Selhání elit

V. Podracký

Proč lidé nevěří elitám? Proč se stále opakuje totéž: Lidé rozhodují v referendech jinak, než by elity chtěly, pokud existuje přímá demokracie (třeba volba prezidenta), vždy je zvolen někdo navzdory hlavnímu ideovému směru. Stále více se projevuje obliba extrémních stran a hnutí, stále více je nedůvěra k hlavním sdělovacím prostředkům. Proč lidé hledají alternativy?

Elity se staly nevěrohodnými nejen svými činy, ale především svojí ideologií, od které jsou činy odvozeny. Tato ideologie vede do prázdna, skutečnost ji přestala poslouchat a její výsledky nám už viditelně nastavují špatnou budoucnost. V podstatě jen ten, kterému je vše jedno nebo nemá dosti zkušeností a rozhledu, nevidí zhoubné jevy. Nelze se divit lidem, že v přímých politických rozhodováních volí někoho mimo hlavní politický proud, v referendech volí opačný směr, než chce establishment. To se masivně projevilo „startovací situací“ – migrační krizí. Tato situace aktivovala síly „uvědomění“ celého zhoubného paradigmatu.

Krizové paradigma

Všechny sociální jevy, které už dnes viditelně podrývají existenci evropské civilizace do budoucnosti: vymírání evropských etnik; nesmyslné přijímání migrantů nesoucích agresivní ideologii; postupný ústup evropské kultury a rozšiřování islámu; nezvládnutelné veřejné rozpočty a zadlužování státu; nemravnost v politice a ve veřejných funkcích atd., jsou následkem paradigmatu způsobeného levicovými ideály šedesátých let. Státní sdělovací prostředky musí hlásat „evropské hodnoty“, to znamená, že se nemohou nějak otevřeně postavit proti zhoubným ideálům, které jsou za evropské hodnoty vydávány.

Charakterem nosné ideologie současného evropského paradigmatu je sociální jev, který nazývám odloučení od přesahujících hodnot kolektivního charakteru projevující se především adorací jednotlivce a zamítnutím (či omezením) práv kolektivu rodinného, obecního, národního atd. „Odloučení“ je niterné (přehnaně individualistické) přesvědčení lidí, které zbavuje jednotlivce zodpovědnosti za kolektiv rodiny, obce, národa a tím zbavuje i poslušnosti k řádu, k pravidlům, kterými se tyto kolektivy řídily. Zůstávají jen ohledy k jednotlivci a pro ně se hledá nějaký kodex (lidská práva).

Lidská práva, která se vydávají za řád, řádem nejsou, protože chybí reciproční povinnosti, které musí být vztaženy ke společnosti a jejímu řádu (musely by být definovány povinnosti k rodině, k obci, k národu). Výsledkem je nihilismus obvykle nahrazený nějakou ideologií. V praxi se „odloučení“ projevuje hédonismem a relativismem, které typicky vyzdvihují zájmy a práva jednotlivce bez jeho recipročních povinností ke společnosti. Hédonismus obsahuje v sobě snahu o užívání života a odbourávání povinností. Neplní se většinou povinnosti k životu, není dost dětí, mladí lidé rodinu odkládají a minimalizují, legálně se odmítají povinnosti k obci, k národu a ke státu; a to i podnikatelé, kteří odvádí zisky do zahraničí a vyhýbají se placení daní ve státě, kde podnikají. Navyšuje se nadbytečný konzum a tím vyčerpávání zdrojů a ničení životního prostředí. Relativismus snižuje hodnotné (neodměňuje zásluhy) a vyzdvihuje nehodnotné: neuznává zásluhy matek a otců o budoucnost národa, ale velice se zastává homosexuálního svazku, který nic neplodí; snižuje význam domácí populace, která zplodila výjimečnou civilizaci a zvyšuje význam cizí, která zde nic nevykonala; národní hrdiny relativizuje s nepřáteli; zbavuje se tradic, které provedly národ dějinami a dokázaly jej zachovat, a nahrazují je kosmopolitním nihilismem atd.

Tento sociální jev „odloučení“ obsahují všechny ideologie, které jsou hlásány avantgardou různých „neziskovek“ a prosazovány establishmentem evropským a národním. Uvědomění lidí a nastolení konzervativní vlády v Polsku, Maďarsku a Británii je důkazem toho, že zhoubnost ideologie „odloučení“ byla prohlédnuta podstatnou částí veřejnosti, je to začátek jakési „konzervativní revoluce“. Tato revoluce má charakter národní obrany především proto, že není známa jiná cesta jak se izolovat od nositelů zhoubné ideologie a navázat na konzervativní ideály spojené obvykle s národní kulturou.

O jaký konflikt jde?

Na první pohled je zřetelné, že konflikt je mezi skupinami:

1/ elity, mladí, nezkušení, kosmopolitní, ideologičtí

2/ konzervativní, staří, zkušení, sounáležití s domovem, realističtí

Už jenom z obsazení skupin vyplývá, že se jedná o hledání cesty zpět z nějakého chomoutu (v opozici jsou konzervativní síly), zatímco elity chtějí dopředu, chtějí prosadit hodnoty naprosto nebývalého charakteru, k čemuž samozřejmě nejspíše získají mladé a nezkušené (kdysi se zpívalo: „mladý je každý komunista“, „zničíme ten starý shnilý svět“).

Skupina 1 tedy jedná na základě různých ideologií obsahujících fenomén „odloučení“, což znamená neplnění povinností ke společnosti a k budoucnosti národa a užívání nezasloužených práv ať už pro sebe nebo pro jiné. Tyto ideologie hédonického a relativistického charakteru jsou: multikulturalismus, genderový feminismus, homosexualismus, humanrightismus a některé levicově zmanipulované teze ekologismu. Protože společnost je většinou reprezentována národem a státem, jde v podstatě o protinárodní akci, která je vedena z kosmopolitních pozic, z establishmentu EU, z organizací hlásajících lidská práva, otevřenou společnost, „duhovou společnost“, okrajově též ekologických. Nerealistické, ale ideologické zakotvení je zřetelné, když se někdo zeptá, co by chtěli dělat s migranty, které nám nutí EU, obvykle vedou jen ideologické a emotivní projevy, reálné řešení vysvětlit nedovedou, ani nemohou, pokud se nechtějí zdiskreditovat.

Skupina 2 je realistická v rozsahu obhajoby konzervativních hodnot a rozumí tomu, že teorie i praxe relativistických ideologií je v posledku zhoubná. Současná změna politické scény probíhá v uvědomění skupiny 2 těchto zhoubných výsledků a aktivizace jejího přesvědčení, které je realistické a nepodléhá ideologii, to neznamená, že v celé šíři krizi chápe, obvykle chápe jen segmenty nejvíce viditelné (migrační krize). Proto se mění politické paradigma. Změna je ovšem obtížná především proto, že na straně skupiny 1 stojí moc a skupina 2 má oporu jen ve volených orgánech, které bohužel dnes příliš moci nemají. Mocní se samozřejmě nevzdají svých cílů a ty spojili se skupinou 1, kterou si vychovali.

Dnes už není důležité rozdělení na socialisty a liberály. Dnes probíhá boj ideologie s realitou opřenou o zodpovědnost za konzervativní hodnoty, kterými jsou dnes především národ a stát. Typickým realistou je Trump. Vidíme, že i v Polsku a nově v Británii se mísí původní, dnes už nikoliv nosné, myšlenky socialistické a liberální do konglomerátu, který můžeme nazvat: racionální řešení ve prospěch národa a státu.

Konflikt mezi smýšlením kosmopolitním (sk. 1) a národním (sk. 2) je odvozený od toho, že paradigma „odloučení“ je odloučení nejen od rodiny, ale i od všech kolektivů, které vyžadují zodpovědnost, tedy i zbavení se zodpovědnosti za existenci národa. Kosmopolitismus je východiskem, protože nic nevyžaduje. Ale ono je to také opačně, kosmopolitismus a europeismus spoléhají na „odloučeného“ člověka, který bude zbaven národní identity. Skupina 2 naopak volá po jiném paradigmatu, po situaci příhodné národnímu smýšlení, protože jedině tak se dá bojovat proti zhoubnému hédonismu a relativismu, jedině emotivní idea může lidi přivést k nějakému odříkání v zájmu zachování své budoucí fyzické a kulturní existence.

Proč dávají elity přednost ideologii před dlouhodobými zájmy národa?

1/ Jsou závislé a plní na prvním místě program někoho jiného, než lidu. Ten „někdo jiný“ jsou světové mocenské elity mající obrovské peníze a na ně napojené nedemokratické organizace, především bruselský establishment a placené neziskovky.  Dnes neexistuje občanská společnost. Občanské organizace nejsou placeny z příspěvků svých členů (nemám na mysli účelové organizace, třeba sportovní). Obvykle mají nějaké formy financování ze zahraničí nebo od bohatých donátorů. Naše organizace nemají nějaký závažný důvod se nezařadit do proudu sledovaného zahraničím a tak opakují to, co zvenčí přichází, protože zatím není na stole nějaká jiná přesvědčující teze, která by ospravedlnila riziko odpadnutí od tohoto hlavního proudu.

Zvláštním aspektem jsou vysoké školy. Jednak ty soukromé plní zájmy soukromého subjektu, ty státní jsou napojeny na evropské dotace a pod vlivem zahraničních univerzit, které udávají tón. Nelze se vzepřít nějak tomuto paradigmatu (mluvím o sociálních vědách), taková škola by byla ostrakizována, nikým neuznávána, světové věhlasné univerzity by se od ní distancovaly. Na vysokých školách učí lidé vychovaní v západní ideologii hlavního proudu. Těžko se někdo z nich vzepře, má velké problémy a hlavně nemá peníze.

Prakticky tedy lze říci: elity a vlivné organizace nejsou placeny lidem, pokud ano, potom jsou velmi často úplatné od někoho jiného nebo ve vleku někoho jiného. Za svoji dobrou službu mocným světovým subjektům jsou závislé elity odměňovány vysokými cenami a uznáními různých nadací zvučných jmen.

2/ Jsou vychované v paradigmatu, které se už změnilo a jejich výchovou získané ideje „přestaly poslouchat“ změněnou realitu. Elity jsou vychované v posledních dvaceti letech ideologiemi, jejíž obsah tvoří právě ony dnes už zhoubné a neplodné ideje hédonismu a relativismu. V podstatě bylo jejich smýšlení dlouho shodné s názory většiny a s názory renomovaných autorit (V. Havel), než se začalo projevovat zhoubné paradigma, jehož poznání postupně pronikalo k lidu a ten začal platformu ideologií „odloučení“ alespoň částečně opouštět. Elity jsou ovšem v ideologiích zakotveny, příliš mnoho do nich investovaly, k opuštění tohoto přesvědčení by bylo potřeba asi něco mnohem razantnějšího, než je jen současná „startovací situace“.

3/ Jsou od lidu odděleny. Politické strany jsou malé, nemají členy, kteří by si stranu platili ze svých příspěvků, ale jsou závislé opět na donátorech. Je to výsledek neangažovanosti občanů daný neexistencí silné angažované a vlastenecky cítící střední třídy. Lidé volí spíše jen na základě vystupování politika, jeho řečí a slibů. Ale zároveň vlastně není ani co volit, protože strany nemají programy, které by skutečně do hloubky něco řešily. Jsou spíše ve vleku starých překonaných ideologií liberalismu a socialismu, které předvádí před voliči jakési divadlo sporem spíše okrajových záležitostí, zatímco důležité záležitosti tyto zastaralé ideologie nezohledňují. Proto nositelé těchto ideologií jsou také mimo realitu a neřeší, to co mají řešit, tedy především fatální problémy týkající se budoucí existence národa a státu.

Závěr: Selhání elit vzniká selháním jejich ideologií, které „přestal svět poslouchat“. Projevuje se to především selháním politiky multikulturalismu a integrace muslimů, které nutí k hledání hlubších příčin odkrývající celé paradigma vymírání, pacifismu, sluníčkářství, odnárodnění, rozkladu rodin atd. Poslušný zůstal pouze ekonomický segment, který ovšem nemá kulturní nadstavbu, která by jej správně usměrňovala (tím nemyslím omezování svobody podnikání, ale morální zásady). Elity nemají co vysvětlovat než jen opakování manter jejich ideologie, pro jejíž existenci nemají argumenty, a zakřikování oponentů, že jsou nacionalisté, xenofobové, rasisté apod. Bez logických argumentů zvítězit nelze, a protože elity pravdu nemají, prostě nic pořádného vysvětlit nemohou, ve volbách spoléhají na populismus a rozdávání na dluh, ale hlavně na svoji moc a peníze ovládající sdělovací prostředky. Pravda přece jen vítězí, to není prázdné klišé a měli bychom se podívat na prezidentskou zástavu a historické zkušenosti. Proto se už elitám ani svoboda slova nelíbí, rádi by ji omezovali a potlačování ruské propagandy má být záminkou. Dokud si zachováme svobodu, můžeme proti nim a jejich ideologiím bojovat.

Vydáno: 26.7.2016  v  12.06

nwoo.org