Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Autoři, kteří píší o Evropě, většinou mají na mysli jen západní část kontinentu. Ale zeměpisná určení nelze redukovat, i Evropa má svůj východ. Příčiny oné redukce a záměny části za celek jsou zčásti historické, způsobila je minulost. Někdy však jsou to příčiny politické, vyvolané přítomnými politickými postoji a zájmy„zde a nyní“.
Rusové patří k národům, kterým historické překážky občas bránily pokračovat v plynulém civilizačním vývoji a odsoudily je k boji o pouhé přežití. Teprve za příznivějších podmínek mohli překonávat zdržení a usilovat o pokrok, aby dohonili svět, který ovšem ve vývoji stát nezůstal. Tak hned první kulturně vyspělý stát, který vznikl na jejich území, Kyjevská Rus, byl rozvrácen tatarskými útoky a nájezdy (1237-1481). Přitom ve 12. stol.dosáhl tak vysoké úrovně, že mohl soutěžit se západní Evropou. Ale ani když se Rusko konečně vyprostilo z tatarské poroby (1481), nešel jeho vývoj přímočarou cestou. Od roku 1453, od dobytí Cařihradu, nahrazují Tatary v boji proti Rusku Turci. Celá staletí trvá tento boj o dědictví Byzance. Moskevské knížectví (později carství) začalo v 16.stol. stavět to, co předchůdci stavěli již před 500 lety. S velikou vervou napravoval vývojové zdržení car Petr Veliký (1689-1725). Prováděl modernizační reformy tak pronikavé, že se právem začalo hovořit o Rusi předpetrovské a popetrovské. Že se začalo s veškerou vážností uvažovat o vztahu Ruska k vyspělejší části Evropy, že se v Rusku vyhranil směr „západnické“ orientace a opoziční směr „slavjanofilský,“ krátce, že vznikl problém, zvaný „Rusko a Evropa“.
Historické minimum
Rusové, jako všichni Slované, žili za hranicemi antické civilizace, za hranicemi Římského impéria, nepoznaní, neznámí. (Na rozdíl od Germánů, kteří se jako bojovníci proti Římu a uchvatitelé Říma objevili na jevišti světa mnohem dříve.) Dochovala se jména jejich kmenů z 4.-6.stol., jako Poljané, Drevljané, Volyňané, Severjané, Dragoviči, Kriviči, Radimiči, Uliči, Tiverci, Bužané aj. Podle etnogenetiků šlo o staroruskou národnost.
Novodobé národnosti (ruská, ukrajinská a běloruská) se formovaly až od 17. stol. Tito Slovani sídlili na rozlehlém území od Karpat po Volhu a bojovali tu s Avary, tu s Chazary. (Chazaři byli spojenci říše Byzantské, vyznáním izraeliti.) Fakta se však ztrácejí v mlhovinách neurčitosti. Ani archeologie ani sporadické zprávy římských autorů nedávají jasný obraz. A přece od nepaměti směřovaly karavany normanských, arabských a židovských kupců od Skandinávie na jih, k Černému moři, vodní i suchou cestou. Kupci dobře znali Volhu, Povolží, ale znali i obchodní střediska na Dněpru a jinde.
Pozornost tehdejších mocných vzbudila až rozsáhlá expanze Slovanů počátkem 2.poloviny 1.tisíciletí za Dunaj, na Balkán. Je to doba jejich stěhování a zabírání nových sídel. Pomineme-li Slovany jižní a západní, kteří se s vyspělejší civilizací starověku setkali dříve, víme, že významný krok k začlenění východních Slovanů do světa tehdejší křesťanské civilizace představuje Kyjevská Rus, obchodní centrum na Dněpru. Při vzniku Kyjeva snad stáli normanští Varjagové, zakladatelé první vládnoucí dynastie, Rurikovců. Ti byli vládci i v Novgorodu. V 10. stol. v Kyjevě panoval Vladimír Veliký, kníže stolnokyjevský, „červené sluníčko“ ruských bylin. Vládl na „svaté Rusi“ od Kavkazu k Uralu a snad až k Baltickému moři. Vladimír se rozhodl pro pokřesťanštění svého pohanského lidu a zvolil, přijal a šířil křesťanství východního, byzantského ritu. Jeho prostřednictvím tak východní Slované navázali na misii bratří ze Soluně, Konstantina a Metoděje, kteří přišli na Velkou Moravu r. 863. Přinesli slovanskou křesťanskou liturgii, slovanské písmo a písmnictví. Pod nátlakem římsky orientovaných kněží byli však slovanští kněží r. 886 z Velké Moravy vyhnáni. Většina se uchýlila do Bulharska nebo do Srbska, posléze našli útočiště též v Rusku. Rusové se stali křesťany sice o 100 let později než Slované západní a jižní, ale cyrilometodějský charakter jejich křesťanství, písmo cirilice a jejich nejstarší, staroslověnská literatura vychází ze stejného cyrilometodějského pramene. (Přijetí křesťanství na Rusi popsal nejstarší ruský kronikář Nestor, my je známe i z Havlíčkovy úsměvné satiry „Křest svatého Vladimíra“).
Kyjevská země se těšila dobré pověsti. Kníže Vladimír si vzal za manželku byzantskou princeznu, podobně jako německý král Otto II. Nepochybně vlivem jejího dvora vznikla v Německu tzv. otónská renesance. A podobně Kyjevská Rus jistě spojením s Byzancí získala, byla kulturně na výši, stala se vyspělým kulturním centrem široko daleko. V Kyjevě a v Novgorodě byly stavěny krásné kamenné chrámy podle byzantských vzorů, zdobené mozaikami a freskami. Z Byzance přicházely i knihy, nejen bohoslužebné. Podnítilo to přirozeně domácí tvorbu, vznikly i nejstarší ruské písemné památky, Nestorův „Letopis“ (přelom 11. a 12.stol.) a „Slovo o pluku Igorově“ (1185 -7). Stálé ohrožení ze strany tatarských nájezdníků ovšem trvalo. Známe je v básnické formě z ruských bylin, národních básní ruského lidu, epických zpěvů, jimiž „skazitělé“ opěvovali bohatýry, jako byli Ilja Muromec, Aljoša Popovič, Dobryňa Nikitič, Čurila Plenkovič a mnozí jiní z kyjevského cyklu bylin. (Byl ještě cyklus novgorodský, moskevský a kozácký.)
Bohatýři statečně bránili „matičku syrou zemi,“„svatou Rus,“ jak po generace šířílo ústní podání, ale nakonec neubránili. Raně feudální stát Kyjevské Rusi podlehl r.1240 náporu mongolských Tatarů definitivně.„Zlatá horda“ si jej podrobila. Zavedla vysoké daně z hlavy, pořádala devastující vojenské vpády do ruských sídlišť. Právě opakované tatarské vpády a ožebračující nadvláda způsobily, že se Rusko ve vývoji opozdilo. Mezi mnoha rozdrobenými slovanskými knížectvími a mongolskými chanáty časem posílilo Moskevské knížectví, založené r. 1147. Moskva se stala hlavním městem (1325) a podařilo se jí vytvořit nové státní centrum. Po pádu Byzance, která se stala r.1453 kořistí osmanských Turků, přesídlil do Moskvy i patriarcha, hlava východní křesťanské církve. Moskva se tak stala „Třetím Římem.“
Po několika dílčích vítězstvích (např. na Kulikovském poli r.1380) se konečně Rusko vyprostilo z tatarské poroby (1481). Ale i po osvobození byly vnitřní poměry za posledních Rurikovců neutěšené: intriky, násilí a vraždy v boji o trůn, krutovláda, lidové bouře a zmatky.
Připomeneme si jen cara Ivana Hrozného (1533-1584), jak jej zobrazil I.E. Rěpin, připomeneme si Musorgského operu „Boris Godunov“ ( literární text A.S. Puškina). Hrůza, děs, zoufalství, vláda Lžidimitrijů, bezmezná bída a hlad zotročeného lidu. Počátkem 17.stol. nastupují na ruský trůn Romanovci (1613-1917).
Mezi přečetnými válkami, územními změnami a vytyčováním nových hranic mezi sousedními zeměmi z dob panování Romanovců uvedeme jako nejdůležitější, že roku 1654 Ukrajina, vedená hetmanem Bogdanem Chmelnickým, se připojila k Rusku. Za Petra I. Velikého ( /1678/ -1689-1725) Rusko vyrostlo v mohutnou ruskou říši. Stalo se velmocí vedle Anglie, Francie, Rakouska a Pruska.
Car Petr vstoupil do dějin jako radikální reformátor s cílem zahladit v zemi stopy dlouholeté tatarské poroby. Staral se o novou techniku, myšlení, kulturu. Na základě vlastní zkušenosti i z manuální práce v západní Evropě ( byl např. v Holandsku, v Anglii, ale i ve Vídni a v Praze), dal Rusku novou organizaci administrativní správy, armády, budoval válečné loďstvo, podporoval vzdělávání, knihtisk, dbal o povznesení zemědělství a hornictví. Vyhlásil konec starých tradic a odloučenosti od ostatního světa. Založil na severu na řece Něvě nové město, které mělo být výkladní skříní nového Ruska - Petrohrad, od r.1712 hlavní město. (Moskva zůstala městem korunovačním.) V zahraničí usiloval získat strategické cesty k moři, na jihu zatím s výsledkem nevýrazným, na severu zato s naprostým úspěchem. (Na jihu se to definitivně podařilo až Petrovým nástupcům ve vítězných bojích s Turky. Získali např. Azovské moře a Krym ( za Kateřiny II., r.1774.) Ale car Petr v severské válce připravil Švédsko o velmocenské postavení a uvedl Rusko na jeho místo. Získal důležité pozice na Baltu a v severní Evropě vůbec, stal se účastníkem mezivládních koalic a koaličních válek. Izolace od ostatní Evropy byla překonána. K stínům imperátorova působení patří, že reformy prosazoval tvrdě, bezohledným násilím, nemilosrdně proti odpůrcům, i když se týkaly třeba jen způsobu života, odívání, úpravy vousů apod. Byl samovládcem, tvůrcem novodobého samoděržaví, despotismu, nositelem absolutní moci. Samoděržaví je režim, v kterém panovníkova neomezená vůle řídí rozsáhlou říši po všech stránkách. Je to režim, který v Rusku zapustil kořeny. A i když v Evropě docházelo různými formami, revolucemi shora i zdola, k postupné demokratizaci řízení, ruští carové až do roku 1917 trvali na své nedotknutelné, absolutní jedinovládě. Trvali na ní, i když ze Západu přicházely myšlenky osvícenské, myšlenky lidských práv a svobod, konstituce, parlamentu, demokracie. I carevna Kateřina II., obdivovaná pro své sympatie k pokrokovým myšlenkám (Montesquieu), známá svou korespondencí s Diderotem a Voltairem, sotva se doslechla o revoluci a o pádu francouzské monarchie, zavrhla osvícenské myšlenky, odmítla zrušit nevolnictví, tvrdě potlačila Pugačevovo selské povstání a bezohledně upevňovala starý režim. A podobně si uvnitř říše počínali i další ruští carové. Za hranicemi dbali o rozšíření a zabezpečení carské moci. Rusko se např. podílelo na trojím dělení Polska, podílelo se na válkách s Turky, účastnilo se napoleonských válek. ( Připomeňme si např. Čajkovského „Symfonii 1812,“ apoteózu slavného vítězství při obraně vlasti, i za cenu obětování Moskvy). Z mocenských pohnutek car Alexander I. pak na Vídeňském kongresu (1815) dává podnět k založení Svaté aliance mocností, spojenectví panovníků proti národům, k potlačení nebezpečných revolučních myšlenek v celé Evropě. Vláda ustavičného slídění a krutých perzekucí za sebemenší náznak a podezření vyvolá v Rusku po carově smrti povstání děkabristů (1825), s žádostí o konstituci, ústavu. Povstání potrestá krutě carův bratr a nástupce, Mikuláš I., „četník Evropy.“ Další car, Alexander II., se stane obětí atentátu. Atentát připravila ilegální organizace zastánců individuálního teroru, která programově chtěla odstraňovat korunované hlavy a vysoké hodnostáře jako představitele režimu nelidského útlaku, v očekávání, že tím režim padne.
Po léta odsuzované nevolnictví je konečně zrušeno r. 1861, ale nový stav v zemědělství stejně neuspokojuje potřeby prostých mužiků. Dál trvá jejich bezmezná bída. (U nás bylo nevolnictví zrušeno za Josefa II., r.1781.) Ostatně zavedení některých nedotažených reforem bylo vyvoláno nezdarem v tzv. krymské válce 1853-1856, kterou Rusku překvapivě vypověděli (občasní) spojenci, Anglie a Francie. Velmoci se tentokrát rozhodly podpořit Turecko, aby ztížily Rusku přístup k Bosporu a Dardanelám. Porážka Ruska ukázala zaostalost země a prohnilost režimu. Urychlila zostření revoluční situace, která pak vedla po další porážce ve válce s Japonskem k revoluci r.1905 a posléze, za první světové války, k revoluci r. 1917. Revoluce přinesla definitivní konec carského samoděržaví a posléze vznik Sovětského svazu socialistických republik.
Rusko a my
Odborná slavistika eviduje bezpočtu historických záznamů o česko-ruských literárních a kulturních stycích od počátku křesťanství. Omezíme se na novodobý zájem, který u nás založil svým dílem J. Dobrovský (1753 -1829), patriarcha slavistiky i našeho obrození, „první světový Čech nové doby“ (T.G.Masaryk). Dobrovský ukazoval (mimo jiné) jazykovou blízkost českých a ruských slov.
Na jeho dílo navázali J. Jungmann (1773-1847), J. Kollár (1793-1852), P.J. Šafařík (1795 -1861). Badatelé, literáti, vlastenci, buditelé. Za válek s revoluční Francií (1798-9) prošly Suvorovovy ruské pluky českými zeměmi. Jejich pobyt podnítil slovanskou myšlenku a povědomí o jazykové příbuznosti Čechů a Rusů. S uspokojením o Rusech jako o dobrých lidech píše milčický rychtář F.J. Vavák ve svých „Pamětech“ i pražský měšťan J. Rulík, který si ve svém deníku libuje, jak jsou si oba jazyky podobné. Napoleonské války se českých zemí dotkly několikrát. Tentokrát Kutuzovi vojáci se zapsali do paměti jako lidé dobří a srdeční a jejich země jako mocná a veliká. J.Kollár může ve své „Slávy dceři“ (1824) nabádat „...raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“ Lidová věštba předvídá :„V Čechách bude dobře, až se kůň ruského vojáka napije z Vltavy.“ A F.L. Čelakovský (1799-1852), když v letech 1827-29 pronikla ruská armáda v bojích proti Turkům na Balkán, překročila Dunaj a osvobozovala jižní Slovany, (jaká radost pro rusofila!), inspirován nadšením a vděčností, vytvořil svůj vpravdě básnický, spontánní „Ohlas písní ruských.“ Prožíval všeslovanské slibné naděje i pro náš národ. Byl zklamán, když car tvrdě potlačil polské povstání, boj slovanských bratří za svobodu. Car nebyl „dobrý, bohumilý, otec laskavý,“ jak si dříve představoval. Na Čelakovském vidíme, že až dosud buditelé snili své slovanské a rusofilské sny, představy a ideje, nedbajíce o realitu.
To změnil K.Havlíček Borovský, který si vyjel na Rus, aby ji poznal. Strávil tam dva roky (1841-43). Chtěl se osobně přesvědčit, můžeme-li v našem zápase za svobodu odtud čekat podporu a pomoc. Co zjistil, zachytil ve svých „Obrazech z Rus.“ Moskva (bylo to za Mikuláše I., tvrdého despoty, potlačitele děkabristů) je „cárská, činovnická, pravoslavně duchamorná, nevolnická, velkopanská, hýřilská i zabedněná. Poručensky slavjanofilská, zatímco Petrohrad je cizozemský.“ Ale i v Moskvě se vidí „nemoudrá honba za módností a cizími vzory a spousta cizozemců“. Realista Havlíček však věří, že i bídný stav může být zárodkem něčeho dobrého. Koriguje romantické slovanství. Nemá to být napříště snění, ale práce, osvěta, úsilí o myšlenkovou, národní, sociální a politickou samostatnost.
Horoucí vlastenectví, slovanské povědomí, touhu po osvobození a pozdvižení národa dokládá v dalších letech třeba i náš národní malíř, Mikoláš Aleš (1852-1913), autor (mimo jiné) půvabných obrázků z ruských bájí a dějin, od bohatýrů Kyjevské Rusi až po kozáky, které „na vlastní oči“ viděl jeho strýc, vysloužilý švališér.
Ale to jsme již v polovině 19. stol., kdy se ruská kultura, zvláště literatura, stává obdivovaným duchovním vlastnictvím celého vzdělaného světa. Ruské umění získává úctu a lásku touhou po sociální spravedlnosti, hlubokým pohledem do lidské duše, naléhavým tázáním po smyslu života. A je v tom zajedno s ideály a pátráním po tajemství pravdy, dobra a krásy s lidmi na celém světě.
Také pozoruhodný spis T.G. Masaryka, „Rusko a Evropa“ (1919), se opírá z větší části o studium krásné literatury, která v daném období slučovala filozofii, úvahy o společnosti, o náboženství i o umění. Masaryk se dívá na Rusko očima západoevropského vzdělance a humanisty. Analyzuje jeho hospodářsko-politickou situaci v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisti i disidenti a odpadlíci – všichni jsou tu povoláni svědčit o stavu mysli „ matičky širé Rusi.“
Masaryk si všímá procesu europeizace Ruska. Rusko není od ostatní Evropy nepropustně odděleno. Má své učitele i na Západě. Vůdčí duchové ze zahraničí jsou tu studováni a mají vliv na utváření domácích názorů na svět, život, společnost, samoděržaví, pravoslaví. Přispívají tak ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických idejí, etiky, filozofie. Ve srovnání se západní Evropou nevidí Masaryk rozdíl kvality, ale stupně. Rusko prochází vývojem, který má Západní Evropa již za sebou. Rusko je tím – čím Evropa byla, soudí Masaryk.
Z historie víme, že zdržení Ruska ve společenském vývoji způsobily nepřestajné boje s Tatary a potom s Turky. Od nástupu Petra I. je situace jiná. Rusko se stalo mocností a vnější nepřítel je již ohrozit nemohl. Překážkou vývoje se stal nepřítel vnitřní, zpátečnický režim carismu – samoděržaví. Absolutní moc v rukou jedince, která korumpuje jeho, tak jako on korumpuje ostatní. Zneužívání nekontrolované moci, která se stává zvůlí. Životopisy ruských carů si nezadají s životopisy římských césarů co do hrůzostrašného násilí. Cílem autokratického vládce je uchopit moc a udržet moc. Zabezpečit moc před jakoukoli změnou, která by mohla přivodit pád vlády. Nejde o obecné blaho, jde o zájmy vládce. Slídí se po nepřátelích, odhalují se zrádci, krutě se trestají, vyhnanstvím na |Sibiři nebo šibenicí. V životě obyvatel převládá bída, strach, nedostatek perspektiv, beznaděj. Masaryk si všímal, jak třeba s opravdovostí umělcovy výpovědi o životě souvisí nešťastný osud mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov – zabiti v souboji. Bestužev, Ryljějev – oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil. Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento jev vysvětlují, není pochybnosti, dodává Masaryk.
Jestliže před první světovou válkou mohl Masaryk soudit, že Rusko je tím, čím Evropa byla, nepochybovali mnozí revolucionáři po r. 1917, že Rusko je tím, čím Evropa bude. Sovětský pokus o beztřídní společnost, v níž se usiluje o uspokojování hmotných i duchovních potřeb všeho obyvatelstva, byl ovšem zatížen carským dědictvím ekonomicky, sociálně, politicky.
Novým vládcům se mnohé podařilo: elektrifikace, industrializace, modernizace zemědělství, rozvoj techniky. Jen dík pozitivnímu vývoji mohl Sovětský svaz spolu se Spojenci zvítězit nad fašismem ve druhé světové válce. Pak ovšem přišla válka studená zvenčí a uvnitř země nastala stagnace jako důsledek zděděného autokratického zřízení. Což gulag nebyl pokračováním katorgy? Režimu se nepodařilo zavést včas glasnost´ a perestrojku. Sovětský svaz se rozpadl. Některé jeho části se demokratizovaly, ale transformační procesy zdaleka nejsou definitivní. Ovšem i západní Evropa prochází dlouhodobou krizí a i ona by měla hledat cestu k obnově historií prověřených hodnot autentické demokracie a nepředstíraného humanismu.
A teď ještě příklad politicky motivovaného oddělování Ruska od Evropy. Neblaze proslulý Podiven ve svém pamfletu „Úloha Čechů v dějinách“ z r. 1991 si předsevzal zničit veškeru sebedůvěru našeho národa. Ale stihl přitom se záštiplnou předpojatostí znectít na stránkách uvedeného spisu nejen český, ale i ruský národ. Zde můžeme hledat i jeden ze zdrojů současných protiruských nálad, šířených částí našich médií. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, Podiven kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo.“ Vrcholem neuvěřitelného znevažování východních Slovanů je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti, zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy.“ Takové tvrzení budí úžas. Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností právě ruská literatura má primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny jako oblíbenou a hluboce lidskou četbu našich otců a dědů. Jakým způsobem chce Podiven čtenářům vsugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny“ u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského, Čechova a Gorkého a u nekonečné řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se dokonce leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika, výsostné obory studia lidské osobnosti? Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven sám nevěřil. Ale co si máme myslet o věrohodnosti podobných autorů, kteří šíří vůči Rusku nedůvěru a nenávist, protože se to hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům?
Hodnoty lidské osobnosti stejně jako jednota lidského rodu, život v bezpečí a míru, všechny autentické hodnoty člověka volají po tom, aby se Západ i Východ Evropy setkaly ve vzájemném porozumění a spolupráci pro dobro všeho lidstva.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz