Vladislav Gulevič
Polský ministr zahraničí Waszczykowski přednesl v Sejmu zprávu o cílech a úkolech polské zahraniční politiky v roce 2017. Uvedl, že Varšava neuznává mezinárodní uspořádání, kdy má být Evropa rozdělena na zóny vlivu a uzavřel proslov prohlášením: „Nikdy více Mnichov ani Jaltu.“
Jalta vytyčila hranice zájmu dvou velmocí po válce. Zároveň stanovila nové hranice Polska – na východě odebrala dříve zabrané území na západě Ukrajiny a Běloruska a jako náhradu přiřkla Polsku kus území poraženého Německa.
Je obtížné říci, co měl polský ministr na zřeteli v případě Mnichova. Sotva mnichovskou dohodu z roku 1938, kdy Velká Británie a Francie ponechaly Hitlerovi přisvojení československých Sudet a kdy Polsko jako spojenec Hitlera vtrhlo do ČSR a zabralo Těšínsko. Dnes si Poláci nedělají žádné výčitky ze spojenectví s Hitlerem, neobviňují se.
Možná měl polský ministr pod Mnichovem na mysli projev ruského prezidenta Putina na 43. mnichovské konferenci o bezpečnosti ze dne 10. února 2007. Tam prezident Putin mluvil o nepřípustnosti jednopolárního uspořádání světa, kdy jedna mocnost druhým státům vnucuje svou vůli, často za použití bomb a svržení zákonné vlády.
Nebude „ani Mnichov, ani Jalta“, jestli se celá Evropa přemění na souvislou zónu vlivu jedné mocnosti. Programové vystoupení Waszczykowského vyjádřilo postoje současné polské vlády: Evropa má být jednotným proamerickým tělesem. Může to být polské chápání hesla „Amerika především“ vyřčeného novým americkým prezidentem. Zde je možno pochopit i sliby Waszczykowského, že ústředním bodem zahraničního programu Varšavy pro rok 2017 je splnit rozhodnutí varšavského summitu NATO. Znamená to koncentraci vojsk NATO u ruských hranic (Američané v Polsku, Kanaďané v Lotyšsku a Němci v Litvě) a podporu zločineckého režimu na Ukrajině.
Je zajímavé, že podporu Ukrajiny v její snaze o eurointegraci spojuje Varšava s podporou plánu na decentralizaci Ukrajiny. I o tom Waszczykowski v Sejmu mluvil. Při znalostech vztahů Polska a Ukrajiny tu není těžké rozšifrovat skrytý revanšismus. Jaltu polští politici nepotřebují, ta určila pozici Západní Ukrajiny, kterou oni považují za svou. Tím, že Polsko současně odmítá geopolitické následnictví Jalty a vyzývá k decentralizaci Ukrajiny, pomýšlí na své předválečné hranice, tedy ty před rokem 1939.
Dá se očekávat také revize varšavského programu Východní partnerství, jehož iniciátory bylo Polsko a Švédsko. Projekt zamýšlely jako podporu „eurointegračních snah“ (čti odtržení od Ruska) šesti postsovětských států: Ukrajiny, Moldávie, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie.
Waszczykowski prohlásil, že Polsko bude „přizpůsobovat obsah Východního partnerství individuálním potřebám každé země“, což zřejmě znamená, že největší podpory se dostane režimům orientovaným na Západ. Ministr se takto připomenul Ukrajině i Gruzii (v Tbilisi má být otevřený Polský institut) a Bělorusku, v němž se Varšava intenzívně snaží uplatnit svůj vliv.
Ohledně spolupráce s Ruskem Varšava bez rozmýšlení lže: Jsme připraveni k dialogu, ale Moskva si jej nepřeje. Polské lhaní dokládá i přesun amerických vojsk v Polsku na hranici k ruskému Kaliningradu bez projednání s Moskvou. To je ta připravenost k dialogu!
Polská „Strategická koncepce národní bezpečnosti“ roztřídila válečné námořnictvo do tří skupin, kde do první zařadila flotilu USA, do druhé flotily Velké Británie, Francie, Austrálie a Kanady a samo Polsko by rádo obsadilo třetí pozici a „rozhodovalo o úkolech globální úrovně“. Je zřejmé, že se Polsko nedokáže samostatně dotáhnout do „globální úrovně“, může jen počítat s tím, že se stane vazalem mocného hegemona. Samozřejmě, že tuto roli globálního hegemona vidí Varšava v USA. Tvůrcům americké zahraniční politiky asi není známo, jak je takový pohled na svět zastaralý. Po zvýšení geopolitického postavení Číny a Ruska, s upevněním nových center moci v Jižní Asii a Jižní Americe už je jednopolární svět nenávratně minulostí.
Outsidermedia.cz
Převzato z Fondsk.ru