III.
PhDr. Václav Šůstek, CSc.
V politickém životě bylo městům schváleno právo “třetího hlasu” na sněmu, nedostalo se jim právo podílet se na zemské vládě. Kompromis vyjádřený ve smlouvě svatováclavské byl ve skutečnosti porážkou měst, podtínal hospodářskou základnu městského hospodářství. Smlouva sice přispěla ke zmírnění sporů, nemohla je však odstranit. Mocenské spory a rozbroje mezi šlechtou a městy vzplanuly znovu. Z těchto zápasů vycházelo vítězně vysoké panstvo, stav skládající se z největších vlastníků půdy, početně nejslabší, ale politicky nejmocnější. V jejich rukou byla největší scelená panství i všechny nejvýznamnější zemské úřady.
Drobná šlechta rytířská a zemanská, jež dosáhla v době husitské a poděbradské vrcholu své hospodářské a politické moci, ocitla se na sklonku 15. a počátkem 16. století v nezadržitelné krizi. V době přechodu k feudální zemědělské velkovýrobě nemohla udržet krok s panskými velkostatkáři; ti uváděli drobnou šlechtu do závislosti a zmocňovali se jejích statků. S pokroky válečné techniky a s rozvojem žoldnéřských armád dohrávalo rytířstvo i svou historickou úlohu jako vrstva obrněných bojovníků.
V tomto období se vytvářely podmínky pro neustálý růst hospodářské a politické moci panstva. Panská oligarchie dosáhla v roce 1512 toho, že vrchním správcem země se stal katolický feudál Lev z Rožmitálu. Pod jeho vedením vedlo panstvo boj o úplnou nadvládu v zemi.
V roce 1525 uzavřeli katolíci s kališníky dohodu a uznali kompaktáta. Katoličtí šlechtici se více obávali revolučních důsledků šíření německé reformace (pod heslem obrany katolické víry před luteránstvím provedli roku 1524 převrat v Praze a v celé zemské vládě) než kališnické církve.
Za vlády Ludvíka Jagellovce turecká vojska obsadila Bělehrad a postupovala mnoha proudy do Uher. Král Ludvík marně volal o pomoc na všechny strany. Šlechtici byli k pomoci liknaví. Z Čech bylo vypraveno jen malé vojsko. Spojená vojska uhersko-česká, málo početná a nepřipravená, se odvážila podstoupit u Moháče bitvu s Turky. Roku 1526 byla poražena a král na útěku zahynul v močálech moháčských. Tato porážka, po níž Turci na dlouhou dobu ovládali část uherského království, měla dalekosáhlé důsledky pro další vývoj událostí ve střední Evropě. (Srovnej: Československá vlastivěda II., s. 341.)
4 Habsburkové a stavovský odboj
Vznik mnohonárodnostní monarchie a počátky protireformace
V roce 1526 byl českým králem zvolen Ferdinand Habsburský. Ferdinand, bratr římského císaře Karla V., rodu habsburského, ovládajícího Říši římskou národa německého, království španělské, alpské země, bohaté Flandry a vyspělé Nizozemí. Jeho rodová základna byla mocnější než u dřívějších Habsburků, kteří se dostali na český trůn a jejichž vláda se nezapsala do českých dějin šťastně.
Jeho volbu ovlivnilo složité zákulisí evropské politiky, podplácení volitelů jak sliby, tak i penězi. (Srovnej: Československá vlastivěda II., s. 169.) Ferdinand projevil ochotu potvrdit stavovské obci všechna práva a ponechat zemskou vládu, jaká se vytvořila za vlády Jagellovců. Slíbil, že bude v českých zemích vládnout jen za účasti českých rádců, že bude nejvyšší úřady a hodnosti obsazovat po poradě s Čechy a také že bude se svým dvorem přebývat v Praze. Svůj vliv měla i skutečnost, jak dokázal Ferdinand potlačit selskou válku v Tyrolích a ostatních alpských zemích. Šlechtě to dávalo záruku, že zabezpečí její panství.
O jeho zvolení rozhodlo také hrozící turecké nebezpečí, jež bylo i hybnou silou spojení zemí českých, rakouských a uherských v jeden veliký politický celek. Osobou společného panovníka byl dán základ k postupnému budování velkého soustátí ve střední Evropě. Jediným přínosem byla skutečnost, že soustátí pomohlo zadržet turecké nájezdy a uchránit střední Evropu před barbarským pustošením. V jiném směru mnohonárodnostní monarchie, opírající se o síly, které dohrávaly svou historickou úlohu, se stávala brzdou společenského pokroku.
Od samého počátku vladaření v Čechách považoval Ferdinand Českou korunu za část většího státního celku, jehož střed kladl do Vídně, kde také zakotvil svůj dvůr. Ve Vídni postupně vybudoval silnou centrální vládu a ústřední orgány; vycházel ze zkušeností svého děda, císaře Maxmiliána. Vznikla zde dvorská komora - ústřední úřad, spravující panovníkovy finance, pak ústřední vládní úřady - dvorská rada, vojenská rada -, podléhající bezprostředně Ferdinandovi.
V těchto centralizačních snahách pokračoval i v Čechách. Jako součást dvorské komory vytvořil nový úřad, českou královskou komoru. Její řád a systém práce byl věrným napodobením komory vídeňské. Nejbolestivějším místem byly královské příjmy, finanční správa. Habsburkové byli zapleteni do válek s Francií, v Německu museli čelit protestantským stavům, velké částky pohlcovaly výpravy a obranná opatření proti Turkům. Volba bratra Karla německým králem byla velmi drahá. Jen volitelům-kurfiřtům zaplatili 852 000 zlatých. Rovněž Ferdinandova volba v Čechách a Uhrách stála tisíce zlatých. Dlužníci Karel a Ferdinand museli svým věřitelům zastavovat panství, doly atp. Proto Ferdinand I. usiloval o upevnění panovnické moci a o co největší hospodářské vysávání nově nabytých zemí.
V honbě za penězi se Ferdinand neštítil žádného úskoku a lsti. Podle zemských řádů, na něž v roce 1526 král přísahal, musel pro další berně (daně) vyžádat souhlas stavovské obce. Český sněm se tak stal bojištěm, na němž se neúnavný král potýkal se stavy o nové daně. Strašákem pro stavovskou obec byli Turci. Tak se stalo, že české země nesly hlavní tíhu boje proti tureckým hordám. V letech 1541 - 1542 poskytovaly české země Ferdinandovi 67 % veškerých nákladů na tureckou vojnu. Ferdinand smlouvou se Solimanem II. v roce 1545 se uvolil k ročnímu poplatku 30 000 dukátů. (Dolenský, J.: Dějiny národa československého, s. 360.)
Zvláštní pozornost věnoval Ferdinand královským městům. Opíral se o nejvěrnější sloupy feudálního řádu - patriciát. Z měst mu plynuly pravidelné berně, měšťané se museli starat o zásobování královských vojsk, poskytovat pomoc (stravu, výzbroj, povozy). V roce 1534 dal vybírat novou daň - z prodávaného zboží. Proti této dani se ozývaly protesty a docházelo k nepokojům.
Vedle hospodářského rozvoje měst král cílevědomě omezoval rovněž politická práva měšťanstva. Zrušil jednotu pražských měst a usiloval, aby široké vrstvy městského lidu byly vyřazeny z politické činnosti.
Také šlechtici odmítali každoročně odevzdávat daně; nespokojeně nesli, že král se neohlížel na stavovskou obec a vládl s pomocí nových úřadů a nové byrokracie, kterou tvořili němečtí šlechtici a úředníci. V roce 1528 zakázal krajské sjezdy a tím postihl rytířstvo, protože na nich hájilo své zájmy a volilo delegáty na zemský sněm.
Postupným omezováním práv privilegovaných tříd pokládá již v 16. století Ferdinand I. základy k pozdější absolutní monarchii. Habsburkové se opírali o katolické feudály a využívali pro své cíle reakční ideologie římského klerikalismu. Omezování stavovských práv a svobod naráželo na odpor části šlechty a měšťanstva a počalo vyvolávat opoziční proudy proti habsburské vládě. Tyto proudy se ztotožňovaly s náboženskými směry protestantskými.
Náboženské vyznání bylo zrcadlem politického smýšlení vládnoucí třídy. Stoupenci habsburské monarchie byli katolíci a panovník je také podporoval. Preláti se začali znovu hospodářsky vzmáhat a církevní majetek, zvláště na Moravě, se rozrůstal. Organizační středisko katolické církve v Čechách stále nemělo arcibiskupa. Jeho ustanovení souviselo s otázkami kališnické církve, a dokud nebyly vyřešeny, musel Ferdinand dodržovat kompaktáta, jak přísahal při volbě panovníka.
Kališnická církev se v polovině 16. století stala služkou feudálů, ideovou oporou Ferdinanda, pomáhající zadržovat příval reformace, jež k nám pronikala ze sousedního Německa. Ideologie kališníků nebyla již Habsburkům nebezpečná. Dokazuje to i Ferdinandova snaha dosáhnout potvrzení kompaktát papežem. Zatím co proti Vladislavovi, který hájil kompaktáta, papež vyhlásil křížovou výpravu, katolický vladař Ferdinand sám tlačil papeže, aby česká kompaktáta uznal a potvrdil. Toto je cesta kališníků, kteří prošli od spojenectví s tábory a s lidovými vrstvami přes lipanskou zradu ke spolupráci se zatvrzelými nepřáteli husitů. Tak skončil a skončí každý, kdo se odvrátí od potřeb lidu a přimkne se ke třídě, která se snaží obrátit kolo dějin zpět.
Kališníci přestali být lidovou církví. Většinu jejich stoupenců tvořili šlechtici a městský patriciát. Měšťanstvo dávalo přednost německé reformaci, jež k nám pronikala v podobě luteránství. Největší kouzlo německé reformace pro české měšťanstvo tkvělo v jejím odporu k habsburskému rodu. Byly to spíše politické důvody než vlastní náboženské názory, jež vedly k šíření luteránství u nás. Německá reformace dodávala ideovou základnu měšťanské a šlechtické opozici. V učení luteránských kněží byly nevyjasněné názory na právo odporu proti tyranům a rozkolísané stanovisko v otázce oprávněnosti odboje proti vrchnosti “dosazené bohem”. Luteránská víra svým vlivem nemohla dát protihabsburské opozici odhodlání k činům. (Československá vlastivěda II., s. 381.)
Jednota bratrská ve svém učení vycházela z názoru, že vrchnost a kníže jsou dosazeni bohem a že je musí všichni poslouchat, i když se třeba z knížete stal tyran. Členové bratrské jednoty na svých panstvích postupovali stejně jako ostatní feudálové, potírali každý projev protifeudálního odporu. Kladnou stránkou činnosti jednoty bratrské byla péče o rozvoj kulturního života. Vznikaly tiskárny vydávající české knihy a jsou zakládány školy šířící vzdělání do širších kruhů měšťanstva. Celkově však byla jednota bratrská zastáncem feudálního řádu, chtěla v něm provést úpravy a změny k stavovské monarchii a k zabezpečení náboženských svobod. Přesto, že se zde soustředili šlechtici a měšťané, kteří neměli Ferdinanda v lásce, zároveň se vyhýbali činu - vojenskému vystoupení.
Z krátkého rozboru můžeme konstatovat, že ani luteráni, ani jednota bratrská a tím méně pak kališníci nevytvořili ideologii revolučně protifeudální. Proto také zápas poddaného lidu a měšťanstva se nemohl o žádnou z uvedených církví opřít.
Ani další drobné sekty, vznikající v tomto období, nebyly většinou hlasateli otevřeného povstání venkovského lidu. Vedly své stoupence, aby se stranili “hříšného světa a nezaplétali se do jeho osidel”. S takovými názory vystupovali i tzv. novokřtěnci (anabaptisté), kteří vytvořili kolem Slavkova, Hustopečí a Mikulova síť obcí. (Československá vlastivěda II., s. 381.) Novokřtěnci k nám přišli z německých zemí, kde byli pronásledováni. Také Ferdinand žádal jejich vyhlazení, obávaje se, že by se z obcí novokřtěnců mohlo vyvinout středisko protifeudálního hnutí. Zvláště když některé skupiny novokřtěnců hlásaly a uskutečňovaly společenství majetku a obecnou rovnost svých členů.
Do Slavkova se r. 1528 přistěhovali z Mikulova novokřtěnci sekty malohoufníků a záhy k nim přibyli noví z tyrolského Pustertálu a také novokřtěnci z Českého Krumlova. (Vlastivěda moravská, Vyškovsko, s. 425.) Jejich hlavní středisko bylo v Bučovské ulici. Zabývali se tkalcovstvím, ale nejvýznamnější jejich řemeslo bylo hrnčířství. Vznikly mezi nimi rozpory a nejradikálnější se přestěhovali do Hustopečí. Lidově se jim počalo říkat habáni (z německého Haus haben). Vrchnosti, na jejichž statcích novokřtěnci sídlili, je však braly v ochranu, protože z pracovitých a přičinlivých “kacířů” měly značný prospěch. Vliv tohoto hnutí nezasáhl hlouběji do národního vývoje. Členové novokřtěneckých obcí byli většinou německé národnosti (na Moravu utíkali pronásledovaní kacíři ze všech končin Německa), avšak v místech svých sídel nezůstali trvale. Byli pro své náboženské a sociální názory po čase z Vyškovska vypuzeni. (Československá vlastivěda II., s. 381.)
Období vlády Ferdinanda I. (1526 – 1564) bylo doprovázeno vzrůstem německé menšiny v českých zemích. (Československá vlastivěda II., s. 382.) Do pohraničních oblastí přicházeli němečtí havíři, tkalci a pláteníci, které přivábil rozvoj hornictví a některých odvětví řemeslné výroby. Ferdinand zabral roku 1528 Šlikům jáchymovské doly a Jáchymov se stal převážně německým městem. Největší zásluhu o šíření němčiny si získal Ferdinandův dvůr, na němž se usazovalo stálé úřednictvo (byrokracie) německého původu.
České země si v pohusitské době nadlouho zachovaly český ráz. Jen v pohraničním pásmu a v některých městech, zvláště na Moravě, se udržely německé menšiny. Ve městech se rozšířily školy, vzdělávající děti většinou v mateřském jazyce – češtině. Vyspělý knihtisk vytvořil z Prahy přední kulturní středisko. Základnou české kultury bylo měšťanstvo, vyznačující se ostrými protifeudálními rysy. Česká stavovská obec používala češtiny jako jediného úředního jazyka a prosadila, že nově příchozí šlechta, povolaná do Čech Ferdinandem, musela se na sněmu zavázat, že se naučí češtině. Čeští šlechtici se snažili využívat tohoto zákona spíše k tomu, aby protlačili ke králi pány zcela oddané vlastním zájmům. Národnostní otázka se stávala vhodným nástrojem k politickému boji proti soupeřům. V důsledku tlaku vídeňského dvora bylo v polovině 16. století již více jak 30 šlechtických rodů německých; staré české rody se začaly poněmčovat. (Československá vlastivěda II., s. 382.)
První otevřené vystoupení proti Habsburkům
Neustálý centralizační tlak Ferdinanda podněcoval stavovskou opozici k odporu. Její snahy směřovaly k navrácení poměrů do doby jagellovské. Habsburská monarchie svými univerzalistickými snahami, rekatolizační politikou a stále se stupňujícím národnostním tlakem byla stejnou brzdou rozvoje společnosti jako hašteřivá obec stavovská.
Podnět k povstání vyšel zvenčí. Císař Karel V. se ocitl ve válce s německými protestantskými stavy v roce 1546 – 1547. Protože nebyl s to zdolat povstalce vlastními silami, obrátil se na bratra Ferdinanda o pomoc. Ten k postavení žoldnéřského vojska potřeboval peníze, ale český sněm je neuvolnil. Zato však vedlejší země mu ochotně vyšly vstříc a peníze poskytly. Bez schválení zemského sněmu král svolal zemskou hotovost. Zemská hotovost se scházela liknavě a neúplné sbory odmítly jít bojovat mimo území Čech. Královská města veřejně vyhlásila, že neuposlechnou. Odbojné hnutí vedlo měšťanstvo většiny královských měst s Prahou v čele. Připojila se k němu část nižší šlechty a jednotlivci z řad panstva. Povstalci odepřeli účast na tažení a ustavili vládu s vlastním vojskem. Svou váhavostí však dopustili, že po vítězství Habsburků nad Jednotou šmalkaldskou v bitvě u Mühlberka r. 1547 odboj ztroskotal.
Ferdinand využil tohoto vítězství k dalšímu posílení panovnické moci a k podlomení opozičních proudů mezi šlechtou a také v královských městech. Zlomil především vojenskou moc měst konfiskováním veškerého jejich zbrojního materiálu. Byla jim zabavena ve prospěch královské komory i velká část venkovských statků a obecních důchodů; kromě toho měla města platit zvláštní daně.
Pronikavé omezení provedl Ferdinand i v městské a cechovní samosprávě. Odňal městům jejich stará privilegia a dosadil do měst své policejní úředníky, královské rychtáře, kteří měli dohlížet na všechna hnutí městské chudiny a řemeslných cechů. Autonomie cechů byla v královských městech dočasně ochromena a některá privilegia zrušena. Také soudní autonomie měst byla podstatně okleštěna zřízením jednotného apelačního soudu v Praze jako nejvyšší odvolací instance pro města České koruny. Po potrestání měst svolal Ferdinand na srpen 1547 do Prahy sněm a vyhlásil tu tresty stavovské obci. V předvečer sněmu dal popravit přední činitele protihabsburského odboje, dva zemany a dva měšťany. (Československá vlastivěda II., s. 387.)
Na smutně proslulém bartolomějském sněmu dovršil Ferdinand své centralizační snahy. Zakázal všechny stavovské spolky, vyhradil si právo obsazovat zemský soud a zemské úřady, vyhlásil právo korunovat královy dědice již za života otcova bez vědomí a souhlasu stavů. Proti účastníkům povstání vyhlásil král soudní stíhání a konfiskoval jejich majetek.
Z ideové podpory povstalců obvinil Ferdinand jednotu bratrskou. Biskup jednoty Jan Augusta byl zatčen a uvržen do vězení na Křivoklátě. Sbory jednoty byly násilně uzavřeny a jejich stoupenci byli vypovězeni do šesti neděl ze země. Středisko jednoty bratrské se přesunulo na Moravu (Přerov, Prostějov, Ivančice); ta zůstala ušetřena otřesů, zůstala téměř stranou povstání.
Král Ferdinand vyšel v roce 1547 z utkání s českou stavovskou obcí jako vítěz. Centralizační snahy se mu dařily nejen v Čechách, kde stavovskou obec zlomil vojenskou silou, ale i na Moravě a v ostatních vedlejších zemích, kde se se stavy dohodl. Současně s centralizačními snahami usiloval Ferdinand i o posílení katolické církve jako zdroje ideologie hájící zájmy feudálů a feudální monarchie. Pod vlivem Habsburků nastupuje protireformace. Neměli však dosti sil, aby vyřadili všechny protestanty a “kacíře”. Byli nuceni ke kompromisu, jako byl na příklad náboženský mír augšpurský, který stanovil zásadu, že náboženství poddaných se má řídit podle náboženského vyznání vrchnosti. (Zásada zněla: Koho je panství, ten ať určuje náboženství.) Tento kompromis se stal vodítkem Habsburků pro postoj k náboženské otázce. Na Moravě se podařilo stavovské obci zabezpečit volnější poměry. Proto zde pod ochranou šlechty dál žila jednota bratrská i obce novokřtěnců. V Čechách uskutečňování zásad augšpurského sněmu vedlo k upevnění a rozšíření katolické církve. Roku 1561 byl obsazen arcibiskupský stolec v Praze. Katolická církev měla své vedení a pevnou organizaci. Král se postaral, aby již v roce 1556 vešel do Čech bojovný a nesnášenlivý směr, vylučující jakékoliv uzavírání kompromisů s “kacíři”, řád jezuitů. S pomocí krále zmocnili se koleje, tzv. Klementina (1562), a počali z ní činit katolickou protiváhu Karlově univerzitě, ovládané protestanty a kališníky. Jezuitské koleje vznikaly i v dalších městech a stávaly se baštami protireformace. Na Moravě založili jezuité koleje v Olomouci a v Brně.
Tak se v druhé polovině 16. století začínal zostřovat mocenský boj, projevující se navenek jako zápas o náboženské svobody. Proti rostoucí politické moci Habsburků a katolického panstva utvořila se fronta protikatolické opozice. Nepodařilo se jí vydobýt potvrzení nábožensko-politického programu, tzv. české konfese, roku 1575. Měla zajistit svobodu náboženského vyznání také luteránům a jednotě bratrské v českých zemích. V zostřeném boji o náboženské otázky se odrážely hluboké procesy v oblasti hospodářského a společenského vývoje.
Druhá polovina 16. a počátek 17. století byly dobou velkého rozmachu a upevnění mocenského postavení velkostatkářské šlechty. Velkostatky nejbohatších příslušníků panstva narůstaly do značných rozměrů a pohlcovaly drobné a roztříštěné statky zemanské. Drobná šlechta přicházela většinou hospodářsky na mizinu. Změny ve šlechtickém hospodaření ovlivnily zaostávání a úpadek královských měst.
V druhé polovině 16. století nastaly v evropském hospodářském životě velké otřesy, vyvolané přílivem obrovského množství drahých kovů, dovážených z oblasti Střední a Jižní Ameriky. Prudký pokles ceny stříbra a následkem toho i hodnoty peněz způsobil, že se přestala vyplácet stále nákladnější těžba v dolech. Na konci 16. století české hornictví, a zvláště těžba českého stříbra, bylo v naprostém úpadku. (Československá vlastivěda II., s. 373.) Ve městech, především v oblastech hornických, vzrůstalo vření zbídačených námezdních dělníků, zbavených náhle práce a obživy.
Dochází k prvním projevům kapitalistické výroby. Do Čech zasáhl nákladnický systém, vybudovaný obchodním kapitálem saským a nizozemským. Po vesnicích a městečkách procházeli se obchodníci, faktoři, kteří dávali tkalcům ke zpracování surovinu a skupovali od domáckých výrobců plátno. Pod patronací vrchnosti, která si to dala zaplatit, vznikl nákladnický systém, decentralizovaná manufaktura.
Vyšší úrovně v průmyslové výrobě dosáhlo české sklářství. V severních Čechách a pohraničních lesích pracovalo už více než třicet sklářských hutí. V některých sklářských hutích se projevoval vliv obchodního kapitálu a s ním i počátky kapitalistických vztahů. První kroky kapitalistické výroby jsou provázeny jak útlakem feudálním, tak i kapitalistickým zbídačováním a vykořisťováním výrobců.
V důsledku poměrného zaostávání výroby v českých zemích a změny velkých obchodních cest po objevení Ameriky a obeplutí Afriky se přesouvalo těžiště obchodu ze Středozemí na atlantské pobřeží. Změnily se suchozemské obchodní cesty a naše země se ocitly mimo jejich hlavní směr. Nerozvinutost obchodu brzdila domácí podnikání, mnohé obory řemeslné malovýroby prožívaly krizi.
Změny ve šlechtickém hospodaření si našly ozvěnu ve všech společenských vrstvách, ale nejtíživější důsledky přinesly pro život poddaného lidu. Bylo přirozené, že v podmínkách feudálního řádu rozmach šlechtických velkostatků, rybnikářství, pivovarnictví, rozvoj dolů a dalších průmyslových podniků musel vést k úsilí o získání a udržení poddaných. Proto zesílily snahy, které se objevovaly již v 15. století, aby poddaní byli připoutáni k půdě, aby byl omezen jejich pohyb, aby se nemohli bez svolení vrchnosti ženit a vdávat, aby nehledali zaměstnání mimo vrchnostenská panství, aby nemohli posílat děti na studia. Zkrátka snahy, aby se z poddaných stali nevolníci. Růst panských velkostatků a jiných podniků musel být doprovázen také růstem robot. Pro pány bylo nejpohodlnější zjednat dráby a v době sklizně nahnat nevolníky na pole. Během 16. století se vyvíjely hlavní rysy druhého nevolnictví, roboty a omezení osobní svobody poddaného.
Tyto tendence směrem k druhému nevolnictví sílily a mohutněly souběžně s růstem moci panstva a s celkovou tendencí upevňování feudálního řádu, kterou nastoupili Habsburkové.
Proti rostoucímu feudálnímu útisku se poddaní bránili a zdvíhali se k odboji. Do poloviny 16. století měl třídní boj poddaných formu skrytou, projevoval se v útěcích z půdy, v odpírání robot a poplatků. Ke konci 16. století feudální útisk zesílil a vyvolal nové vlny povstání. Některá z odbojových hnutí se vlekla i po mnoho let. Příkladem může být odboj poddaných na Moravě v panství Hukvaldy, který trval od roku 1588 do 1617. (Dějiny Československa II., s. 130.) V letech 1585 – 1612 vedli zoufalé boje o zlepšení svých mzdových a životních podmínek dřevaři, většinou tyrolského původu, kteří káceli lesy pro potřeby kutnohorských dolů a hutí. V předvečer stavovského povstání byl poddaný lid sevřen robotami a jinými formami feudálního útisku tak, že hrozilo každou chvíli nebezpečí lidového povstání a nové selské války.
5 České protihabsburské povstání 1618 – 1620 a jeho důsledky
České protihabsburské povstání 1618 - 1620
Hospodářská a politická krize roku 1618 vyústila ve válečný konflikt. Na sněmu českých stavů 28. května 1618 se vytvořila stavovská opozice, odsoudila svévolné rušení zemských zákonů a pověřila delegaci, aby u místodržitelů proti tomu protestovala. Více než sto českých šlechticů při jednání s přítomnými místodržiteli se nespokojilo s řešením protestu a svrhlo z oken Pražského hradu dva nenáviděné královské místodržící, Viléma Slavatu z Chlumu a Jaroslava Bořitu z Martinic. Byla ustavena stavovská vláda z třiceti direktorů, která vypověděla ze země jezuity, zkonfiskovala jejich statky a organizovala branný odboj proti habsburské dynastii.
Protihabsburský odboj se však neproměnil v národně osvobozovací zápas českého lidu proti císařské nadvládě. V táboře českých stavů, odkud odboj vzešel, byly mnohé hluboké rozpory. Nejbohatší velkostatkáři bojovali mezi sebou o moc a nejvýhodnější úřady v zemi; byli rozštěpeni na dva tábory – na protihabsburskou nekatolickou většinu a na menšinu opírající se o spojenectví s habsburskou dynastií a s římskou církví. Někteří z příslušníků panstva kolísali mezi oběma tábory, nebo se k povstalcům přidávali jen dočasně.
Se šlechtickým odbojem byly spojeny zájmy měšťanstva a poddaného lidu, vzpírajícího se tlaku nastupujícího druhého nevolnictví a černé rekatolizaci. Dosavadní vláda Habsburků směřovala k úplnému okleštění stavovské moci, k upevnění slepé nevolnické poslušnosti a k úplné rekatolizaci země. Tyto cíle vedly zemi nazpět do objetí feudálního řádu. Zatím co se v západní Evropě feudální řád začal hroutit – byl brzdou společenského pokroku –, v našich zemích sílil; zatím co nizozemské povstání a reformace podlamovaly feudalismus a otevíraly cestu novým společenským silám kapitalistických výrobních vztahů, u nás nástup katolické reakce brzdil likvidaci všeho, co umožňovalo pokrok společenské výroby. Zastavit a odvrátit nástup habsburské reakce znamenalo dát naději novému společenskému a národnímu rozvoji. Odboj měl své širší celonárodní poslání a byl součástí obecného boje o vítězství pokrokové společnosti.
V počátcích povstání se poddaný lid na venkově i městská chudina na mnoha místech aktivně účastnily bojů s habsburskými vojsky a postavily se proti střediskům klerikální reakce. Venkov na praktických zkušenostech však poznával, že jeho nepřátelé jsou jak císařští, tak i povstalci. Obě strany totiž proti sobě zjednávaly žoldnéře a těm bylo lhostejné, loupí-li na vlastním, či na cizím. Nenasytná soldateska sužovala poddaný lid a v mnoha případech čeští i němečtí sedláci společně bránili své životy a majetek. Stavové nepodnikli nic, co by alespoň částečně uvolnilo pouta svírající venkov. Nebylo pak divu, že poddaní vystupovali i proti vzbouřeným stavům a bojovali proti nim. Na Táborsku vytvořili poddaní v lesích vojsko, které čelilo žoldákům generála stavovské obce hraběte Mansfelda. Ozbrojené hloučky poddaných začaly přepadávat i kláštery a v roce 1620 vzplanula selská povstání na Olomoucku, Opavsku a jinde.
Šlechtické vedení odboje, jemuž vlastní zájmy bránily proměnit odboj v celonárodní válku proti cizí vojenské intervenci, skládalo hlavní naděje ne v mobilizaci českého lidu, ale v námezdní žoldácká vojska a v pomoc zahraničních spojenců. Protihabsburská opozice se především opírala o Unii protestantských knížat v Německu a o další protestantské země. Strana habsbursko-katolická měla za sebou obrovskou moc španělské větve habsburské dynastie, papežskou kurii a německou katolickou Ligu.
Správu země po vypuzení místodržitelů uskutečňovalo 30 direktorů zvolených na zemském sněmu. Po smrti císaře Matyáše 20. 3. 1619 byl český trůn uprázdněn. V červenci 1619 byla na generálním sněmu v Praze přijata nová ústava. Český stát byl proměněn v konfederaci rovnoprávných zemí. Česká koruna byla prohlášena volitelnou a panovnická moc byla značně omezena ve prospěch privilegovaných stavů. Zároveň byl sesazen habsburský rod z českého trůnu a byl zvolen nový panovník. Náboženské poměry se potvrzovaly podle Majestátu Rudolfa II. z 9. června 1609 také pro Moravu a Lužici. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 112 - 132.) Místo sesazeného Ferdinanda II. byl zvolen českým králem Fridrich Falcký, představitel německých protestantských knížat. Stavové se domnívali, že osobnost krále zjedná v nastávajícím souboji s Habsburky českému státu mezinárodní podporu protestantských zemí.
Počátek třicetileté války a následky vojenské porážky na Bílé hoře
V 17. století nástup katolické reakce značně pokročil. Papežovo sídlo Řím a sídlo nejmocnějšího Habsburka Madrid byla centry skupiny zemí, v nichž se upevňováním feudálních vztahů rozpínal stín černého jezuitského kříže a katolické církve. Jedině Nizozemsko se vítěznou buržoazní revolucí vyrvalo ze španělské nadvlády. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 413.) S protestantským Nizozemskem spojily se proti Habsburkům země, kde zvítězila reformace: Anglie, Švédsko, protestantští stavové němečtí a dávní soupeři Habsburků – Francie, Švýcary a Benátky. Všechny tyto státy nechtěly trpět rozšiřování habsburské moci a vystupovaly i proti mocenským nárokům papeže, jenž Habsburky podporoval.
Proti nim se Habsburkové španělští a rakouští spojili s katolickými vladaři italskými, spolehli se na katolické stavy německé. V Německu se katoličtí feudálové semkli v tzv. Ligu, jež čelila spolku protestantských knížat.
Obě strany se připravovaly a čekalo se jen na záminku k válečnému střetnutí. Českým stavovským povstáním tak začala smutně proslulá třicetiletá válka.
V Čechách po defenestraci nezazněly žádné výzvy k otevřenému vojenskému odboji. Stavové spoléhali spíše na sílu slova a dohody. Jakékoliv pokusy o jednání však ztroskotaly. Ferdinand a jeho rádci nabývali postupně vrchu u císařského dvora a viděli v “ohavné rebelii” vhodnou příležitost k vyrovnání starých účtů. Tak lze konstatovat, že čeští stavové byli během událostí k povstání tlačeni. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 414.)
Naděje, že osobnost Fridricha Falckého přitáhne rozhodující pomoc všech členů protihabsburského tábora, brzy opadly. Mohl se spolehnout jen na stavovské vojsko české, moravské, rakouské a slezské. V červenci 1620, kdy císařské armády překročily české hranice, byl již český stát opuštěn spojenci a vydán na pospas ozbrojené síle habsburské katolické reakce.
K rozhodující bitvě došlo 8. listopadu 1620 na Bílé hoře u Prahy. V dvouhodinovém boji byly protihabsburské šiky obráceny na útěk a habsburské vojsko obsadilo bez dalšího odporu Prahu. Pád Prahy znamenal v podstatě kapitulaci celých Čech. “Zimní král” Fridrich Falcký i hlavní předáci odboje uprchli z české země. Národ byl vydán vítězům na milost a nemilost. Hospodářské, společenské, národnostní a kulturní důsledky porážky postihly všechen český lid. Habsburkové spolu s hrstkou české katolické panské šlechty se chopili příležitosti a na staletí jej uvrhli do poroby.
Počátkem roku 1621 byli hlavní účastníci odboje pozatýkáni, uvězněni a jejich statky zabaveny. Všechna pobělohorská odvetná opatření vídeňské vlády byla prováděna pod přímým vedením Karla Lichtenštejna, který byl jmenován “správcem Čech”. 21. června 1621 bylo 27 představitelů stavovského odboje na Staroměstském náměstí v Praze popraveno. Byli to tři příslušníci panstva, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Seznam povstalců hned po Bílé hoře vypracoval pro císaře Karel Lichtenštejn. (Československá vlastivěda II., s. 425.) Mezi nimi byli vynikající představitelé českého politického a kulturního života, zvláště Václav Budovec z Budova, Jáchym Ondřej Šlik, Kryštof Harant z Polžic a lékař Jan Jesenský, rektor pražské univerzity.
Následovaly obrovské konfiskace jmění; jimi byli stíháni všichni, kteří byli obviněni z jakékoliv, někdy jen domnělé, účasti na povstání. Tento největší převrat v držbě šlechtické a svobodné půdy uvedl nové vlastníky skoro na tři čtvrtiny půdy v Čechách a na polovinu půdy na Moravě. Cena zkonfiskovaného jmění přesahovala 10 milionů kop grošů. (Československá vlastivěda II., s. 427.)
V souvislosti s konfiskacemi prováděla kořistnická společnost velkostatkářských magnátů a zahraničních lichvářů obrovské měnové podvody, jež ještě prohloubily celkový hospodářský úpadek českých zemí. Členy tohoto konsorcia byli i zemský místodržitel kníže Karel z Lichtenštejna a císařský plukovník Albrecht z Valdštejna. Ražením znehodnocené, tzv. “dlouhé mince” vyvolali tito podvodníci nesmírné stoupání cen životních potřeb (cena obilí stoupla v té době až o 4 000 %) a závratnou inflaci, která nakonec vedla v letech 1622 – 1623 k úplnému zhroucení státních financí.
S hospodářským úpadkem zesílil i politický, národnostní a kulturní útisk českého národa. Habsbursko–klerikální reakce vyvinula úsilí, aby vojenskou porážku české opozice dovršila také ideologickým porobením českého národa. Věc nebyla snadná v zemi, kde více než 90 % obyvatelstva patřilo k různým směrům evangelického vyznání. Bojovný jezuitský řád si vzal za úkol vyhladit všechna náboženská vyznání, která navazovala na husitské revoluční tradice. Český národ měl být pokatoličtěn a převeden znovu do područí římské církve. Protestantští kazatelé byli vypovězeni a za pomoci vojenských oddílů začalo násilné obracení na katolickou víru. Ve městech byla nekatolíkům upírána všechna práva a byli postaveni mimo zákon. Podle nařízení z roku 1627 museli opustit zemi i všichni příslušníci privilegovaných stavů, kteří nepřistoupili ve stanovené lhůtě na katolické náboženství. Poddaný lid, jemuž nebylo dovoleno svobodně se vystěhovat, utíkal rovněž houfně do sousedních zemí.
Vítězství habsburské panovnické moci a velkostatkářsko-klerikální reakce bylo dosaženo novou ústavou, tzv. Obnoveným zřízením zemským, vydaným v Čechách roku 1627, na Moravě 1628. Jeho základní zásadou bylo, že český národ pozbyl “ohavnou rebelií” všech svých práv a svobod. Český trůn byl prohlášen za dědičný v habsburské dynastii. Složení a pravomoc zemských sněmů byly radikálně změněny. Prvním a nejvýznamnějším členem sněmu se stal opět “stav prelátský” – vysoká katolická hierarchie. Ústava přímo vyhradila zákonodárnou moc panovníkovi a striktně zakazovala českým sněmům zákonodárnou iniciativu. Zákoník odňal sněmu pravomoc přijímat cizince do stavovské obce. Také nejvyšší zemští úředníci a soudci skládali svou přísahu jenom králi. Stavům bylo ponecháno právo povolovat, rozvrhovat a vybírat daně. Veškeré rozhodování na sněmech se ocitlo v rukách panstva a prelátů, kdežto rytířstvo a představitelé královských měst byli z politického života téměř vyřazeni. Katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné uznané náboženství v zemi. Němčina se stala vedle češtiny rovnoprávným úředním jazykem a těžiště vládní moci nad českými zeměmi se přeneslo do Vídně. Všemi těmito opatřeními byly země Koruny české uvedeny v tuhou závislost na zemích rakouských. Pobělohorský absolutismus vyplýval z vojenských a politických úspěchů habsbursko-klerikální reakce a tím byl dán jeho celkový reakční charakter.
Politická strategie Habsburků se opírala o dvě základny. První byla centralizační snaha monarchie, druhou bylo úsilí všemi prostředky prosadit katolictví jako oficiální státní náboženství, a tedy potlačení dosavadní relativní náboženské svobody. (Hora-Hořejš, P.: Toulky českou minulostí IV., s. 72.) S absolutismem, který Ferdinand II. prosadil, nebylo spojeno úsilí centralizační. Země Koruny české tvořily i nadále samostatný stát, na jehož vztazích k ostatním zemím habsburským a k německé říši se proti době předbělohorské nic nezměnilo. Panovník tu vládl výlučně z titulu českého krále a prostřednictvím zvláštních úřadů. Celistvost, nezávislost a svéprávnost českého státu byla potvrzena jak českým, tak i moravským stavům po roce 1627, kdy Ferdinand II. uznává všechna privilegia, pokud nejsou v rozporu s ustanoveními Obnoveného zřízení zemského.
Následky třicetileté války
Po zdolání českého odboje pokračovaly válečné operace na území Německa; ve službách Habsburkům velel kořistnický válečník Albrecht z Valdštejna. Boje se mnohokrát přenesly do českých zemí, jež byly drancovány žoldnéřskými soldateskami cizími i císařskými.
Téměř po celou dobu války byl venkovský lid takřka jediným skutečným představitelem nepoddajnosti českého národa vůči feudálně-klerikálním vítězům. Proti panské vrchnosti a žoldnéřským vojskům vznikala lidová povstání. Na jaře 1621 se rozhořelo mohutné selské povstání na Hradecku, a bylo brutálně potlačeno vojskem Albrechta z Valdštejna. Ve statečném odporu proti habsbursko-klerikální reakci vytrvávali téměř až do sklonku třicetileté války poddaní valašských obcí na severovýchodní Moravě, kteří i po nejtvrdších odvetných opatřeních vlády povstávali znovu a znovu k boji. Přes nejkrutější teror proti povstalcům, mučení a masové popravy, vznikala další povstání v řadě panství v Čechách i na Moravě. Ve svém boji však zůstali povstalci osamoceni. V dané době nebyly podmínky pro to, aby hnutí mohlo přerůst v celonárodní povstání.
Vyškovsko bylo válkou silně zasaženo zvláště v době obléhání Brna Švédy.
Naděje, že při jednání o skončení války bude přihlédnuto k situaci českého národa, se nesplnily. Podle návrhu mírové smlouvy z roku 1645 měly se v Čechách poměry vrátit k situaci před rokem 1618. V mírové smlouvě se však upravovaly k 1. lednu 1624 – to znamenalo uznání habsburské nadvlády. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 149 – 153.) Evropské mocnosti se roku 1648 dohodly tzv. mírem vestfálským mezi sebou bez zástupců českého národa, bez zřetele k jeho osudu.
Vestfálský mír umožnil habsburské dynastii upevnit panovnickou moc a dále upevňovat absolutistický, centralistický stát. Panovnická moc se opírala nadále o velkostatkářské panstvo, které vyšlo z třicetileté války posíleno. Příslušníci staré rodové české šlechty, pokud se zúčastnili povstání, byli nahrazeni novými velkostatkáři, většinou dobrodruhy z Německa, Španělska, Itálie, Francie i odjinud, povýšenými do panského stavu a obdarovanými zkonfiskovanými statky v odměnu za služby prokázané habsburské dynastii ve válce. V rukou této skupiny panstva a církevní hierarchie byly po třicetileté válce více jak tři čtvrtiny veškeré poddanské půdy.
Válkou zpustošená země, rozvrácené hospodářství, zhroucení státních financí a následující hlad a morové epidemie postihly nejtíže masy pracujícího lidu ve městě i na venkově. Panstvo nabylo úplné hospodářské a politické nadvlády a mohlo s úspěchem dovršit porobení poddaného lidu. Pro poddaný selský lid nastává období nejtužšího nevolnictví.
V době předbělohorské náležely české země k nejlidnatějším oblastem Evropy. Nejtíživějším důsledkem války byl úbytek obyvatelstva. Nezavinily jej jen přímé oběti válečných akcí, ale i četné epidemie, které kosily podvyživené strádající obyvatelstvo, a rozsáhlá migrace pokračující i počátkem padesátých let, kdy se znovu rozjela přísná protireformace. V Čechách poklesl počet obyvatel z 1 700 000 na 930 000 a na Moravě z 800 000 na 600 000. (Československá vlastivěda II., s. 457.) Úbytek obyvatelstva byl nahrazován německým přistěhovalectvím.
Po třicetileté válce ležela asi jedna třetina obdělávané půdy ladem. Rolnické usedlosti byly z velké části vypáleny a opuštěny. Poklesly stavy dobytka; ten byl první na řadě při násilných vojenských rekvizicích. Šlechtičtí velkostatkáři zabírali neobdělávanou půdu, obvykle nejkvalitnější, a zakládali nové panské dvory. V pobělohorské době neměly panské dvory vlastní inventář a dostatek potahů. Většinu práce spojenou s obděláváním lánů vrchnostenských polí vykonávali poddaní. Rolníci hospodařili na svém přídělu půdy a tím získávali obživu pro svou rodinu. Zároveň museli vlastníma rukama a vlastním inventářem zdarma zajišťovat provoz panského velkostatku. Větší a střední sedláci pracovali na panském se svým potahem, chalupníci a domkáři byli povinní robotou ruční. Plnění robotních povinností těžce poškozovalo všechny vrstvy na vesnici, které si mohly své hospodářství a živobytí obstarávat jen s vypětím všech sil. V době předbělohorské robotovali poddaní zpravidla jen několik dní v roce, po třicetileté válce si vrchnost vymáhala robotu téměř denně po větší část roku.
Robotní systém, aby zaručil pánům dostatek pracovních sil, uváděl robotníky do plné závislosti na pánovi a připoutával je k půdě. “Mimoekonomické přinucení” vyplývalo z pozemkového monopolu půdy feudálního pána, znemožňovalo venkovskému lidu zbavit se povinnosti pracovat na pány. Nevolník se nesměl bez souhlasu vrchnosti odstěhovat z vesnice, nesměl ani uzavírat manželství; vrchnost si osvojovala i právo na děti poddaných, bez jejího svolení se nemohly vyučit řemeslu, nebo dokonce jít na studie.
Kromě robot stupňovalo se vykořisťování i peněžními a naturálními dávkami. Hospodářský útlak vzrůstal, rolník byl nucen téměř polovinu své práce dávat ve formě daní, tzv. “kontribuce”, státu, další část odevzdával feudálnímu vlastníku půdy a menší část (desátek) faráři. Rolníkům pak zbývalo sotva na holé živobytí. Nevolnická hospodářství pod tlakem robotního systému se nemohla rozvíjet, zůstávala vězet ve strašlivé bídě a zaostalosti.
Vrchnost určovala nevolníkům, ve kterých mlýnech mohou mlít své obilí, měla ve svých rukou monopol na výrobu a prodej piva, vína a kořalky. Nikdo z vesnických hostinských nesměl brát pivo a ostatní nápoje než z vrchnostenského pivovaru a palírny.
Nevolník byl vydán na milost a nemilost svému pánu a jeho karabáčníkům. Vrchnost byla zároveň i jeho soudcem, vládla šatlavou, mučicími nástroji a ozbrojenými dráby. Nevolnický lid musel ze své práce platit celý potlačovací aparát. Tyto instituce zajišťovaly násilím vládnoucí vrstvě neomezené právo žít parazitním životem z potu pracující většiny tehdejší společnosti, třídy nevolníků.
Vedle habsburského státu a vrchnosti byla tu ještě katolická církev. Katoličtí duchovní vymačkávali z nevolného lidu poslední peníz na každý církevní úkon, který mu poskytovali. Přiživovali se na výnosu poddanských hospodářství vymáháním naturálních desátků z celkové úrody. Na panstvích, kde církev byla přímo vrchností, nevedlo se lidu o nic lépe než na doménách, které patřily světským pánům. I na církevních statcích panoval tvrdý robotně-nevolnický režim, nesnížený ani v nejmenším “křesťanskou láskou” prelátských vrchností.
S bezmezným hospodářským vykořisťováním a krutým fyzickým útiskem nevolného lidu se stupňoval i útlak kulturní. V polovině padesátých let se uzavřela první etapa činnosti protireformačních komisí. Ukázalo se, že přes všechna nařízení, která uváděla v život horlivá mise jezuitského řádu a císařské soldatesky, hlásila se ke katolickému náboženství sotva jedna pětina všeho obyvatelstva. Proto po celé zemi nastoupily tzv. protireformační komise znovu, aby za pomoci jezuitů pokračovaly v nátlaku na skryté kacíře. Jezuité si podřídili školství a cenzuru knih. Ovládli českou literaturu a kulturu. Všechno, co se tehdy psalo, sloužilo k obhajobě katolické církve. S tvrdošíjnou nenávistí slídili mnozí jezuité po všech starých českých knihách “poznamenaných duchem kacířským”. Za nebezpečnou považovali husitskou tradici, na níž jim překážel její proticírkevní a revoluční ráz, ale zejména její národní charakter. Katolická církev u nás v pobělohorské době rozvinula propagandu “nadnárodního” katolickocírkevního kultu mariánského. Na císařův příkaz byl v roce 1650 vztyčen na Staroměstském námětí v Praze mariánský barokní sloup – symbol vítězství nad předbělohorskými Čechami. Četná náměstí českých a moravských měst se zaplnila podobnými mariánskými sloupy a sochami. Také četné návsi našich vesnic vydávaly svědectví, jak mariánský kult pronikl mezi český lid. Katolická církev, jejíž působení bylo vhodně doprovázeno vnějšími prostředky, dokázala podřídit svému vlivu a kontrole většinu tehdejší společnosti. Instituce “ušní” zpovědi umožňovala katolickým kněžím pronikat do soukromého života všech vrstev společnosti. Zpovědníci feudálních pánů využívali svého postavení, aby skrytě a účinně ovlivňovali jejich politické a společenské působení. I nejposlednější příslušník vesnice byl pod stálou kontrolou církve, která vyžadovala, aby se každoročně vykázal potvrzením o vykonané zpovědi. Zpovědní seznamy se tak staly účinným nástrojem kontroly smýšlení všeho obyvatelstva. Současně byly a jsou vydávány jako doklad o úspěšnosti rekatolizace.
Násilné vyhnání nekatolíků ze země znamenalo nesmírné ochuzení českého života. Mezi těmi, kdo byli nuceni opustit vlast, byli nejlepší představitelé české předbělohorské kultury v čele s velkým myslitelem a pedagogem Janem Amosem Komenským (1592 – 1670). Komenský, jenž navazoval na tradice jednoty bratrské, zanechal významné dílo jazykovědné, filozofické a didaktické. Svými pracemi se stal zakladatelem novověkého školství. V jeho díle jsou již vyjádřeny myšlenky jednotné školy, názorného vyučování i přístupu ke vzdělání pro všechny bez rozdílu společenského postavení.
K vynikajícím kulturním pracovníkům, kteří museli odejít z vlasti, náleželi také Pavel Stránský, autor vlastivědného díla “O státě českém”, a historik protihabsburského povstání Pavel Skála ze Zhoře. Světové jméno si v cizině vydobyl český kreslíř a mědirytec Václav Hollar (1607 – 1677), který se stal jedním ze zakladatelů anglické grafiky. Hlásil se k české národnosti a mnohá díla podepisoval “Bohemus”.
Hluboké proměny hospodářsko-sociální, politické i kulturní, způsobené vítězstvím reakce v třicetileté válce, uvrhly český národ do porobeného postavení.
Posílení absolutismu a proces germanizace
Společně s politickým, náboženským a kulturním útiskem postupoval i národnostní útlak českého národa. Politický převrat, vyvolaný porážkou českého stavovského odboje, přinesl i úpadek českého státu a české státnosti vůbec. V předbělohorské době žili v zemích Koruny české vedle Čechů i Němci. Nebylo však pochyb o celkovém českém charakteru státu. Pobělohorský vývoj přinesl pronikavou změnu. Především došlo k podstatnému oslabení samého státoprávního postavení českých zemí. Po Bílé hoře byly české země začleněny do svazku zemí ovládaných habsburskou dynastií. Pražský hrad přestal být natrvalo panovníkovým sídlem a centrum vlády se přeneslo do Vídně. České země se postupně dostaly do područí vídeňské vlády a proměňovaly se v pouhé provincie habsburské monarchie.
Vliv na pokles významu českého státu a národa měly změny v charakteru a složení stavovské společnosti – politického představitele českých zemí. Šlechtická společnost změnila převratně svou tvář jak co do vnitřního složení, tak zejména v ohledu národnostním. Zatím co panský stav vlastnil v Čechách 60 % celkového rozsahu poddanské půdy, rytíři jen 10 %. Poklesla hospodářská moc královských měst, vzestupu dosáhla katolická církev. Přesun politického a hospodářského vlivu ve prospěch velkostatkářů a katolických prelátů vedl k nepříznivým důsledkům v postavení pracujícího lidu.
Hlubší změny doznala šlechta po stránce národnostní. K českým šlechtickým rodům se do země přistěhovaly četné šlechtické rody cizí jazykem i původem. Zájmy veškeré šlechty byly spjaty s habsburským dvorem, který s českou národností neměl nic společného, ale naopak, slovo Čech znamenalo synonymum pro rebela a kacíře. Úředním jazykem centrálních úřadů byla němčina. Zbytky původní české šlechty, usilující o přízeň dvora, podlehly tomuto dvorskému prostředí a postupně se odnárodňovaly. Ve druhé až třetí generaci po Bílé hoře přestávala již česká šlechta ovládat český jazyk.
Čeština byla postupně vytlačena z vyšších vrstev feudální společnosti jako nástroj myšlení a dorozumívání. Národní charakter české šlechty se stíral, až časem zmizel vůbec. Čeština pak zmizela i z jednání zemských sněmů jak v Čechách, tak i na Moravě. Držela se jen jako přežitek při pronášení starobylých obřadních formulí. Němčina se stávala a stala jazykem úřadů, soudů, vrchnostenských kanceláří a konverzačním jazykem částí měšťanstva, úřednictva, důstojníků apod.
Do českých měst, vylidněných v první polovině 17. století, přistěhovali se po třicetileté válce převážně z katolických oblastí Německa noví usedlíci. Ti začali v důsledku obecné situace určovat národnostní ráz měst, kde se usadili. V 17. století se tak poněmčily Žatec, Bílina, Lovosice, Úštěk, České Budějovice, Krumlov, Prachatice aj. (Československá vlastivěda II., s. 466.)
V důsledku přísných protireformačních nařízení r. 1649 docházelo k masovému zbíhání poddaných do protestantských zemí v Německu. Saské země, podobně jako Čechy, utrpěly za třicetileté války těžké ztráty na obyvatelstvu, pracovití řemeslníci a rolníci zde byli vítáni. Vlna české emigrace naopak přispěla k hospodářské obnově Saska. Přes sto padesát nových měst a vesnic vzniklo z tohoto přílivu. Emigranti, mezi nimiž byli i Němci, snadněji zdomácněli v zemi, shodující se s nimi v náboženství. Za obtížných podmínek si vybojovali i právo na české bohoslužby a školy. (Srovnej: Československá vlastivěda II., s. 462-3.) Přes apely habsburské vlády a šlechty nepodařilo se vrchnosti z Čech dostat do svých rukou uprchlé poddané.
Katolická církev dávala přednost nadnárodním zájmům před otázkami národními. Nebyla příznivkyní ani podporovatelkou českého jazyka. Církevní hierarchie se většinou rekrutovala z nečeské národnosti, naprosto neměla zájem o českou řeč a kulturu. Český jazyk byl pro ni jen nutným nástrojem potřebným pro působení mezi lidem. Mezi vyšším katolickým klérem byly osobnosti naplněné českým vlasteneckým cítěním ojedinělou výjimkou. K nejvýznamnějším z nich patří jezuita Bohuslav Balbín (rodák z Hradce Králové a potomek šlechtické rodiny Balbínů z Vorličné), který se zabýval českými dějinami a vydal o nich velké množství prací psaných latinským jazykem. Z podnětu svého přítele, vlasteneckého kněze a historika Tomáše Pešiny z Čechorodu, sepsal “Rozpravu o obraně jazyka slovanského, zvláště českého”. Latinsky psaná Rozprava však nemohla být za tehdejších podmínek vydána. Teprve po sto letech ji historik Pelcl vydal tiskem. Balbínova Rozprava vyjadřovala skvělou formou hořkou nespokojenost drobné české šlechty a měšťanstva s poměry, které se vyvinuly v Čechách po Bílé hoře a třicetileté válce, a zároveň naději, že se český národ tomuto tlaku ubrání. Balbín, milující svou českou zemi a český národ, byl svými představenými šikanován a pronásledován. Velikost Balbínova vlastenectví spočívala v tom, že se vzbouřil a opřel proti hanobení a utlačování českého národa a jeho řeči. (Srovnej: Dolenský, J.: Dějiny národa československého, s. 476 – 480.) Balbín svou prací zapřel jezuitství, obhájci temna se marně snažili zneužít jeho výjimečného zjevu, aby zakryli protičeský charakter jezuitského řádu a jeho působení v době pobělohorské.
Vlastním představitelem českého národa zůstal pracující lid ve městech a na venkově, který si přes všechna ujařmení zachoval český jazyk a kulturu. Předbělohorské nekatolické nižší školství, které mělo dobrou úroveň, bylo zničeno. Nové vrchnosti neměly zájem na obnovení a vybudování škol pro poddané. Negramotnost lidu usnadňovala protireformační působení katolických misionářů. Avšak přes všechno pronásledování si lid udržoval a předával z generace na generaci ve svých písních, pověstech a lidových hrách českou řeč i tradice odboje a nesmiřitelnosti vůči utiskovatelům.
6 České země v období temna
Zemědělská výroba, která byla těžištěm celého hospodářství, dosáhla úrovně před Bílou horou teprve koncem 17. století. Tehdy byl odstraněn hluboký výpadek zemědělství. Přirozený přírůstek obyvatelstva, doplněný přistěhovalci, již umožňoval osídlit polopusté vesnice zpustošené válkou.
Znevolnění venkovského lidu
Temno! Toto přízvisko pro pobělohorskou dobu používali představitelé českého národa ne proto, že by chtěli nějak propagandisticky pošpinit pobělohorská staletí, ale z konkrétních příčin.
Pobělohorský vývoj znamenal konec české samostatnosti a postupný národnostní útlak. Upadla česká kultura, česky psaná literatura téměř zmizela. Vláda nad věcmi Čechů a Moravanů nepatřila jim, ale německé Vídni. Dokonce ani někdejší česká šlechta a inteligence nepřečkaly pobělohorskou dobu bez pohromy. Popravy, vyvlastnění majetku, vyhnanství – to byl úděl těch, kteří se nechtěli podrobit Habsburkům a katolické církvi. Temnem byla tato doba nazvána také proto, že po období poměrné náboženské tolerance byla nastolena tvrdá rekatolizace - katolická nadvláda, jejímž důsledkem bylo nejen vyhnání či útěk statisíců občanů do zahraničí, protože nechtěli přijmout vnucovaný katolicismus, ale také kulturní útlak českého národa. Temnem je tato doba nazývána také proto, že poddanství, které u nás po husitských bouřích bylo značně uvolněné, se přeměnilo v druhé nevolnictví, ještě tvrdší a bezohlednější než to středověké. Zatím co většina zemí západní Evropy se ekonomicky rozvíjela pokrokovým směrem, habsburská monarchie upevnila a na delší dobu zakonzervovala feudalismus a tím zbrzdila rozvoj v českých zemích.
Pokud na příklad Petr Hora navrhuje pro pobělohorskou dobu mírnější termín, “barokní šerosvit”, přistupuje k hodnocení doby spíše z hlediska vítězů, Habsburků, jejich německých podporovatelů a katolické církve. Ta, stejně jako nová šlechta, jistě neměla důvod si na pobělohorskou dobu stýskat. Stavěli paláce a chrámy – a poddaní dřeli mnohonásobně víc na své světské i církevní pány než před Bílou horou. Pro vládnoucí šlechtu a katolickou církev bylo období temna obdobím rozkvětu, růstu bohatství a moci. Kam patřila většina národa? Mezi ty, kteří bohatli, nebo mezi znevolněné a nábožensky znásilňované?
Proto souhlas s Palackým, Masarykem, Jiráskem, že katolicko-habsburská nadvláda v 17. až 19. století byla pro náš národ dobou temna, jistě vystihuje situaci lépe než ten dnes oslavovaný barokní šerosvit!
Hlavní překážkou dalšího rozvoje zemědělské výroby byl robotně-nevolnický systém. Nevolnictví, uvolněné v průběhu husitského hnutí, se vrchnosti snažily znovu obnovit. Nevolníci se svým zastaralým a nedokonalým nářadím však pracovali bez zájmu, nedbale, protože výsledky jejich práce si z naprosté většiny přivlastňovali páni a církev. Také starý trojhonný systém, při němž jedna třetina orné půdy ležela úhorem, neumožňoval zabezpečit dostatek krmiva pro chov dobytka. Znemožňoval hnojit pole chlévskou mrvou. Nedostatečně vyhnojené a povrchně obdělávané pole pak dávalo jen skromnou úrodu.
Vrchnostenské hospodářství, které se po skončení třicetileté války rozšířilo, nadále pokračovalo v dravých tendencích. Feudálové usilovali nejen o zaokrouhlení a scelení plochy svých polí, ale o jejich další rozšíření na úkor rustikálu, poddanské půdy, jejíž rozsah se vcelku zmenšoval. To mělo negativní následky pro většinu venkovského obyvatelstva. Na vesnici narůstala vrstva drobných rolníků a zvyšoval se počet bezzemků. Vrchnost využívala různých machinací s rustikální půdou, aby zvyšovala rozsah celkové práce nevolníků. Nevolnický systém nebyl otřesen ani velkým povstáním venkovského lidu roku 1680.
Rozsáhlé hnutí venkovského lidu bylo vyvoláno násilnou politikou feudálů vůči němu. Přestože český lid neměl rozhodující účast na odboji, měla propadnout všechna jeho práva, smlouvy a výsady, jež nebyly v souladu se zostřeným režimem pobělohorským.
Císařský patent Leopolda I. legalizoval svými ustanoveními násilnou politiku feudálů vůči venkovskému lidu, která vedla k tzv. druhému znevolnění . Měl také zastrašit venkovské masy a donutit je, aby upustily od dalších stížností a akcí proti vrchnostem.
Patent upravoval nejdůležitější povinnosti nevolníků vůči vrchnosti. Stanovil, že vrchnosti nesmějí požadovat od nevolného lidu více daní, než nařizují sněmovní usnesení. Nevolníci měli robotovat nanejvýš tři dny v týdnu . V případě naléhavých prací, zvláště o žních, mohla vrchnost požadovat až celotýdenní robotu. Nevolníci však nesměli být vysíláni robotovat na vzdálené panství svých vrchností. Tento zákaz neplatil po dobu žní. Poddanské úroky neměly být zvyšovány. Šlechta nesměla vybírat od poddaných dávky, jež měla platit sama, a nutit sedláky k prodeji nebo koupi zemědělských výrobků. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 154 – 158.)
Robotní patent a jeho jednotlivé články dokazují, že stížnosti nevolníků a jejich boj byly oprávněné a spravedlivé. Dosvědčují nicméně těžkou situaci venkovského lidu. Vydáním patentu bylo dovršeno dlouhodobé úsilí feudálních pánů o opětné znevolnění lidu. Po vydání patentu se postavení nevolníků nezlepšilo. Článek o robotách připouštěl vysokou míru roboty a doplňujícími klauzulemi umožňoval vrchnosti požadovat i robotu celotýdenní. Neexistovala také moc, která by přiměla vrchnost dodržovat tu míru vykořisťování, kterou patent připouštěl. Nevolníci byli i pak zcela závislí na vůli vrchnosti. Formy a způsoby vrchnostenského vykořisťování příznačné pro toto období se obecně rozšířily a ustálily ve svém vypjatém rozsahu.
Hospodářský úpadek a utužení feudálního nevolnictví po třicetileté válce zpomalily rozvoj výrobních sil. Řemeslná malovýroba, spoutaná a omezená cechovními nařízeními, nepostačovala již potřebám společnosti. Od sklonku 17. století dochází v některých výrobních odvětvích ke snahám nahradit řemeslnou malovýrobu výrobou manufakturní.
Manufakturní formy výroby se uplatňovaly v textilu, v soukenictví a plátenictví. V textilních manufakturách nebýval soustředěn celý výrobní postup. Přicházel do nich zpravidla již polotovar zhotovený podomácku, který pak byl dále zpracováván. Tak tomu bylo až do doby, kdy byly vynalezeny a zavedeny spřádací stroje. Kromě textilních velkovýroben měly povahu manufaktur i hutě, hamry, sklárny, papírny … Nejčastěji byly manufaktury zakládány na venkově na panských velkostatcích, kde byl dostatek potřebných surovin a feudálové si mohli v řadách nevolníků opatřit pracovní síly. V manufaktuře, jako v prvním stadiu průmyslové velkovýroby, se začínají utvářet vztahy mezi vlastníkem výrobních prostředků a námezdným výrobcem – dělníkem.
Formy a způsoby vrchnostenského vykořisťování a útlaku i po prvním robotním patentu z roku 1680 se obecně rozšířily a ustálily v neúnosném rozsahu. Proto se také poddaný lid pokoušel znovu a znovu všemi způsoby o zlepšení své těžké situace. Nevolníci vedli neustálý boj proti svým pánům; byl však roztříštěný a izolovaný.
Příklad feudálního útlaku na Moravě
Stejně jako Chody, kteří neuhájili svá královská privilegia a práva, podobný osud potkal i některé obce na Moravě, např. vesnici Vrbovec na Znojemsku. Vrbovečtí měli také v minulosti výjimečné postavení mezi ostatními poddanými, jež jim zajišťovaly královské listiny. Jejich situace, zvláště po Bílé hoře, se začala zhoršovat, klášterní vrchnost zvyšovala útlak. Obyvatelé vesnice se v roce 1677 obrátili k císaři Leopoldovi o pomoc. Stížnost byla celkem příznivě vyřízena; císař nařídil, aby “svobody” obce byly vrchností šetřeny. Klášterní vrchnosti se však podařilo roku 1713 dosáhnout nového císařského rozhodnutí, jímž byla prohlášena všechna vrbovecká privilegia za neplatná.
Teprve po deseti letech, r. 1724, se vrbovečtí občané odvážili přijít znovu k panovníkovi s prosbou o potvrzení svých historických práv. Císař znovu prohlásil vrbovecká privilegia za zrušená a nařídil, aby listina byla Vrbovci odňata. Zástupce krajského hejtmana byl při pokusu splnit císařské nařízení donucen obyvateli vesnice k útěku. Potom sedláci vyslali novou delegaci do Vídně s prosbou o vrácení svých starých svobod. Delegáti byli zatčeni a uvězněni na Špilberku v Brně. Ani to však nezlomilo odpor obyvatelstva Vrbovce. Teprve když roku 1724 většina mužů z vesnice byla odvlečena do žaláře a komise se zmocnila originálů privilegií, musel lid Vrbovce sklonit hlavy pod jařmo vrchnosti. (Srovnej: Československá vlastivěda II, s. 519.) Zápas poddaných s vrchností, byť byl vedený úporně několik desítiletí, nemohl skončit jinak než porážkou lidu. V období druhého nevolnictví nemohl ani panovník či vrchnost, ať světská, či klášterní, připustit, aby třeba jen malá část poddaného lidu si udržela svobodnější postavení.
V historickém výkladu minulosti se setkáváme s falešnou idealizací katolické hierarchie ve vztahu k prostému lidu tvrzením, že nevolníkům se na církevních panstvích vedlo lépe než na panstvích světské vrchnosti. V roce 1695 se pozvedl lid proti vrchnosti na panství hukvaldském, patřícím olomouckému biskupovi. Panství mělo přes třicet vesnic.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 430. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, leden.2013..
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz