělána opatření pro odražení útoku apod. Velký význam mělo vyslání delegátů do okolních měst a vesnic, aby se vzbouřily a rozšířily pražské povstání po celých Čechách.
Zatím co jedna skupina delegátů Slovanského sjezdu se snažila sjednocovat a organizovat povstalce v boji, druhá skupina v čele s Palackým a Šafaříkem se neúspěšně snažila vymoci na Windischgrätzovi zastavení pouličních bojů; pak se obrátila přímo na povstalce, aby kapitulovali a složili zbraně.
Po dělostřeleckém ostřelování Prahy v noci z 16. na 17. června, jímž byly zapáleny staroměstské mlýny a vodárenská věž, Praha 17. června kapitulovala.
Porážka pražského povstání byla prvním veřejným vystoupením kontrarevoluce proti lidovému revolučnímu hnutí v habsburské monarchii. Hlavním nedostatkem povstání bylo chybějící ústřední vedení. Povstání zůstalo izolováno jen na Prahu a scházel mu sociální a politický program, který by zmobilizoval širší lidové vrstvy. Nepříznivě se projevil tlak umírněných liberálních vůdců, kteří hájili habsburskou monarchii a přemlouvali povstalce ke kapitulaci. Německá a rakouská buržoazie proti povstání vystupovala. Vydávala je za nacionální boj Čechů proti Němcům. Napomáhala k prohloubení národnostních rozporů mezi Němci a Čechy, uskutečňovala taktiku rakouské reakce rozeštvávání národů proti sobě. Rakouský militarismus tak oslaboval demokratické síly, usilující o likvidaci feudálního státu.
Reakce využila porážky pražského povstání a znovu upevnila své pozice. Hned po kapitulaci vyhlásil Windischgrätz nad Prahou a okolím do dvou mil stav obležení. Vytvořil vojenskou vyšetřovací komisi, která zařídila zatčení všech radikálnědemokratických vůdců povstání. Zatčeni byli i nepohodlní liberálové, ba i konzervativci. Ozbrojené sbory povstalců byly rozpuštěny, četní studenti odvedeni k vojsku. Hrabě Thun rozpustil i Národní výbor. Nezaměstnaní dělníci nepříslušící do Prahy byli vypovězeni z města. Císařská vláda nechtěla již nic vědět o svých dřívějších slibech obsažených v kabinetních listech.
Pacifikace revolučního střediska v Praze umožnila představitelům starého režimu soustředit své síly proti hlavním střediskům revoluce v monarchii, proti Vídni a proti maďarské revoluci.
Revoluce 1848 v Rakousku byla nedokončena, nedovršena. Nepodařilo se zlikvidovat všechny zbytky feudalismu a vytvořit předpoklady pro efektivní rozvoj kapitalistické společnosti. Politická moc nadále zůstala v rukou šlechty a statkářů.
Nutnost osvobození rolnictva z pout feudalismu byla tak naléhavá, že samotní šlechtičtí velkostatkáři naléhali na vládu, aby tuto otázku řešila. Na říšském sněmu 26. července 1848 podal Hans Kudlich, hlásící se k německé demokratické levici, návrh zákona stanovujícího, že “poddanský poměr se všemi z toho pocházejícími právy a povinnostmi jest zrušen”. Za prosazení zákona se postavili především zástupci rolníků a poslanci levice, kteří žádali , aby povinnosti byly zrušeny bez náhrad. Většinou hlasů byl schválen zákon, jímž byl poddanský svazek zrušen a tím i vrchnostenská pravomoc nad poddanými. Stali se napříště plnoprávnými občany a vlastníky půdy, kterou obdělávali pro sebe. Byli zbaveni všech dosavadních břemen, ale za náhradu šlechtě. Vydáním tohoto zákona skončilo v rakouské monarchii de facto období feudalismu a vytvořily se předpoklady pro další hospodářský rozvoj v nových podmínkách. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 226 – 228.)
Podobně jako pražské povstání v červnu bylo i vídeňské povstání v říjnu 1848 důsledkem provokačního postupu reakčních sil soustředěných kolem císařského dvora poraženo. Když se rakouská vláda rozhodla vojensky likvidovat maďarskou revoluci, povstal 6. října vídeňský lid – v roce 1848 již potřetí. Císařský dvůr a vláda opět utekly z Vídně, tentokrát do Olomouce, a spolu s nimi i většina říšského sněmu. Až s nepochopitelnou naivitou se liberální politikové zabrali do zdlouhavého jednání o nové rakouské ústavě a zcela ignorovali vývoj politických poměrů v Rakousku.
31. října dobyl Windischgrätz Vídeň a krvavě se pomstil radikálnědemokratickým vůdcům revoluce. Porážka vídeňské revoluce byla rozhodujícím úderem proti revoluci v celé monarchii. 24. listopadu dochází k neústavnímu jmenování nové rakouské vlády. V jejím čele stanul reakcionář kníže Schwarzenberg. Také změna na císařském trůně - 2. prosince vystřídal slabomyslného Ferdinanda osmnáctiletý František Josef I. – byla projevem nové vlády při obnově císařské absolutistické moci. Počátkem března 1849 dospěl sněmovní ústavní výbor k závěru své práce a vypracovaný návrh ústavy mohl být předložen sněmovně. Vláda však 7. března 1849 sněm rozehnala. Přišla tak nazmar práce sněmu, který připravil na svou dobu mimořádně demokratickou ústavu.
Rozehnání kroměřížského sněmu a návrat k absolutismu byly provedeny ve chvíli, kdy se již rakouská vláda cítila vítězem nad revolucí v Rakousku a také v mezinárodním měřítku.
4. března 1849 byla vyhlášena ústava, tzv. oktrojovaná, vydaná jen z moci panovníkovy, bez projednání sněmem. Ústava, jejíž platnost se vztahovala na celou habsburskou monarchii, fakticky znamenala obnovení absolutní moci habsburského císaře a jeho ústředních úřadů. Zákonodárnou moc poskytovala výhradně panovníkovi, říšský sněm, jehož jedna komora byla vyhrazena šlechtě, prelátům a pomocí vysokého volebního cenzu nejbohatším špičkám buržoazie, měl postavení zcela podružné. Významným rysem ústavy byl centralistický duch, sledující násilné sjednocení všech zemí habsburské říše a jejich přeměnu v provincie absolutistického státu, byrokraticky ovládané z Vídně. Jediné, co se vláda neodvážila odvolat, bylo zrušení roboty.
Aby čelila šířící se nespokojenosti mezi venkovským obyvatelstvem, vydala současně s oktrojovanou ústavou císařský patent, potvrzující platnost zákona ze 7. září 1848 o zrušení feudálních povinností za náhradu a obsahující prováděcí nařízení o činnosti vyvazovacích komisí. Vydání této ústavy znamenalo porážku konstitučních snah revolučního roku 1848. (Minulost našeho státu v dokumentech, Stadionova ústava, s. 250 – 267.)
Politická orientace české liberální buržoazie a jejího mluvčího F. Palackého, kteří byli rozhodnými zastánci federalistického Rakouska, byla poražena. Federalistické názory Palackého se staly centralistickému Rakousku nepohodlnými a Palacký byl nucen stáhnout se z politického života.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 431.. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, leden.2013..
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz