Alois Tybrych
Drahně tomu let, kdy nám z melantrišských balkonů slibovali prosperitu, skvělé bydlení, školství, péči o seniory a jejich zdraví. Sám Havel pronesl k Novému roku 1990 slova, která nám byla adresována přes vzdálenost dvaceti let , tedy občanům roku 2010: „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychické zvláštnosti anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů…“ Lépe už současné ladění našeho věku Václav Havel s předstihem dvaceti lety popsat ani nemohl.
Když probíhalo dvacáté výročí sametového karnevalu, také se nikdo nenamáhal složit účty, vydat výmluvnou statistickou ročenku a vysvětlit vznik gigantického dluhu vůči obyvatelstvu této země. A též se nikdo, tedy státní pokladna, nesnažila vyrovnat dluhy se staršími ročníky. Naopak – protože důchodci jsou nejslabší kategorií, tady se bezohlednost režimu projevuje na nich nejvýrazněji. Nejde jen o šizení, ale doslova o výsměch občanům, kteří 30 let dřeli, vytvářeli jmění, dnes už vytunelované, rozprodané a zašantročené do kapes tuzemských a hlavně cizozemských darebů.. Cizině byly nabízeny daňové prázdniny a jiné úlevy, byly jim upravovány pozemky, a díky kuponové loterii vznikly garnitury prvních miliardářů. Mnozí, osmnáctiletí chlapci nám předvedli, jak lze zbohatnout, aniž by začínali (podle propagované americké tradice) čištěním obuvi.
Prozradíme ještě pikantnější závěry. Protože si prozatímní ministr financí a celá vláda i hlavní strany nevědí rady s budoucími důchody, na něž prostě nebude dostatek financí, vloží se nyní do hry pět roků známý důchodový specialista Vladimír Bezděk. Jeho komise již před pěti lety (2005) zveřejnila ohromující fakta, že za stávajících podmínek by kolem roku 2020 mohla přestat být schopna generace aktivních zaměstnanců financovat důchody rychle přibývajícím seniorům. Zkrátka na důchody peníze nebudou a přiblíží se riziko totálního bankrotu. Společnost stárne, již teď 16 procent občanů dosahuje 65 let, ale pravým překvapením se stane polovina století, kdy má žít v České republice půl milionu osob starších 85 a více let a prakticky třetina populace překročí 65 roků. Žasnu – my máme v čele dočasné vlády statistického experta Jana Fischera, který nás překvapuje údaji, které z křivek porodnosti , potratovosti a zdravotního stavu obyvatel a dalších byly stanoveny již před dvaceti lety. A pokud byl zmíněný vývoj takto doložitelný, měly být důchodové fondy nadále ukládány na zvláštní účty, neboť peníze určené na důchody měly být pro chtivé ruce „svaté“. Zatím ovšem všechny kabinety, které jsme v této zemi měli, štupovali důchodovými financemi díry v rozpočtu, mnohdy díry převeliké, což by jistě rychle a přesně doložil především prezident Klaus. Prakticky celou dobu za komunistů i po „převratu“se totiž na důchody vybíralo výrazně víc než se seniorům vyplácelo.
Sáhnout do těchto úspor, jak pochopí i laik, je trestuhodným činem, který by si zasloužil, abychom posadili minulé vlády na slušnou dobu za katr. Ovšemže včetně Havla a Klause. Avšak co je nejpůvabnější – odchod do penze se má prodloužit na 65 let, povinná doba odpracovaných let se má zvýšit z 25 na 35 let, vysokoškolská studia se nebudou (jako dosud) počítat do odpracovaných let, důležitých pro výplatu penzí. A jak bude třeba, zablokují se valorizace důchodů, bez ohledu na inflaci, která nás nemíjí, a vysoké nájemné, které již dosud postihlo miliony domácností. Na sociální podpory ovšem stát nemá, neboť s touto položkou nepočítal a pár stovek, které snad nájemník přece jenom dosáhne, mnohatisícové měsíční platby a rodinné schodky nevyrovná. Inu vývoj skončí tím, že budou desetitisíce stařešinů bydlet pod mosty nebo v rozpadajících se opuštěných továrnách, a mnohé nájemní domy, od nichž si majitelé hodně slibovali, budou prázdné. Nechci strašit, ale nakonec budou lidé v ulicích, a nejen razantní nespokojenci přehodí výhybky doleva. Kdoví, není-li čas již teď - vzpomeňme si na předáka lidovců Cyrila Svobodu, který je si vědom ceny nemovitostí, a tedy se soudí s Jedličkovým ústavem a charitativními organizacemi o jeden dům. Výraz „nestyda“ je v této souvislosti to nejslabší slovo, které bychom mohli použít. Ale voliči, kteří v lidovcích občas spatřují muže s andělskými křídly, by si měli přece jen povšimnout, že zdánlivým dobrodincům vyčuhují spíše černé ďábelské ohony. Když totiž přišla na přetřes 13. penze, byl to právě Cyril se svými kumpány, kteří zamítli pouhý příspěvek, almužnu stanovenou ve výši 2400 korun.
A když už hovoříme o přehazování výhybek, zbývá otázka, jestli bude tolik nespokojenců, kolik jich bude zapotřebí. Samo sebou – již nám dorůstají. Jak uvedla zmíněná Bezděkova komise, v roce 2020 na důchody nebude. Studenti sametové revoluce měli v okamžiku velkého třesku dejme tomu 20 let, a dalších pět let studia se jim do důchodu nezapočítá. Potom budou pracovat 35 roků, takže do důchodu budou odcházet roku 2029, tedy o devět let poté, co již na žádné důchody ve státní kase nebude. A bude-li mít někdo na důchod, potom bude muset každý sám zápasit za sebe, ukládat, aniž by měl jistotu, zda budou bankovní účty dostatečně bezpečné. Stát totiž, jak jsme viděli, může všechno. Jako klasický příklad můžeme uvést, jako obvykle, Petra Kellnera, dealera kopírek. Dnes činí jeho majetek 6 miliard dolarů a ve světě se nachází na 76. místě. A to díky založení PPF fondu, který posbíral kupony řadových akcionářů, těch, kdož si beztak nevěděli s kuponovými knížkami rady. Poněkud chudší uhlobaron Zdeněk Bakala je nejen uhlobaronem, ale i mediálním velikánem, vydávajícím ekonomické časopisy a politický Respekt. Celkový majetek tohoto muže činí 1,3 miliardy korun. Asi mě již chápete: jestliže máme zákon o zachování hmoty, máme i pravidlo o zachování kapitálu. A jestliže pár dobrodruhů, z nichž mnozí seděli i ve vládě, drží stamilionová konta, nemohou mít důchodci valorizované renty, a může se dokonce stát, že je nebudou mít vůbec. Ale to v tom okamžiku půjde o chudáky listopadové revoluce roku 1989. Již teď jim můžeme vzkázat: hoši, tohle všechno jste si vycinkali.
Jak dokládají statistiky z poloviny našeho desetiletí (2004) průměrná penze v 15 zemích Evropy dosahuje 65 procent čistého měsíčního příjmu občana. U nás, ačkoli jsme se zavázali ke 45 procentům, je to cca 42 procent, a může být (bude!) hůř. V Německu, Rakousku či Lucembursku dostávají důchodci v podobě penze 70 procent, ve Švédsku, Dánsku je to okolo 80 procent předchozího výdělku. A že jsou tamní výdělky výrazně vyšší než průměrné příjmy v Čechách, netřeba připomínat. . Ovšem leckdo mi může namítnout, že jsme byli chudší již na začátku této pomyslné soutěže. Jenomže v uvedených zemích nemají své Kožené, či jiné miliardáře z daňových rájů v rozsahu regionů srovnatelných s Čechami. Nemluvě o tom, že tři čtvrtiny podniků je již v cizích rukou a zisky řádově ve stovkách miliard mizí v cizích pokladnách. A ještě jedno pozoruhodné číslo: (2006) zatímco muži v Čechách dožívají v průměru 72,6 roků, ve Francii je to 76,7, v Rakousku 76,4, ve Švédsku 78,4 let. Podle toho také vypadá počet let, v nichž (do svého fatálního konce) důchod pobíráme: ve Francii je to skoro 17 let (16,7), v Rakousku 11,4, ve Švédsku 13,4 a u nás 9,6 let. Dlouho jsme mohli všechna negativa otloukat o hlavu bývalému režimu, což se Havlovi a jeho kámošům, ale i solidním analytikům – statistikům dařilo. Leč nyní, pánové, jde o naše dílo. Vy jste rozprodávali majetky, obsazovali poslanecké lavice hlupáky, vypláceli nehorázné výplaty a odměny, vykupovali polnosti, prodávali podniky i se slavnými výrobními značkami. Nechali jste zlikvidovat celá průmyslová odvětví, a nakonec se ještě budete divit, že nebudou mít hrdinové sametové revoluce na důchody.
Vraťme se ke slovům mudrlanta Havla, která vytahování opony k velké revoluci pronesl, jako by byla určena dnešním posluchačům: tedy o morální devastaci. Ta dosáhla vskutku své patřičné úrovně v naší době. Co se bídy týče, důchodce většinou nechodí oblečený podle poslední módy, po zaplacení nájemného, energií a vody si nemůže dovolit ani všechny léky, babičky často přebírají recepty jako papoušci losy, a nakonec posbírají jen ty nejlevnější, a vynechávají položky, které by měly vytvářet spolupůsobení medikamentů. Pro seniora osm léků není výjimkou, a vezmete-li v úvahu, že jen za podání receptů přes pult, zaplatíte 240 korun, nemluvě o doplatcích, výsledek je na pováženou. Tudíž ani se stravou se senior v Čechách také dvakrát nerozšoupne – není náhodou, že kralujeme v sýrech například ve sféře „taveňáků“, kde se blížíme bezmála třem kilogramům za rok. Ne proto, že bychom byli obzvláštními labužníky, ale proto, že je tavený sýr nejlevnější. Krom toho si připomeňme, že léčeben pro dlouhodobě nemocné je nedostatek, a do domovů důchodců by se někdejší revolucionáři měli (pokud nebudou krást) přihlásit, nejlépe již v čase studia. A ještě jedno potěšení: jakmile překročíte seniorský práh, buďte připraveni, že se s vámi bude přiměřeně jednat. Mohu uvést jeden z mnoha příkladů – špičkový badatel v zemědělské výrobě se na závěr své kariéry odebral do domova důchodců. Tak pojďte dědečku, a teď se kousek projdeme, a dáme si sousto k obědu, dědo – no a na víkend si náš „dědula“ vzal volno, doma nabil připravenou pistoli a celé dějství ukončil. (Možná, že v této souvislosti pochopíte i sebevraždu Vlastimila Brodského nebo Bohumila Hrabala). No a děti? Ty, od 40 procent důchodců, ještě pobírají příspěvky, neboť život je nákladný – ale za dary se vděčnosti nikdo z dárců či sponzorů nedočká. Spíše úsměvu, neboť za nic se lidé nemstí tolik jako za dary a „ V postoji mnohých příslušníků mladší generace k rodičům najdeme značnou dávku přezíravého pohrdání a ani špetku shovívavosti za dobré činy. Přírodovědec Konrád Lorenz ostatně popisoval osm smrtelných hříchů civilizovaného lidstva, a tudíž ani na tento smrtelný hřích nezapomněl. „. Revolta moderní mládeže je nesena nenávistí, a to nenávistí velmi podobnou té nebezpečnější a nejobtížněji překonatelné – nenávisti nacionální. Jinak řečeno, dnešní rebelující mládí reaguje na starší generaci stejným způsobem, jakým kulturní či etnická skupina reaguje na skupinu cizí, nepřátelskou.“
Tady stojí za povšimnutí pokus zahraničních badatelů, kteří na jednom ostrůvku umístili opice – neplavce. Tak mohli pozorovat chování primátů, kteří respektovali nejsilnější a nejschopnější jedince jako dominanty. Jen jediný ze smečky žil kdysi mezi lidmi, a měl tedy poněkud vyzrálejší zkušenosti. Vědci opičákům přiváželi na ostrov čas od času jídlo, na němž si pochutnávali ovšem pejsci – plavci. Opice si zoufaly, ale nevěděly si rady. Pouze onen postarší člen společenství opic, který již dávno byl smečkou odsunut na vedlejší kolej, si s psími zloději poradil. Chytil prvního i další za ocasy, zamával jimi ve vzduchu a hodil je do vody. Nepoctiví návštěvníci si vzápětí uvědomili, že plavba na ostrov je riskantní, ale skupina vyhládlých opic pochopila cenu životních zkušeností svého staříka, a z odstrkovaného dědy-opičáka se stal rázem vážený dominantní samec. Což nám jistě mnohé napovídá, nicméně nepomůže.
Dále, vrátíme-li se ke knize Konrada Lorenze, se dovídáme, že mezi lidmi „je velmi zneklidňujícím faktem, že dnešní mladá generace začíná zacházet s generací starší, jako by to byla nějaká cizí skupina“. A dále: „Nenávist je horší než úplná slepota a hluchota, cokoli se jí snažíme sdělit, pokroutí a převrátí v pravý opak. Snadno lze předvídat, že ať se budeme snažit jakýmkoli způsobem mladým vysvětlit, aby neničili své vlastní nejcennější dědictví, bude to vždycky považováno za prohnaný pokus hájit nenáviděný establishment. Nenávist činí lidi nejen slepými a hluchými, nýbrž i neuvěřitelně hloupými. Bude těžké jim vštípit, že to, co vzniklo během vývoje naší kultury, je stejně nepostradatelné a obdivuhodné jako to, co se vyvinulo během vývoje druhů. A bude těžké jim vysvětlit, že plamen kultury lze sfouknout stejně snadno jako plamen svíčky.“ A už to, že tohle víme, že jsme prožili nějakých osm režimů a bezpočet zkoušek, nás poněkud zvedá. Tušíme, jak vývoj naší společnosti bude probíhat, víme, že se za všechno platí, a tušíme i výši ceny. Tento nadhled je naší hlavní, ale také jedinou zbraní vůči hlupákům, moci a slepým tupcům v času, v němž jsme nuceni ještě žít.
Redakce: A. Tybrych Připravil: dr. O. Tuleškov
Křesťanský sociál, březen-duben 2010
Vydalo Křesťanskosociální hnutí
Webová stránka: www.ksl.wz.cz
E-mail: Vydavatel@seznam