Riziko odcizování

Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský,CSc., prof. PhDr. Stanislava Kučerová.CSc.

Když poslední velký československý prezident dr. E. Beneš před 85 lety roku 1937 jménem všech československých demokratů od Aše až k Jasině sliboval „Věrni zůstaneme“, nikdo, ani on sám, netušil, že zběsilé tupení a zavrhování odkazu T. G. Masaryka, jednoho z největších demokratických státníků novodobého světa, potrvá déle než půl století. S tak dlouhým bojem za svobodu vlasti zprvu nepočítal ani náš exil. A právě jeho zásluhou se věrnost Masarykovým ideálům veřejně připomínala a udržovala. Opozice doma byla obtížnější. Krátká jara dusily tuhé zimy. Poplatnost falešným názorům rostla. Není divu, že na obou březích věrných ubývalo a odcizených přibývalo.

Masarykovskou kontinuitu dobrého se nepodařilo obnovit ani polistopadovému Československu; to ani nepřežilo. Pouhých deset let od jeho druhého dělení evidentně potvrzuje zvýšenou zranitelnost i existenční ohrožení nesmyslně separovaného „Česka“ a Slovenska i nebezpečný růst destability celé střední Evropy. Většina lidí na „Západě“ ani netuší, že se pod záštitou všeobecně uznávaných demokratických hodnot uplatňuje na východ od bývalé „železné opony“ fakticky jiná politika než v Evropě západní. Versaillesko-Trianonský a Jaltsko-Postupimský systém se tu znovu mocně zpochybňuje, vyvrací a kácí. Německo se sjednocuje, ale středovýchodní Evropa se rozděluje. Místo tří států tu po roce 1990 vzniklo, i v nedozírných tragédiích, již 22 států a pseudostátů nových. Bariéru „železnou“ nahradila bariéra „sociální“. Sociální distance vzrůstají. Místo aby se středovýchodní Evropa k evropskému Západu blížila, propadá se v mnohém riskantně hluboko do světa „třetího“. Expanze německé ekonomiky, politiky a generality i velkoněmecká ideologie ve střední Evropě znovu dominuje. Největší ofenzívě bavorských, rakouských a maďarských revizionistů od „Mnichova 38“ čelí opět oslabená Česká republika. Včasné varování prezidenta Beneše ani pozdější výstrahy lady Thatscherové nikdo nebral vážně.

Odcizení autentickému Masarykovu odkazu postihuje i nemalou část naší inteligence a československé polistopadové reprezentace. Hlava českého státu (V. Havel – poz.red.) například projevuje mimořádnou vstřícnost revanšistickým názorům SL i premiérů Rakouska a SRN, kteří již veřejně vydávají platné mezinárodní právo (zahrnující i nezbytná denacifikační a demokratizační opatření ,,Spojenců“) za „bezpráví“. Čelný představitel katolického kléru České republiky, metropolita Graubner, dokonce letošnímu srazu staronových „mnichovanů“ i bývalých sudetských nacistů osobně požehnal. Málo se též ví, že předseda Senátu Parlamentu ČR, bývalý premiér, kandidující na úřad prezidenta v roce 2003 (P. Pithart – poz.red.), je spoluautorem největšího pangermánského hanopisu na český národ. O Masarykovi se tu například nestoudně tvrdí, že „zatížil české národní vědomí břemenem jalových fikcí“ (Pithart, Příhoda, Otáhal, 1991). Jiný bývalý premiér, expředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zase přiznává, že slovo „společnost" škrtá ze svých projevů, protože mu nic neříká.

Přes nemalé a vytrvalé úsilí tvůrčích pokračovatelů T. G. Masaryka doma i ve světě podceňování svrchovaně aktuálního a univerzálního smyslu Masarykova kritického realismu a opravdového humanitního demokratismu zřejmě vzrůstá. Co dělat, když diskuse přestává být diskusí, demokracie demokracií a humanismus humanismem? A zneužívání svobody bez odpovědnosti ústí v anomii? Nezbývá, než se vrátit k pramenům. Masarykův život nebyl snadný, lehký život nemá ani jeho dílo. Avšak pokračující kritika z řad krajní levice i pravice, stejně jako farizejské snahy proměnit Masarykovo dílo v muzeální exponát, dokazují jeho aktuálnost. Pomáhá hledat smysl našeho překotného novodobého dění, dává inspiraci i sílu. Z. Mahler (2002) uzavírá svou novinku o Masarykovi přesvědčivou myšlenkou: „Masaryk byl označován jako filozof  krize - ale lze říci, že ta krize, kterou on začal mapovat, je překonána? Neprohloubila se naopak?“ Masarykův odkaz by vskutku neměl ležet ladem.

Po dlouhých letech odloučení domova a exilu není nic tak potřebné i obtížné jako obnova vzájemného porozumění a smysluplného tvůrčího dialogu všech, kterým jde o kultivaci československých a středoevropských poměrů. Dobře víme, že ne každý, kdo nabízel po listopadu svou pomoc, se setkal s pochopením, ačkoliv světa znalých odborníků potřebujeme jako soli. Zpřetrhané kontakty se obtížně navazují. Nejspolehlivější základnou pro žádoucí komunikaci a kooperaci jsou nepochybně masarykovská řešení soudobých problémů. S tímto záměrem jsme v uplynulém desetiletí uspořádali pět mezinárodních konferencí s účastí předních osobností České a Slovenské republiky, československého exilu a hostů ze zemí střední Evropy. Hlavní výsledky jednání obsahuje pět publikací

V roce 2000 vyšla publikace „Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století“. Uvítali jsme možnost zaslat část nákladu na 20. jubilejní kongres SVU do Washingtonu, jako dar od věrných československých exulantů. Jaké bylo jejich překvapení, když se dozvěděli, že se o dvou balících knih, věnovaných 150. výročí narození T. G. Masaryka a 10. výročí československého listopadu, nikdo z předsedajících ani nezmínil, třebaže byly předem avizovány a včas z Prahy dopraveny se vzácnou ochotou až na místo jednání. Jak se zdá, nicméně se některým zájemcům přece jen kniha do rukou dostala.

Svědčí o tom i ohlas I. K. Feierabenda v periodiku Kosmas (Czechoslovak and Central European Journal). Recenze potvrzuje, co již víme: hlubší studium a společné tvůrčí rozvíjení Masarykova teoretického i praktického díla je svrchovaně potřebné na celém světě. Z výtek recenzenta je zřejmé, že i on má sklon řadit Masaryka do památníku k osobnostem, které si zaslouží jen občasný „Festschrift“. Nebere v úvahu, že jde o masarykovsky kritický i perspektivní pohled na střed Evropy naší optikou, nikoli optikou Moskvy, Washingtonu, natož Mnichova. Zblízka vypadá svět jinak než z mediálně přetlumočené dálky. Kniha usiluje o hlubší i širší demokracii, proto je kritická ke všemu, co autentickému demokratickému vývoji brání. Oproti očekávání je například naše i světová demokracie spíše v defenzívě. Konfrontační opatření z dob „studené války“ přetrvávají. Zásluhou našich pseudoliberálů přicházíme o těžce dobývanou svobodu slova. Rozhodující otázky o bytí a nebytí národa jsou eliminovány „cenzurou ticha“. Většinu českého tisku totiž vlastní německý monopol (viz B. Čelovský: Konec českého tisku). Lidové noviny, které bývaly oporou demokratickému Československu a do kterých psával F. Peroutka i K. Čapek, dnes hrozí Masarykovu nejbližšímu spolupracovníkovi a jeho poslednímu nejdůslednějšímu pokračovateli, prezidentu E. Benešovi, mezinárodním tribunálem (Lidové noviny, 1.2.2002). Fundamentální antikomunisté rehabilitují svým způsobem již i nacismus. V roce 150. výročí narození T. G. Masaryka jsme se jeho sebraných ani uspořádaně vybraných spisů nedočkali. Zato překlad Hitlerova zločinného „Mein Kampfu“ vyšel ve více než stotisícovém nákladu! Masarykovskou revoluci hlav a srdcí supluje antiosvětová exploze bludů a pudů. Masarykova zásada „tolik svobody, kolik je možno, a tolik řádu, kolik je nutno“ se nerespektuje. Absence osvětové dimenze našeho polistopadového zřízení je zkrátka hrozivá.

Nejde však o jednotlivosti, natož o obhajobu těch či oněch dílčích pohledů. Téměř 400 stran textu zachycuje celé spektrum názorů stovky autorů. Nejdůležitější je, že hlavní smysl podstatného obsahu, zdůrazněný i redakčním shrnutím, recenzentovi unikl. Jde o Masarykův prozíravý projekt demokratické unie střední Evropy (Mid-European Demokratic Union), vyhlášený v památné Síni nezávislosti USA ve Filadelfii dva dny před 28. říjnem 1918 s podporou prezidenta USA T. W. Wilsona. Lepší projekt pro střední Evropu nebyl od té doby předložen, přesto se o něm u nás i ve světě neví nebo mlčí. Právě aktuální rozvíjení tohoto projektu si žádá tvůrčí dialog mezi domovem a exilem. V publikaci je vymezen pojem střední Evropy z pozic středoevropanů, nikoli z pohledu jejich mocnějších sousedů. Střed Evropy nemá totiž Evropu dělit, ale spojovat, má být přirozeným svébytným subsystémem mezi Evropou západní a východní. Novou situaci integrující se Evropy nelze prostě řešit podle starých modelů „studené války“, natož „velkých říší“.

Dnes je snad zcela zřejmé, že vícenárodní unie Československa a Jugoslávie bylo třeba důsledněji demokratizovat, nikoli dělit. Jejich likvidace postrádá logiku i etiku, neprospívá občanům, národům, Evropě ani demokratické Alianci. Je evidentním krokem zpět k separatismu, balkanizaci, k obnově nadvlády neoabsolutismu. Vždyť jen nejnaléhavější náprava mezinárodních a mezilidských důsledků nevyhlášené války a bratrovražedné tragédie v Jugoslávii potrvá déle než půl století.

Nemá-li eskalace lidského odcizení a ohrožení skončit sebezáhubou, nelze již spoléhat jen na cíle partikulární, je nutno hledat obecnější sebezáchovné orientace. Masarykovská cesta kultivace vnějšího i vnitřního světa člověka a propojování lidské svébytnosti i vzájemnosti k nim právem a podstatně náleží, odpovídá trvale udržitelnému rozvoji, je humánní a univerzální.

Literatura:

Čelovský, B. : Konec českého tisku. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002. 316 s.

Pithart P., Příhoda P., Otáhak M. : Češi v dějinách nové doby. : Praha, 1991. 690 s.

Mahler  Z. : Ano, Masaryk. Praha: Primus, 2002. 92 s.

kapitola (str. 68-71) ze sborníku:

Stanislava Kučerová a kol.

ČESKÁ A SLOVENSKÁ OTÁZKA V SOUDOBÉM SVĚTĚ

Základy naší hodnotové orientace

Přišlo e-mailem