Soužití Čechů s Němci v českých zemích II.

PhDr. Václav Šůstek, CSc.

Noví majitelé půdy svěřovali vlastní organizaci osazování lokátorům, kteří opatřili a přivedli kolonisty, rozměřovali a přidělovali půdu a také zabezpečovali pánu půdy zaplacení poddanských poplatků. Vrchnost zpravidla osvobozovala nové osadníky od poddanských dávek, což mělo přilákat další kolonisty. Pozemky se dělily na tzv. lány a zlomky lánů. Lán byla plošná míra, jež se měnila místo od místa a zhruba měla dnešních 18 ha.

Na kolonisty se vztahovalo tzv. emfyteutické (zákupní) právo. Feudálové záhy postřehli, že poddaný lépe a usilovněji pracuje, má-li zabezpečeno dědičné vlastnictví. Povinnosti poddaných byly přesně určeny. Rozhodující význam nabyly pravidelné peněžní dávky odváděné v půlročních lhůtách, naturální dávky a roboty. Tento systém se rychle rozšiřoval, poskytoval výhody jak pánům, tak i sedlákům. Přinesl pozitivní změnu do nevolnického postavení venkovského obyvatelstva. Odtud nazýváme postavení a práva sedláků poddanstvím. Na základě zákupního práva usazovali čeští feudálové německé kolonisty na svém území. Zabezpečovalo jim dědické vlastnictví gruntu v rodině držitele až do vymření přímých potomků. Nové vesnice měly i značnou míru samosprávy. V jejich čele stáli rychtáři, kteří podléhali vrchnosti, vykonávali nižší soudnictví, dozor nad sousedským soužitím a bezpečností. Proto nikdy jednotliví sedláci, ale vždy celé obce byly osazovány na právu zákupním. Jen král sám mohl osvobodit kolonisty i dosavadní osídlení od úřadů župních; vždy jen mocí zvláštních privilegií. Zákupní právo bylo původně propůjčováno Němcům, kteří se do Čech stěhovali. Zákupní právo je nesprávně nazýváno právem německým, ačkoliv takové právo v Německu nebývalo. (Palacký, F.: Dějiny národa českého II., s. 211.)

Proces kolonizace na Vyškovsku byl procesem dlouhodobým a značně složitým. Německá kolonizace souvisela s celkovou kolonizační vlnou ve druhé polovině 13. století. Iniciátory kolonizace byli páni z Obřan, páni z Lipé a zejména olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku. (Papež Inocenc IV. v r. 1245 doporučil králi Václavovi I. svého kaplana Bruna z rodu hrabat holštejnských ze Schaumburku. Král Václav skutečně počátkem roku 1247 k jmenování Bruna biskupem v Olomouci svolil.) (Palacký, F.:, Dějiny národa českého I., s. 390.)

Nedostatek pramenných zpráv neumožňuje vnější osídlení přesně objasnit. Dle kroniky obce Čechyně se touto otázkou v roce 1880 zabývali prof. Kirchmayer a Dr. K. Lechner. Došli k závěru, že většina obcí tehdejšího německého jazykového ostrůvku byla ve 12. a 13. století osídlena švábskými osadníky. Zdá se však, že toto obyvatelstvo pro některé události, nemoc nebo války, v první polovině 14. století docela vymřelo. V letech 1349 a 1350 řádil v Brně a okolí mor. Jak uvádí kroniky Čechyně a Kučerova, do vylidněných vesnic povolali feudální pánové a představení klášterů (žďárský klášter, klášter králové ve Starém Brně, klášter dominikánek v Olomouci) další německé kolonisty. Dle kroniky Čechyně Dr. K. Lechner uvádí, že “dnešní obyvatelé jazykového ostrůvku přišli kolem roku 1350, a to z okolí Isaru a Innu v Tyrolích a Bavorsku”. Tento původ odvozuje podle nářečí, rodinných jmen a uctívání svatých (Vendelín a Notburga). Vychází se také z toho, že markrabě Jan Jindřich, jemuž patřila Čechyně, byl do roku 1341 ženatý s Markétou Maultasche z Tyrol. (Papež Klement VI. doporučil biskupovi chueskému kanonické “rozvedení manželství mezi ním a M. Maultasche zavedeného, ale cizoložstvím již dávno zrušeného”; k rozvedení došlo v letní době 1349.) (Palacký, F.: Dějiny národa českého II., s. 333.) Markrabě Jan Jindřich pro všechny nově příchozí stanovil osvobození od daní na 4 roky.

Vznik měst a kolonizace měly dalekosáhlé následky i pro národnostní vývoj. V Čechách i na Moravě se objevilo mnoho vesnic s německými kolonisty jak v pohraničí, tak i na severní a severovýchodní Moravě. Do měst proudili němečtí měšťané, kupci, řemeslníci. Na dvoře českých panovníků našly útulek skupiny německých šlechticů. V českých zemích se tak začala vytvářet menšina německého obyvatelstva. Ve městech německý patriciát brzdil vývoj českého měšťanstva, část šlechty se poněmčovala i na dvoře českých králů zásluhou německých manželek českých panovníků. A pod vlivem německých duchovních byla němčina jazykem “vyšší společnosti”. Český jazyk však nadále převládal u domácí šlechty, nižšího duchovenstva a obecného lidu ve městech i na venkově.

Ve třináctém století, jak uvádí Palacký (Dějiny národa českého II., s. 222), “národnost obyvatelstva země české počala se dvojit - jazykem českým i německým”. V tomto smyslu byla kolonizace pro vývoj české národnosti jevem negativním.

Němci byli od českých králů přijímáni do země “ku prospěchu na dráze osvěty a průmyslu”, jak uvádí Palacký. (Dějiny národa českého II., s. 92.) Svou pilností a uměním v hornictví napomohli k rozvoji těžby stříbra v Kutné Hoře a v Jihlavě. Čeští panovníci mohli využívat bohatství českých dolů ke zvýraznění svého postavení v zemi a k upevnění státní moci. Němečtí kolonisté napomáhali k zakládání vesnic a k zúrodňování půdy. Podpořili rozvoj měst a řemeslné výroby. Druhou stránkou německé kolonizace v politickém ohledu byla skutečnost, že za drobných válek Čechů s Němci města s převahou německého patriciátu se příliš často stavěla na stranu nepřátel. Také němečtí biskupové a preláti v rozhodujících okamžicích svými postoji napomohli nepřátelům českého státu.

Výše zmíněný olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku pocházel ze severoněmeckého šlechtického rodu, nepřestal po celou dobu svého úřadování stranit němčině i německým obyčejům a řádům v Koruně české. Nestal se (jako jiní němečtí biskupové) poddaným krále římského čili německého. Byl vzdělaný prelát. Svou činnost zaměřoval nejen na církevní správu, ale také na diplomatickou činnost a vojenské akce. Službu českému králi spojoval s cílevědomým budováním biskupství a jeho majetku. Měl plnou důvěru nejen krále Přemysla Otakara II., ale i několika papežů římských a také krále Rudolfa. Lze konstatovat, že v Českém království se nic neudálo bez jeho rady a spolupůsobení.

Přemysl Otakar II., neobyčejně zdatný a schopný panovník, dovedl využít bohatství země a výsledků práce poddaného lidu k prospěchu Českého království. Vznik centralizované feudální monarchie omezoval šlechtickou zvůli, anarchii a rozbroje. Vytvářel podmínky pro růst nových hospodářských sil (kolonizace, hornictví) i pro rozvoj měst. Monarchie poskytovala také spolehlivou základnu pro zdárný rozvoj základů české národnosti. České království se stalo nejvýznamnější středoevropskou velmocí. Naskytovala se naděje, že se český král stane i králem římským. Papežská diplomacie a z ní vycházející politika římského krále Rudolfa Habsburského, vyhlášení říšské klatby i vzpoura české šlechty přispěly k pádu mocné Přemyslovy říše. V rozhodujícím období, kdy šlo o uhájení práv českého krále a českého království, biskup Bruno neposkytl žádnou pomoc a “netáhl osobně do pole”. (Palacký, F.: Dějiny národa českého II., s. 83.) V bitvě na Moravském poli byla česká vojska poražena a král Přemysl Otakar II., bojující do posledního dechu, byl zabit. Vítězný Rudolf Habsburský sděloval zvláštním listem papeži, že se mu podařilo udolat nebezpečného českého nepřítele.

Ve svém hodnocení vychází František Palacký z toho, že Přemysl Otakar II. byl vzdělaný a na tehdejší dobu pokrokový panovník. Přátelil se s Němci, s jejichž pomocí napomáhal rozvoji země. Znal složitou povahu německého národa a podle toho pak pomáhal těm, kteří přicházeli hledat práci a obživu. Vystupoval proti osobám ze stavu panského a knížecího, jež se chtěly obohacovat loupežemi a násilím vůči sousedům. Bral v ochranu obecný lid a potlačoval německou, ale i českou šlechtu, která byla často již poněmčená. Příliš však podlehl německému vlivu, umožňoval v krátké době usazení více Němců, než bylo potřebné a než mohlo sloužit ku prospěchu pokoje obyvatelstva. Při pohledu na poněmčování měst a také českých žup (Loketska, Trutnovska a Kladska) se zdá, že k tomuto postupu ho vedla nejen snaha získat oporu proti šlechtě, ale také úsilí o získání peněz pro královskou pokladnu. Snad si neuvědomoval, že tím svému národu zasadil osudnou ránu. Doplatil na to sám nejdříve a nejkrutěji. Byl zrazen, ponížen a tupen nejčelnějšími představiteli křesťanské církve a německého království v jejich úsilí o ovládnutí dalších národů. O podporu řady českých pánů ho zřejmě připravila jeho krutá likvidace i domácích odpůrců. (Srovnej: Palacký, F.:, Dějiny národa českého II., s. 92,93.)

Ve třináctém století se na Moravě vytvořila feudálně středověká společnost, rozdělená do vymezených stavů a skupin s vlastním právem, se šlechtickými a církevními panstvími, s městskou sítí a systémem institucí. Peněžní směna vytvářela místní i dálkové trhy a proměnila starší nevolnictví venkovského obyvatelstva v poddanství, městskému obyvatelstvu dala svobodu. Do popředí politického života se vedle biskupů dostává panská šlechta; její majetek nesmírně vzrostl v době kolonizace a ona si začíná dělat nárok na vládu v zemi.

Etnická mapa Moravy se během 13. století podstatně změnila. Do původně slovanského osídlení přicházely vlny kolonistů německého původu. Kolonisté se usazovali v pohraničních oblastech i ve vnitrozemí a tvořili jádro obyvatelstva velkých měst. Nacionální rozdíly v té době nebyly ani ve městech, ani na venkově pociťovány a postupně se vytvářel patriotický vztah k městu, oblasti a zemi u obou etnik. Jako znak rozdílnosti je však pociťován jazyk. Dosud univerzální latinská kultura, která zcela převrstvila kulturu staroslověnskou, se začíná dělit na kultury jazykové a jazyk se stává určujícím znakem nacionality. Na Moravě se začíná domácí vládnoucí vrstva konstituovat v zemskou obec, bránit se proti pronikání cizinců do okolí panovníka, úřadů a do pozemkového vlastnictví. Po vymření přemyslovského rodu zahajuje se i na Moravě odpor domácí zemské obce proti cizincům a pak i proti panovníkovi, což je jedním ze základních vnitřních problémů země v dalších stoletích.

Německým kolonistům byly poskytovány zákupním právem zvláštní výhody. Toto zvláštní privilegium mohl udělovat jen samotný král a celé obce byly osídlovány na základě tohoto práva. Oproti dosavadnímu právu, které zabezpečovalo poddanému majetek jen do konce života, neboť po smrti poddaného grunt i pozemky připadly vrchnosti, zákupní právo zabezpečovalo dědičné vlastnictví půdy. Tak byli novoosídlenci (vesměs Němci) proti dosavadnímu českému osídlení zvýhodněni. (Vrchnost si však vyhrazovala možnost zbavit osídlence majetku v případě prokázání, že nedbale hospodaří.) Další výsadou kolonistů bylo zproštění všech povinností k župním úřadům, zbavení břemene zemských robot.

Zákupní právo určovalo povinnosti poddaných v podobě peněžních dávek. Byly určovány v každé vesnici zvlášť jako plat z lánu a odváděly se ve dvou dávkách, na jaře a na podzim. Tyto dávky znamenaly značnou finanční zátěž poddanského hospodářství. Další zátěží byly dávky naturální. Grunty odváděly ročně vrchnosti několik slepic, kopy vajec, několik měřic obilí a jiné. Třetí složkou poddanství byly roboty a osobní služby. O roboty usilovaly vrchnosti, které hospodařily na půdě. Jejich formou byla především výpomoc vrchnosti potahy a ruční prací při sezónních zemědělských pracích tam, kde existovalo vrchnostenské hospodářství. Při stanovení poddanských povinností platil základní zákon – potřeba a zájmy feudální vrchnosti.

Ve vesnicích kolonizovaných a překolonizovaných stál v čele vesnické samosprávy svobodný rychtář. Zpravidla se výrazně podílel na organizaci osídlování vesnice a byl od vrchnosti vybaven větším majetkem nebo dalšími výhodami.

Vesnická samospráva kolonistů a rychtáři jsou jedinými orgány, které představují úřad a vrchnost. Zabezpečovali zásady sousedského soužití, v drobných sporech uděloval rychtář tresty a pokuty. Větší hrdelní přečiny se soudily před městským právem soudem. Feudální dominia, v jehož rámci poddaní žili, byla zatím nebyrokratickým a volným organismem. Vztah k vrchnosti se realizoval odváděním dávek. Některé vrchnosti světské i církevní poznávaly přednosti vlastního hospodářství a tržního podnikání. Byly to především kláštery, z nichž na příklad cisterciáci měli hospodářskou aktivitu předepsánu v řádových regulích. Hospodářská činnost tak byla spojena s robotami.

Přes časté střídání světských i církevních institucí si na konci 13. a na počátku 14. století vybudovaly na Vyškovsku svou hospodářskou základnu kláštery.

Počátkem 13. století dochází k vlně zakládání klášterů, na nichž se podílí i světští pánové. Boček z Obřan, předek pánů z Kunštátu, založil v roce 1252 mužský cisterciácký klášter ve Žďáře. Tomuto klášteru odkázal později (1255) ves Kučerov. (Vlastivěda moravská, Vyškovsko, s. 80.)

Během 13. století přichází do moravských měst dominikáni a františkáni, řády přizpůsobené městskému prostředí. Původně to byly řády žebravé, měly působit na lidi nejen bohoslužbami, ale i asketickým životem. Dominikánům připadl úkol střežit čistotu víry a později stáli u zrodu univerzit. Často se dostávali do sporů o důchody s biskupy a farním duchovenstvem, z jejichž pravomoci se vymykali přímými vazbami na své mateřské ústavy a na papežskou kurii. Klášter dominikánek v Olomouci získal před rokem 1342 vesnici Lysovice.

Královna Eliška Rejčka (vdova po Václavu II. a Rudolfovi I.) si vybrala za sídlo a místo svého dvora Brno. Ve velkém stylu na Starém Brně vybudovala ženský cisterciácký klášter. Od založení roku 1323 za necelých 25 let získal klášter dary a koupí kolem 50 vesnic. Klášteru na Starém Brně daroval Jindřich z Lipé roku 1325 vesnici Hlubočany; v r. 1329 věnovala klášteru královna Eliška Rejčka Rostěnice, v roce 1347 mu byly odkázány Komořany a čtyři a půl lánu ve Zvonovicích. (Srovnej: Vlastivěda Moravská, Vyškovsko, s. 80.)

V Brně v roce 1350 zakládá moravský markrabě Jan Jindřich klášter augustiniánů sv. Tomáše. Augustiniáni pěstovali učení sv. Augustina a prosluli vzdělaností. Z jejich řad vycházela kritika církevního a náboženského formalismu. Usilovali o zabránění formalizace víry, pokrytectví kněžstva a církevních zlořádů, které vycházely z církevní hierarchie. Proti mnohoobročnictví, obchodu s odpustky a úpadku morálky kněžstva bylo však jejich úsilí bezmocné. Markrabě Jan Jindřich získal vlastnictví Pozořic a dalších vesnic na Vyškovsku a také Čechyni. Jeho syn Ješek v roce 1383 dal do zástavy klášteru sv. Tomáše “město” Čechyni. Od této doby zůstala ves Čechyně v držení tohoto kláštera.

Ve 13. století vznikají komendy rytířských řádů, které spojují středověký ideál mnišství s ideálem rytířství. Němečtí rytíři měli svou komendu ve Slavkově.

Král Václav I. potvrdil v roce 1237 řádu německých rytířů držbu města Novosedlic (Slavkov ) a čtyř okolních vsí: Křenovic, Hodějic, Němčan a Heršpic. Král Václav II. v roce 1288 propůjčil komendě značná privilegia. V roce 1381 přikoupil řád další vesnici, Nížkovice. Farní kostel ve Slavkově od roku 1323 nese název patronky řádu německých rytířů P. Marie a sv. Jakuba, patrona německých kolonistů. (Vlastivěda moravská, Vyškovsko, s. 423.)

Kolem hradu Orlova a Ivanovic se vytvářelo další panství řádu johanitů. Předpokládá se, že johanité koncem 13. století vybudovali hrad Orlov a že zde byla zřízena johanitská komenda. K tomuto panství patřil hrad Orlov, městečko Ivanovice a asi i Orlovice, Hoštice, Málkovice a Medlovice. Na panství byly v činnosti tři dvory.

Biskup Jan v roce 1340 založil benediktinský ženský klášter v Pustiměři, středisku biskupského stolního statku. Jeho úmyslem bylo zajistit své sestře Elišce, dceři krále Václava II., slušné zaopatření. Významným spoluzakladatelem se stal Karel IV., v té době markrabě moravský, od něhož klášter dostal další majetek. Vyňal klášter z pravomoci zeměpanských úředníků, udělil mu řadu výsad a právně zabezpečil držení statků. Jeho sestra Anna se zde stala třetí abatyší. Klášter si vytvořil rozsáhlý majetek. Patřily mu celé vesnice Pustiměřské Prusy, Krásensko, Rybníček, Ondratice, část městečka Švábenic a samotná Pustiměř. Dále pak díl Drysic, Heroltic, Lhoty a Topolan. Měl také další majetky, patronáty a platy ze Svatobořic, Kyjovska, Ždánicka, Kojetínska a Znojemska. Správu kláštera vedl probošt, dále měl zvláštního vikáře a kaplany v pustiměřském kostele.

Církevními statky byly ovlivněny rovněž osudy vyškovského obyvatelstva. V souvislosti s budováním kláštera v Pustiměři dochází k výstavbě hradu Mejlice, který se stal sídlem biskupských purkrabí. Biskupský statek byl rozdělen na panství mejlické a vyškovské. K mejlickému panství patřily tehdy Mejlice, Drysice, Podivice a díl Pustiměře. K vyškovskému panství patřil Vyškov, Brňany, Křečkovice, Křižanovice a díl Podbřežic. (Srovnej: Vlastivěda moravská, Vyškovsko, s. 79).

Z uvedeného vyplývá, že vývoj obyvatelstva žijícího ve vyškovském okresu byl výrazně ovlivňován křesťanskými církevními institucemi, které si na Vyškovsku vytvořily hospodářskou základnu. (Setkávaly se zde zájmy olomouckého biskupa, kapitul olomoucké a brněnské, čtyř a později pěti klášterů.) Křesťanská ideologie podporovala růst feudální moci a feudálního řádu. Proto se v průběhu feudalismu církevní vliv stále posiloval.

Počátky feudálního státu jsou spjaty s šířením křesťanství. V daném období je charakteristické úzké spojení církve se světskou mocí. Kníže zřizuje biskupství a kostely, dává jim majetek, dosazuje kněze. Biskupové a kněží slouží knížeti nejen jako kaplani, písaři, diplomaté, ale i jako vojáci. Světský klérus téměř splývá s laiky, mnohá obročí (kanovnictví) jsou obsazována laiky, neexistuje celibát. Klérus se také řídil zemským právem. Postupně se však vyčleňuje z moci knížat, nastupuje cestu k samostatnému politickému útvaru. Vytváří samostatnou církevní správu a vyčleňuje církevní majetek nezávislý na údělném knížectví. Úzkou závislost na knížecích zakladatelích si podržely kláštery a jejich majetek. Po církevní stránce byly spravovány řádovými centrálami.

K zabezpečení rozsáhlého církevního majetku prosadila papežská stolice v období křižáckých výprav celibát. Péče všech panovníků, a zejména Karla IV., o rozkvět církve se projevila v růstu jejího bohatství a pozemkového vlastnictví. Církev se stala největším feudálem. Více než jedna třetina veškeré půdy u nás patřila farářům, biskupům a prelátům. Důsledná finanční politika papežského dvora vedla k nejhrubšímu vysávání našich zemí a tím k zvýšenému vykořisťování poddaného lidu. Církevní úřady se vymanily z vlivu feudálů, rozhodovaly o obsazení far, vytvořily pro kněžstvo zvláštní soudy, vyňaly kněze ze světské pravomoci. Kněžstvo se stalo privilegovanou vrstvou, povýšenou nad všechny ostatní. Za vlády Karla IV. dosáhla církev vrcholu své moci

Růst majetku římskokatolické církve ovšem neměl prameny v práci církve, ale ve snaze šlechty ovlivnit církevními institucemi a hodnostáři poddaný lid k poslušnosti a zavázat jej rovněž k další hmotné podpoře církve. Údaje další tabulky vypovídají nejen o rozsahu majetkového bohatství církve, ale především o tom, že k tomuto majetku církev přišla vesměs různými dary, přičemž “darovaná” obec představovala nevolný lid, který tak získal nového pána, aniž by k tomu měl možnost se vyjádřit.

Dnes se církve snaží někdejší majetek „získat zpět“ od státu. Nevolníky už pochopitelně nezíská. Ti se vykoupili (vyplatili) po zrušení roboty v roce 1848. Ovšem ještě v době první republiky platili členové katolické církve církevní daň.

2 Postavení Království českého

Ve druhé polovině 14. století ocitl se český stát ve zvláštním postavení. Jeho tradiční poměr k římské říši - poměr ne národa k národu, ale panovníka k panovníku - se podstatně změnil. Králové čeští Karel IV. a Václav IV. se stali císaři Svaté říše římské. Zděděné Království české bylo pevným základem jejich moci; k němu chtěli připojit okolní državy jako spolek nezávislých a suverénních zemí. Karel IV. chtěl Čechy postavit do čela Německa a z Prahy učinit metropoli veškeré říše římské. Nebezpečí, které hrozilo sporem národností, předcházel tím, že v Zlaté bule roku 1356 slovanskému jazyku zajistil v říši rovné právo vedle jazyka německého a italského. (Srovnej: Palacký,F.: Dějiny národa českého II., s. 468 a další.)

Právními opatřeními ustanovil, že česká koruna je dědičně v rodě lucemburském. Stavovská obec má právo toliko přijímat dědičného krále. Pokud nebude přímých dědiců, stavovská obec má právo krále volit. Toto právo zakotvilo praxi vyvíjející se od 13. století. Zdůrazňuje samostatnost a nezávislost českého státu, zosobněného králem. Císaři zůstalo právo potvrzovat dědičného či zvoleného českého krále. Ve Zlaté bule 1356 jako císař římský a německý uznal dědičné právo českého krále i právo stavovské obce české volit panovníka. Stanovil v ní pevný řád do práv kurfiřtských. Český král měl první místo mezi světskými voliteli římského (německého) císaře.

Ke Koruně české za Václava IV. náležely kromě země české také Morava, Slezsko, Lužice, marka braniborská, Hořejší Falc, vévodství lucemburské a další množství panství v celém Německu. Všechny země náležející ke Koruně české ve vnitřních záležitostech byly svézákonné, požívaly autonomii, král v nich jen ustanovoval své hejtmany nebo purkrabí k řízení svých regálií. (Palacký,F.: Dějiny národa českého II., s. 470.)

O poměrech na vesnici a životě kolonistů, poddaných, je málo písemných dokladů. Roztříštěnost klášterního majetku vedla v podmínkách tržního hospodářství převážně k peněžní formě feudální renty. V mnoha vesnicích je jeden a někde i dva církevní dvory o velikosti 2 - 3 lánů, které mají své poddané neboli podsedky. Základ vesnice tvoří sedláci na lánové soustavě, dále pak půlláníci a čtvrtláníci, kteří neměli dostatek finančních prostředků. Podsedníci - drobní vlastníci půdy - nemohli žít z výnosu vlastního hospodářství, živí se ve službách a námezdním poměrem. Do této skupiny přecházel populační přebytek obyvatelstva, který po skončení kolonizace neměl možnost obsazovat novou půdu. V některých vesnicích představovali skoro polovinu obyvatelstva. Vedle podsedků a lánových sedláků na každé vesnici byla i vrstva “venkovské aristokracie”. Začíná u lánových sedláků, kteří v příznivých tržních podmínkách mohli bohatnout, další jsou rychtář a venkovští podnikatelé, kteří mají vlastní nebo pronajímané mlýny, krčmy, řeznické krámy apod.

V podmínkách pevné renty a málo se měnícího systému feudálního panství vstoupily ekonomické podmínky tržního hospodářství do života poddaných jako trvalý faktor. Vedle panství a poddanství se i na vesnici vyhrotil protiklad bohatství a chudoby. Chudoba v některých vrstvách na vesnici je pociťována jako nejtíživější problém.

Hlavním předmětem nenávisti se stávala přebujelá moc katolické církve. Promyšlenou soustavou různých způsobů vysávání věřících se církev zmocnila nesmírného jmění. Kostely a kláštery nahromadily poklady drahých kovů. Církevní hodnostáři toho bohatství nejednou využívali pro své mocenské cíle a to vzbuzovalo v lidu rostoucí odpor. Rozhořčení vyvolávalo také hromadění pozemkového majetku; církev se stávala nejmocnějším feudálním vykořisťovatelem poddaného lidu. Její majetek neustále vzrůstal, nedrobil se dědictvími. Šlechta a zemanstvo pociťovaly nedostatek půdy. Z našich zemí plynul nepřetržitý proud zlata (poplatky musely být placeny ve zlatě) do papežského Říma. Papežská kurie bezostyšně kupčila s věcmi, jež byly v očích lidu posvátné. Největší odpor vzbuzoval nestoudný systém prodávání tzv. odpustků. Hromadění bohatství v rukou vysoké církevní hierarchie vyvolávalo rozhořčení u početného nižšího duchovenstva, které si muselo vyprošovat svůj denní chléb od věřících …

Sociální rozpory nabývaly značné síly i proto, že byly násobeny rozpory národnostními. Hospodářský rozvoj v 13. a 14. století v českých zemích prohloubil rozpory uvnitř feudální společnosti. K základnímu rozporu mezi feudálními vlastníky půdy a vykořisťovanými poddanými rolníky přistupovaly i společenské rozpory ve městech. Vládnoucí vrstva bohatých patricijů, většinou německé národnosti, vzbuzovala nejen obavy, ale i nenávist řemeslných mistrů, organizovaných v cechy, a zvláště městské chudiny, tvořící většinu obyvatel měst. Zároveň se stupňovaly i mocenské zápasy mezi složkami vládnoucích tříd. Zvláště mezi feudály a měšťanstvem královských měst o hospodářská, politická a společenská privilegia. Mezi vysokou šlechtou a drobnými zemany vznikaly rozpory zejména o zemědělskou půdu.

Od konce 14. století přerůstala společenská, politická a duchovní krize v českých zemích v revoluci. Zásluhu o to, že se celospolečenská krize proměnila v cílevědomé hnutí, má formování revoluční nauky, jejímž jádrem je úsilí o prosazení “božího zákona” do praxe. Boj o prosazení “božího zákona” dává husitským naukám hloubku a univerzálnost, spojuje je se základními problémy společnosti, státu, církve a člověka. Základem husitské nauky je proměna myšlenek Johna Viklefa v nástroj kritiky církve v duchu radikálního filozofického realismu. Tuto práci vykonali univerzitní mistři na pražské univerzitě; mezi nimi vyrostl ve vůdčí osobnost univerzitní mistr a betlémský kazatel Jan Hus. Stal se ideovým otcem církevně-politického hnutí.

Na rozdíl od valdenských nauk se husitství plně soustředilo na kritiku církve a mravů, vyhradilo v nápravě místo světské moci. Vrátilo se k teoriím převahy světské moci nad mocí církevní. To bylo příčinou, proč husitská nauka nalezla dobré přijetí u šlechty a ve dvorských kruzích. Nauku o chudé církvi pochopila také šlechta, našla zde teoretická zdůvodnění svých zájmů. Páni, rytíři a královští úředníci patřili k nejhorlivějším Husovým posluchačům.

Lid také, spolu s pány a měšťany, naslouchal učencům, ale ve městě i na venkově dopřával sluchu husitským kazatelům Všichni kritikové a reformátoři se obraceli k živému prameni bible a k rané apoštolské církvi, jejíž mravy, chudobu a prostotu nastavovali jako zrcadlo zkažené době. Zejména když se Václav IV. snažil řešit papežské schisma ve spolupráci s kardinálským sborem, franským králem a mistry pařížské univerzity. Usiloval o “neutralitu”, tedy neuznání za papeže Řehoře XII. a Benedikta XIII. v daných zemích a požadavek na jejich dobrovolné odstoupení. Proti tomuto odstoupení byli oba papežové a jejich kněžstvo ve spojení s králem Ruprechtem a německým národem.

Od založení pražské univerzity se poměry početního zastoupení národů změnily. Byly založeny nové univerzity ve Vídni, v Heidelberku, Kolíně, Erfurtu a Krakově; proto v Praze třem cizineckým národům studenti ubývali. Nespravedlnost dosavadního poměru mezi národy byla více než zřejmá, a zejména když podle svědectví kronikáře i na univerzitě se Němci “nad Čechy vypínali a utiskovali jazyk český”. (Palacký,F.: Dějiny národa českého III., s. 61.) Při hlasování o neutralitě jej tři národy nepodpořily, jen Čechové ano. Král Václav IV. podle příkladu pařížské a italských univerzit rozhodl svým dekretem, aby na všech poradách, soudech, volbách a usnášeních měl český národ tři hlasy, přespolní národy jen jeden. Královský dekret vyvolal odpor, bouři Němců a ochromil život na univerzitě. Po neúspěšném několikaměsíčním vyjednávání o zrušení dekretu němečtí profesoři a studenti se vystěhovali z Prahy. Tím bylo zrušeno výsadní postavení Němců a univerzita přešla do rukou českého univerzitního národa. Jejich odchodem se probořila nejsilnější hráz odporu proti šíření revolučních myšlenek. Německá národnost utrpěla ztrátou většiny na univerzitě v Praze první těžkou ránu – uvádí Palacký. (Palacký, F.: Dějiny národa českého III., s. 64.)

Pronikání husitství na Moravu

Nikdy se dosud v historii neprojevila osudová spjatost Čech a Moravy ani historická specifičnost a autonomie obou zemí tak výrazně jako v období husitské revoluce. (Dějiny Moravy I., s. 115.) Přestože Morava nestojí v centru revolučního dění, které se odehrává v Praze a na Táboře, její úloha a význam jsou výrazné pro celou dobu revoluce. Specifické podmínky ovlivnily její ráz a průběh. V podstatě stejné sociální podmínky otevíraly cesty vlivu husitství. Blízcí spolupracovníci Jana Husa byli Moravané a spolu se studenty z Moravy tvořili součást univerzitního českého národa, který dekretem krále Václava IV. ovládl pražskou univerzitu. Husitství se šířilo obvyklými prostředky komunikace, rozšiřováním spisů a agitační činností kněží a studentů oddaných nauce. Vyškovská biskupská synoda roku 1412 si stěžuje, že kněží, kteří ke své činnosti neměli svolení církevních autorit, šíří husitskou víru. (Dějiny Moravy I., s. 116.) Mocnou podporu a ochranu získává husitství v osobnosti hejtmana Lacka z Kravař, který měl k Husovi úzký přátelský vztah. Pod jeho vlivem se postavila za Husa celá zemská vláda a naprostá většina moravské šlechty. Patronátní postavení šlechty nad farami umožňovalo uvádět husitské kněze. Postupně se na Moravě zformovala skupina šlechty nakloněné husitství; ovládala zemské úřady a otevřela husitské agitaci venkov.

Šíření husitství narazilo na hradby královských měst. Příčina spočívala v převaze německého patriciátu ve městech, v konfliktech měst se šlechtickými vojenskými družinami, olupujícími měšťany na cestách, v umístění Zikmundových vojenských posádek, v převaze vlivu kněží a katolických měšťanů, kteří zůstali věrní kostnickému koncilu a papežům.

Skutečností zůstává, že kromě poddanských měst a několika menších královských měst (Ivančice, Uherský Brod) se v moravských městech nepřipojila k husitskému revolučnímu hnutí sociální a politická složka, která sehrála významnou úlohu v Čechách.

Od počátku husitské revoluce byla Praha a po svém založení pak Tábor a městské svazy náboženským, politickým a vojenským jádrem husitství. Šlechta vystupuje jako spojenec městských svazů nebo v jejich službách. Městské prostředí udává husitství sociální a národnostní ráz.

Na Moravě je husitství záležitostí šlechty a venkova. Místo městských center husitské nauky a moci vznikají na Moravě určité oblasti, v nichž se prosazuje husitství pod ochranou šlechty.

Politický zápas je zde složitější, proti moravským husitům stál král Zikmund a později jeho zeť Albrecht Habsburský a katolická církev, která v osobě biskupa Jana Železného měla největšího nepřítele husitství. Olomoucký biskup i jeho předchůdci se příliš nestarali o duchovní záležitosti své diecéze, zato vystupovali proti revolučnímu hnutí jako zemští páni a vojenská mocnost prvního řádu.

Mistr Jan Hus měl průvodním listem krále Zikmunda slíbeno veřejné slyšení před církevním koncilem a svobodný návrat do vlasti; přesto byl katolickými preláty osočen z kacířství a uvržen do vězení. Když na jednání koncilu odmítl podrobit se bez odmluvy církevní autoritě, byl se souhlasem Zikmunda jako kacíř 6. července 1415 před branami Kostnice upálen. Hrdinný boj za pravdu, charakterová pevnost a odhodlání bojovat za spravedlivou věc učinily z mistra Jana Husa jednu z největších postav našich národních dějin.

Z Moravy zásluhou hejtmana Lacka z Kravař vyšlo hnutí českomoravské šlechty na obranu vězněného J. Husa. Na shromáždění šlechty v Brně 8. května prohlásili jeho účastníci, že způsob, s jakým se s Janem Husem na koncilu zachází, je potupou českého národa.

Poprava mistra Jana Husa vyvolala pobouření jak v Čechách, tak i na Moravě.V září 1415 na sjezdu české a moravské husitské šlechty se vytvořil obranný spolek šlechty proti dekretům koncilu a jejich vykonavatelům.

Za rok po Husovi byl v Kostnici upálen Husův nejbližší přítel a obhájce jeho učení mistr Jeroným Pražský. Ve městech i na vesnicích vzrůstalo odhodlání rozhodně se vypořádat s nenáviděnými představiteli církevní reakce. V létě roku 1419 lidové opoziční proudy uskutečnily revoluční převrat v Praze. Po smrti Václava IV. došlo k lidovým demonstracím a revolučním přeměnám. Dědicem trůnu byl Václavův bratr Zikmund, král římský a uherský. Český lid mu však nemohl zapomenout věrolomnost a vinu na Husově smrti. Jeho úsilí o získání českého trůnu narazilo proto na rozhodný odpor.

Z papežského podnětu král Zikmund zmobilizoval křižáckou výpravu proti kacířskému českému národu. Roku 1420 dobyla spojená husitská vojska vítězství nad Zikmundovými křižáckými vojsky v červenci bitvou na vrchu Vítkov a v listopadu pod Vyšehradem. Porážka oslabila Zikmundovy pozice v Čechách, ale i na Moravě.

V roce 1420 dochází k založení husitského nedakonického tábora. (Nedakonice – vesnice nedaleko Uherského Ostrohu u řeky Moravy.) Vzniká jako vyvrcholení husitského východomoravského hnutí za přímé ideové a organizační pomoci českého Tábora. (Srovnej: Dějiny Moravy I., s.122.) V úsilí o rozšíření svého vlivu a k oslabení sil reakce se Nedakoničtí snažili likvidovat její centra v klášterech, tvrzích a na farách. Dochází k dobytí kláštera na Velehradě a k jeho vypálení. Činnost Nedakonických nabyla takových rozměrů, že proti nim byla zorganizována vojenská výprava. Vedl ji olomoucký biskup Jan Železný, zúčastnili se jí zemští páni, městské hotovosti a pomocné oddíly z Rakouska. Úspěšná obrana tábora vedla ke krachu obléhání a k odchodu útočníků. V dalším roce odchází jeho obránci na blízký Uherský Ostroh, který se stal hlavní baštou husitství na jihovýchodní Moravě. Husitství zde pevně zakotvilo pod ochranou husitské šlechty. Velké strážnické panství náleželo Kravařům a působili zde husitští kněží. Statky a hrady zde měli Šternberkové a páni z Kunštátu. Uherský Ostroh vlastnil Hašek z Valdštejna. Žádné hrady zde neměl olomoucký biskup, ale malá města podporující husitství se nemohla vojensky vyrovnat velkým katolickým městům a pacifikovat okolí. V malých městech, převážně českých, měli husité své opory (Uherské Hradiště, Uherský Brod, Hodonín, Kyjov, Bzenec). Tato revoluční centra byla posilována tažením českého Tábora a jeho moravskými posádkami.

Druhou oblastí husitského vlivu se stala jihozápadní Morava. Také v této oblasti měla převahu husitská šlechta a byla zde hustá síť jejích tvrzí a hradů. Výrazným podnětem tu byl přímý kontakt s oblastí českého Tábora. Důležitou husitskou pevností byly Jevišovice s pevným hradem husity Sezemy z Kunštátu. Centrem selsko-plebejské aktivity byla vesnice a tvrz Červený Martinkov. Západomoravští husité a jejich činnost výrazně ovlivňovali zápas za sociální přeměny proti křižáckým výpravám, který přerůstá v národněobranný charakter válek.

V první polovině roku 1423 se na Moravě rozhořela domácí válka. Jan Železný válčí na východě země proti Bočkovi z Kunštátu, na Vyškovsku proti Račicím a v okolí Brna proti Novým Hradům, Černé Hoře a Kunštátu. Biskup a hejtman spolupracují proti radikální skupině moravské šlechty, která navázala vojenské spojenectví s českými husity. Na pomoc Janu Tovačovskému z Cimburka a této skupině přichází v roce 1423 první výprava českých husitů na Moravu. Na výpravě se podílel pražský svaz a východočeští orebité. Výpravě veleli Bořek z Miletína, Viktorin a Hynek z Kunštátu a Hašek z Valdštejna. Na střední Moravě se zmocnili Kroměříže, Vyškova, Slavkova, Přerova, Kvasic a jiných míst. Výprava zasadila biskupovi těžkou ránu; jeho vojenská převaha se začala hroutit. Naproti tomu rostl vliv Jana Tovačovského (srovnej: Dějiny Moravy I., s. 130). V podzimních měsících operoval na západní Moravě Jan Žižka. Zmocnil se jihozápadní části země; kromě Telče, Slavonic, Jemnice a dalších tvrzí dobyl Ivančice a Moravský Krumlov. Na zpáteční cestě posílil posádky na západní Moravě, na střední Moravě svedl bitvu s biskupským vojskem; upevnil zde základny vlivu táborského svazu. Ztroskotání křižáckých výprav, vzestup moci husitských svazů a události na Moravě vedly Zikmunda k předání vlády a markrabství Albrechtovi Rakouskému.

V roce 1424 zorganizoval Albrecht vojenskou výpravu v úsilí ujmout se na Moravě vlády. Ve výpravě byl i papežský legát. Albrecht se snažil na základě jednání vyvolat dojem, že přichází, aby obnovil mír a pokoj, o který bude jako následník trůnu usilovat i v Čechách. Přes proklamace tvůrce míru vedl vojenský nápor na střední Moravu k likvidaci úspěchu husitů z loňské výpravy. Jeho vojenské úspěchy v tomto tažení urychlily smírčí jednání Pražanů a Žižky, při němž byla dohodnuta společná výprava všech husitů na Moravu. Při obléhání Přibyslavi na hranici Moravy však Žižka 11. října 1424 umírá. Výprava pokračuje pod vedením táborských hejtmanů. Byly obsazeny Ivančice, Boskovice, Letovice a Mohelnice. Výprava se omezila na západní Moravu a brzy se vrátila do Čech. Jejím úspěchem byl posílen odpor proti Albrechtově vládě a řada šlechticů přešla na stranu husitů. Také podzimní tažení Albrechta a Zikmunda na Moravu v roce 1425 skončilo neúspěchem. Znovu se projevuje nemožnost vojenské porážky husitů a nutnost jednání s nimi.

I mezi husitskými bratrstvy vznikaly rozpory v názorech na další postup, přece však došlo k dohodě, která umožňovala společnou výpravu na pomoc moravským husitům k vyhnání Zikmunda a Albrechta s jejich vojskem. Ti však Moravu vyklidili dříve, než sem husité dospěli. Od poloviny dvacátých do poloviny třicátých let mají táboři své opěrné body a posádky v Třebíči, v Moravském Krumlově, v Ivančicích a budují zde síť menších pevností, posádek a spojenců. Jihozápadní Morava se stává integrální součástí táborského svazu a jeho vojenské organizace. Morava se tak stala nikoli nástupištěm útoku na Čechy, ale nástupištěm spanilých jízd husitů do sousedních zemí, na pomoc Polsku proti řádu německých rytířů. Nejvýstižněji je mocenský zvrat na střední a severní Moravě charakterizovaný odchodem biskupa Jana Železného z Moravy. Jeho úsilí o prosazení kostnických dekretů, o potlačení husitů v jeho diecézi duchovními a vojenskými zbraněmi končí neúspěchem a vede k jeho rezignaci. (Dějiny Moravy I., s. 138.)

V husitském revolučním hnutí povstaly nejširší vrstvy obyvatel proti církvi a feudálům. Papežská hierarchie společně se Zikmundem rozhodla vojensky rozdrtit husitské hnutí, vyhlásili křižáckou výpravu. Každý, kdo se chtěl zmocnit kacířského majetku a získat ještě odpuštění hříchů, měl ozdobit svou zbroj červeným křížem a vtáhnout pod vedením Zikmundovým do Čech. Na obranu a k prosazení cílů hnutí proti silám domácí i zahraniční reakce musela být vytvořena revoluční vojska. Jejich posláním nebyla kořist ani ničení a pálení země, z níž vyšli a která jim poskytovala vše, co k vedení ozbrojeného zápasu potřebovali, ale ochrana revoluce. Dokazuje to také tajná depeše účastníka tažení na Moravu r. 1421 jeho moravskému příteli, ve které objasňuje plán výpravy a vyzývá jej, aby vyslali vstříc výpravě poselství, aby slíbili přijetí čtyř artikulů a tak zabránili přenesení války do země. (Dějiny Moravy I., s.125.) Také další zachovaný dokument – smlouva Brněnských s táborským hejtmanem na Moravském Krumlově a Ivančicích - stanovuje: “…aby chudí lidé dělali, orali, sili bezpečně a svobodně jezdili do lesův … bezpečně jeli do mlýnův s vozy a obilím a svá robotní díla aby svobodně a bezpečně dělali …” (Dějiny Moravy I., s. 140.) V oblastech, které husité ovládali, požadovali od sedláků jen takové dávky, “holdy”, které dříve odváděli své vrchnosti.

Husitské revoluční hnutí mělo v čele řadu vynikajících hejtmanů, kteří se stali výraznými osobnostmi našich dějin proto, že sloužili věci lidu, o lidové masy se opírali a nasadili všechny síly i schopnosti do zápasu za prosazení jejich požadavků.

Papežská stolice také dochází k poznání, že žádná vojenská moc zvenčí nedokáže český národ přemoci. Rozhodla se pro jinou taktiku. Předstírala odchod k jednáním a kompromisu, aby podpořila reakční a prodejné síly. Usilovala o vyvolání rozkolu uvnitř husitského tábora a o rozhodující srážku. Sjednocená reakce v rozhodující bitvě u Lipan 30. 5. 1434 porazila spojená polní vojska táborského sirotčího městského svazu. Tak zradou domácí reakce skončilo revoluční hnutí, jež plných 15 let dovedlo vítězně odolávat soustředěným náporům evropských reakčních sil.

Význam husitského revolučního hnutí

Husitské revoluční hnutí mělo přes vojenskou porážku nesmírný význam jak v naší národní minulosti, tak i v dějinném vývoji lidstva vůbec.

Český národ v něm jako první ze všech evropských národů vystoupil proti nadvládě římské církve, jejíž ideologická i materiální moc nesnesitelně přebujela. Husitské hnutí zesvětštilo obrovský církevní majetek o sto let dříve, než tak učinily jiné evropské země. Osvobodilo české země z ideologického útlaku římské církve a přivodilo těžký otřes dogmatické autority papežské. V myšlenkovém vývoji lidstva bylo velkým krokem vpřed na cestě rozumového chápání světa. Husitské hnutí bylo nejen mocným hnutím sociálně revolučním, ale i velkou vlasteneckou válkou českého lidu. Husitský lid, bojující proti bohatému německému patriciátu a německé vysoké církevní hierarchii, bojoval nejen proti svým utiskovatelům sociálním, ale i národnostním. Vypuzením německých vykořisťovatelských vrstev z Čech a vítězným odražením vojenských intervencí německé a evropské reakce byly české země zachráněny před osudem odnárodnění, které potkalo jiné západní Slovany. Husitské hnutí mocně působilo na upevnění české národní pospolitosti; posílilo české národní sebevědomí i vědomí příbuznosti s ostatními slovanskými národy. Toto vlastenectví se odlišovalo od šovinismu a nacionální předpojatosti. Mistr Jan Hus zdůrazňoval, že dobrý Němec je mu milejší než bratr zlý. Husitští bojovníci přijímali do svých řad německé obyvatelstvo, které poznalo, že husité vedou zápas i za jejich zájmy.

Husitství dalo vznik pokrokovým revolučním tradicím, jež se staly mohutnou reálnou silou v dalších osvobozovacích bojích českého lidu. Byly to tradice nesmiřitelnosti s klerikálním tmářstvím, tradice boje proti všemu útisku a vykořisťování, tradice demokratismu, svobody a nezávislosti, jež se ozývaly vždy znovu a znovu v nesčetných zápasech českého lidu. Byly a jsou posilou českého národa jak v minulosti, tak i v současné době.

3 Morava v období upevňování feudalismu

Naše země vstupovaly po Lipanech do nového období svých dějin. Moc feudálů, která se v základech zakymácela, se začala znovu upevňovat. Husitské revoluční hnutí však i nadále svým vlivem určovalo průběh našich národních dějin. Hlavním rysem dalšího vývoje byly podstatné změny ve feudálním vlastnictví půdy. Téměř polovina církevní, královské a patricijské zemědělské půdy změnila své vlastníky. (Československá vlastivěda II,, s. 307.) Katolická církev ztratila v Čechách v době revolučního hnutí své hospodářské a mocenské pozice. Její majetek, hlavně zemědělskou půdu, zabrala šlechta a města. Církevní državy zůstaly na území, kde se před husity ubránili domácí feudálové a městský patriciát.

Na Moravě v důsledku odlišného průběhu revolučního hnutí byla situace poněkud jiná. Markrabě a církev ztratili od poloviny 15. do poloviny 16. století téměř 30% pozemkového majetku v zemi. (Dějiny Moravy I., s. 171.) Moc katolické církve byla oslabena částečnou ztrátou majetku a vrchnostenských práv.

Největší část církevního majetku získala šlechta bez ohledu na to, zda byla katolická, či kališnická. Katoličtí páni se zmocňovali církevního zboží jako jeho “ochránci”, kališničtí šlechtici pod heslem “chudé Kristovy církve”. Na Moravě naprostá většina pozemkového majetku markraběte i církevních institucí tak přešla do vlastnictví panských rodů. Tyto rody byly ve službách obou stran, a to nejen vojenských, ale i politických a finančních. Tak se vytváří vojenská, politická, ale i hospodářská základna moci této vrstvy na Moravě. (Dějiny Moravy I., s. 172.)

Katolická církev byla oslabena i tím, že církevní organizace neměla arcibiskupa. Po smrti arcibiskupa Konráda, který byl kališníkem, si kališnické kněžstvo zvolilo Jana Rokycanu, jehož papež nikdy neuznal. Katolické kněžstvo řídili administrátoři, kališníci spatřovali svou hlavu v Janu Rokycanovi. Katolická církev byla velmi spjata s panstvem, kališnická církev rozvíjela svou činnost hlavně za podpory nižší šlechty a měšťanstva, které vycházely ze zásady, že církev a kněží nemají mít pozemkový majetek.

Církevní majetek upevnil postavení nižší šlechty a částečně přešel do vlastnictví některých měst. V husitské revoluci získali měšťané rozhodující vliv v městské správě. Tak zvaná velká obec, početný orgán městské správy volený všemi občany měst, byla projevem demokratizace městské vlády. Zrušení domovních daní a účast měšťanů na politickém životě země však svazovaly městskou politiku s feudály.

Venkovský lid, který nesl hlavní tíhu revolučních bojů spolu s městskou chudinou, zůstal nadále v poddanství; v podstatě v téže porobě, ze které vyšel do revolučního hnutí. Zrušení většiny církevních desátků, odstranění mimořádných dávek, platů do Říma i poplatků za udělování svátostí a bohoslužby znamenalo pro poddané podstatné ulehčení. Odchod části venkovského obyvatelstva do měst a do žoldnéřských vojsk postavil feudály před nebezpečí opouštění gruntů. Proto se začíná projevovat jejich snaha o zesílení mimoekonomického přinucení poddaných.

Hospodářsko-sociální situace vytvářela podmínky pro upevňování postavení šlechty. Měšťanstvo a venkovský lid, přes určité zlepšení hmotného postavení, byly nadále vystaveny tlaku šlechty a panstva.

Církevní moc byla otřesena a v Čechách úplně podlomena. Upevňování feudálního řádu bylo hlavním cílem šlechty, pánů a královské moci.

Upevňování trvalého vlastnictví všeho, čeho se zmocnila šlechta a města v době husitské, bylo hlavní podmínkou smíru s císařem Zikmundem i kompromisu s římskou církví. Dříve než Zikmund vstoupil na český trůn, musel šlechtě a městům zaručit vlastnictví pozemkového majetku. Vyhlášení tzv. basilejských kompaktát vyjadřovalo souhlas církve s rozchvácením jejího majetku v českých zemích a povolovalo českému národu ústupek – právo přijímat při mši i z kalicha. Kalich hájila většina českých feudálů a měšťanstva jako symbol neústupnosti proti pokusům církve o znovunabytí rozchváceného majetku a o obnovení poslušnosti i poplatnosti Římu.

Ve čtyřicátých letech 15. století, v době dlouhého bezvládí, energicky vystoupil proti rozpínavosti katolického panstva Jiří z Poděbrad. Stal se správcem českých zemí a po smrti Ladislava Pohrobka z dynastie rakouských Habsburků byl zvolen českým králem. Jeho činnost byla zaměřena k upevnění královské moci a vnitřní konsolidaci českého státu. Ve svém úsilí narazil na nepřátelství církve a odpor panské šlechty. Ve snaze o zajištění míru usiloval o dohodu s papežskou stolicí.

Roku 1462 prohlásil papež Pius II. kompaktáta za neplatná; jeho nástupce označil Jiřího z Poděbrad za kacíře a vyhlásil proti českému národu nové křížové tažení. Vytvořila se koalice domácích i zahraničních nepřátel, reakční české katolické panstvo, některá poněmčená města na Moravě, ve Slezsku a v Lužici. Král Jiří usiloval o získání zahraničních spojenců proti papežské kurii, zabýval se plánem na vytvoření spolku předních evropských panovníků, jehož cílem mělo být omezení intrik papežské stolice v mezinárodní politice, odvrácení tureckého nebezpečí a zajištění míru v Evropě. Po několik let vedl Jiří Poděbradský národní obrannou válku a úspěšně odrážel všechny útoky křižáků, organizovaných papežskou kurií. V roce 1471, když se vytvářela možnost výhodného zakončení války, Jiří Poděbradský zemřel. (Dějiny Československa II., s. 40.)

Za panování Jiřího z Poděbrad se český stát v polovině 15. století znovu upevnil, takže mohl úspěšně odolávat útokům vnitřní opozice i zahraničních nepřátel. Jako příslušník panské šlechty hájil Jiří především zájmy vládnoucích tříd a nelítostně pronásledoval přívržence lidových hnutí. V panovnické funkci byl nucen řešit rozpory mezi vládnoucími vrstvami; oporu nalézal hlavně u nižší šlechty a měšťanstva českých královských měst, pokrokových složek tehdejší společnosti. Boj vnucený papežskou stolicí a domácí reakcí, posilovanou německo-katolickými městy v okolních zemích a uherskými vojsky, měl charakter boje národněobranného, spravedlivého. V paměti lidu zůstal Jiří Poděbradský jako poslední “národní král”; všichni další panovníci v českých zemích jak původem, tak i svou činností byli cizinci.

Změna v postavení šlechty

Druhá polovina 15. a první polovina 16. století je dobou, kdy pozemková šlechta zcela mění svůj životní styl a způsob sociálního myšlení. Z válečníka, politika a výběrčího pevných poplatků a služeb se šlechtic stává hospodářským podnikatelem. Zatím však zemědělskou výrobu ponechávali poddaným, obchod a řemesla měšťanům. Je to počátek procesu, který je označován za hospodářský převrat. (Srovnej: Dějiny Moravy I., s. 174.) Orientace v ekonomickém a finančním podnikání zachránila českou a moravskou šlechtu před ekonomickou a tím i společenskou a politickou stagnací, zajistila jí vedoucí postavení ve společnosti až do konce feudálního období. Tato změna narazila nejen na tvrdou kritiku, ale i odpor měšťanů. Měšťané, kteří se právem cítili ohroženi, se dostali do paradoxní situace – stali se obhájci středověké teorie o trojím lidu (panstvo, duchovenstvo, zbytek). Počáteční činnost šlechty vzbudila praktický odpor a vyvolává napětí mezi šlechtou a měšťany, hrozící otevřeným konfliktem. Proti argumentaci měšťanů o porušování morálních zásad starých i psaných tradičních práv formulovala šlechta zásadu, která je vůdčí ideou její hospodářské politiky po celé období pozdního feudalismu: že je neomezeným pánem svých pozemků i poddaných a může jich využít ve svůj prospěch podle svých potřeb. Po zlomení odporu měšťanů narazila tato zásada a její důsledky na houževnatý odpor poddaných. Konflikt hospodářské politiky feudálního velkostatku se zájmy poddaných pak tvoří osu mohutných sociálních zápasů v období pozdního feudalismu.

Období od poloviny 15. do poloviny 16. století je první etapou. Moravská šlechta nadále trvá na systému pevných dávek jako na jistém podkladě svých příjmů, ale přistupuje k využívání přírodních zdrojů svých panství ve vlastní hospodářské a obchodní režii. V této etapě se v režii vrchnosti začíná rozvíjet dolování a rybnikářství. Základní starostí šlechty se stává snaha o využívání panství jako ekonomické jednotky.

Během 15. století bylo na moravských vesnicích dokončeno převedení všech poddaných na emfyteutické (zákupní) právo. Poddaní si drželi své grunty dědičně. Grunt si udržoval svou výměru polností a také pevně stanovenou sumu povinností. Obyvatelstvo vesnice tvoří několik sociálních skupin, od svobodných dvořáků a fojtů s velkými grunty a drobnými hospodářskými podniky - vesnické aristokracie - přes majitele gruntů střední velikosti až k podsedníkům. Není dokladů, že by byly peněžní a naturální dávky měněny. (Dějiny Moravy I., s. 177.) Problémem je však vývoj roboty, tj. pracovních povinností poddaných vůči vrchnosti. Tato složka povinností nebyla tak pevně určena a vázána na výměru gruntu jako peníze a naturálie. V 15. a počátkem 16. století se jednalo o služby jako pomoc při stavbách, přepravu stavebního materiálu a dřeva či naturálních dávek na vrchnostenská sídla. Náporem na zvyšování robot byly stavby rybníků a přestavby panských sídel. Vymáhání větších robot vedlo ke zhoršování sociálních poměrů poddaných. Dochází k omezování možností poddaných vystěhovat se z panství.

Náboženská koexistence

Basilejská kompaktáta legalizovala přijímání podobojí a Morava se stala v pohusitské době stejně jako Čechy zemí dvojí víry a dvojího lidu. I na Moravě musela církev přijmout politiku basilejského koncilu. Olomoucké biskupství, zahrnující Moravu, mělo mít jednu církevní správu pro obě vyznání. Jednota církve měla být obnovena pod vládou biskupa. Biskupský úřad byl v této době obsazován příslušníky moravské šlechty, kteří byli úzce spjati se zemskou obcí a se zemským právem, jehož normy a praxi museli respektovat. Pokud se panská šlechta nevzdala utrakvistů a kompaktát, měla “protireformace” malou naději. Úsilí o radikální rekatolizaci nevycházelo z olomouckého biskupství, ale přímo z papežské kurie.

Prvním pokusem o převedení Moravanů na katolickou víru byla dvouměsíční misie františkánského mnicha Jana Kapistrána s doprovodem. Částečný úspěch misie zmobilizoval husitskou šlechtu. Její shromáždění v Uničově vyzvalo královská města, aby Kapistrána nepřijímala. V Čechách se mu na odpor postavila poděbradská strana. Prosazení správcovství Jiřího z Poděbrad mu vzalo naději na obrácení moravských a českých husitů. Po celou dobu se v prostředí náboženské koexistence a svobody projevovalo úsilí o restauraci katolicismu. Tyto pokusy byly podněcovány papežstvím, ale narážely na hráz zemského práva a laxnost samotného katolického duchovenstva. Jiří z Poděbrad dbal na dodržování dohod o náboženském míru, byl patronem královských i rodových klášterů. Teprve počátkem 16. století byl v Olomouci obnoven úřad inkvizitora, kterým se stal dominikán Institoris, spoluautor Kladiva na čarodějnice. (Dějiny Moravy I., s. 187.) Moravská půda však nebyla pro inkvizici příznivá, byla spíše připravena pro další vliv reformace.

Po ztroskotání všech pokusů dosáhnout schválení kompaktát papežskou kurií a po nových nábožensky motivovaných válkách vrátili se Čechové k vlastnímu “zemskému” řešení náboženského sporu. Na kutnohorském sněmu v roce 1485 vyhlásili utrakvisté i katolíci kompaktáta za zemský zákon. Náboženská koexistence byla v Čechách garantována zemským právem a panovnickými sliby.

Na Moravě takové usnesení nemáme. Stanovisko zemské obce moravské a zemského práva vyjadřuje “Tovačovského kniha”, všeobecně respektované a prakticky používané právo. (Dějiny Moravy I., s. 185.)

Po husitských válkách byla omezena pravomoc duchovních soudů nad světskými osobami a byla posílena autorita zemského práva. (Žádný duchovní nesmí vyhlašovat klatbu a žalovat světskou osobu bez vědomí biskupa.) Zemské právo zasáhlo dokonce i přímo do kompetence kněžstva. Zemský soud začal rozhodovat spory mezi faráři a jejich farníky o udělování svátostí. Někteří faráři zakazovali farníkům svůj kostel, odmítali je křtít, oddávat a pohřbívat, pokud nepřijímali pod tím způsobem jako farář. Zemský soud rozhodl, aby každý farář uděloval svým farníkům svátosti, neboť od nich bere desátky a platy. Výjimku tvoří svátost přijímání; tuto svátost nesmí udělovat podle přání farníka, takový farník má chodit do kostela své víry. Stanovisko zemského práva je nejen projevem nebývalých zásahů do církevních poměrů, ale i výrazem značné náboženské svobody farníků.

Moravská zemská obec, reprezentovaná pány, zaujala v pohusitské době k otázkám svobody vyznání stejné stanovisko jako obec česká. Zde nacházíme kořen náboženské svobody na Moravě v 16. století.

Jednota bratrská

Nespokojenost s náboženským formalismem přitahovala kázání Jana Rokycany, který z kazatelny horlil v původním husitském duchu a hlásal nápravu mravů a života podle božího zákona. Z posluchačů Rokycanových kázání a čtenářů spisů Petra Chelčického vznikaly první skupiny bratří, které se ještě setkaly s učením táborských kněží a s valdenskými, s nimiž v šedesátých letech navázaly trvalé kontakty.

Počátky jednoty jsou spojeny také s Moravou. V Kroměříži soustředil kolem sebe skupinu náboženských horlivců utrakvistický kněz Štěpán z Kroměříže. (Dějiny Moravy I., s. 187.)

Od skromných počátků v rozptýlených skupinách vyvíjela se jednota k dobře organizované církvi. S husitstvím spojoval jednotu vždy důraz kladený na životní praxi a na přísné mravy. Původní řády jednoty zdůrazňují závaznost křesťanských morálních zásad a přikázání, přísně regulují každodenní život od rodinného soužití, oblékání, stravy po provozování různých zaměstnání. Jednota byla společenstvím prostých lidí živících se především zemědělskou a řemeslnou prací, kterou vykonávali i kněží.

Kněží žili společně s komunitou, živili se vlastní prací a věnovali se nejen bohoslužbě, ale zejména výchově. Důraz na výchovu je pro jednotu charakteristický a je základem pozdějšího rozvoje bratrského školství. Život bratrských obcí měl řadu kolektivistických rysů.

Nové hnutí narazilo na odpor utrakvistického i katolického kléru, bylo považováno za nebezpečného dědice táborské vzpoury. Jednota však nehlásala vzpouru, ale vnitřní přeměnu jedince, osobní víru a opravdovost. Prostý a pracovitý život snímal z bratří a sester podezření z táborství a zjednával jim oblibu.

Koncem 15. století se jednota dopracovala ke konečné podobě své organizace. Vyhraněná teologie i dobrá organizace ji vyzbrojily tak, že mohla udržet svou husitskou tradici a totožnost v nadcházející vlně evropské reformace. Vstoupila do vlny reformace jako dobře připravená a organizovaná skupina, jejíž význam v ideovém, kulturním a politickém životě Moravy stále stoupal.

Stavovská monarchie

Počátky stavovské monarchie spadají v Čechách do doby předhusitské. Za Václava IV. se stále více uplatňovala stavovská obec a zemský sněm získal moc zákonodárnou. Podobně tomu bylo i za krátké vlády Ladislava Pohrobka. Za Jiřího z Poděbrad se zemský sněm pravidelně scházel, nebylo zde zastoupeno duchovenstvo, ale zasedali zde představitelé měšťanstva. Za jeho vlády stavovská obec vždy jen schvalovala a přijímala královské návrhy a nařízení.

Státní zřízení v době vlády Jagellovců (1471 – 1526) je možno charakterizovat jako stavovskou monarchii, v níž se král dělil o moc se zástupci panstva, nižší šlechty a měšťanstva. Vývoj stavovské monarchie se zemskými sněmy, zemskými úředníky, zemským soudem byl jen výrazem vzestupu moci šlechty a úpadku moci královské. V úsilí o ovládání země stála šlechtě v cestě královská města. Měšťanstvo bylo nuceno vést zápas o svá výrobní a obchodní privilegia, jichž nabylo v husitské době, zejména o právo v zastoupení a hlasování na sněmech i o právo účasti při volbě panovníka. V těchto bojích byla města stále více zatlačována rostoucí útočností šlechty do obranného postavení. Roku 1500 vydala šlechta souhrn svých feudálních práv, tzv. vladislavské zemské zřízení. Bylo shrnutím a revizí dosavadních zákonných předpisů. Zemské zřízení řešilo rozpory s městy ve prospěch šlechty a svěřovalo šlechtě veškerou politickou moc. Města se rozhodně postavila proti šlechtické zvůli, nesouhlasila s vladislavským zemským zřízením a nikdy je nepřijala. Napětí mezi městy a šlechtou vyvrcholilo roku 1517 a drobné krvavé srážky vyvolávaly možnost jejich přeměny v otevřený boj.

V dané době vypuklo povstání venkovského lidu na Křivoklátsku, a i když bylo vojensky potlačeno, vyvolávalo obavy z celonárodního povstání (pod dojmem vzpoury v Uhrách roku 1514). Šlechtici a měšťané opustili svá vyhraněná stanoviska a dohodli se na kompromisu, tzv. smlouvě. svatováclavské.

Ve smlouvě byla stanovena zásada, že šlechtici mají být souzeni soudem zemským, měšťané soudy městskými. Města ztratila svá hospodářská privilegia. Trhy měly být svobodné a konaly se všude tam, kde to šlechta potřebovala.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 429. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, leden.2013..