Anna Filimonová
Jihozápadní část Srbska – Rašská oblast (Sandžak) je ohniskem uměle rozdmýchávaného národně-náboženského konfliktu.
Po překreslení hranic v r. 2002 žije v Srbsku přes milion občanů (14% obyvatel), kteří se řadí k národním menšinám. Podle zákona z r. 2002 je výkon práv národních menšin prováděn prostřednictvím Národních rad, které vznikají na základě volebního systému. Situace se změnila v r. 2009, kdy vláda Srbska si za svůj hlavní úkol vytyčila připojení Srbska k EU. S cílem urychlit integraci do EU Srbsko pod nátlakem Svazu Maďarů Vojvodiny, podporovaného Budapeští, přijalo nový zákon o Národních radách.
Hlavní rozdíl nového zákona spočívá zaprvé v možnosti přímé volby členů rad národních menšin. Volby na základě nového zákona proběhly 6. června 2010 ve všech 167 obščinách Srbska. Na seznam voličů bylo zahrnuto 460,000 představitelů 19 menšin, z nichž 16 přímo zvolilo své zástupce v Národní radě (Chorvati, Slovinci a Makedonci volí své Národní rady jinak – na volebních skupštinách). Mimo to, jako doplněk existujících 15 Národních rad, byly po volbách vytvořeny ještě čtyři.
Zadruhé, oblast kompetencí Národních rad se silně rozšířila: dostaly přibližně 70 konkrétních pravomocí při uplatňování práv národních menšin. Rady nyní mohou zřizovat orgány vzdělání, kultury, hromadných sdělovacích prostředků; mohou v jednotlivých obščinách požadovat zavedení oficiálního národního jazyka a jeho používání v písemném styku; navrhovat změny názvů ulic, náměstí, městských čtvrtí; schvalovat národní znaky a svátky; účastnit se tvorby zákonů týkajících se národních menšin; spolupracovat s mezinárodními a regionálními organizacemi, státními orgány, organizacemi a institucemi ve svých „rodných“ státech a rovněž se svými národními radami v jiných státech atd. Pravomoci Národních rad jsou nyní tak velké, že srbský parlament již nemůže přijmout žádný zákon, související s národními menšinami, bez jejich souhlasu.
Zatřetí, zákon umožnil zahrnout do volebního procesu do Rad politické strany a organizace národních menšin. V důsledku toho politická váha Národních rad silně vzrostla. Přitom Rady aktivně spolupracují se „svými“ politickými stranami – především se to týká Maďarů a Bosňáků, kteří nejaktivněji prosazují decentralizaci, regionalizaci a „regionální rozvoj“.
V Sandžaku došlo ve volbách do Národních rad k ostrému střetu tří politických faktorů. Kandidátku „Bosenské obnovy“ podpořila Demokratická strana Sandžaku R. Ljajiče, bosenskou kandidátku za evropský Sandžak Strana demokratické akce Sandžaku S. Ugljanina. Do čela třetí kandidátky Bosenského kulturního sjednocení, což byl zcela nový zjev na politické aréně Srbska, se postavil náboženský vůdce, muftí M. Zukorlič.
Začtvrté, pole působnosti Národních rad bylo silně rozšířeno srbským ministerstvem pro práva člověka a práva menšin, které vydalo zvláštní pokyny. Úředníci v obščinách jsou povinni dát na seznam voličů Národních rad každého, kdo si to přeje, a dále ty, o jejichž zařazení žádají jiné osoby. Nicméně byla vyloučena jakákoliv kontrola, v důsledku čehož se na seznamy voličů národních menšin dostal velký počet srbských občanů, bez jejich vědomí.
Takže zákon o Národních radách z r. 2009 vytvořil nový model rozšířené samosprávy národních menšin v Srbsku. Prudce vzrostl společensko-politický význam voleb do rad, které jsou nyní srovnatelné s parlamentními a prezidentskými volbami. Národní menšiny v Srbsku dostaly zákonem z r. 2009 taková práva, která, podle slov prezidenta B. Tadiče, nemá nikdo jiný v Evropě.
V politické sféře muslimské společnosti Sandžaku došlo v posledních třech letech k pozoruhodným změnám. Hlavními politickými stranami regionu se v r. 2006 staly Strana Sandžaku Sulejmana Ugljanice, Demokratická strana Sandžaku Rasima Ljajiče a Strana Sandžaku Fevzii Muriče. Ugljanicova strana přišla s iniciativou udělit Sandžaku úplnou autonomii a sjednotit jeho dvě části, Ljajičova strana s intenzifikací decentralizace Srbska, Muričova strana chtěla rozšíření autonomie a konání referenda o statutu Sandžaku. Nicméně v posledních letech tyto strany byly zaneprázdněny především vzájemnými konflikty a rozepřemi.
V té době se na první místo ve společensko-politickém životě Sandžaku dostal konflikt dvou islámských organizací, které jsou ve sporu kvůli legitimitě – Islámské společenství Srbska v čele s A. Zilkičem a Islámské společenství v Srbsku v čele s M.Zukorličem.
Předem podotýkám, že podstata jádro souvisí s dřívější organizací Islámského společenství v SFRJ. Bylo jednotné, v čele s reis-ul-ulemem (hlavním muftí) a se sídlem v Sarajevu, kde zároveň existovala i republiková centra. Po rozpadu SFRJ a po vytvoření nových států se začaly vytvářet samostatné islámské spolky. Oficiální charakter daly změnám stanovy Islámského společenství SFRJ, přijaté ve Skopje v únoru 1993. Na jejich základě byla vyhlášena samostatná islámská společenství Bosny a Hercegoviny, Makedonie a Černé Hory. Islámská společenství Chorvatska, Slovinska a Srbska zůstala nadále spojena s Rijasetem (nejvyšší muslimskou vládou) v Sarajevu.
Nicméně v únoru 2007 srbská muslimská komunita informovala o svém odchodu ze struktur Bosny a Hercegoviny a založila si vlastní Rijaset Islámského společenství Srbska se sídlem v Bělehradu. V reakci na to, na základě iniciativy Mustafy Ceriče, šéfa Islámského společenství Bosny a Hercegoviny, proběhl v r. 2007 v hlavním městě Sandžaku Novom Pazare společný sjezd islámských komunit Srbska, které neakceptovaly duchovní nezávislost Bělehradu. Na sjezdu se rozhodlo o rozluce a hlavním muftí země byl na tomto opozičním sjezdu zvolen M. Zukorlič. Stal se šéfem Islámského společenství v Srbsku, které má silně radikální charakter, a ujal se funkce představitele veškerého muslimského obyvatelstva Sandžaku. Sjezd odpadlíků tvrdě odsoudil šéfa ulemů Srbska Hamida Jusufspachiče. „Ústřední orgán srbských muslimů musí být v zemi, ne za hranicemi,“ řekl jeho zástupce Abdulah Numan.
Odpůrcem hnutí Zukorliče je umírněný proud, který uznává organizační rámec Srbska. Tvoří ho organizace Islámské společenství Srbska, v čele s reis-ul-ulemem Ademem Zilkičem. Jeho stoupenci se domnívají, že by Bosňáci v Sandžaku měli přestat se vzájemnými rozepřemi a sváry, a že práva muslimů neohrožuje nic, vyjma vlastních bratrovražedných konfliktů. Největší aktivitu vnitřně a mezinárodně vyvíjí hnutí M. Zukorliče.
V ideologickém aspektu jeho činnosti se odráží agresivní nábožensko-nacionalistická rétorika a nesmiřitelná kritika srbských úřadů. Základem propagandy je teze, že „za posledních sto let představovalo Srbsko hrozbu pro Bosňáky“, „srbští ideologové, počínaje Ilii Garašaninem a konče Dobrocou Čisičem, vytvořili natolik příšernou ideologii, že spadá do definice genocidy“, „většina srbských režimů byla pod vlivem této ideologie“, „následkem její realizace byla genocida, vraždy, útlak a vyhnání Bosňáků“. Politickým pokračováním těchto tezí je Zukorličova apelace na západ, že muslimům v Sandžaku jsou upírána národní a náboženská práva, a také lidská práva.
Strategickým úkolem Zukorliče je dostat se na celobalkánskou úroveň a internacionalizace „problému Bosňáků“. Jeho hlavním spojencem ohledně teritoriálních nároků na území, na kterých žijí Bosňáci – na Rašskou oblast – je sarajevský reis-ul-ulem M. Cerič. Opírání se Zukorliče o šéfa v Sarajevu a jeho ideologický názor „Bosňáci po obou stranách Driny jsou jeden celek a Sarajevo je jejich jediné duchovní centrum“ je pro internacionalizaci „problémů Bosňáků“ nezbytné.
Za taktické prostředky Zukorlič označuje zaprvé transformaci činnosti Národní rady směrem k odklonu od zákonem stanové aktivity v oblasti vzdělávání, jazyka a kultury a posílení národních práv. To umožní institucionalizovat systém vytvářející národní identitu Bosňáků, protože „Bosňáci ztratili poslední kapku důvěry v srbský systém a záchranu svých práv vidí ve svém vlastním systému činnosti“. Prozatím však představuje Národní rada pro Zukorliče pouze „omezenou operační hodnotu“. Ale ani oblast kultury jeho pozornosti neuniká, i když celkem specificky. Zde se prosazuje teze o „agresivní asimilaci Bosňáků, protože se jim nedostává vzdělání ve vlastním jazyku“ a naděje se vkládají do Bosny a Hercegoviny. Přitom si Zukorlič stěžuje, že Bosna a Hercegovina není národním státem a tudíž nemá mechanismy pro ochranu práv Bosňáků žijících v Srbsku.(
Zadruhé, prohlašuje za nezbytné, aby Bosňáci dostali statut ústavního národa Srbska. Prakticky to znamená, že mimo dalšího musí být ve státních orgánech prudce zvýšen poměr Bosňáků. Před volbami do Národních rad Zukorlič prohlásil, že v „Novom Pazare žije asi 85% Bosňáků, ale v policii jich slouží pouze 30%. Podobná situace je v soudním systému, daňových orgánech, celní správě a ve všech ostatních institucích, ve kterých nemají Bosňáci rozhodující roli.“ Zmínil námitky vůči srbským pasům, kde „je uvedené srbské občanství, a nikoliv srbská příslušnost“, což „je podle jeho názoru přímá urážka“.
Zatřetí, má v plánu změnit statut regionu Sandžak – získání „kulturně-osvětové autonomie“. V létě 2009 inicioval podepsání Deklarace o porušování práv Bosňáků. Tato deklarace obsahovala 7 bodů, z nichž jeden mluvil o vytvoření sjednoceného regionu Sandžak, zahrnujícího všechny obščiny s bosenskou většinou. Zukorlič to postavil na celoevropském procesu regionalizace a neustále se dožadoval vytvoření jedné administrativní jednotku v Srbsku, obsahující obščiny Novi Pazar, Tutin, Senica, Nova Varoš, Priboj a Pripole. V souvislosti s tím Zukorličův proud podpořil snahu bělehradských úřadů o regionalizaci.
Je pozoruhodné, že v důsledku toho byly v první variantě zákona o regionálním rozvoji provedeny změny. Nyní podle nového zákona zůstalo v Srbsku místo předpokládaných sedmi statistických regionů pět. Beze změny zůstaly regiony Vojvodina, Bělehrad, Kosovo a Metochie, Východní a jižní Srbsko (od Smederevo po Kladova v severní části regionu, a od Preševo po Bosilegrad na jihu) byly sjednoceny do jednoho, a Sumadije a Západní Srbsko do dalšího regionu. Do posledně zmíněného byl začleněn prostor od Bogatiča po Tutin a od Despotovca po Brusa, a tak se v jednom celku objevily Novi Pazar, Senica, Tutin, Pripole, Priboj a Nova Varoš (i když podle původního návrhu zákona měly být Novi Pazar a Tutin připojeny k centrálnímu, a zbývající čtyři obščiny k západnímu regionu).
Dvě hlavní sandžacké strany – Demokratická strana Sandžaku R. Ljajiče a Strana demokratické akce S. Ugljanina – se od Deklarace v r. 2009 distancovaly a označily ji za zbytečnou a vnášející zmatek a rozpory. Ke zostření situace a konfliktu mezi představiteli dvou islámských společenství v Srbsku došlo v květnu 2009, což souviselo s návštěvou šéfa Islámského společenství Bosny a Hercegoviny M. Ceriče u muslimů v Sandžaku. Je pozoruhodné, že tato návštěva proběhla v době, kdy Balkán navštívil vice-prezident USA J. Biden. Během své návštěvy Cerič prohlásil: „Pokud se něco může stát faktorem stability v regionu, obzvláště v Sandžaku, tak je to Sarajevo. My, Bosňáci z Bosny a Hercegoviny, chceme říct Bosňákům v Srbsku, že za nimi stojíme a nejsou opuštěni – jsme jeden národ, který žije ve dvou státech, my v Bosně a oni v Srbsku.“ Postoj Ceriče se nezměnil od okamžiku reorganizace Islámského společenství po rozpadu SFRJ, kdy tvrdil, že „Bosňáci v Srbsku jsou součástí Bosny a Hercegoviny, ve smyslu etnické, národní a náboženské identity“.
Takto nesmiřitelná doktrína M. Ceriče vedla k nábožensko-politickému rozkolu v Sandžaku a ke vzniku debat v Srbsku o nutnosti zásahu státních orgánu do „malé války“, kterou v posledních letech mezi sebou vedou bosenští náboženští a političtí vůdci.
V létě 2010 se rozložení sil v politické aréně muslimů v Sandžaku, kde dvě desetiletí dominoval S. Ugljanin a R. Ljajič, změnilo. Po volbách do Národní rady Bosňáků, ve kterých organizace M. Zukorliče – Bosenské kulturní společenství – získala velkou část mandátů (17 z 35), zvítězil kurs M. Zukorliče. Vedle Ljajiče a Ugljanina se stal třetím klíčovým politickým vůdcem Sandžaku.
V oblasti zahraniční politiky jak M. Zukorlič, tak jeho duchovní mentor M. Cerič usilovně podporují posílení pozice Turecka na Balkáně, kdy se domnívají, že na linii „Ankara-Bělehrad“ bude Sandžaku příslušet zvláštní místo. Je pozoruhodné, že v letech 1990-1995 turecký ministr zahraničí A. Davutoglu přednášel na Mezinárodní muslimské univerzitě v Kuala Lumpur, která soustřeďuje muslimské profesory a studenty z celého světa, ke kterým patřil současný reis-ul-ulem Bosny a Hercegoviny M. Cerič.
Co se týká Turecka, které vytrvale a důsledně upevňuje svůj vliv na Balkáně, je třeba mluvit o jeho přímém vměšování do vnitřních záležitostí Srbska. O míře jeho působení svědčí ultimativní požadavek přijmout rezoluci o Srebrenici; zprostředkovatelská činnost Turecka při urovnávání konfliktu mezi ministry srbské vlády, vůdci Sandžaku R. Ljajiče a S. Ugljanina; účast Ankary při podpisu řady deklarací Srbskem, včetně Istanbulské, podle které Srbsko garantuje suverenitu a teritoriální celistvost Bosny a Hercegoviny a podporuje její členství v NATO; pravidelná dvoustranná setkání státních představitelů Srbska a Turecka.
V rámci posledního trendu zmíníme návštěvu R. Ljajiče v Turecku, a návštěvu ministra práce a sociální politiky Srbska, která proběhla začátkem ledna 2010. Srbský ministr práce vedl rozhovory s tureckým ministrem zahraničí A. Davutoglu a tématem byla výstavba dvou dálnic – z Novi Pazar do Srebrenice a z Novi Pazar do Tutina. Přičemž 85% projektu financuje turecká Exim bank; a obnovu a rekonstrukci Noveho Pazar a rozvoj průmyslové zóny v Tutině turecká agentura „Tika“. Za turecké peníze se má stavět islámské centrum v Bělehradě, které se bude zabývat „spíše kulturními, než náboženskými otázkami“. Rovněž za účasti Turecka je v plánu přestavba vojenského letiště v Ladževcích na civilní – cena projektu činí 13 milionů euro – a část prostředků bude vyčleněna z tureckého a srbského rozpočtu.(2) Takže mimo růstu moci Turecka na Balkáně činí snaha oficiálního Bělehradu a politických sil Sandžaku z této oblasti opěrný bod Turecka v Evropě.
Předseda Bosňácké národní rady M. Dudič, kterou Bělehrad považuje za nelegitimní, napsal před návštěvou tureckého premiéra R. Erdogana v Srbsku v červenci 2010 otevřený dopis adresovaný Erdoganovi. Dudič vyjádřil přesvědčení, že pro Bosňáky na Balkáně, především ty žijící v Sandžaku, je přítomnost Turecka v tomto regionu mimořádně důležitá. Zdůrazňujíc význam tureckých stop zanechaných na Balkáně Dudič tvrdil, že Bosňáci přežili 11 genocid a jsou jediným národem na Balkáně a v Evropě, který nemá svůj národní stát. Bosňáci, podle jeho slov, se setkávají s „hrubým porušováním osobních a kolektivních práv“ a s „náboženskou a národnostní diskriminací“. Obvinil srbské úřady, že ve vnitřní politice „řídící se genocidními plány vůči Bosňákům a muslimům“ se „bělehradský režim“ všemi prostředky snaží zničit bosňácké a muslimské instituce“ a celkově se dopouští „právního a politického násilí“. A dále varoval před následky – destabilizací situace v Sandžaku, která údajně nenechává Bosňákům jinou možnost, než vytvořit si paralelní národní instituce, na cestě k úplné politické a administrativní autonomii a svobodě. V důsledku toho se Turecku navrhuje stát se „klíčovým faktorem normalizace vztahů Srbska a muslimského světa“.
V důsledku toho se turecký premiér Erdogan při návštěvě v Srbsku 12. července 2010 zúčastnil otevření muslimského kulturního střediska v Novi Pazar a podepsal několik dvoustranných dohod v oblasti společné výstavby.
Zukorlič a Cerič zároveň loví v kalných vodách americké politiky na Balkáně. Právě na základě iniciativy USA navázalo Srbsko „dobré vztahy“ s Tureckem. Turecko je především pověřeno nápravou vztahů Srbska a Bosny a Hercegoviny a být „garantem stability v Sandžaku“. Na základě iniciativy velvyslanectví USA, a řady dalších západních velvyslanectví, a za spolupráce se Zukorličem byla vytvořena lobbistická skupina „přátel Sandžaku“. I když vměšování vnějších sil do záležitostí Sandžaku není ničím překvapivým, Mezinárodní krizová skupina ve zprávě z 8. dubna 2005 ještě poukazovala na to, že „problém Sandžaku si vyžaduje mezinárodní řešení“.
K novému zostření vztahů se Srbskem došlo v červenci 2010. Jako důvod posloužil výrok Bělehradu, že pro vytvoření Národní rady Bosňáků je třeba prosté většiny (jako v případě ostatních národních menšin v Srbsku), ale podle nového parlamentu stačí přítomnost 2/3 členů (článek 3). V reakci na to bylo v srbské skupštině vytvořeno Fórum bosňáckých poslanců, a pak Bosňácký národní koncil. Za účasti zástupců prakticky všech organizací a institucí Bosňáků tento koncil 14. července 2010 přijal Deklaraci, ve které „v souladu s principy a standardy evropské regionalizace v rámci procesu decentralizace a regionalizace Srbska“ požadoval uznat, že Bosňáci jsou státotvorným národem Srbska a začít rozhovory s Bělehradem ohledně vyřešení ústavního statutu Sandžaku. S cílem změnit statut Sandžaku koncil prohlásil, že vytvoří Výbor pro obnovu národní rady Sandžaku (která existovala v období 1943-1945). Mimo to koncil vyzval všechny Bosňáky, ve vlasti i v diaspoře, vyčlenit 1% osobního příjmu na financování projektů národního významu.
Srbský prezident B. Tadič se ocitl ve složité situaci: z jedné strany má jeho zahraničně-politický kurs jasnou charakteristiku sbližování s Tureckem, přímo mluví o přání „zbavit se cejchu nepřítele islámu a muslimů století“, a na druhé straně čelí destabilizaci a radikalizaci atmosféry v Sandžaku a zjevné souvislosti „bosňácké otázky“ s Tureckem. Takže zatímco Tadič vidí v „sekularismu a demokracii“ jediný prostředek obrany před radikálním muslimským fundamentalismem, Zukorlič začíná s „druhou etapou“ boje, jehož cílem je etnická konsolidace „bosňáckého národa“, autonomie Sandžaku a získání zvláštního statutu bosňácké národnostní menšiny v Srbsku.
Neméně naléhavým problémem pro srbské úřady v Sandžaku je také hrozba zesílení teroristické aktivity ze strany wahabů. Wahabské hnutí v balkánské oblasti působí na území Bosny a Hercegoviny, Sandžaku, Makedonie a Kosova a Metochie jako jeden celek. Na jaře 2010 šéf izraelské diplomacie A. Lieberman prohlásil, že Al-Kejda a další islámské extremistické skupiny se pokouší vytvořit své základny na Balkáně. Pak následovaly informace rakouských sdělovacích prostředků o přemístění radikálních islámských skupin z Bosny a Hercegoviny do Sandžaku. A Zilkič podotkl, že to svědčí jak o neshodách v islámské komunitě, tak o činnosti řady nevládních organizací. Jedná se o „přesídlení“ wahabů do Sandžaku – těch, kteří neuznávají zákony státu, ale jediné právo šaría.
Poslanec Bosňácké demokratické strany Sandžaku v srbské skupštině Esad Džudževič poznamenal, že radikalizace situace v Sandžaku souvisí výhradně s činností M. Zukorliče, „v jehož blízkosti se objevily jisté vousaté tváře“. Podle jeho názoru Zukorlič svojí nezpůsobilostí k dialogu brání harmonickému rozvoji Sandžaku, manipuluje věřícími, využívá těžkou ekonomickou situaci (Sandžak je ekonomicky nejzaostalejší oblastí Srbska. Novi Pazar je centrem organizovaného zločinu a má velkou míru nezaměstnanosti, obzvláště mezi mládeží) a fakt, že v Jugoslávii bylo centrum islámského společenství v Sarajevu.
Reis-ul-ulema zmiňuje A. Zilkič také, tedy že „zákon o církvích a náboženských spolcích nás staví zcela naroveň ostatních náboženských spolků. V rámci islámské komunity existuje Fakulta učení islámu, tři madrasy, řada školek, stát financuje madrasy v Novom Pazare a madrasy v Bělehradě… platí stipendium 20 studentům zmíněné fakulty, platy profesorů a podporuje sdělovací prostředky Islámského společenství.“ Poznamenal rovněž, že úrodná půda pro činnost wahabistů se v Sandžaku objevila v souvislosti s nejistým postojem státu, který neřešil, jaký islámský spolek v Sandžaku je legitimní.
Vůdci wahabského hnutí šířícího se na Balkáně, konkrétně v Bosně a Hercegovině, kontrolují činnost svých přívrženců v německojazyčném prostoru (jejich centrum je Rakousko). Sarajevo se stalo centrem financování wahabů. Kontakty vůdců wahabů v Rakousku a Bosně a Hercegovině jsou velmi úzké a obě strany mají finanční podporu Saudské Arábie. Ta financovala islamistické skupiny v Bosně a Hercegovině již během války v letech 1992-1995, a již tenkrát byl zřízen kanál pro dodávky finančních prostředků z Vídně prostřednictvím dnes již neexistující „Third World Relief Agency“ (TWRA). Tehdy v Bosně a Hercegovině bojovalo 1000 válečníků z arabských zemí, po válce jich většina zemi opustila, ale část zůstala a ženili se s místními muslimkami, a za prostředky od Saudské Arábie pokračovaly „misionářské aktivity“. V důsledku toho existuje v samotné Bosně a Hercegovině mezi muslimy, mezi vyznavači tradičního islámu a radikálními extremistickými skupinami rozpor. Nicméně boj se nevyvíjí ve prospěch posledně uvedených a proto dochází k přesunu jejich činnosti do Sandžaku.
Postoj ústřední vlády vyvolává silnou nespokojenost srbského obyvatelstva Sandžaku, rozhořčeného především tím, že obecní a městské orgány jsou převážně v rukou muslimů-Bosňáků. Dochází ke změnám místních názvů v těch místech, kde žijí Srbové: vesnice Aluloviči byla přejmenována na Chaluloviči, Postenje na Postojenje, Dojeviči na Dochoviči, a vesnice Crkvine v obščině Tutin, která si název zachovala i v období turecké okupace, se dnes jmenuje Kadiluk. Probíhá skupování půdy muslimskými finančními skupinami. Mimo to dochází k případům útoků na srbské obyvatelstvo, k propouštění Srbů z práce a jejich nahrazování muslimskými kádry. V důsledku toho Srbové z obščin Priboj, Pripole a Nova Varoš odmítají uznávat své oblasti za součást „regionu Sandžak“ a vyhrožují referendem a blokádou silnic.
K vyostření situace došlo také v srpnu 2010. Podle Deklarace Bosňáckého koncilu, jak se ukázalo, byla předjímána obnova Národní rady Sandžaku (NRS). V programu NRS jsou zahrnuty body na sjednocení srbských a černohorských „obščin historického regionu Sandžak“ do jednoho celku a vyhlášení autonomie Sandžaku. Předseda výboru pro obnovu Národní rady Sandžaku D. Suljevič přišel s „novopazarskou iniciativou“. Vyhlásil „obnovu autonomie Sandžaku“ – „návrat k autonomii Sandžaku“, k tzv. partyzánské autonomii, která mu byla udělena za druhé světové války, v letech 1943-1945. V době, kdy se stávající úřady Srbska nehodlají zabývat statutem Sandžaku, statutem bosňáckého národa, musíme vzít osud do svých rukou, prohlásil Suljevič. Sandžak je, podle jeho slov, jeden celek kulturně, geograficky, komunikačně, etnologicky a ekonomicky, jakož i v jakémkoliv dalším aspektu, není to srbská nebo černohorská kolonie, Sandžak patří jeho občanům.
Je třeba věnovat obzvláštní pozornost názvu Rady: nejde o organizaci bosňáckého národa, ale o Národní radu Sandžaku – tj. o orgán, který aspiruje na vyjadřování vůle všech občanů žijících na tomto území. NRS je určena funkce celostátní vlády s více než vážnými a dalekosáhlými úkoly. Ve své činnosti bude, podle tvrzení Suljeviče, vycházet a řídit se výsledky referenda z r. 1991 – to organizovala Strana demokratické akce S. Ugljanina, a více než 90% hlasujících v něm podpořilo úplnou autonomii Sandžaku.
Požadavky na autonomii Sandžaku odpovídají evropským standardům a realitě. Aby se evropská integrace urychlila, byla vypracována evropská formule autonomie Sandžaku – „ve sjednocené Evropě bude Sandžak, s jednou částí nacházející se v Srbsku a druhou v Černé Hoře, mít podobný statut, jako jižní Tyrolsko, které je rozděleno mezi Itálii a Rakousko“.(13) Stoupenci Zukorliče se hodlají obrátit na evropský soud ve Štrasburku, v souvislosti s porušováním náboženských práv. Byly pro to získány, podle vyjádření tiskového mluvčího Islámského společenství v Srbsku S. Tandira, lobbistické skupiny v USA a Evropě.
Mimo to bylo zcela jasně řečeno, že se připravuje připojení „bývalého Sandžaku“ k Bosně a Hercegovině, za určitých podmínek“. „Určitými podmínkami“ se rozumí rozdělení Bosny a Hercegoviny – tedy v případě, že Bosna a Hercegovina vyhlásí nezávislost na Republice Srbsko a srbském národu, hrozí Srbsku přímo odejmutí Sandžaku. A zároveň s tím došlo na konci léta 2010 v Sandžaku k řadě incidentů, včetně spálení srbské vlajky.
Regionální národně-politický konflikt se rozšiřuje za praktické součinnosti státních úřadů, díky jejich přímému odmítnutí pokusit se o vyřešení této otázky. Takže A. Zilkič se během tří let neustále obracel na úřady s požadavkem zlikvidovat „dvojvládí“ v Sandžaku a zrušit Islámské společenství v Srbsku. „Tři roky, říká Zilkič, připomínáme srbské společnosti, že činnost a slova Zukorliče jsou v rozporu s vírou, náboženskými normami a normami islámské komunity. Tato politika s nebezpečnou rétorikou nás vrací do 90. let, kdy hořely domy a vraždili se lidé! Zukorlič, podle slov Zilkiče, si usurpoval právo zastupovat zájmy půl milionu lidí.“ Požadavky na autonomii jsou v rozporu se srbskou ústavou. Vláda ignoruje fakta. Například šéf bezpečnostní služby armády M. Stojanovič odmítá taková fakta, jako podpora a financování Zukorliče Saudskou Arábií a vytvoření jeho soukromé armády a osobní ochranky, která je větší než prezidentská.
Přední srbský analytik D. Bukadinovič poznamenává, že chyby se vláda ve vztahu k Zukorličovi dopustila již v r. 2002, kdy se Zukorlič „díky porušení existujících pravidel a procedur stal šéfem nejen coby hlavní duchovní, ale i šéfem světským, a dokonce i kulturním vůdcem v Sandžaku“.
Sám Zukorlič varuje před zjednodušeným chápáním událostí v Sandžaku v rámci názoru „existuje tam jeden muftí a dva, tři fundamentalisté, které je třeba zklidnit a zkrotit, a vše bude v pořádku“. Prohlašuje, že „oficiální Bělehrad si musí uvědomit, že Sandžak je základní kámen, kámen úrazu Srbska“.
A proto se ve druhém čtvrtletí 2010 v Srbsku vytvořilo radikální nábožensko-politické hnutí, které si klade za cíl rozklad/rozpad, a nakonec změnu existujícího stavu v regionu Rašská oblast (Sandžak). Je třeba brát v úvahu etnicko-náboženskou válku na území Bosny a Hercegoviny, ve které se právě „sandžakisté“ projevili jako nejnesmiřitelnější extremisté.
Mobilizace islámského fundamentalismu a radikalizace islámu v Srbsku je nanejvýš nebezpečný jev nejen pro samotné Srbsko, ale i pro celou Evropu
Zvedavec
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz