Anna Filimonová
Mluvčí Europarlamentu pro Srbsko Jelko Kacin již koncem října 2010 vyjádřil vůli Bruselu ohledně eurointegrace Srbska a „problému Vojvodiny“. Řekl, že Srbsko musí být připraveno provést těžké domácí úkoly, které mu zadala Evropská komise – reformu systému soudnictví, poskytnutí větší svobody médiím a vyřešení problému s Vojvodinou. Podle míry plnění posvátného „domácího úkolu“ daného Evropskou unií budou zadávány ještě těžší úkoly – a to vše proto, aby se „posílily proevropské síly“. To nejtěžší přijde, podle slov Kacina, na konci – generální prověrka připravenosti Srbska na evropskou integraci musí prokázat „průlom v uvědomění“.
Jak známo, Brusel prosazuje dvě základní podmínky pro přijetí Srbska za člena evropské unie. První a hlavní podmínkou je vydání Radko Mladiče a Gorana Hadžiče soudu; druhou, definovanou jako „podmínka všech podmínek“, je rozdělení Srbska na několik euroregionů. Jelko Kacin také srbskou vládu vyzval, aby „zlepšila vztahy Bělehradu a Prištiny, Bělehradu a Sarajeva, a Bělehradu a Noviho Sadu“. Logicky to poutá pozornost k tomu, jak se Vojvodina staví proti Srbsku. Dělá to dojem, že se bude jednat o dva státy: 25 z 27 členských zemí EU uzná Kosovo jako nezávislý stát, Bosna a Hercegovina nezávislá je, a stejný statut Noviho Sadu má charakter otevřeně proklamované teze, že v budoucnosti (míněno blízké) se Novi Sad musí stát hlavním městem nezávislého státu, podobně jako Priština a Sarajevo.
Zdůvodnění pro další rozdělení Srbska vojvodinští separatisté a jejich mezinárodní ochránci dovozují za závěru mezinárodní konference o bývalé Jugoslávii (konané koncem srpna 1992 v Londýně). Tehdy byla přijata deklarace, ve které bylo uvedeno: „Všichni účastníci musí splnit své závazky. Obzvláště Srbsko a Černá Hora… Ty se zavázaly zastavit intervenci na hranicích s Bosnou a Hercegovinou… Občanům Kosova a Vojvodiny budou navrácena všechna občanská a ústavní práva a bude zaručeno zachování občanských práv obyvatelům Sandžaku.“ Takže hranice rozdělení Srbska byly stanoveny v Londýně již tehdy, v r. 1992. V opačném případě účastníci konference (mezi kterými byl generální tajemník OSN, představitelé pěti stálých členů RB OSN, 12 členů Evropského společenství, představitelé Jugoslávie a 4 bývalých svazových republik, představitelé sousedních zemí, Kanady, Japonska, Turecka, Saudské Arábie, CSCE, OIC a Mezinárodního červeného kříže) vyhrožovali, že RB OSN schválí tvrdé sankce, které povedou k naprosté izolaci Srbska a Černé Hory. A tak mezinárodní konference, za porušení existujících ústavních norem Srbska, násilně rozhodla, že Kosovo a Vojvodina, a rovněž šest zbývajících jugoslávských republik, jsou ústavní součástí jugoslávského federalismu.
Výše zmíněných šest republik se stalo samostatnými státy, Kosovo za současné podpory západu bojuje nyní již za upevnění své nezávislosti, a na řadě jsou Vojvodina a Sandžak.
Kosovský, vojvodinský a sandžacký separatismus mají společné to, že jde o zavedenou západní metodu dvojího metru. Takže další mezinárodní dohody, konkrétně rozhodnutí Badinterovy komise z r. 1992 (podle kterého se bývalým jugoslávským republikám přiznala suverenita, a v rámci mezinárodně uznaných hranic i vnitřní hranice pro okamžik rozdělení) neplatí. Otázka Vojvodiny je doposud nevyřešená. Z možných variant řešení se překládají tři: „vnitrosrbská varianta“ – poskytnutí výrazné autonomie; rozdělení – přičlenění severní části Vojvodiny (kde většinu tvoří Maďaři) k Maďarsku; a převažující varianta – separace celé Vojvodiny jako závěrečný krok rozdělení bývalé Jugoslávie. A při tom se slibuje „ochrana práv menšin“.
Odvolávajíc se na heslo „nadřazenosti lidských práv nad státní suverenitou“ a opírajíce se rozhodnutí mezinárodní konference separatisté prohlašují: Srbsko je fakticky federací, ve které má Vojvodina ústavní subjektivitu; občanům Vojvodiny musí být navrácena jejich ústavní práva (to znamená udělení Vojvodině statut federativní jednotky, federální republiky, patřící do Srbské republiky). Takže v případě Vojvodiny, na rozdíl od Sandžaku, se nejedná o autonomii, ale o „právo“ Vojvodiny na sebeurčení, vystoupení a nezávislost.
Srbsko, podle tvrzení vojvodinských separatistů, neplní „hlavní podmínky dohody“, mající deklarativní charakter podle rezoluce vojvodinské skupštiny „O připojení k srbskému království“ z 25. listopadu 1918, která Vojvodině zaručila „svobodu, rovnoprávnost a pokrok“. Srbsko prý své závazky porušilo dvakrát, za vlády Slobodana Miloševiče, který v r. 1988 „porušil ústavu z r. 1974“, kdy zrušil autonomii Vojvodiny, a přijetím ústavy z r. 2006, podle které se Vojvodina stala „podřízeným subjektem“. Stoupence separatismu neuspokojuje ani statut Vojvodiny přijatý v r. 2009, ani možnost návratu ke stavu z r. 1974. Separatisté chtějí více, a mají v tom přímou podporu Bruselu. Takže v druhé polovině roku 2011 se předpokládá otevření zvláštního Úřadu Vojvodiny v Bruselu, a „naplnění autonomie“ a její dodržování budou kontrolovat zplnomocnění představitelé Evropského parlamentu. Ve skutečnosti to bude znamenat, že jak v Sandžaku, tak na jihu Srbska, se zvýší podíl národnostních menšin v policii a soudních orgánech. Tímto směrem se vydal Š. Jegereši, předseda skupštiny Vojvodiny.
Překážkou decentralizace a regionalizace Srbska je jeho ústava z r. 2006, kterou vyzývají co nejrychleji zlikvidovat, pravděpodobně po uspořádání předčasných voleb. Jako záminka je předkládána nejasná a s podstatou nesouvisející teze – „starost o občany Srbska“, „kteří se v každodenním životě setkávají s problémy, protože stávající ústava jim neumožňuje řídit si svůj život“. Za překážku pro „lepší, kvalitní život“ se označuje existence centralizované státní moci. A zárukou úspěchu je vznik třetí, regionální úrovně moci, vedle centrální a místní, která se musí stát alternativou ke „konfliktu zájmů centrální a místní moci“. (5)
Příprava veřejného mínění musí vstoupit do nové fáze, kdy se začne s debatou o projektu Platformy sjednocených regionů Srbska, navrženém stranou Sjednocených regionů Srbska (SRS) v čele s M. Dinkičem. Tento projekt navrhuje rozdělení Srbska na sedm oblastí, vytvoření Rady regionů (35 členů), snížení počtu poslanců v srbské skupštině na 200 a přechod na kombinovaný volební systém, který již ve Vojvodině existuje.
Aktivní podporu dostává SRS od oficiálního Bělehradu, na základě jehož rozhodnutí byla 26. března 2009 vytvořena Kancelář národní rady pro decentralizaci Srbské republiky. K úkolům Rady patří vypracování „strategie decentralizace (rozuměj rozdělení)“ země, a za šéfa Rady nebyl jmenován nikdo jiný, než N. Čanak, který se rád zavděčuje veřejnosti „vydáváním“ maďarských pasů, heslem „sbohem Chorvatsko“ a vydáváním časopisu „Decentralizátor“.
Maďarští separatisté ve Vojvodině mají naprostou podporu svého vlastního „pokrevního“ spojence – Maďarska. Přímo je protěžuje i Brusel, který působí konkrétně přes fond „Evropské záležitosti“. Tento fond financuje Program příhraniční spolupráce Srbska a Maďarska, do kterého bylo vloženo přes 12 milionů euro. Zároveň s tím se lobuje za projekt „Dunajská strategie rozvoje“, jehož vyvrcholením má být vytvoření Dunajského makroregionu. Taková je perspektiva vývoje „vojvodinské otázky“.
V květnu 2010 přijalo Maďarsko zákon o dvojím občanství pro Maďary ze sousedních zemí. Zákon vstupuje v platnost 1. ledna 2011. Tento zákon se bude týkat 3,5 milionu Maďarů žijících v Rumunsku, na Slovensku, v Srbsku, Chorvatsku, na Ukrajině a v Rakousku.
Vůdce Svazu Maďarů Vojvodiny Ištván Pastor potměšile popírá politický význam tohoto opatření, ale jedna ze sousedních zemí – Slovensko – již na toto zákonné opatření zareagovala velmi tvrdě: tento zákon byl vystaven tvrdé kritice těsně po příslibu, že slovenští Maďaři, kteří přijmou maďarské občanství, přijdou o slovenské.
Ve Vojvodině se již vytvořily skupiny politických aktivistů, které na signál z Budapešti a za podpory EU provedou vystoupení tohoto kraje se Srbska. Nicméně naději na to, že „regionalizace“ země, která skoncuje s „atavismy suverenity“, Srbům přinese kousek „velkého evropského koláče“, není souzeno se vyplnit. O tom vypovídají velké disproporce v rozvoji zemí a regionů v samotné Evropské unii – stačí se podívat na příklad Valonska a Flander, severu a jihu Itálie, atd. V případě Srbska se uměle v Srbsku vytvořený „euroregion“ bude kultivovat stejně uměle, jako „regionální identita“, kdy budou vládní funkce a řízení státu předány nadnárodním bruselským institucím.
Zvedavec, prosinec 2010
www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
Otevřený dopis generálnímu tajemníku OSN
Jeho Excelence
Pan Ban Ki-Mun
Generální tajemník
OSN New York
Bělehrad, 29.dubna 2010
Vaše Excelence,
Ústav pro vyšetřování srbského strádání během 20.století by Vás chtěl upozornit na jednu spornou část Zprávy Generálního tajemníka OSN ze dne 15.listopadu 1998*, která se zakládala na rezoluci Generálního shromáždění 53/35, ze dne 30. listopadu 1998, která pravila:
„Když se Srebrenica v červenci 1995.dostala do obležení srbskými silami, došlo k děsivému masakru nad muslimským obyvatelstvem. Prokuraturou předvedené důkazy ukazují scény nepředstavitelného divošství: tisíce lidí je povražděno a zakopáno do masových hrobů; stovky lidí jsou zakopány zaživa, muži i ženy jsou mrzačeny a podřezány; děti jsou vražděny před zraky svých matek, dědeček byl přinucen jíst játra svého vnuka. Toto jsou pravdivé scény z pekla, napsané na nejtemnějších stránkách lidských dějin.“
Tato část Zprávy generálního tajemníka OSN byla převzata z prohlášení Fuada Rijada, soudce Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii, a která se nacházela i v zprávě pro tisk uvedeného Tribunálu ze dne 16.listopadu 1995**, v souvislosti s rozšířením obžaloby proti Dr.Radovanu Karadžićovi a generálovi Ratko Mladićovi.
Uvedená část Zprávy Generálního tajemníka OSN obsahuje monstruózní obžaloby proti Srbům v Bosně a Hercegovině, které nedostaly ani po patnácti letech potvrzení ve faktech. Nejlepší důkaz toho je skutečnost, že Prokuratura uvedeného Tribunálu ani v jednom bodě při soudu osob srbské národnosti nepředvedla svědky, kteří by kteroukoli z těch obžalob mohli potvrdit, případně uvést validní důkazy o jejich věrohodnosti.
Nezávisle od toho, Ústav pro vyšetřování srbských strádání v 20.století důkladně prověřil sporná tvrzení ze Zprávy generálního tajemníka OSN a nesporně zjistil, že jsou zcela nepodložená. A jmenovitě:
1. byl zcela vymyšlen dědeček, přinucený jíst játra svého vnuka;
2. bylo vymyšleno zabíjení dětí před zraky jejich matek;
3. bylo vymyšleno, že byly muži i ženy mrzačení a podřezáváni;
4. bylo vymyšleno zakopávání lidí zaživa;
5. počty zahynulých mužů, obránců Srebrenici, byly značně zveličeny a dosud definitivně nezjištěny
Ústav si taktéž přeje podtrhnout následující skutečnosti:
1.) Že byla nepodložená tvrzení citovaná v uvedené Zprávě podporována nejvýznamnější mezinárodní organizací v proběhlém desetiletí bezpočetněkrát opakována v informačních mediích a dokumentech mnoha států, jako důkaz v propagační kampani proti srbskému národu během různých válečných střetnutí v prostorech bývalé Jugoslávie.
2.) Že Zpráva generálního tajemníka OSN, i když obsahuje údobí od 1993 do 1995. ani jednou nepřipomněla strádání Srbů v oblasti Obce Srebrenica.
3.) Že ve Zprávě se neobjevila ani nesporná skutečnost, že z 9 390 občanů srbské národnosti Obce Srebrenica, po zločineckých muslimských útocích, od května 1992 do února 1993., zůstalo pouze 860, pouze 9 %.
4.) Že ve Zprávě nebylo připomenuto ani „Memorandum o válečných zločinech a o zločinu genocidy ve Východní Bosně (Obce Bratunac, Skelani a Srebrenica), spáchané nad srbským národem od dubna 1992. do dubna 1993“***, které bylo 2.června 1993 předáno příslušné službě Rady bezpečnosti.
Vaše Excelence,
Ústav pro vyšetřování srbského strádání ve 20.století apeluje na Vás, abyste v zájmu pravdy, uskutečnil dodatečnou opravu do Zprávy Generálního tajemníka OSN ze dne 15.listopadu 1999. v části, která zde byla citována. Není-li toto z jakékoli příčiny proveditelné, Ústav žádá, abyste vydal Sekretariátu OSN příkaz, aby tato naše korespondence s Vámi, byla zveřejněna jako dokument Spojených národů a aby byla distribuována všem uživatelům Zprávy generálního tajemníka OSN ze dne 15.listopadu 1999.
Přijměte, Excelence, výrazy mé nejhlubší úcty,
Ústav pro vyšetřování srbského strádání v 20.století
Milivoje Ivanišević, ředitel
c/c Generální shromáždění OSN
Radě bezpečnosti OSN
*/ 99-3486(E)271199; United Nations A/54/549; General Assembly Distr.:General 15 November 1999 Fifty fourth session, Agenda Item 42, The Situation in Bosnia and Hercegovina Report of the Secretary-General Pursuant to general Assembly resolution 53/35
**/ Press release issued by the International Tribunal for the Former Yugoslavia (cc/PIO/026-E) The Hague, 16.november 1999
***/ Stálá mise Svazové Republiky Jugoslávie (SRJ) u OSN, 2.června 1993. „Memorandum on War Crimes and Crimes of Genocide in Eastern Bosnia (Communes of Bratunac, Skelani and Srebrenica) committed against the Serbian population from Apríl 1992 to Apríl 1993.