Evans-Pritchard ve včerejším Telgraphu vykopal zmínku, kterou jsme my vystavili téměř před měsícem, týkající se “tajné” schůzky mezi Saúdskou Arábií a Ruskem, na níž se vlivný saúdský šéf zpravodajství princ Bandar bin Sultan sešel s Putinem a lámal ho dárky, včetně mnohamiliardového zbrojního obchodu a slibem, že Saúdové jsou “připraveni pomoci Moskvě sehrát větší roli na Středním východě v době, kdy se z tohoto regionu Spojené státy vyvazují,” jen kdyby Putin souhlasil vzdát se aliance se syrským al-Assadem a nechal Sýrii převzít zjevně včetně kontroly nad všemi důležitými infrastrukturami plynovodů. Co Telegraph nezdůraznil, bylo to, že Putin se těmto návrhům vysmál a k saúdskému zoufalství je zamítl prostým „nět“. Avšak tím, co nezachytil ani Telegraph, ani my před měsícem, bylo to, co se odehrálo potom, co Putin určil Sýrii její místo. A my už to víme, a je to vskutku mimořádné.
Článek o schůzce Bandara s Putinem v češtině:
Putin se vysmívá saúdské nabídce, aby zradil Sýrii výměnou za “ohromnou” zbrojní dohodu
Díky listu As-Safir (přeloženému zde) jsme se dověděli všechny ty drsné detaily o tom, co se opravdu na této schůzce událo, místo pouhých syrských motivů a ruských závěrů, a co je nejdůležitější, co se stalo hled, jak ta schůzka skončila, neúspěšně (přinejmenším pro Saúdy). A tím míníme saúdské hrozby Rusku a Sýrii.
Zaprvé některé méně známé postřehy o tom, kdo to byl, kdo podporuje Muslimské bratrstvo v Egyptě, i když americká podpora rychle uvadá:
Bandar řekl, že tato záležitost je neomezuje jen na toto království, a že některé země překročily role, které byly pro ně určeny, jako Katar a Turecko. Dodal: „Řekli jsme to Katarcům a Turkům přímo. Zavrhli jsme jejich neomezenou podporu Muslimskému bratrstvu v Egyptě i jinde. Dnešní turecká role se začíná stávat podobnou pákistánské roli v Afghánské válce. My nemáme v oblibě extremisticky náboženské režimy a přáli bychom si v tomto regionu zřídit umírněné režimy. Stojí za to tomu věnovat pozornost a vycházet z egyptských zkušeností. Budeme pokračovat v podpoře egyptské armády a podpoříme ministra obrany generála Abdel Fattah al-Sisiho, protože ten touží mít dobré vztahy s námi i s vámi. A navrhujeme vám, abyste s ním byli v kontaktu a podpořili jej a poskytli mu všechny podmínky pro úspěch tohoto experimentu. Jsme připraveni s vámi uzavřít zbrojní dohody výměnou za podporu těchto režimů, zvláště egyptského.“
A tak, zatímco Saúdové otevřeně podporují egyptský puč, což je dobře známo, bylo to Turecko a úplně nejdůležitější Katar, co byl tím národem, který financuje a vyzbrojuje syrské rebely, kteří byli přívrženci nyní už padlého režimu. Člověk by se mohl divit, jak moc Egypt přiškrtil saúdsko-katarské vztahy ve světle jejich společných zájmů v Sýrii.
Zadruhé některé lépe známé postřehy od Putina o ruských vztazích s Íránem:
Co se týče Íránu, řekl Putin Bandarovi, že Írán je soused, že Rusko s Íránem svazují vztahy, které se táhnou už staletí, a že mezi nimi jsou společné a závažné zájmy. Putin řekl: „Podporujeme íránské snahy získat k mírovým účelům jaderné palivo. A pomůžeme jim vyvinout jejich zařízení v tomto směru. Samozřejmě, že s nimi obnovíme jednání jako součást skupiny 5P+1. Setkám se s prezidentem Hassanem Rouhanim při příležitosti summitu Středoasijských zemí a prodiskutujeme spoustu bilaterálních, regionálních a mezinárodních otázek. Informuji ho, že Rusko naprosto oponuje tomu, aby Rada bezpečnosti OSN uvalila na Írán nové sankce. Věříme, že ty sankce na Írán a Íránce uvalené jsou nespravedlivé a že opět tyhle záležitosti nezopakujeme.“
Pak Putin přednesl postoj tváří v tvář Turecku, které v podstatě varoval, že „není imunní k té syrské krvavé lázni.“
Co se týče otázky Turecka, mluvil Putin o svém přátelství s tureckým ministerským předsedou Recepem Tayyip Erdoganem; „I Turecko je sousední zemí, s níž máme společné zájmy. Toužíme rozvinout naše vztahy v různých oblastech. Během rusko-tureckých setkání jsme dopodrobna rozváděli otázky, v nichž spolu souhlasíme a nesouhlasíme. Shledali jsme, že máme více blízkých než rozporných stanovisek. Už jsem Turky informoval, a tento postoj před svým přítelem Erdoganem zopakuji, že to, co se v Sýrii děje, nezbytně z jeho strany vyžaduje odlišný postoj. Turecko není vůči syrské krvavé lázni imunní. Turci by měli více toužit po dosažení politického urovnání syrské krize. Jsme si jisti, že politické řešení je v Sýrii nevyhnutelné, a měli by tudíž omezit rozsah škod. Náš nesouhlas s nimi ohledně syrských záležitostí nerozvrací další porozumění mezi námi na úrovni spolupráce v ekonomice a v investicích. Nedávno jsme je informovali, že jsme s nimi připraveni spolupracovat na stavbě dvou jaderných reaktorů. Tahle otázka bude v agendě tureckého ministerského předsedy během jeho návštěvy v září v Moskvě.“
Samozřejmě, že je tu Sýrie:
Co se týče syrské otázky, ruský prezident odpověděl Bandarovi slovy: „Náš postoj k Assadovi se nikdy nezmění. Věříme, že tím nejlepším mluvčím zastupujícím Syrský lid je syrský režim, a nikoliv ti vyžírači vnitřností. Během I. Ženevské konference jsem souhlasil s Američany na balíčku porozumění a oni souhlasili, že syrský režim bude součástí ujednání. Později se rozhodli Ženevu I nedodržovat. Při všech schůzkách ruských a amerických expertů jsme znovu uváděli naše stanovisko. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na své nadcházející schůzce se svým americkým protějškem Johnem Kerrym zdůrazní důležitost vynaložit veškeré možné úsilí, abychom rychle dosáhli v syrské krizi politického urovnání tak, abychom zabránili dalšímu krveprolití.“
Avšak tohle padlo.
Tak co jsou ta překvapivá odhalení od Saúdů? Nejdříve tohle:
Bandar Putinovi řekl: „Existuje spousta společných hodnot?? A cílů, které nás svádí dohromady, zvláště boj proti terorismu a extremismu po celém světě. Rusko, USA a EU a Saúdové souhlasí s podporou a konsolidací mezinárodního míru a bezpečnosti. Teroristické hrozby rostou ve světle těch jevů, které zplodily Arabské jaro. Ztratili jsme některé režimy. A to, co jsme dostali na oplátku, byly zkušenosti s terorismem, jak se to ukázalo se zkušenostmi s Muslimským bratrstvem v Egyptě a s extremistickými skupinami v Libyi. … Jako příklad vám mohu dát garanci za ochranu Zimní Olympiády v městě Soči u Černého moře příští rok. Ty čečenské skupiny, které hrozily bezpečnosti těchto her, kontrolujeme my, a ty nepostoupí ani směrem k syrskému území, aniž by koordinovaly s námi. Tyto skupiny nás neděsí. My je sice před tváří syrského režimu používáme, ty ale nebudou mít žádnou roli ani vliv na syrskou politickou budoucnost.“
Je pro Saúdy dobré, když přiznají, že kontrolují teroristickou organizaci, která „ohrožuje bezpečnost“ Olympijských her v Soči 2014, a že dům Saúdů je využívá „před tváří syrského režimu.“ Snad příště, až dojde v Bostonu k bombovému útoku od nějakých teroristů spojených s Čečenou, tak by se někdo mohl zeptat Saúdské Arábie, co o tom věděli, pokud věděli.
Ale ten neodolatelný kousek přišel až na konci dialogu těchto dvou vůdců. Byla to, ne v mnoha slovech, hrozba Saúdské Arábie zaměřená vyloženě na Rusko:
Jakmile Putin skončil se svou řečí, varoval princ Bandar, že ve světle směřování těchto rozhovorů se věci nejspíš zintenzivní, zvláště na syrské aréně, ač ocenil ruské porozumění pro saúdskoarabskou pozici v Egyptě a jejich přízeň pro podporu egyptské armádě i přes jejich obavy o egyptskou budoucnost.
Tento šéf saúdských zpravodajských služeb řekl, že rozkol ohledně přístupu k syrské otázce vede k závěru, že „nelze uniknout vojenskému řešení, protože teď je to jediná dosažitelná volba, vzhledem k tomu, že politické urovnání skončilo patem. Věříme, že Konference Ženeva II bude ve světle takhle běsnící situace velice obtížná.“
Na konci schůzky ruská a saúdská strana souhlasily, že budou pokračovat v rozhovorech za předpokladu, že současná schůzka zůstane pod pokličkou. Tak tomu bylo, než to jedna ze stran nechala uniknout přes ruský tisk.
Jelikož o tom víme všechno, tak to znamená, už žádné rozhovory, a skryté varování, že čečenské operace v blízkosti Soči by se mohly stát odjištěným kanónem (samozřejmě, že se saúdským požehnáním), a že asi tak před měsícem to bylo tak, že „nelze uniknout vojenskému řešení, protože to je jediná dosažitelná volba, vzhledem k tomu, že politické urovnání skončilo patem.“ O čtyři týdny později jsme na pokraji všeobecné války, do které by se mohli zapojit nejen USA a Evropa, ale s největší určitostí i Saúdská Arábie a Rusko, což automaticky znamená i Čína. Nebo, jak by to někteří mohli nazvat, svět.
A všechno tohle jako předurčeno saúdským princem a vše ve jménu pokračování hegemonie petrodolaru.
Tyler Durden
Překlad: Miroslav Pavlíček, AC24.cz, Zdroj: zerohedge.com
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz