Seehofer Sobotka a opravdové přátelství

Je docela dobře možné, že se při různých setkáních bavorského premiéra Horsta Seehofera s českým premiérem Bohuslavem Sobotkou vyvinulo něco, jako objektivní, harmonický pracovní vztah. Přejme jej dvěma politikům, křesťanským sociálům v Mnichově a sociálním demokratům v Praze. Ale to by nebyl Seehofer, aby neusiloval při nedávném setkání o novou éru bilaterálních vztahů. Představitel CSU mluvil o "skutečném přátelství".

Můžeme být na pochybách v oblasti hospodářských a infrastrukturních zájmů, protože jsou jiné v obou zemích. Ale pro politický a morální problém, který zablokoval vznik "skutečného přátelství" jako nic jiného, to neplatí. "Výrazné zaměření exkursu Sobotky do historie ukazuje, že po desetiletích napjatých vztahů není spor o odsun a Benešovy dekrety stále kompletně otočen v bavorsko-českých vztazích k normálnosti, brzdí německojazyčné „Prager Zeitung“  Seehoferovu euforii“. "Je tam ještě co dohánět, při řešení společných dějin." Gesta z obou stran jsou také důkazem toho, jak odhodlaně Bavorsko a Česká republika na cestě k normálnosti pokročily.

Ach, jak dlouho to šlo bez skutečného pokroku? Velká gesta ještě nedělají nové české jaro. Politiky symbolů je dost, teď nastal čas pro úsilí na politické úrovni. "Kdyby měl nastat  mír mezi lidmi a mezi národy, pak musí být řečena pravda a nespravedlnost a vina musí být pojmenována. Pouze tímto způsobem lze dosáhnout odpuštění a pak je možné smíření" (Jan Pavel II.). Nyní není pravda jednou provždy definovanou kategorií. Je také potřeba nezaujatý dialog zúčastněných stran. A k takovému dialogu, zdá se, není pražská vláda  připravena. Tak se nejvyšší vedení sudetských Němců znovu upíná k principu naděje. "Setkání významné pro budoucnost", přinášejí v titulku „Sudetendeutsche Zeitung“, které netají svou pýchu, že zástupce SL byl při Sobotkově návštěvě pátý v řadě, "byl tak dobře postaven", že zpravodaj "Práva" Jaroslav Zbožínek" kolísal mezi obdivem a šokem". Bavorská diplomacie představila "jednoduše neposlední dokonale vyladěnou souhru". To bylo samozřejmě nutné, protože "včlenění" vyžadovalo určité dovednosti ze strany bavorské vlády. A tak se Bernd Posselt, pod nenápadnou režií hostitelů, objevil ve správném čase na správném místě, v cestě českého premiéra, který jej nemohl obejít."

To se stalo před mnichovskou Hudební akademií, bývalou budovou vůdce (Führerbau), kde byla v roce 1938 podepsána Mnichovská dohoda mezi Německem, Francií, Velkou Británií a Itálií - na úkor Československa. Mnichov je přesně to místo, kde se psala historie politiky. Tady v bavorském parlamentu, Sobotka (bylo to "velké gesto", komentovaly "Prager Zeitung") udělil 95-leté čestné předsedkyni Seliger-Gemeinde, Olze Sippl, plaketu Karla Kramáře (pojmenovanou po prvním předsedovi vlády Československa). Významná stará dáma sudetoněmecké sociální demokracie získala ocenění za svůj celoživotní přínos k porozumění mezi Čechy a Němci. Zda je plaketa Karla Kramáře správné ocenění je samozřejmě diskutabilní. Ale o to příliš nejde. Mnohem důležitější je poselství, které je v ocenění Olze Sippl obsaženo. Je si vědom, řekl premiér Sobotka, že mnozí "naši bývalí krajané Němci", kteří zůstali Československu věrní a byli proti nacistům, se "namísto uznání a vděčnosti dočkali utrpení v souvislosti s vyhnáním" německého obyvatelstva. Tuto tezi je snadno dešifrovat.

Premiér pražské sociální demokracie nelitoval vyhnání jako takové, a už vůbec jej  neodsoudil. Politoval jen utrpení, které bylo způsobeno některým postiženým zločiny v rozporu s mezinárodním právem, které se vyskytly při "deportaci". Zde se česká strana od německo-české deklarace z ledna 1997 nepohnula ani o krok. Dokud se neprokáže opak, bude muset mluvčí a národní předseda sudetských Němců Bernd Posselt připustit, že jeho usmiřovací výlety do Čech a na Moravu jsou projevem pravého křesťanského přesvědčení a mluvit o politických poklescích krajanů v třicátých a čtyřicátých letech. Ale těmito vyznáními se nepodaří zlomit českou "národní frontu" v Sudetech. Se sebejistotou požadované náhrady za ukradený majetek, od níž se po desetiletí SL neodchyloval, nenásledoval žádný přesvědčivý signál z Prahy, který by mohl být považován za připravenost na konstruktivní přímý dialog s bývalými krajany.

Naopak, reagovali dalšími posměšky. Je proto překvapující, že rostou pochybnosti o tom, že reforma stanov SL (stále ještě není dovršena) bude mít pozitivní následky? Když na to přijde, také se tomu vyhýbají noví Posseltovi přátelé, jako je pražský místopředsedy vlády a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. Jak při prvním spolkovém shromáždění Bělobrádek řekl, (Posselt) otevřel cestu "reformnímu dílu". Byl rád, že během tohoto setkání nepadlo jediné slovo o Benešových dekretech, nebo navrácení majetku. Poznámka: ve své vlasti, v hlavním politickém proudu stanovisek v Praze, o tom nemluvil, a ani proti "národní frontě". Rozumně osvícený český mladý politik, který byl při Sudetoněmeckém dnu v Augsburgu v roce 2015 oceněn za sympatický osobní (byť politicky umírněný) videozáznam. To je právě ten bod. Autor tohoto sloupce byl pro své teze, na pietní pouti za oběti pořádané organizacemi vyhnanců, vícekrát napaden. Ale je tato formulace skutečně tak polemická? Vzhledem k tomu, že je to rok a den, kdy Günter Grass od bývalé političky  Antje Vollmer žádal, aby se zaměřila na české baroko, dialekty a folklór, ale o politice "konečně držela hubu"?

V případě, že se práce landsmanšaftu nad konkrétními požadavky, které se zaměřují na léčení nespravedlnosti, změní jen na tyto skryté vágní formulace a odkazy na chartu základních práv EU, půjde, ať se to komu líbí nebo ne, směrem k "pietnímu spolku". S rizikem ohrožení vnitřní "válkou generací".

Gernot Facius

Sudetenpost, 7.4. 2016,  str. 4

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf