Benešova smlouva se Stalinem tedy sama
o sobě nemohla rozhodnout o tom, že ČSR nakonec spadla
do sféry výlučného vlivu SSSR.
Byl Edvard Beneš před 70 lety skutečně - jak mu někteří kritici předhazují – neopatrně vstřícný vůči Stalinovi, když s ním 12. prosince 1943 podepsal Československo-sovětskou smlouvu? Anebo tehdejší čs. prezident učinil smluvní krok uvážlivě a v souladu se státnickým realismem?
Beneš sám se k moskevskému podpisu vyjádřil necelé tři týdny poté v Alžíru, kde se setkal s generálem de Gaullem. Sám šéf Svobodných Francouzů na to vzpomínal jako na mimořádně zajímavou rozmluvu "s velkým učitelem geopolitiky".
Za zvláště pádné označil Benešovy argumenty, že Rusové se blíží ke Karpatům, a západní státy nejsou připraveny k vylodění ve Francii, takže ČSR osvobodí Rudá armáda, a proto je nutné se Stalinem se dohodnout, aby se ruské velení v ničem nepletlo do čs. politických záležitostí.
Benešovi se ovšem dále vytýká, že Stalinovi vyšel vstříc víc, než musel. Jenže v té době byly dvě zásadně odlišné možnosti: poválečná ČSR mohla být buďto otevřenou, nebo uzavřenou sférou sovětského vlivu.
V prvním případě by zůstala tržní ekonomika i politická pluralita, což do dějin vešlo jako tzv. finská cesta. Druhá možnost znamenala naprostou sovětizaci ekonomiky, vnitřní, zahraniční politiky. Beneš dělal vše možné ve prospěch možnosti první.
Posiloval StaIinův paranoidní pocit ohrožení ze strany Západu, a tím prý nechtěně pomáhal roztáčet kola pozdější studené války. Fakta z oficiálních i z nedávno odtajněných dokumentů USA ale ukazují něco zcela jiného: již v říjnu roku 1945 pronesl tehdejší nově nastoupivší americký prezident Truman svůj projev ke Dni námořnictva. V něm jako první státník po druhé světové válce hovořil o významu vojenské síly a otevřeně zdůraznil, že USA také budou mít nejsilnější námořnictvo, pozemní a vzdušné kapacity na světě.
Nedlouho poté, na počátku listopadu 1945, byl schválen přísně tajný dokument nazvaný Strategická zranitelnost SSSR v případě omezeného jaderného útoku, jehož pilířem byl plán leteckých jaderných útoků na dvacet nejvýznamnějších měst v evropské i v zakavkazské části SSSR.
Proces příprav na případnou jadernou válku vyvrcholil na jaře 1946, kdy byla Trumanovu výslovnou žádost sepsána tzv. Clifford-Elseyova zpráva. Její šestá kapitola zdůraznila, že USA musí být připraveny v případě nutnosti spustit atomovou a biologickou válku a že válka se SSSR bude válkou totální. To vše se událo v době, kdy SSSR ještě neměl jaderné zbraně a kdy se jen pomalu zotavoval z nesmírně těžkých válečných ztrát.
Všechny výše uváděné skutečnosti ukazují, že tím, kdo posiloval Stalinův strach z další světové války (tentokrát dokonce atomové), rozhodně nebyl Edvard Beneš, ale Harry Truman a jeho spolupracovníci. Jejich kroky měly vysloveně konfrontační charakter, a proto dostaly název Trumanova jaderná diplomacie.
Neblahý vliv této politiky byl umocněn i tím, že na počátku podzimu 1947 byl do funkce velitele vzdušných sil USA v Evropě jmenován generál Curtis LeMay, velký stoupenec strategie kobercového bombardování - byl dokonce známý pod přezdívkou Bombarďák.
Jeho přesun do německého Wiesbadenu znamenal, že najednou měl na dostřel téměř celou evropskou část SSSR. To vše jen zesilovalo obavy Moskvy z dalšího možného válečného konfliktu.
K vystupňování mezinárodního napětí konečně přispěl i Winston Churchill svým velice často citovaným fultonským prpjevem v březnu 1947 - v době, kdy už po prohrách ve volbách byl pouze bývalým britským premiérem.
Tehdy velice pateticky hovořil o spuštění tzv. železné opony od Gdaňsku až po Jaderské moře, přičemž vůbec nebral v úvahu, jak moc tím ztížil situaci tamním politikům usilujícím o zachování otevřené sféry vlivu.
Proto se jejich jménem ozval právě Edvard Beneš a napsal, že tento projev sice. nevyvolá válku, ale rozhodně vyvolá obtíže. A měl naprostou ptavdu. Stalin si Churchillův projev vysvětlil tak, že nejen Británie, ale i USA (Truman byl při projevu přítomen a velice uznale tleskal) se v podstatě smířily s tím, že ČSR a další země této oblasti už jsou v podstatě „jeho" - a podle toho s nimi pak začal nakládat.
Benešova smlouva se Stalinem tedy sama o sobě nemohla rozhodnout o tom, že ČSR nakonec spadla do sféry výlučného vlivu SSSR. O tom rozhodl až dramatický vývoj v prvních dvou letech po ukončení války. A za to nesou odpovědnost zcela jiní politici, nikoliv Edvard Beneš.
Jan Eichler, Právo,11.12.2013, autor je historik
Poznámka:
Dalším textem, který vypovídá o úsilí dr. E. Beneše, prezidenta ČSR, je rozsáhlá stať „Koncepce prezidenta E. Beneše na obnovu československé suverenity a československo-sovětský konflikt v roce 1944“, jejímž autorem je profesor. PhDr. Jan Rataj, CSc. Jde o vědecké dílo, které je opatřeno řadou odkazů a dalším doplňujícím materiálem. Tento poměrně rozsáhlý text postupně vydáme. –red.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz