Sliby a dluhy obratu doleva

Ta sorta má i povedený název. Zní slibotechna. K tradičním matadorům patří Lidový dům. Právě teď slibuje daňovou revoluci. A generální obrat doleva. Příčinou není jen jasná zpráva, vyslaná v říjnu voliči. Klíčem k tajemství bude i diskusní dokument Úřadu vlády ČR, nazvaný Analýza odlivu zisků: Důsledky pro českou ekonomiku a návrhy opatření. Podtitul nezní o nic lépe – Příspěvek k debatě o udržitelnosti českého hospodářského modelu.

Zjištění jsou to skandální. Pro dnešek aspoň ta základní. Jsou o následcích transformační recese a stagnace ve druhé polovině 90. let, jak studie říká loupeži tisíciletí. Do země přivábila i přímé zahraniční investice. Jejich vliv na rozvoj zdrojů v českém vlastnictví však není patrný. Takže objem ekonomiky v domácím vlastnictví zůstal od roku 1995 v reálných hodnotách nezměněn. A celý přírůstek HDP je dán aktivitami v zahraničním vlastnictví. Kdežto ty v domácím vlastnictví se na růstu HDP téměř nepodílely.

Jen švindlem nekalé reklamy zůstal i jiný ráj už tady, na Zemi. Ten, co nám strategičtí partneři měli nadělit aspoň tam, kde nás vyvlastnili. Nákup kapacit, vydaných do frcu za hubičku, činil plných šedesát procent přímých zahraničních investic. A podniky v zahraničním vlastnictví vykazují nižší podíl na zaměstnanosti, zároveň ovšem paradoxně nižší míru relativní přidané hodnoty na produkci než podniky v domácím vlastnictví. Což i podle studie, zadané vládou, dokládá realizaci výnosů z pokročilých technologií teritoriálně či účetně mimo území ČR. Právě tyto podniky tak vykazují výrazně vyšší ziskovost, přitom však zároveň i proporcionálně nižší podíl na daních z důchodů a zejména na mzdách oproti podnikům v domácím vlastnictví. Trpí i vysokou závislostí na vnějších vstupech v oblasti technologií a know-how.

Jako by nestačilo už to, v posledních deseti letech – a do velké míry nezávisle na globální hospodářské a finanční krizi - se členské země EU ze střední a východní Evropy potýkají s výrazným útlumem přímých zahraničních investic. Dokonce natolik, že objem výnosů, které míří do zahraničí, překračuje objem nových zahraničních investic i reinvestic – nepřetržitě od roku 2005. Následkem je roky tu všelijak tutlaný, tu zase krkolomně překrucovaný fakt, že růst české ekonomiky se plně nepromítá do příjmu české ekonomiky. Takže ani příjmy českých domácností se ne a ne přiblížit (konvergovat) těm ve zbytku EU. A naše ekonomika se – místo slibovaného »návratu do vyspělé Evropy« - víc a víc přibližuje úrovni okolních bývalých zemí RVHP, před nimiž měla na startu nemalý náskok.

Tím víc si mne ruce i Rakousko. Na přílivu zahraničních investic záviselo samo až do konce 80. let. Teprve na trzích transformujících se zemí střední a východní Evropy se dostalo na úroveň ostatních západních zemí i coby investor. Tu roli zde přitom, měřeno startovní čárou po vlně převratů, mohla hrát právě naše země. Po nadílce transformační recese a stagnace je to však vysoce nepravděpodobné.

V letech 1995 až 2013, dokládá citovaná studie, vzrostl podíl provozního přebytku v zahraničních rukou z šesti procent na 58 procent. Podstatně menší je však jejich podíl na vybraných daních. A na všech vyplacených mzdách činí dokonce jen 41 procent (včetně vysoce nadstandardních příjmů zahraničních špiček). Zahraniční firmy jsou navíc krajně vybíravé. Okupují hlavně »přirozené monopoly« i jiné zdroje renty bez tržního rizika. Například v energetice a rozvodu plynu a vody dosáhly v roce 2014 průměrného zisku téměř 39 procent (a v předkrizových letech ještě vyššího). Eldorádem cizího kapitálu je i ropná, chemická, pryžová a plastová výroba, automobilový průmysl, ale také potravinářský a tabákový průmysl a finanční služby. Hbitě je dohání i odvětví výroby strojů a zařízení nebo sektor telekomunikací.

Česká republika se tak sice nachází na nadprůměrném místě v high-tech výrobě a exportu středních a high-tech výrobků mezi státy Evropské unie. Náš hrubý národní produkt (HNP) byl však v roce 2013 o zhruba osm procent nižší než HDP, čímž národní ekonomika de facto přišla o užitek zhruba dvanáctiny svého výkonu. Krutě to vychází i v mezinárodním srovnání: míra odlivu výnosů v české ekonomice je dlouhodobě zhruba dvakrát až dvaapůlkrát vyšší, než by to odpovídalo věcným předpokladům (studie jim říká teoretické a empirické).

Tak děsivá obžaloba privatizační kapitulace, vypadlá přímo z vlády, tu ještě nebyla. Sociální demokracie jí předsedá i dnes. Slibotechna má co napravovat. Vylže se z toho zase jen stylem sliby chyby? Kdo jiný tomu má zabránit než právě my?

Josef SKÁLA, místopředseda ÚV KSČM