Smíření a důvěra

Druhý den, ve střízlivé atmosféře Katolické akademie v Berlíně. Tradiční každoroční přijetí Svazu vyhnanců (SV). Přišla kancléřka, církve, politické strany a zastupitelské úřady poslaly zástupce. Předseda SV Bernd Fabritius oceňuje Chartu německých vyhnanců z roku 1950 a její cíle: dodržování lidských práv, sebeurčení, zákaz vyhánění, které podporují porozumění mezi národy Tento dokument je stále základem politické práce vyhnanců, který v tomto roce slaví 60. narozeniny. Na to se bude vzpomínat. Autoři a signatáři, kvůli svému osudu, i Angela Merkelová,  se shodovali že Chartou požadované „právo na vlast, jako jedno z Bohem daných základních lidských práv, je třeba uznat a realizovat.“ Ambiciózní tvrzení, které se obvykle vztahuje pouze na projevy. V politickém životě, nicméně, pak vše plyne klidně dál. Otázka, jak může být právo na vlast realizováno, zůstává nezodpovězena.

Za šest měsíců budou volby. Nikdo se nechce nechat příliš sešněrovat. V tomto případě není vždy poměr vlády k SV ze své podstaty bez napětí – navzdory jistým sympatiím. Walter Becher, mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v letech 1968-1982, to kdysi popsal, a bylo to v „Sudetenpost“, jako, : „Federální vláda má svůj úkol, Svaz vyhnanců svůj. Ale Svaz vyhnanců musí být hlasitější, aby vláda hlasitější požadavek vnímala. Za Becherových časů to alespoň částečně fungovalo. Ale dnes? Dnes je pociťována větší harmonie. Strany jsou blokovány kvůli opozici. Po desetiletí je odpor proti tlusté čáře. V současné době se zdá, že dochází ke vzdalování kousek po kousku tohoto postoje. Předseda SV ocenil kancléřku jako „spolehlivého partnera“(!), děkoval jí „rovněž konkrétně jménem členských asociací“. Velká slova. Nemělo by se zapomínat, že Angela Merkelová, podobně jako její předchůdci v kancléřství, nebyli nikdy připraveni k operativní politice vůči zemím jako je Polsko nebo Česká republika, s cílem, alespoň symbolického „léčení“ nespravedlnosti vyhnání. Samozřejmě, že Merkelová má pravdu když říká, že jen vyrovnávání se s minulostí vytváří prostor pro smíření a důvěru, a že je potřeba živý smysl pro historii, aby se neustále rozvíjel smysl pro aktuální dění.

Opět je vše v pořádku. Ale nebude v dlouhodobém horizontu stačit vysvětlovat politický úkol péče o německé kulturní dědictví ve východní Evropě, ale země od nichž došlo k vyhnání, budou osvobozeny od očekávané povinnosti „léčení“. Požadovaná důvěra to nemůže nechat být. Naopak: to by zaselo, alespoň podle zkušeností generace německých vyhnanců, novou nedůvěru. A tak by Evropská myšlenka, o „dobré společné budoucnosti“ (Merkelová), byla opět narušena.

Gernot Facius, Sudetenpost, 4.5. 2017, str. 2

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf