Se slušnými Němci nás nikdo smiřovat nemusí

Miroslav Grebeníček

K písemné interpelaci místopředsedy sněmovny Vojtěcha Filipa (KSČM) na premiéra Bohuslava Sobotku (ČSSD) ve věci Sudetoněmeckého landsmanšaftu ohledně návštěvy ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) na Sudetoněmeckých dnech.

Vystoupení ministra Hermana na letošním sudetoněmeckém sněmu vyvolalo různé ohlasy. Proti jeho účasti na tomto sněmu se prý ostře vymezili pouze komunisté. Něco na tom je. Vždyť na rozdíl od situace v Německu čeští občané a jejich potomci, pocházející z československého pohraničí, okupovaného po Mnichovu, nemají oporu ani v médiích, ani v ostatních parlamentních stranách.

Kde jsou časy, kdy i pravicová opozice využila schůze sněmovny a zaútočila na tehdejší ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou (ANO) za její vyjádření ohledně sudetských Němců a života Čechů v protektorátu. Šlo o odpověď na otázku, co si myslí o odsunu Němců. Její odpověď připomenu: To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo... Já vám nabízím, ozval se tehdy jistý poslanec, že vám jako historik vysvětlím, co se na území protektorátu opravdu dělo, a pak byste se styděla, že takové věci vůbec říkáte. Možná by jí připomněl slova bývalého henleinovského poslance českého parlamentu Krebse, který v návaznosti na nacistické zločiny v Lidicích prohlásil: Německé obyvatelstvo v Čechách přivítalo Lidice s velkým zadostiučiněním a v mnoha případech s otevřenou radostí, že činitelé na vysokých místech konečně pochopí, jak se má s Čechy zacházet.

Již ve 30. letech 20. století se pro naprostou většinu sudetských Němců stala přitažlivou velkoněmecká říše šíleného vůdce Adolfa Hitlera. Nechci nikoho známkovat. Osobně mám zájem, aby ve středu Evropy panoval klid a rodily se nové hodnoty života v humanizmu. Také tvrdím, že se slušnými Němci nás nikdo smiřovat nemusí. Označovat všechny válečné či poválečné vynucené přesuny německého obyvatelstva slovem vyhnání považuji však za chybné. Každému rozumnému člověku by mělo být jasné, že tento pojem nemůže být používán jako souhrnné označení pro různé události kolem útěku a migrace, jež se odehrály koncem 2. sv. války. Byli uprchlíci, evakuovaní, násilně vystěhovaní i deportovaní. Termín vyhnání rozdílné motivy a vynucené situace zastírá. Sudetští Němci často prohlašují, že čelili vyhnání století. Ztráta vlasti je bolestnou záležitostí, ale existuje něco horšího, vyhnání ze života. Je přece zásadní rozdíl, končí-li deportační vlaky v likvidačním lágru Osvětim nebo v příhraničním transferovém táboře v Německu či v Rakousku. Jedni šli na smrt, druzí do nové vlasti. Neměli bychom zapomínat na základní historické souvislosti.

Nucené nasazených využívala v Německu i církev

A také bychom se měli dívat na každou otázku z hlediska toho, jak daný jev historicky vznikl, jakými vlastními etapami ve svém vývoji tento jev procházel, a z hlediska tohoto jeho vývoje se dívat, čím se daná věc stala nyní. Např. katolická církev v Německu v době nacismu využívala téměř 6000 nucené nasazených. Vyplývá to z publikace Nucené nasazení a katolická církev 1939 až 1945, kterou 8. dubna 2008 v Mohuči představil kardinál Karl Lehmann. Ano, mezi léty 1939 až 1945 pracovalo z donucení v církevních zařízeních 4829 zahraničních civilistů a 1075 válečných zajatců. V nemocnicích, v klášterech, na polích, v lesích i na hřbitovech církev zneužívala hlavně Poláky a občany tehdejšího Sovětského svazu. Kardinál Lehmann přiznal, že nejde o konečnou bilanci, a že katolická církev byla vůči osudu těchto lidí příliš dlouho slepá. Tomu rozumím. Na rozdíl od aktivit předsedy SL Bernda Posselta, které nedávají mnoho důkazů o tom, že jemu a jeho příznivcům jde o přímý akt přiznání viny, úcty k obětem a akt usmíření. V takovém případě by totiž musel stejným jazykem oslovovat své příznivce na jejich srazech, kde však stále žvaní či požaduje zrušení tzv. Benešových dekretů, které ustavily majetkové a národnostní uspořádání naší země po porážce fašistického Německa.

Podle některých německých deníků byl prý dokonce i Winston Churchill válečný zločinec. Důvod? Protože jeho vláda v odpověď na německé bombardování anglických měst v době 2. sv. války rozhodla o odvetných opatřeních. Dokonce byla publikována výzva, aby bylo uznáno utrpení, jemuž byli vystaveni Němci při bombardování země anglo-americkými leteckými svazy. Mezi Němci se skutečně objevilo přesvědčení, že i oni byli oběťmi války, přestože vše začalo Německo. Potíž je i v tom, že to byli právě Němci, kdo přišel s taktikou zastrašování bombardováním. Odkazuji např. na Coventry, Rotterdam, Varšavu. Doslova vymazali celá města, což rozhodně předcházelo britským akcím. Aby Němci říkali, že Churchill nebo Beneš jsou váleční zločinci, to je hodně silná káva. Jako jedna ze tří vítězných velmocí se pak Velká Británie vedle USA a Ruska znovu přihlásila k poválečným rozhodnutím, která by znemožnila opakování zločinů spáchaných na Evropě a světu německým fašismem, čímž potvrdila i nezpochybnitelnost rozhodnutí Postupimské konference.

Jiné vyrovnání než odsun nepřicházelo v úvahu

Edvard Beneš je jistě historicky podmíněná postava. Nepochybně se zasloužil o vznik ČSR. Měl však i podíl na nedůstojném způsobu jejího zániku v r. 1938. Ve druhém roce protektorátu si pak americký diplomat na štaci v Praze poznamenal: »Je strašné si představit odvetu Čechů, obrátí-li se štěstěna.* Naši bývalí němečtí spoluobčané se za sedm let protektorátu vůči nám provinili tak, že jiné vyrovnání než odsun nepřicházelo v úvahu. Z toho však nemůžeme vinit prezidenta Beneše. Živě si vzpomínám na expremiéra Vladimíra Špidlu, který když odcházel do bruselské »trafiky«, ještě mluvil o odsunu provinivších se Němců jako o zdroji míru a naděje pro ČR. Po návratu se však vyjadřoval v tom smyslu, že ČR by mohla řešit své problémy vstupem do SRN jako 17. země. A dodal před žasnoucími posluchači, že by proti tomu nebyl.

Vladimír Špidla je šéfporadcem premiéra Sobotky. Radí mu i zmíněná Blanka Mouralová a Jan Šícha. Oba mají blízké vztahy s představiteli tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Právě jejich zásluhou dospěl premiér Sobotka k poznání, že prý sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům v Evropě. A tak souhlasil i s první oficiální návštěvou českého ministra na sudetoněmeckém shromáždění. Jde o ministra Hermana, který se pak letos 24. října na semináři křesťansko-demokratického institutu vyjádřil tak, že někteří to vnímali tak, že bychom prý čistě teoreticky mohli být jednou ze spolkových zemí Německa. To by ovšem znamenalo odmítnutí Masarykova Československa a další nevídanou podporu katolické církve Sudetoněmeckému landsmanšaftu. Jestliže někdo chce, abychom se stále omlouvali za poválečný odsun provinivších se Němců, žádá vlastně omluvu za naše rozhodnutí pro Masarykův stát, protože tam to vše začalo. Skončilo spojenectví trůnu a oltáře, o které se dnes opět někdo pokouší. A premiér nejen zásluhou svých poradců do značné míry pokračuje tam, kde Nečasova vláda neslavně skončila. Kéž by mu to občané ČR v příštím roce definitivně spočítali!

Britský historik Martin Brown, který přednášel dějiny na americké mezinárodní univerzitě v Londýně a dlouhodobě se zabýval poválečnými přesuny Němců, již v roce 2004 prohlásil, že roli při formování názorů na odsun hraje i to, jak situaci interpretují komunisté. Důrazně pak varoval před závěrem, že cokoli komunisté říkají, je špatné. Podle něj to nemusí nutně vést k vývodu, že opak jejich stanoviska je pravdou. Zároveň zmínil, že druhou část odsunu prováděla převážně americká armáda, většinou pod dohledem Červeného kříže a často za přítomnosti zahraničního tisku.

Haló noviny, 13.12.2016, str. 4, 5

Přišlo e-mailem