„Rozhodně nelze vnímat sudetské Němce jako nějaké pohrobky německých nacistů.“ I.,

(B. Sobotka, Právo, 21.-22. května 2016, str. 1, 2)

I.

Alespoň ve stručnosti uveďme další stanoviska některých státníků, politiků a historiků k tzv. sudetským Němcům a k vzniku jejich subjektů.

1. Prezident Beneš k slovu „sudetský“ , „Sudetenland“…

c) Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák"

bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.

d) Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními… Bylo by směšné, kdyby … se dělali z henleinovského dědictví  a terminologie  politické aféry…

Ze zásadního stanoviska  prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942

2. Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Eva a Hans Henning Hahnovi upozornili na následující skutečnost: „ …ti Němci odsunutí z Československa, kteří patřili ke kritikům a protivníkům tradic sudetoněmeckého hnutí již před válkou, zůstali stranou i v poválečném sudetoněmeckém politickém životě. Názorová pluralita, diskuse a konflikty uvnitř sudetoněmecké národnostní skupiny se proto týkaly vesměs jen témat, která okupovala mysl pravicově-národoveckého sudetoněmeckého prostředí.“ (Hahnová, E.. Hahn,H.H.:Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání, Praha 2002)

3.  Na otázky redaktora odpovídá Lorenz Knorr, aktivní německý antifašista, narozený v Chebu

Proč? Jste přece Němec a chebský rodák. Proč se nepovažujete za sudetského Němce?

Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!

Vraťme se k aktuálním česko-německým vztahům. Je na nich co zlepšovat?

Ke zlepšení by nepochybně přispěla eliminace činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z jeho strany je neustále sypána sůl do ran, neustále zní požadavky na odstranění takzvaných Benešových dekretů, což jsou, málo platné, zásadní historické dokumenty. A takové dokumenty prostě nelze odstranit, zrušit, vyjmout je z historie. Článek XIII závěrů Postupimské konference výslovně nařídil odsun Němců z Polska, Československa a dalších zemí. Důvodem byla snaha vítězů druhé světové války zajistit mír a evropskou bezpečnost. Byla to snaha odstranit zdroje neklidu před válkou, a těmi byly bohužel německé menšiny. Tuto skutečnost a hlavně pak rozhodnutí postupimské konference dnes mnozí rádi přehlížejí. Já osobně třeba považuji za možné i jiné řešení, než bylo vysídlení skoro všech Němců z ČSR, ale byla zde nezvratitelná vůle Spojenců, aby bylo co nejvíce Němců soustředěno do Spojenci kontrolovaného prostoru. Tak to svého času prosazoval hlavně Churchill, nikoli Stalin  (i-noviny)

4. Pokud pozorně se seznámíme se signatáři základních dokumentů vznikajícího „sudetoněmeckého hnutí“, dojdeme k závěru, že mezi nimi, až na několik výjimek, převládají bývalí henleinovci a nacisté, dokonce SSmani, gestapáci a pracovníci tajných nacistických složek. Bez nich by  „sudetoněmecký landsmanšaft“ ve své původní podobě nevznikl.

K tomu dr. E. Hahnová nadto konstatuje, že „sudetoněmecký landsmanšaft“ dodnes drží kontinuitu henleinovské strany.

II.

Základní dokumenty „sudetoněmeckého hnutí“

1. Eichstättská adventní deklarace, první programový dokument
Zásady sudetoněmecké evropské politiky
1949

Při setkání sudetoněmeckých politiků a vědců bylo dosaženo shody o řadě zásad, které by mohly být směrodatné pro další orientaci sudetoněmecké národní skupiny. Vyrostly z pocitu odpovědnosti politicky a publicisticky činných lidí a měly by být jak závěrem, vyvozeným z tragické minulosti, tak východiskem nové vůle utvářet budoucnost.

Všeobecná duchovní krize našeho věku byla ve střední Evropě ještě zostřena chybnými státně politickými konstrukcemi. Schematickou adaptací modelu západoevropského národního státu na přirozeně vyrostlá mnohonárodní společenství byla nabídnuta totalitní moci příležitost navíc. Násilným přesazením a vysídlením celých národních skupin byl tento protismyslný akt vybičován do krajnosti. Vývoj od roku 1945 odporuje tezi, že násilím vynucená národní jednolitost středoevropských států představuje trvalé zajištění světového míru. Vyhnání naopak vedlo k zániku samostatnosti států, které je uskutečnily, a urovnalo východní totalitě cestu na Západ. Dnes ještě málo lidí chápe, že s ideologickým pronikáním bolševismu jde ruku v ruce panslavisticko-imperialistický výboj na Západ. Toto nejtěžší porušení evropské rovnováhy od dob stěhování národů ohrožuje celý evropský Západ asiatskou přesilou z Východu. Bez aktivního zásahu Ameriky by byla katastrofa západní Evropy už dokonána. Záchrana a nové uspořádání Evropy musejí vycházet z těchto fundamentálních skutečností.

Současné rozdělení Německa a Evropy je neudržitelné. Buď bude východní Evropa navrácena západní civilizaci, anebo se celá západní Evropa dostane pod nadvládu ruského bolševismu. Nejde už o právo na sebeurčení jednotlivých národů či národních skupin, ale o právo na sebeurčení celé Evropy jako takové. Stále ještě vidíme v síle mravního odporu ohrožených a v uskutečnění jednotné Evropy doslova v hodině dvanácté možnost, aby bylo toto nebezpečí zahnáno bez pustošivé atomové války.

Nejdůležitějším předpokladem k tomu je německo-francouzské dorozumění. V zápase mezi Východem a Západem vidíme z hlediska celkového posouzení situace především zápas o lidská práva a proti nim. Národy za železnou oponou by měly vědět, že obnovení jejich vlastních práv a svobod je neoddělitelně spjato s uznáním a obnovením práva všech vyhnanců na domov.

Nepřejeme si, aby probojování těchto zásad bylo zdržováno uvalováním nějaké kolektivní viny na český nebo polský národ. My sudetští Němci nechceme odplatu, ale spravedlnost. Jakkoli si základní právní cit žádá soudní potrestání kriminálních činů, nechceme ani v nejmenším přispět k tomu, aby strach těchto národů před kolektivní pomstou zdržoval jejich skoncování s komunistickou diktaturou.

Naším bezpodmínečným požadavkem je navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937. Nezpochybňujeme přitom historicko-geografické danosti Čech a Moravy ani karpatského prostoru. I prastarých osudových svazků podunajských národů jsme si vědomi stejně jako kdykoli dříve. Žádné nové formování Evropy nemůže lhostejně přejít ústřední problém nového státoprávního uspořádání podunajského prostoru a ostatních území, obsazených a ovládnutých od roku 1945 Sovětským svazem. Zároveň jde však o ustavení snesitelných vztahů mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. Předpokladem i pro to by byla připravenost Čechů a Poláků vrátit vyhnaným Němcům jejich domov. Všechny tyto úkoly mohou být řešeny jen v rámci federalistického celkového uspořádání Evropy, které vylučuje hegemonní postavení jakékoli velmoci.
Naši krajané pochopí, že jejich celkové chování je podřízeno těmto zahraničně politickým nezbytnostem.

Vedeni tímto přesvědčením, chceme uvnitř své národní skupiny a u všech vyhnanců působit k tomu, aby boj o znovunabytí svého domova začlenili do velkého zápasu o znovuzrození Evropy v duchu křesťanského humanismu.

Eichstätt, první neděle adventní (30. listopadu) 1949

Dr. Walter Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP)

Dr. Walter Brand (spiritus rector henleinovského hnutí)

Ing. Friedrich Brehm (SS Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP)

Dr. Emil Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky dislokované v Praze, historik)

Dr. Hermann Götz (MdB) (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP)

Dr. Walter Hergl (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP)

Hermann Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář)

Wenzel Jaksch (sociální demokrat)

Dr. Eugen Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu)

Dr. Gottfried Preissler (bývalý nacista)

Richard Reitzner (MdB) (sociální demokrat)

Reinhold Riedel

Dr. Rudolf Schreiber (bývalý nacista)

Hans Schütz (MdB), člen SdP

P. Dr. Paulus Sladek OSAug., duchovní

Dr. Wilhelm Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD)

Dr. Walter Zawadil (MdB) (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby)

(Vznik Sudetoněmeckého landsmannschaftu a jeho nacistické kořeny, Lukáš Petřík, 10.5.2004,vyšlo v Portálu 2/2004, informace čerpány z publikace: Hruška, Emil: Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly, Praha 2002)

Několik vět k textu

Nejrychleji ze všech německých „národnostních skupin“ se zorganizovali odsunutí Němci z Československa. Jejich reprezentace, jak svědčí seznam signatářů Eichstättské deklarace, se již v r. 1949 skládala převážně z bývalých aktivních nacistů. K nim se přidalo několik sociálních demokratů a jeden katolický kněz. Je nesporné, že sudetoněmecký landsmanšaft (SL) má nacistické kořeny. Nadto, jak uvádí Spiegel, Spolková zpravodajská služba využívala po dohodě s vedením SL Sudetoněmeckou tiskovou službu a od roku 1955 i Sudetoněmecký archiv jako krycí organizace.  I někteří funkcionáři SL byli činní jako spolupracovníci či důvěrníci tajných služeb.(BND a CIA verbovaly mezi odsunutými, Právo, 27.12.2012, KOV)

Co zcela chybí v Eichstättské deklaraci, je alespoň minimální sebekritika činnosti  německé tzv. národnostní skupiny z doby před válkou v Československu a v době války za protektorátu. O obludných zločinech spáchaných „sudetskými“ Němci nikde ani slovo. Kampaň SL proti bolševismu se jeví jako pouhé pokračování tohoto tažení z doby nacistické říše.

Jak vůbec se mohou váleční zločinci pyšnit tím, že odmítají odplatu, když ve skutečnosti mnozí z nich patřili před soudy a do věznic, když v tu dobu  ještě mnohé z jejich obětí umíraly na následky mučení v koncentračních táborech.

Nepředstavitelná nadutost plyne z tzv. bezpodmínečného požadavku SL na navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937, zvláště když si uvědomíme, že ještě před čtyřmi roky se vítězné státy dohodly v Postupimi na odsunu německé menšiny z Maďarska, Polska a Československa v zájmu zachování míru Evropě v následných letech. –red.

2. Detmoldské prohlášení

V Detmoldu byl přijat druhý zásadní programový dokument Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který - podobně jako Eichstattská adventní deklarace či další dokumenty následující - je dodnes platný, a jehož obsah byl rovněž především dílem Witikobundu.

V Detmoldském prohlášel!! mimo jiné stojí: "Sudetoněmecká národní skuvina pokládá za svoji úlohu zachovat sama sebe německému národu, udržovat bdělé své vlastenecké vědomí a právní nárok na vlast, a zprostředkovat němectví své zkušenosti pohraničních Němců. Jejím cílem ie znovuzískání vlasti. V boji za dosažení tohoto cíle očekává podporu německého národa jakož i jiných národů, které jsou připraveny vystoupit za právo a lidskost... (Sudetoněmecká národní skupina) chce být jednotně připravena na tvůrčí možnost, kterou jí slibuje znovuzískání její vlasti, aby mohla pak sama rozhodovat o svém budoucím osudu ve vlastní odpovědnosti. "17

Mezi sedmnácti signatáři tohoto dokumentu byla kromě Lodgmana příznačně opět řada bývalých nacistů: Benno Tins, svého času jeden z nejbližších přátel a spolupracovníků Henleina a šéf NSDAP v Aši, po válce marně stíhaný jako nacistický zločinec; Rudolf Staffen, bývalý člen župního vedení NSDAP v tzv. Sudetech; Rudolf Wollner, veterán zbraní SS, nositel nejvyšších nacistických vyznamenání; Ernst Leibl, funkcionář NSDAP; Herbert Schmidt, dříve člen župního vedení NSDAP; Karl Schneider, Siegwart Benatzky, Anton Diewock a další bývalí členové NSDAP.

Lze konstatovat, že nebýt aktivity bývalých nacistů, nezřídka vysokých funkcionářů, příslušníků SS a spolupracovníků nacistických tajných služeb, nebylo by ani Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bývalí nacisté stáli u jeho zrodu, dlouhá léta - vlastně až do konce 20. století, vzpomeneme-li třeba na Siegfrieda Zoglmanna, Rudolfa Wollnera, Ernsta Kliera či Dietra Maxe - jej řídili a jeho ideologii a politice vtiskli své představy a zásady. Jiné názorové směry (křesťané, sociální demokraté) jim pouze asistovaly a byly využívány k propagování landsmanšaftu jako mírumilovné a tolerantní organizace.

Pro Sudetoněmecký landsmanšaft je příznačné, že nacistická minulost v něm nikdy nebyla překážkou pro výkon jakékoli funkce, ba právě naopak. Za celou dobu existence Sudetoněmeckého landsmanšaftu nedošlo nikdy k tomu, že by komukoli z jeho funkcionářů byla členskou základnou vytýkána jeho předchozí angažovanost v NSDAP, SS či v jiných nacistických organizacích... Naopak, na bývalé nacisty se vzpomínáno  jako na významné a ve skrze pozitivní osobnosti (viz například nekrology a jubilejní  články v listu Sudetendeutsche Zeitung!).

3. Charta německých vyhnanců

Ve vědomí své zodpovědnosti před Bohem a lidmi, ve vědomí své příslušnosti ke křesťansko-západní kultuře, ve vědomí své německé národnosti a v poznání společných úloh všech evropských národu usnesli se zvolení zástupci milionů vyhnanců po zralém uvážení a přezkoumání svého svědomí podati vůči německému národu a vůči celému světu slavnostní prohlášení, které stanovuje povinnosti a práva, jež němečtí vyhnanci považují za svůj základní zákon a za nezbytný předpoklad pro vybudování svobodné a sjednocené Evropy.

1. My vyhnanci zříkáme se pomsty a odplaty. Toto odhodlání je nám vážné a svaté v pomýšlení na nesmírné utrpení, jež lidstvu přineslo zvláště poslední desetiletí.

2. Budeme podporovat všemi silami každé počínání, zaměřené na utvoření sjednocené Evropy, v níž by národy mohly žít beze strachu a bez útisku.

3. Tvrdou a neúnavnou prací zúčastníme se na výstavbě Německa a Evropy.

Ztratili jsme svůj domov. Bezdomovci jsou cizinci na této zemi. Bůh vsadil lidi do jejich domovu. Odloučit člověka násilím od jeho domova znamená usmrtit jej duševně.

My jsme tento osud utrpěli a zažili. Cítíme se proto povoláni žádat, aby právo na domov bylo uznáno a uskutečněno jako jedno ze základních lidských práv, daných člověku Bohem.

Dokud toto právo pro nás není uskutečněno, nechceme však státí stranou, odsouzeni k nečinnosti, nýbrž chceme tvořit a působit v nových, vytříbených formách bratrského a ohleduplného spolužití se všemi členy našeho národa.

Proto domáháme se a žádáme dnes, jako i včera:

1. Stejné právo jako občané státu, nejen před zákonem, nýbrž i v každodenní skutečnosti.

2. Spravedlivé a rozumné rozdělení břemen poslední války na celý německý národ a poctivé provedení této zásady.

3. Promýšlené začlenění vyhnanců všech povolání do života německého národa.

4. Činné včlenění německých vyhnanců do výstavby Evropy.

Ať národy světa pocítí svou spoluzodpovědnost za osud vyhnanců jako těch, kteří byli nejtíže zasaženi utrpením naši doby. Ať národy světa jednají tak, jak to jejich křesťanským povinnostem a jejich svědomí odpovídá.

Národy světa musí poznat, že osud německých, jakož onen všech vyhnanců, je světovým problémem, jehož řešení vyžaduje nejvyšší mravní zodpovědnost a zavazuje k mohutnému výkonu.

Vyzýváme národy a lidi dobré vůle, aby přiložili ruku k dílu, aby z viny, z neštěstí, z utrpení, z chudoby a z bídy pro nás všechny byla nalezena cesta do lepší budoucnosti.

Stuttgart, 5. srpna 1950

Signatáři Charty

Linus Kather, Ústřední svaz vyhnaných Němců, (dále ZvD),

Josef Walter, Zemský svaz vyhnanců v Hesensku (dále LV), bývalý člen Sudetoněmecké strany

Hellmut Gossing, Zemský svaz Dolní Sasko při Ústř. svazu vyhnaných Němců

Karl Mocker, Zemský svaz Württembersko (dále LvD), funkcionář Sudetoněmecké strany

Alexander Eschenbach, (LvD, Stuttgart),

Wilhelm Zeisberger, Svaz nových obyvatel (Neubürgerbund) Bavorsko),

Alfred Gille, LvD Schleswig-Holsteinsko, bývalý člen NSDAP, Hejtman na Říšském komisariátu Ukrajina

Bernhard Geisler, (LV východních vyhnanců Severní Porýní-Vestfálsko),

Erwin Engelbrecht, LvD Bavorsko,

Anton Deichmann, LvD Poryní Fálsko,

Roman Herlinger, Hlavní výbor uprchlíků a vyhnanců v Bavorsko ( Hauptausschuß der Flüchtlinge und Ausgewiesenen in Bayern),

Rudolf Lodgman von Auen, Sudetskoněmecký Landsmannschaft, (dále LM ), spoluzakladatel Německé národní lidové strany (Deutsche Nationale Volkspartei)

Erwin Tittes, Sedmihradští Sasi,

Rudolf Wagner, LM vysídlenců z Bukowiny, bývalý SS-Obersturmbannführer

Alfred Rojek, LV vyhnanců v Berlině,

Walter von Keudell, LM Berlin-Brandenburgsko, politik (DNVP, CNBLP, NSDAP a CDU),

Konrad Winkler, Zájmové společenství vyhnanců v Jižním Badensku (Interessengemeinschaft der Heimatvertriebenen in Süd-Baden),

Axel de Vries, LM baltských Němců (Deutsch-Baltische LM),

Franz Hamm, LM Němců z Jugoslávie, Volksgruppenführer dunajských Švábů

Erich Luft, LvD Bavorsko

Karl Bartunek, LvD Severní Bádensko

Ottomar Schreiber, LM Východní Prusko (Ostpreußen),

Erik von Witzleben, LM Západní Prusko (Westpreußen), bývavý SS-Obersturmbannführer

Walter Rinke, LM Slezsko,

Anton Birkner, LM Karpatskýcjh Němců na Slovensku,

Herbert von Bismarck, LM Pomořany (Pommern),

Waldemar Kraft, LM Weichsel-Warthe, bývalý čestný Hauptsturmführer der allgemeinen SS, člen NSDAP,

Gottlieb Leibbrandt, Pracovní sdružení východních osídlenců - ruští Němci, prostředník pro ilegální NSDAP ve Vídni 1934

Fritz Kimme, LvD Bremen,

Alfred Kautzor, Svaz vyhnanců Württembersko, Hohenzollern a Lindau.

(Politická příslušnost a funkční označení uvedeno podle dostupných internetových materiálů)

***

Několik vět k textu

Zatímco v Německu a jinde v Evropě ještě probíhaly soudní procesy s nacistickými válečnými zločinci, v roce 1950 ve Stuttgartu Chartu podepsala řada příslušníků zločineckých organizací, např. SS, NSDAP. Mezi takovéto subjekty, podle našeho názoru, patřila i henleinovská Sudetendeutsche Partei, která byla organizovanou pátou kolonou nacistického Německa v Československu.

Je zcela nepochopitelné, že zločinci, příslušníci SS, NSDAP, prostudujte si dobře   část Charty o jejich signatářích, se v textu Charty zříkají pomsty a odplaty a mluví o nesmírném utrpení, jež lidstvu přineslo zvláště poslední desetiletí. Toto utrpení nepřineslo nějaké desetiletí, ale němečtí nacisté, včetně tzv. sudetoněmeckých, podporovaní velkou částí německého národa, kteří vyvolali druhou světovou válku, v níž bylo zabito přes 50 milionů lidí, nemluvě o nepředstavitelných materiálních škodách a následném hladu a bídě milionů lidí.

Zříci se pomsty a odplaty mohly pouze oběti nacistických zločinů a ne jejich více či méně aktivní vykonavatelé zločinů na území téměř celé Evropy.

Charta pro nás je dokumentem, který agresory, zločince posunuje do role obětí,  a ze skutečných obětí války se vytváří, v této fázi zatím potencionálně a náznakově, zlosynové, kteří za vše nesou odpovědnost.

Ano, v Chartě již začíná nám tak známé úsilí o přepisování dějin. O druhé světové válce a zločinech v jejím průběhu spáchaných, se stále méně mluví. Zato však snad veškerá pozornost nejrůznějších landsmanšaftů se soustřeďuje na dobu poválečnou.

Dnes již není diskuse o tom, že vedení střechové organizace přesídlených Němců, tzv. Svazu vyhnanců (BdV), bylo dlouhodobě ovládáno bývalými nacisty, ze 13 členů prezidia jich 11 bylo nacisty. Dnes jsou tato fakta známá.

Alespoň nyní se veřejnost dozvídá odpudivé a hrůzné skutečnosti o dlouhodobém místopředsedovi BdV, Rudolfu Wollnerovi, který byl v SS. Po válce byl odsunut z ČSR. Bývalý kulturní referent BdV Jochen Brennecke v 60. letech prozradil, jak se Wollner mezi kamarády chlubil, že jeho tanková jednotka SS likvidovala sovětské válečné zajatce pod pásy svých obrněnců. Když tato informace pronikla na veřejnost, prezidium BdV pod Wollnerovým vedením odvolalo Brenneckeho z funkce za „nepřesnosti v práci“. Wollner ve funkci zůstal až do r. 2000, kdy odešel jako nositel Spolkového záslužného kříže I. třídy, jejž mu předal prezident Richard Weizsäcker.

Podobný nacistický profil měli i mnozí další členové BdV. Někteří funkcionáři BdV i jako poslanci usilovali o urychlené ukončení denacifikace a návrat bývalých nacistů do státní služby. O tom všem a dalším napsal německý týdeník Der Spiegel. (Použity informace z článku Němečtí historici: Organizace odsunutých léta řídili bývalí nacisté, Právo, 3.12.2012).

Tzv. vyhnanci se dovolávají, aby právo na domov bylo uznáno a uskutečněno jako jedno ze základních práv daných člověku Bohem. Jak však tito pánové v době nacistické krutovlády přiznávali toto právo Polákům, které po milionech vyháněli z jejich domovů, Ukrajincům, Rusům a v neposlední řadě i Čechům, všichni víme. Tedy tyto slovanské vyhnance, v souladu s terminologií v Chartě, v počtu mnoha milionů duševně usmrtili. Ovšem po takovéto smrti následovalo i usmrcení fyzické. Ostatně všechny slovanské národy, podlidi, jak říkali nacisté,  měly být postupně vyhlazeny. Tomu se tzv. němečtí vyhnanci vyhnuli. Životy jim byly zachovány. Na své zločiny zapomínají, nad svými těžkostmi, jichž sami byli příčinou, pláčou.

Ano, tito pánové by především měli přiznat hrůzné zločiny, jichž se dopustili, kát se za ně, poprosit za jejich odpuštění. Oni však bez ohledu na skutečnost se začali vydávat za oběti a ze svých obětí se snažili již tehdy udělat zločince. Přepisování dějin začalo. Pravdou tomuto pokračujícímu procesu musíme neustále čelit. - red.