Se zdviženou hlavou a citlivě vzdorovat silám destrukce

Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmecké etnické skupiny

František Palacký byl nejvýznamnější český historik nejen 19. století, který zaujal v nejlepší pasáži své práce názorem, že ten kdo vlastní Čechy ovládá také Evropu. Varoval v této pasáži před demontáží habsburské monarchie, mimo jiné s argumentem, že jinak náš kontinent ovládne "ruská univerzální monarchie", s českými zeměmi jako oporou.

V době kybernetické války, mezikontinentálních raket a globální sítě terorismu, se mnohým zdá, že geopolitika ztratila svůj význam, nebo její význam je alespoň snížen. Ale Německo, Rakousko a Česká republika jsou stále v srdci Evropy. Jednotící funkce starého Rakouska-Uherska, kterou převzala demokratická EU, rozdrtily právě v případě rakouské říše konfliktní nacionalistická hnutí. Dnes jako před sto lety je shoda v jednom aspektu - vůli k ničení.

Samozřejmě dnešní Evropa ví, že podobné vlastní chybné trendy existovaly v dřívější době pod dvouhlavým orlem. Ale již dvě nebo tři dekády po katastrofě z let 1917-18, v éře nacionálního socialismu, vyhnání a komunismu, by většina lidí na tomto prostoru ráda svýma rukama znovu vyhrabala, co jim bylo k dispozici v dlouho kvetoucí fázi před První světovou válkou.

Letos je stoleté výročí roku 1917, který byl velkým zvratem historie. V generálním štábu malé německé říše Hohenzollernů snili generálové Hindenburg a Ludendorff o "vítězném míru", rovněž i o územních výbojích na Východě a na Západě, ve shodě s nacionalisty na druhé straně fronty, protože vládli jak ve Francii, tak zejména v Itálii. Hlavní mírové iniciativy přicházely od papeže Benedikta XV. a mladého císaře Karla Rakouského, který usedl na trůn dne 21. listopadu 1916, jako nástupce svého prastrýce France Josefa. Na základě svých frontových zkušeností z počátku deklaroval: "S takovýmito bitvami končím." Jeho soused císař Vilém opakovaně ústně i písemně informoval, že válka se nevyhraje a skončí kolapsem obou říší. Zdálo se, že Vilém II. má tento poznatek, i když nebyl zcela proti. Zdá se ale, že neměl proti Generálnímu štábu dostatečný vliv. Evropa krvácela mezitím na mnoha frontách, a to zejména ve vražedné zákopové válce mezi svými hlavními národy, Němci a Francouzi, u Verdunu.

Pro tento pokles vlivu našeho kontinentu v roce 1917 nastal vzestup dvou budoucích mocností, které si měly rozdělit vliv mezi sebou po druhé světové válce: Spojených států a Sovětského svazu. Vstup Američanů do války proti Německu dne 6. dubna 1917, jakož i komunistická Říjnová revoluce v Rusku o sedm měsíců později, byly předzvěstí bipolárního světa, který byl pak zřízen v roce 1945 v Jaltě a měl končit až v roce 1989.

Rok 1917 mohl být v sudetské Karpatské kotlině rokem míru, počátkem demokratického vývoje, mezinárodního porozumění a souzvuku křesťanské sociální politiky, kterou by se snad dalo vyhnout Druhé světové válce, vyhnout pozdějším hrůzám. Císaři Karlovi, inspirovanému katolickým sociálním učením z Boru u Tachova v Čechách, se podařilo vytvořit první ministerstvo sociálních věcí na světě a znovu aktivovat tři roky předtím Říšskou radou pozastavenou podporu demokratického vývoje nadnárodní monarchie. Ale jeho zoufalé mírové pokusy selhaly stejně, jako jeho velmi promyšlené koncepce pro transformaci království do volné federace rovných národů. Malá Evropa se v té době nemohla prosadit a spojena ve větší mohla být pouze světovou válkou později.
Vrátit se v čase opět na tuto trajektorii, pro nás Evropany jen se sedmi procenty světové populace - s výrazně klesající tendencí - , by bylo sebevražedným šílenstvím. Proto opět velmi záleží na smýšlení, které vládne v srdci Evropy. Aby Češi a sudetští Němci našli opět, v té či oné podobě, nadnárodní partnerství, které obohatí celý kontinent kulturně a politicky. To ozřejmil nejstarší syn císaře Karla, Otto von Habsburk, na přednášce na Karlově Univerzitě v roce 1991, větou : "Tato země má od narození právo patřit do Evropy." Štvou ji démoni nenávisti, závisti, materialismu, nacionalismu, vyhnání, tzv. etnické homogenity a totalitních ideologií nadále? Nebo je možné je překonat prostřednictvím koalice těch, kteří chtějí vymýtit tyto démony natrvalo? Tato koalice se naštěstí stává silnější a již pokrývá nejen sudety, ale i rostoucí část české občanské společnosti, a také první odvážné osobnosti české politiky.

Německá média, na rozdíl od Sudetendeutschen Zeitung, málo vědí, jakému ostřelování nacionalistů a komunistů byli vystaveni premiér Bohuslav Sobotka, protože popsal sudetské Němce jako "přirozené spojence" a nedávno se znovu v parlamentní debatě vyslovil proti myšlence kolektivní viny; vicepremiér Pavel Bělobrádek, protože už v roce 2015 pozdravil Sudetoněmecký den z videozáznamu a květinami uctil v Sudetském domě oběti vyhnání; ministryně sociálních věcí Michaela Marksová, protože při slavnostním aktu k 65 výročí Wiesbadenské dohody pronesla hlavní projev; starosta Brna Petr Vokřál, pro jeho po celé Evropě uznávané aktivity vyrovnání se s brněnským pochodem smrti; a zvláště ministr kultury Daniel Herman, pro jeho odsouzení vyhnání při hlavním jednání Sudetoněmeckého dne. Jejich předchůdcem byl kníže Karel Schwarzenberg, který měl odvahu uprostřed horké fáze své prezidentské kampaně říkat, že Edvard Beneš by dnes skončil u Mezinárodního soudu v Haagu.

Je zajímavé, že proti nim a podobným běsní právě síly, které šíří orientaci na Putinovo Rusko, usilují o rozbití EU a chtějí Moskvě zajistit nadvládu nad fragmentovanou Evropou. K tomuto nečistému spojení patří uznávaný hvězdný host spolkového kongresu AfD (Alternativy pro Německo), který je právě hluboce antisudetoněmecký, český nacionalista Václav Klaus, který opakovaně jako současný prezident Miloš Zeman hledá spojenectví s Vladimírem Putinem. Jeho silný propagandistický aparát, masivně působící v EU, zejména takzvaní "trollové" na internetu a televizní kanál "Russia Today", způsobil, že Daniel Herman byl po Sudetoněmeckém dni obviňován z podkopávání Benešových dekretů a přípravy restitucí sudetoněmeckého majetku. Komunistická frakce v Parlamentu ČR a pravicoví extremisté tam napadli tato klíčová slova, obviňovali vládu ve více než hodinové rozpravě ze spiknutí s námi, sudetskými Němci a vznášeli otázku reformy stanov sudetoněmeckého landsmašaftu (SL).

Této destruktivní činnosti nacionalistů a extremistů na obou stranách Šumavy lze zabránit pouze tehdy, pokud se jde klidně a se zdviženou hlavou za porozuměním v srdci Evropy. Daniel Herman řekl na kritické otázky médií na toto téma: "Jsme přesvědčeni o správnosti této cesty a budeme v ní v každém případě pokračovat." Všichni účastníci na sudetoněmecké i na české straně si musí být vědomi, že jsme skutečně konečně pokročili, ale cíl - konečná likvidace démonů a zla - je ještě daleko před námi.

Žádná ze stran nemůže potlačit druhou, ale nemůže se také vyhnout dalším nepříjemným pravdám. To vyžaduje velký takt a citlivost, ale také klidnou důstojnost a vyrovnanost. Historie nás bude soudit za to, zda máme sílu, moudrost a nezbytnou vzájemnou důvěru i když časy jsou drsné.

Sudetendeutsche Zeitung, 13.1. 2017, str. 1

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf