Rozhodnutí Spojenců o potrestání osob odpovědných za spáchané zločiny

Války jsou hrůzné. Ta druhá světová však ve všem překonala ty dřívější, a to především masovým vražděním, kterého se  v průběhu bojů dopustilo nacistické Německo.  Svět se zatajeným dechem sledoval  válečné zpravodajství o neuvěřitelných a opakovaných masových zločinech německých ozbrojených složek. Genocida Židů a slovanského obyvatelstva, tzv.podlidí, která probíhala „průmyslovým způsobem“, a vraždění všech dalších odpůrců nacismu, zatřásly svědomím lidstva, které požadovalo potrestání všech zločinců.

Spojenci  30. října 1943 podepsali Deklaraci čtyř mocností o obecné bezpečnosti. Její součástí je "Deklarace o ukrutnostech", v níž sdělovali veřejnosti svůj úmysl potrestat osoby odpovědné za zločiny, a to soudní cestou.  

Informace o poválečném potrestání zločinců Spojenci  byly velmi často nejrůznějšími způsoby, především prostřednictvím rozhlasového vysílání, sdělovány zejména do Německa a jeho satelitních států. Staly se proto veřejně známými, a to i v tzv. protektorátu.

O způsobu potrestání dále  jednali Spojenci v průběhu války. Výsledkem byla  Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy podepsaná 8. srpna 1945 v Londýně. Složkou této dohody byl i Statut Mezinárodního vojenského tribunálu, který měl zasedat v německém Norimberku.

Snad ve všech evropských státech, okupovaných Němci, byli postaveni před soud ti, kdo se dopustili zločinů, tedy nejen Němci, ale také kolaboranti. Rozsudky těchto soudů byly zpravidla tvrdé, výjimkou nebyly tresty smrti. 

V Československé republice jsme měli mimořádné lidové soudy a Národní soud. Podle  velkého retribučního dekretu  byly souzeny osoby které se za okupace provinily proti československému státu. Podle malého retribučního dekretu byla trestána některá provinění proti národní cti.  

Preambule k dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů o tom praví: „ O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali a nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene“.

Přísná spravedlnost se dostala i takovým zločincům jako byl K.H. Frank, který byl dlouholetým představitelem znacizovaných tzv. sudetských Němců, a dalším. Naše retribuční soudnictví svůj úkol splnilo. Nebylo prostředkem pomsty, jak se někteří mylně domnívají a scestně prohlašují, možná, že i se zlým úmyslem, ale hledáním a nalézáním spravedlivého trestu pro ty, kteří se dopustili zločinů.  

Ne málo sudetů, kteří patřili před soud a do vězení, však bylo propuštěno i z vazby, pokud nespáchali trestný čin se sazbou nad 10 let, aby mohli jít se svou rodinou do odsunu. O tom ti, jichž se toto dobrodiní týkalo, raději skromně pomlčeli.

Spravedlivé tresty hledaly soudy v tu dobu ve většině Evropy. Tresty smrti pro nacistické zločince vynesl i Norimberský soud.

Ti, co  usilují o přepisování dějin, se snaží částečně či zcela očistit nacistické zločince a  někde i místní kolaboranty. K tomu jsou jim dobré snad všechny prostředky. Zarážející však je jejich slabá myšlenková potence. Někteří z nich se zmohou jen na opakované téměř stejné heslovité výkřiky, jiní v pokleslosti padají ještě níže a zmohou se tak  na pouhé okopávání kotníků. Samozřejmě jen těch, v nichž hledají protivníky. Na vlastní zločince si netroufají. Zřejmě jim to zbabělost, alespoň u některých, nedovolí.  Tak si myslím, že o žádné skutečné smíření jim nejde, ale o revizi a možná i o revanš.  

Dr. O. Tuleškov