Šest cizinců na brněnském nádraží

Nedávno se na brněnském nádraží objevilo před odjezdem rychlíku do Prahy šest cizinců. Tmavá pleť, dobře oblečení, všichni s drahými mobily v ruce, mezi sebou mluvili pro nás nesrozumitelnou řečí. Možná že rozuměli a dovedli trochu anglicky, ale ostatních cestujících si nevšímali. Proč cestovali do Prahy a co dělali v Brně? Těžko říci.

Nevšímali si jich ani ostatní cestující, každý se staral o sebe a šel za svými povinnostmi a radostmi. Takže žádná xenofobie. Otázkou zůstává, jak by se chovali ostatní cestující, kdyby cizinců nebylo jenom šest, ale třeba šedesát. A co teprve kdyby jich bylo šest set nebo šest tisíc! To už by nepobral vlak ale ani by se nevešli na brněnské nádraží!

V této souvislosti se zamýšlíme nad stále nám vsugerovávanou tezí od „sluníčkářů“ nejrůznějšího ražení a našich médií o xenofobii našeho údajně „holubičího“ národa. Jistě zaujme zpráva zveřejněna v tisku (Brněnský deník 20. 8. 2016, článek Ukrajina opět hoři. Mír je v nedohlednu) týkající se uprchlíků z Ukrajiny. V článku se uvádí, že v roce 2015 požádalo o ochranu v Česku 1525 cizinců, v prvním půlroce roku 2016 jich bylo 765, z toho více než 25 procent Ukrajinci. Pro jejich integraci je důležitá i ekonomická soběstačnost, orientace ve společnosti či vztahy s Čechy. Ministerstvo školství všem uprchlíkům nabízí kurzy českého jazyka v rozsahu 400 hodin. Kurz je zakončen zkouškou a vydáním osvědčení o jeho absolvování. Od roku 2016 pak nabízí další dvacetihodinový kurz v oblasti kultury, demokracie, historie a kultury České republiky. Ministerstvo má na toto vzdělávání vyčleněno 15 miliónů korun.

A potom že nic neděláme pro uprchlíky! Nepochybujeme o tom, že Ukrajinci, kteří se chtějí včlenit do naší společnosti, toto všechno zvládnou. Ale vůbec si nedokážeme představit, že by toto mohli zvládnout i cizinci, kteří se často nedomluví ani anglicky a s bídou jakž takž ovládají svou vlastní řeč. Navíc by pro ně bylo velmi obtížné pochopit pojmy jako demokracie, orientace ve společnosti nebo ekonomická soběstačnost. A historie a kultura České republiky? Vždyť náš stát je pro ně jenom vhodnou tranzitní zemí do Německa, kde je silný sociální systém a létají tam podle jejich názoru pečení holubi přímo do úst! Alespoň tak jim to líčí převaděči a jiní účelově nezodpovědní našeptávači.

Nezbývá nám nic jiného než se snažit o to, aby na našich nádražích bylo občas vidět jenom šest cestujících jiného ražení. Nikoliv už šedesát nebo nedej bože šest set nebo šest tisíc!

Mgr. Ludmila Jarošová, Brno