Martin Hekrdla
Nejednalo se o velké překvapení, když papež František v rozhovoru pro BBC 19. srpna - při letu ze své návštěvy Jižní Koreje - dal zelenou, aby byl bývalý arcibiskup El Salvadoru Oscar Arnulfo Romero (1917-1980) blahořečen. „Pro mne je Romero božím člověkem... Neexistují žádné problémy s doktrínou a je velmi důležité, aby bylo (blahořečení) provedeno rychle," řekl papež. Viselo to ve vzduchu již dlouho.
„Problémy s doktrínou" měl ovšem Romero - pokládaný chudými Salvadorci od okamžiku své násilné smrti za „svatého mučedníka" - s oběma Františkovými předchůdci v čele Římskokatolické církve. Jan Pavel II., klíčová postava boje Poláků za lidská práva a demokracii proti komunistickému režimu, dokonce odmítl nahlédnout do dokumentace o porušování lidských práv Salvadorců (lépe řečeno: do dokumentace o masových vraždách organizovaných tamní pravicovou vojenskou juntou, její armádou a smutně proslulými „eskadrami smrti"), kterou papežovi Romero ve Vatikánu osobně předložil. Jak nevhodné! Byl tam totiž „na koberečku". A hlava katolíků mu doporučila, aby neflirtoval s marxismem „teologů osvobození", potažmo salvadorských gerilových bojovníků z ultralevicové FMLN (Fronta národního osvobození Farabunda Martího). A aby se laskavě držel „obecných principů" katolické víry svaté, pokud možno s použitím neškodných zažehnávacích frází. Oč tenkrát šlo a oč vlastně v jistém smyslu stále běží?
Katolická revoluce
V Salvadoru samotném vrcholila „občanská válka" mezi vojenskou juntou na jedné straně, která se dostala k moci pučem v roce 1979, a FMNL na druhé, založené rok poté spojením pěti gerilových levicových uskupení, vesměs marxistických (jen jedno z nich bylo propojeno se salvadorskými komunisty). Byla to ve skutečnosti „třídní válka" vedená až na doraz armádou a paramilitárními organizacemi proti „logistickému zázemí" partyzánů - vesnicím chudých rolníků, které vládní soldateska takřka denně měnila v masové hroby. Většinu ze 75 000 obětí této „občanské války", jež skončila až v roce 1992, tvořili právě neozbrojení chudí lidé. Jak se měl Romero držet „obecných principů"? To bylo jednoduše nejen křesťansky, ale i lidsky nemožné.
Druhým zdrojem této nemožnosti byla pro všechny kněze „planoucího kontintentu", na němž chtěl Ernesto Che Guevara začít vytvářet „tisíce Vietnamů", takzvaná teologie osvobození. Od arcibiskupů až po vesnické faráře nemohl teologii osvobození nikdo ignorovat nejen proto, že korespondovala s nutností odmítnout neudržitelné poměry, ale i s logikou modernizačního ducha II. vatikánského koncilu (1962-1965). Oficiálně vznikla v roce památném i pro nás a pro téměř celý svět, v září 1968. Tehdy se v kolumbijském Medellinu sešlo 146 latinskoamerických biskupů na konferenci, která konstatovala, že kontinent se stal obětí neokolonialismu a „mezinárodního finančního imperialismu". Odsoudila „nespravedlnost a institucionalizované násilí". V prohlášení stálo doslova: „Ti, kdo disponují bohatstvím, kulturou a mocí, musí být voláni k zodpovědnosti před dějinami za výbuchy zoufalství a revolucí, které způsobují."
Biskupové v Medellinu sice vyzvali církev, aby se „obrátila k nejchudším a nejpotřebnějším", ale zároveň zaujali jakousi středovou pozici. Postavili se „mezi bloky", když odsoudili jak „liberální kapitalismus", tak „marxistické (sovětské) režimy". To korespondovalo s duchem doby, která hlásala: „Ani Washington, ani Moskva, ale - čínská kulturní revoluce (maoisté), mezinárodní socialismus (trockisté), „socialismus s lidskou tváří" (českoslovenští osmašedesátníci). Ani Washington, ani Moskva - říkala teologie osvobození - ale Ježíš Kristus, jenž se obracel k zástupům chudých a v světě zavržených. A jen suknici měl tkanou z jednoho kusu, když ho vedli na smrt...
Radikalizaci této „středové" pozice nebylo ovšem možné zabránit. Heslem radikálních teologů osvobození - levicových křesťanských „ultras" - se stala slova peruánského teologa Gustava Gutierreze: „Třídní boj je fakt a neutralita je zde nemožná." A tisíce katolických „pomazaných hlav" jednaly v duchu výzvy kolumbijského kněze Camillo Torrese: „Je povinností každého katolíka být revolucionářem; a povinností každého revolucionáře dělat revoluci."
Víra a tíha
Jistěže tenkrát - stejně jako dnes papež František, jenž doporučuje „dívat se na svět očima chudých"- hodlala katolická církev hlavně kontrolovat, institucionalizovat a de facto přibrzdit revoluční zdvih svých oveček. Dnes zase čelí různým progresivistickým režimům v Latinské Americe, které sice mají odlišná ledví - od liberálního či nacionálního reformismu až po „socialismus 21. století" (Nikaragua, Brazílie, Argentina, Bolívie, Ekvádor, Venezuela i samotná Romerova vlast, jejíž nynější prezident Salvador Sánchez Cerén byl bojovníkem FMNL) -, ale kdykoli se mohou vlivem okolností radikalizovat. Jde - František není teologem osvobození - zase o to, preventivně uhasit hořící step. Ale dnes - jako tenkrát - nedává náboženská poleva všeobecné nespokojenosti žádné záruky, že Papinův hrnec neexploduje. Právě naopak: může znovu narovnat dosud shrbené hřbety. Přilít olej do ohně. Změnit společnost...
Notoričtí „neznabohové" v Česku s kardinálem Dukou na očích a s církevními restitucemi v zátylku si obvykle nedovedou progresivní roli katolické církve vůbec představit. V žádném případě si samotnou křesťanskou víru a každé - vždy „tmářské" - náboženství nespojují s lidským osvobozením, s jakoukoli podobou emancipace. Většina z nás bezděčně buduje svůj postoj k víře na tezích velkého kritika náboženských systémů, evolučního biologa Richarda Dawkinse, přesvědčeného liberála a autora příznačné knihy Sobecký gen. A jestli něco ještě vůbec uznáváme z díla Karla Marxe, pak je to ona slavná - žel, nepochopená - lapidární věta: „Náboženství je opium lidstva."
Mýlíme se mnohorozměrně. Byla to víra v Boha a tíha svědomí, která přiměla velmi konzervativního a provládního (!) arcibiskupa Oscara Romera, aby mu nad zavražděným přítelem, jezuitou a marxizujícím „teologem osvobození" Rutiliem Grandem, doslova - jak si žádá hagiografie každého světce - „spadly šupiny z očí". Víra mu pak dala odvahu vyzvat příslušníky armády, aby odepřeli poslušnost původcům zločinných rozkazů. Umožnila mu odmítnout bodyguardy, a tím jistěji pak zemřít kulkou, kterou na něj při mši v nemocniční kapli vypálil dosud neznámý vrah.
Trochu naděje
Náboženská víra nepomáhala jen husitským „božím bojovníkům" porazit a zahnat řadu křižáckých výprav, ale i stávkujícím dělníkům v gdaňských Loděnicích V. I. Lenina, kteří se denně účastnili mší a v létě 1980 založili Solidaritu, první nezávislé odbory východního bloku s takřka deseti miliony členů. Ano, víra - a nejen náboženská - může mít a často má podobu zdogmatizovaných tezí vedoucích k nepřijatelným zvěrstvům, například k řádění islámských fundamentalistů, jak je dnes vidíme v Iráku; nicméně i oni - bleskovým záborem půlky země a nastolením teroru (každá změna věru není změnou k lepšímu a vždy představuje politické, ba civilizační riziko) - doložili sílu vertikálního ukotvení „božího zástupu", velkou moc přesahu přízemních „sobeckých genů" do nadosobního absolutna. Bez jistého davového nadšení tohle nejde.
Slovům Karla Marxe o náboženství coby „opiu lidstva" těsně předcházely jiné jeho věty: náboženství je „povzdech utlačeného tvora, duch bezduchých poměrů". V náboženství se jeví „lidská podstata", kterou v reálném světě člověk ztratil. A kterou prostě musí objevit, „učinit tělem", proměnit ve skutečnost. Jinak se nikdy nepozvedne na tvůrce dějin, subjekt historie, pána svého osudu. A zůstane objektem ekonomických cyklů, navýsost „racionálního" ohlupování, terčem zabijáckých komand a potravou pro děla.
Společenská změna - skutečné překonání stávajících poměrů - se neustavuje kalkulem, vypočítavým poměřováním osobních výhod a nevýhod z vypolštářovaného gauče v obýváku. Nechceme-li za nic ručit ani osobním pohodlím, natož životem, nikdy nic nezměníme. Blahořečení arcibiskupa Romera snad tedy i nás trochu - ale opravdu jen trochu a velmi podmíněně - možná přece jen popostrčí do „božího zástupu". A posílí.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz