Rozpad systému. Konec politických stran?

Mirko Raduševič

28. 4. 2017 7:32

Francouzský politolog Allan Popelard svůj článek o konci politických stran (La fin des partis politiques?) pro nejnovější číslo Le Monde Diplomatique napsal ještě bez znalosti výsledku prezidentských voleb. Z jeho závěrů je vidět, jak se západní svět nezadržitelně blíží rozpadu dosud existujícímu politickému systému, o kterém se dosud často mluví jako o jediném možném a nepřekonatelném.

Popelard poukazuje na skutečnost, že již podle generála de Gaulla „partaje“ svým způsobem „vytvářely řadu protimluvů na impotentní scéně“ a zároveň je to Francii, kde musely strany zákonitě strpět zavedený prezidentský systém. Dále Francouzům připomíná další důkaz stranické neschopnosti, když M. Jean-Christophe Cambadélis, první tajemník socialistů a také Nicolas Sarkozy z pravicové Unie demokratů pro republiku, později Republikáni,   slíbili, že do svých stran přivedou půl milionu nových členů. Dnes se ví, jak jejich slib dopadl. Konečně i některé naše zaběhnuté politické strany se setkaly s odlivem členstva.

Allan Popelard navíc dodává, že bezvýchodnost současných tradičních politických stran ve Francii dokazuje také skutečnost, kdy kandidáti na prezidenta se buď vůbec nebo s nelibostí hlásí ke svým politickým stranám.

„Dnes jsou k mání všechny možné prostředky k překonání stranického systému: občanská hnutí, petice nebo otevřená účast v primárkách,“ doplňuje situaci ve Francii politolog. Dále jako příklad popisuje depresivní situaci socialistické strany před volbami: „Při distribuci letáků se v restauraci na nádraží v městě Metz sešli socialističtí aktivisté a netrpělivě čekali na výsledek stranických primárek. Oblastní stranický sekretář Joseph Ferraro aktivistům vysvětluje, že Hollande nebude kandidovat, přestože dostal mandát. Stěžuje si dále, že ve straně chybí diskuze a disciplína. Nakonec to dopadlo tak, že Benoît Hamon vyhrává stranické primárky a přitom tvrdí, že se necítí být mužem strany a že se obejde bez stranického aparátu!“ Allan Popelard upozorňuje, že Hamon na rozdíl od svého britského kolegy z Labour party Corbyna za sebou nemá ani žádné stranické aktivistické zázemí a proto se ani nedá očekávat, že by mohl vytvořit jakousi novou vlnu francouzské socialistické strany, která by přitáhla k sobě nové lidi.

Tvrzení o konci stran tu již bylo

Stačí se zadívat do historie a zjistíme, že nářky nad stranami a debat o jejich konci jsou „dávnověké“. Německý sociolog Michels Robert, který se zabývá stranickou oligarchií na počátku dvacátého století (Political Parties: A Sociological Study of the Oligarchial Tendencies of Modern Democracy) a studuje v té době německé socialisty, píše na jejich adresu: „Čím je větší organizace, tím méně je opravdových vůdců a tito vůdcové jsou tím více vzdáleni lidovým masám.“ Proto také Robert mluví o „poklesu revolučního potenciálu levicových stran.“

K předchozímu popisu francouzských politických poměrů je dobré z minula vytáhnout také k porovnání francouzskou filozofku Simone Weilovou (1909 – 1943), ostrou kritičku politických stran, pro kterou strany byly jen pouhé „stroje na výrobu kolektivních vášní“. Weilová má starost, jak mohou Francouzi vyjádřit své názory a aby přitom nepropukla kolektivní vášeň, která by se stala zhoubnou silou zla. Ve své kritice politických stran upozorňuje na filozofický fenomén, že „kolektivní myšlení není schopné se povznést nad oblast reality. Institucionalizace postupně zabíjí kritické myšlení a jedince ochuzuje o jeho rozlišovací schopnosti. Nelze prosazovat dobro a spravedlnost v nejjemnějších odstínech ve vztahu k veřejnému blahu a přitom si zachovat postoj a loajalitu směrem k členům strany a jejím zájmům.“ Z těchto názorů vychází její pojetí zrušení politických stran, které dává na vědomí ve svém pojednání nalezeném jako další spisy po její smrti v Londýně „Traktát o zrušení politických stran“ (On the Abolition of All Political Parties). Možná, že se někdo podiví, jak může levicově orientovaná autorka napsat něco takového po vítězství levicové koalice ve Francii v roce 1936. Kdo však zná její život, nepodiví se.

Myšlenka pokračuje dále, ale transformuje se v cosi jiného. Zatímco u Weilové to bylo myšleno filozoficky a upřímně nebo Robertem jako možná úskalí, která sociolog vždy při byrokratizaci shledává, tak nověji přichází poslanec Evropského parlamentu za Zelené Daniel Cohn-Bendit, politik ještě z let šedesátých, známý jako Rudý Danny opět s „revolučním“ nápadem – s manifestem Europeans Now, ve kterém se mimo jiné praví: „Nadešel čas pro mezinárodní, mezigenderové a neideologické hnutí, což by evropskou integraci posunulo na další úroveň.“ Možná to připomíná Václava Havla a jeho koncept „nepolitické politiky“, což sebou nese politiku bez voličského mandátu lidu, a přitom si dotyční myslí, že jde o demokracii, ne-li její vrchol.

Jinou poznámku a trefnou k ekologickému hnutí Zelených mají dvě ženy. Vanessa Jéromeová si všímá politizace Zelených a také jejich spojení s vědou „ekolog jako hommo academicus“, což zavdává spojení aktivistů a vědců. Dále Nathalie Éthuinová, která na adresu ekologů a Zelených uvádí, že u ekologů působí jejich vědeckost v tom, že odmítají rigiditu stranických struktur vedoucích k demagogii organizace, kde se aktivisté stávají teoretiky (Nathalie Éthuin, „Les évolutions du militantisme“).

Ještě poznámka k Danieli Cohn-Benditovi, který se projevil k překvapení ostatních tím, že místo, aby podpořil socialistu Benoît Hamona se přiklonil na stranu centristy Macrona.

K čemu spějeme? Hnutí nikoliv, populismus ano?

Analýza současné společnosti ve většině případů mluví o neúspěchu neoliberalismu. (Z tohoto úhlu se zdá snaha TOP 09 měnit konzervativní politiku v neoliberální jako jimi opět chybně nastavená výhybka.) Poslužme si závěry britského novináře a politologa Martina Jacquese z článku „The death of neoliberalism and the crisis in western politics“, který byl publikován před rokem: „Po desetiletí platilo, že vše, co vymyslel finanční sektor, bylo jedině správné a bylo dáváno za příklad moderní doby. Jeho představitelé byli představováni jako lidé s nejlepšími názory jak vyřešit všechny problémy se vzděláváním, zdravotnictvím i v jiných sférách života. Ale jejich sláva je sestupu. To stejné platí pro politiky. Nejzávažnějším důsledkem finanční krize je ztráta víry lidí v kompetenci příslušníků politické elity. V tom byl postaven milník – začátek široké politické krize.“

Jak bylo toho dosaženo, je dnes jasné. Neoliberální vlády na obou stranách Atlantiku podporou globálního volného trhu a kapitálu, následně pak ochranářskou politikou vůči bankám napomohly vzniku krize v roce 2008. Dávání přednosti kapitálu před prací, favorizování globalizace dalo vznik vzrůstu obrovským ekonomickým rozdílům. Navíc problém rozvírajících se nůžek mezi bohatstvím a chudobou byl dlouho ignorován, až se z toho stal zdroj hlavní politické nespokojenosti. Jak popisuje myslitel Francis Fukuyama, dochází k revoltě mas na obou stranách Atlantického oceánu. Všímá si ale také, že tento jev je označován jako „populismus“. Uvádí: „Populismus je nálepka, kterou příslušníci politické elity označují ty politické směry, které se jim nelíbí a mají podporu občanů.“ K tomu dodává, že je pochopitelný důvod, když demokratičtí voliči jednají iracionálně, a to zvláště v dnešní době, kdy navíc globalizace činí volbu ještě složitější. „Ani elity nejednají pokaždé správně, a to obvykle když odmítají populismus jen proto, aby použily své rozhodnutí jako fíkový list zakrývající jejich nahotu,“ píše Fukuyama pro server Foreign Affairs.

Asi se shodneme na tom s Martinem Jacquesem, že „populismus je hnutím změny a začátkem něčeho nového.“ Stojí také za zamyšlení další jeho úvaha, se kterou můžeme a nemusíme souhlasit: „Pro teď je u populismus jednoduší určit proti čemu bojuje, než za co bojuje. Populismus je pokrokový, ale také zpátečnický. Nejčastěji je současně obojím.“

Současný populismus je jevem signalizující návrat tříd jako centrálního aktéra politického života. V tomto momentu se dostáváme k začátku úvah o konci politických stran. Strany představovaly prezentaci stratifikace společnosti. V určité době ale dochází k tomu, že naše příslušnost k určité třídě je potlačována novou identitou a jinými tématy: gendrovými, rasovými, sexuální orientací, ochranou životního prostředí. Dnes však dochází k návratu spolupatřičnosti k určité společenské vrstvě a redefinici politického statusu.

Z tohoto aspektu se nezdá, že dochází k úmrtí politických stran. Naopak rozpadání se současného politického systému je předzvěstí vzniku něčeho nového.

Volby a jejich výsledek

Stojí před námi podzimní volby a sociologové s politology budou opět spřádat úvahy, kdo a proč zvítězí. Napřed můžeme konstatovat, že ani tentokrát nebude ještě výsledek pro naše občany zajímavý.

Mnohé naznačil Brexit, ale francouzské volby jasně daly najevo, abychom ještě nedoufaly ve změnu. Neoliberalismus dává najevo, aby se lid ještě neradoval. Příkladem je fenomén Emanuella Macrona a jeho hnutí En marche! Všimněme si, co o tom píše Allan Popelard ve zmíněném článku o konci politických stran. „Na rozdíl od jiných hnutí v Macronově zabírají většinu kádrových pozic manažeři. Zato zde nejsou studenti politologie ani žádní vybraní veřejně známí lidé. Tato jednota umožní jednoduchý způsob řízení a možnost obejít se bez profese politika. Dále autor článku cituje jednoho z předáků hnutí: „Podnikatelé jsou již tradičně nestraníci. Jako lidé volné profese jsou zvyklí svobodně se rozhodovat. Přináší do politiky své zkušenosti, cit pro organizování věcí a způsob řízení.“ Heslem tohoto předáka hnutí je ´Sebedůvěra a pokračuj vpřed!´“ Společná řeč, korporativní kultura to jsou znaky, které členy hnutí spojuje a vytváří jejich vztah k politice. Dále autor popisuje přímo názory Macrona, pro kterého je internet garancí modernosti a transparentnosti. „Technologie dává možnost agilního a horizontálního fungování, čímž může k politice přitáhnout i ty, kteří se dosud o ni nezajímali,“ píše ve své rozboru hnutí En marche v Le Monde Diplomatique politolog Allan Popelard. Vše to dovršuje generální tajemník hnutí Richard Ferrand: „Dnes neexistuje dělení na levici a pravici, ale na konzervativce a progresivní.“

Ale posuďte toto vše sami. Ostatně jsme toho všeho svědky dnes i u nás, že dochází k určité pomalé transformaci, kdy tradiční politické strany se dostávají do problémů. Ovšem neznamená to zánik stran, spíše naopak. To, že přestává fungovat dělení levice a pravice je rovněž na pováženou…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.