Řízení státu a velení ozbrojeným silám  SSSR za Velké vlastenecké války 

v letech 1941 – 1945

Ing. Josef Mikš

Slavné bitvy a  vítězné operace Rudé armády  během druhé světové války nejsou jen výsledkem hrdinství a obětavosti  mas vojáků v boji a pracovníků zápolí. při  všestranném zabezpečení potřeb fronty.  Prvořadou a nezbytnou   součástí  tohoto gigantického zápasu a jeho vítězného konce byla  organizátorská a  rozhodovací činnost  velitelského sboru, státních  a  politických orgánů.

Přesto, že  průběh   rozhodujících střetnutí  byl v průběhu let popisován a probírán  vcelku podrobně, rozhodovací sféra  byla uváděná jen okrajově, v podstatě bylo  informováno jen  o činnosti  jednotlivých vojevůdců.

Současné 70. výročí  porážky nacistického Německa  spojeneckými  vojsky USA. Velké Británie  a Sovětského svazu, který  se na vítězství podílel rozhodujícím způsobem, nám dává příležitost nahlédnout  do činnosti nejvyšších a rozhodujících orgánů  i vedoucích osobností.

Předem je nutno připomenout, že státní zřízení SSSR se tehdy podstatně lišilo od systému vládnutí  v zemích  spojenců, ale ve společném zájmu bylo nutno rozdíly překonat a  všechny síly  soustředit  k porážce nepřítele, který byl smrtelným nebezpečím pro celý svět.

.        

O vnitřní, vojenské a zahraniční politice jakož i  o  všestranném  rozvoji  celého státu i společnosti  tehdy rozhodovala  podle ústavy  vedoucí síla sovětské společnosti  Všesvazová komunistická strana /bolševiků – označována  zkratkou VKS/b, v jejímž čele stál volený Ústřední výbor. Realizaci jeho rozhodnutí zabezpečovalo  politické byro  /politbyro / vedené generálním tajemníkem  strany, kterým byl od roku 1922  Josif Visarionovič Stalin.

Vrcholným  státním   orgánem  byl Nejvyšší sovět v čele s předsedou nejvyššího sovětu  V.I Kalininem.  Výkonným  orgánem  pak byla vláda -  Rada lidových komisařů, v jejímž čele stál předseda rady lidových komisařů, V.M.¨Molotov, který současně zastával i funkci komisaře pro zahraniční  záležitosti.  Lidovým komisařem obrany byl v době napadení SSSR nacistickými vojsky  maršál  Timošenko, jehož  výkonným orgánem byl Generální štáb Rudé armády, náčelníkem generálního štábu byl jmenován generál  N.G. Žukov. Oba byli ve funkcích nedlouho. Námořnictvo mělo svého samostatného komisaře.    

V té době byla Rudá armáda   ve stadiu reorganizace a přezbrojování a přesto, že se množily  náznaky i oficielní varování, že  Němci SSSR napadnou, nebyla jim přikládána váha a Stalin byl pevně přesvědčen, že Hitler vzájemný pakt o neútočení , uzavřený v roce 1939 neporuší a válku nezačne.

K ránu 22. června 1941 však byl  nenadálý útok Němců zahájen a to bez  vyhlášení války. Až v průběhu dne bylo  německým velvyslancem oznámeno, že  Německá říše tímto  dnem vyhlašuje Sovětskému svazu válku.  O zahájení agrese byl  neodkladně  uvědomen Stalin , který se  rychle dostavil  na generální  štáb a s lidovým komisařem obrany  Timošenkem a  náčelníkem generálního  štábu Žukovem  se radili o potřebných opatřeních

Předseda rady ministrů a současně ministr zahraničních věcí  Molotov  byl pověřen v ¨rozhlasovém projevu  oznámit občanům napadení země nacistickým Německem, vyhlášení válečného  stavu a všeobecné mobilizace v určených oblastech SSSR.

Bylo rozhodnuto okamžitě vydat velitelům okruhů rozkaz, aby všechna vojska v pohraničních okruzích  zahájila na  svých směrech protiútok a vetřelce   odrazila a zničila .

Rozkaz byl odeslán,  bohužel se později ukázalo, že  k vojskům  nepronikl a spojení s okruhy bylo přerušeno. Byla to  dílo diverzních skupin, které Němci shodili padáky  a které ničily linkové  spojení štábů,  vraždili spojaře a  přepadávali   velitele. Situace byla  nepřehledná  a zprávy, které docházely, byly protichůdné. Bylo zřejmé, že dochází k rozhořčeným bojům na celé tisícikilometrové šířce fronty. 

Hlavním úkolem nyní bylo získat podrobné zprávy o postupu nepřítele a situaci vlastních vojsk.  Protože spojení nefungovalo,  bylo nutno vyslat  z generálního štábu a odborných správ důstojníky s tímto úkolem. Postupně se rýsoval obraz potvrzující rychlý postup Němců na některých směrech a  na jiných místech houževnaté boje a odpor vojsk Rudé armády. Byl nutný přechod vlastních vojsk do strategické obrany.

Situace byla komplikovaná tím, že současně s vojenským řešením bylo nutno urychleně zajistit  budoucnost ekonomiky. Jedním z předpokladů přežití SSSR ve válce proto byla záchrana průmyslu ze západních častí země. Evakuace začala již v průběhu léta 1941. Přesun obrovských vojensko-průmyslových komplexů i s dělníky na vzdálenost tisíců kilometrů by byl  i v míru nadlidský úkol a zde se to odehrávalo v průběhu bojů, což  samo o sobě vyžadovalo nezměrné úsilí a hrdinství.

.        

Ukázala se také potřeba  vytvořit systém velení, který  odstraní byrokratické průtahy a  urychlí  rozhodovací proces. Dne 30. června 1941 – osm dní po  zahájení války bylo oznámeno  utvoření Státního výboru obrany na čele s generálním tajemníkem  VKS/b J.V. Stalinem. Jeho členy se stali: V.M.Molotov – místopředseda, L.P.Berija, K.J. Vorošilov, G.M. Malenkov, A.I. Mikojan,  L.M. Kaganovič,  N.A. Bulganin a N.A. Vozněsenský.

Byl to autoritativní orgán řízení státu ve válce, v jehož rukou byla soustředěna   veškerá moc. Všechny  organizace – civilní, vojenské,  i stranické byly povinny bezodkladně a s veškerým úsilím plnit  všechna nařízení a usnesení Státního výboru obrany. Na kontrolu jejich  plnění ve všech oblastech a odvětvích  určil výbor  své zástupce.

Dne 3.července vystoupil J.V.Stalin jako předseda státního výboru obrany  s významným rozhlasovým projevem ke všem občanům SSSR. Informoval je o  německém vpádu, který pokračuje a Rudá armáda musí na mnoha místech ustupovat i když pokračují tuhé boje a  nepřítel  utrpěl těžké ztráty. .Je tomu tak  proto, že  válka byla zahájena  za  podmínek výhodných pro Německo a nevýhodných pro sovětská vojska.

Uvedl, že téměř 170 německých  divizí, které  na  široké frontě vtrhly neočekávaně a věrolomně na území SSSR ,.bylo nejen plně zmobilizovaných a  a plně vyzbrojených, ale i zkušených v boji,  kdy v roce 1939 porazily Polsko a pak v roce 1940  i   Francii. .Naproti tomu sovětská vojska – mimo mírových sil musela být teprve mobilizovaná  a  postupně zasazována do boje. / V té době neměl Stalin ještě přesné údaje o síle  agresora – ve skutečnosti to bylo 190 divizí, 3700 tanků, 50.000 děl a minometů a 4000 letadel,  včetně připojených sil satelitů./

Zdůraznil, že  jde nyní o život a smrt  sovětského státu  a o to, zda národy SSSR budou svobodné nebo  upadnou do poroby.  Proto je bezpodmínečně nutné vše podřídit potřebám války a  zabezpečení  Rudé armády , která  bude   bránit každou píď sovětské země  a postupně vytvářet podmínky pro konečnou porážku nepřítele. Své vystoupení zakončil slovy : -„ Naše věc je spravedlivá – zvítězíme ! Tento projev významně  přispěl k posílení morálního ducha obyvatel všech svazových republik i  všech příslušníků Rudé armády .                     

Začátkem července  1941  byla dále usnesením politbyra VKS(b)  přebudována  soustava strategického řízení ozbrojených sil a 10.července byl utvořen  Hlavní stan vrchního velení jako nejvyšší orgán přímého  řízení vojsk / STAVKA Jeho členy se stali  J.V Stalin jako předseda  a členové: VM. Molotov, maršálové  S.K. Timošenko, S.M . Buďonnyj, K.J. Vorošilov, B.M. Šapošnikov, a generál G.K. Žukov.

O několik dní později  10. července byl Stalin ustanoven Lidovým komisařem obrany  a od 19. července jmenován  vrchním velitelem ozbrojených sil. Současně byla  zřízena  soustava tří  Hlavních velení  směrů s cílem  sjednotit úsilí vojsk na  rozhodujících  strategických  směrech.

V souvislosti  s těmito změnami byl 8.  srpna 1941  přejmenován Hlavní stan / STAVKA / na Hlavní stan nejvyššího hlavního velení (Ставка Верховного лавнокомандования. který byl zachován až do skončení  války na východě 3. září 1945. /V české vojenské literatuře je používán název Hlavní stan vrchního velení./ Došlo i k reorganizaci  Lidového  komisariátu obrany, který byl hlavním výkonný orgánem STAVKY. Byly zpřesněny funkce jednotlivých správ a  vytvořeny nové potřebné orgány. V krátké době se ukázala  funkčnost nového systému. Již začátkem září v bitvě  u Jelni se Rudé armádě podařilo nejen zastavit postup Němců, ale i přejít do útoku a tak poprvé způsobit nacistům porážku. 

V tomto střetnutí se  zvlášť vyznamenaly čtyři střelecké divize, které na hlavním strategickém směru, kde se nepřítel zuřivě dral  k Moskvě,  zasazovaly  jeho svazkům drtivé  protiúdery. Za jejich hrdinské počínání v boji, za organizovanost, kázeň a vzorný pořádek jim udělil lidový komisař obrany rozkazem z 18. října gardový titul. Uvedené divize se od toho dne začaly nazývat 1.,2.,3.,a 4. gardovou střeleckou divizi.

Tak se zrodila sovětská garda. Byl pro ni zaveden zvláštní statut. Celý velitelský sbor dostával o polovinu vyšší služné a vojáci dvojnásobné služné, než u běžných divizí. Příslušnici gardových vojsk nosili na prsou zvláštní  odznak  a pro útvary a svazky byly  zavedeny gardové zástavy. Gardové divize byly určeny pro plnění rozhodujících úkolů v útočných operacích  a provádění protiúderů v obraně.

Byl  to další významný  stimul pro  všechny velitele a vojáky Rudé armády. Kromě toho byly mimo existujících vyznamenání a řádů zřízeny další, kterými bylo oceňováno hrdinství v  boji, včetně  udělení jména osvobozeného města  k jménu útvaru, který jej osvobodil. K dalšímu posílení přesvědčení, že okupanti budou poražení  přispěla i provedená tradiční vojenská přehlídka na Rudém náměsti 7.listopadu 1941    

Maršál Žukov v knize Vzpomínky a úvahy¨uvádí, že na zasedáních  Státního výboru obrany,  která  probíhala v kteroukoliv denní nebo noční dobu, zpravidla v Kremlu nebo ve Stalinové vile, se jednalo  a rozhodovalo o nejdůležitějších otázkách  války.  Plány největších operací projednával Státní výbor obrany společně s Ústředním výborem strany i lidovými komisaři, jejichž pravomoci byly značně  rozšířeny Umožňovalo  to  soustřeďování obrovských materiálních sil a prostředků na nejdůležitějších směrech a prosazovat jednotnou linii v oblasti strategického řízení, opírající se o její organizované zázemí a koordinovat bojovou činnost vojsk s úsilím celé země.

Členové státního výboru obrany nebyli vázaní na místo STAVKY ani na  vojenskou funkci. Podle vývoje situace a    potřeby byli   vysílání k frontům a armádám  jako představitelé  STAVKY s určenými pravomocemi a  konkrétními úkoly pomoci vojskům a zabezpečit splnění   zámyslu, schváleného STAVKOU¨.

Když to vyžadovala  situace, byl  náčelník generálního štábu  nebo jiný vybraný člen STAVKY   ustanoven velitelem frontu tam, kde hrozilo nebezpečí neúspěchu, nebo nesplnění cíle operace. Po úspěšném splnění úkolu se  vrátil a  byl zařazen na místo určené   vrchním  velitelem . Současně u každého frontu nebo armády  byli  zařazeni významní  představitelé ÚV VKS/b jako členové  vojenských rad  s plnou spoluzodpovědností za plnění úkolů..

V dalším průběhu války  se často představitelé STAVKY- generál a pozdější maršál  Žukov, zástupce vrchního velitele Stalina, a také maršál Vasilevský, náčelník generálního štábu,  podíleli    na  vypracování  zámyslu  budoucí operace a po jeho schválení byli vojenskou radou pověřeni   zabezpečením přípravy vojsk  a nakonec i řízením jeho realizace.

Nedílnou součástí procesu  řízení ozbrojených sil  bylo každodenní řízení vojsk na frontě, získávání zpráv o nepříteli  a jeho zámyslech  a z toho vyvozování závěrů  pro konkrétní činnost a akce na jednotlivých  směrech. K tomu byl Stalinem zaveden zvláštní denní režim, který byl přísně dodržován a za který osobně  zodpovídal náčelník generálního štábu. Přípravou podkladů byl pověřen náčelník operační správy generálního štábu. u které se plynule a  průběžně soustřeďovala hlášení a zprávy o situaci od všech frontů.

Podrobný  popis  tohoto každodenního rituálu uvedl ve své publikaci  Generální štáb za války generálplukovník Štěmenko, ke konci války působící  jako náčelník generálního štábu. Uvádí,  že hlášení vrchnímu veliteli    podávali pravidelně,  zpravidla  denně. Prvé  od 10.00 do 11.00 hodiny dopoledne, obyčejně telefonicky, podával   náčelník operační správy. Večer od 16.00 do 17.00 hod. pak stejně zástupce náčelníka generálního štábu.  A nakonec v noci  chodívali do hlavního stanu v sestavě náčelník generálního štábu, náčelník operační správy a určení důstojníci operační správy. Když náčelník generálního štábu nebyl přítomen, ku příkladu v té době  plnil úkol  u  některého frontu, dokladoval jeho zástupce.

Pro doklady byly připraveny mapy se situaci vojsk v měřítku 1:200.000 a to pro každý front zvlášť,  do divizí, někdy až do pluků. Stalin byl náročný a vše muselo být přesně ověřeno a potvrzeno. Nesnášel přikrašlování situace, nebo  zatajování skutečností.  Hlášení se podávala buď  Kremlu v pracovně Stalina, nebo na jeho chatě v Kuncovu Kromě Stalina se na  hlášení zpravidla  zúčastňovali členové Politického byra ÚV VKS/b a členové hlavního stanu . Pokud to situace vyžadovala, byli přizvání vedoucí pracovníci  daného oboru. Výjimkou bylo období  boje o Moskvu, kdy vzhledem k nacistickým náletům byla sovětská vláda s diplomatickým sborem a vyčleněnou částí lidového komisariátu obrany přemístěna  do  hlubšího zázemí  v městě Kujbyšev.  Stalin  se  všemi rozhodujícími orgány zůstal v Moskvě a v této kritické době  byla   jejích činnost přenesena  do připravených pracovišť v moskevské podzemní dráze.

Po skončení hlášení byly předkládány a schvalovány směrnice pro vojska a direktivy hlavního stanu, které reagovaly na projednanou situaci a které se často  dotvářely v  hlavním stanu .Jestliže nebylo připomínek, byly  podepsány vrchním velitelem Stalinem a náčelníkem generálního štábu. Tyto dokumenty se zpravidla nedávaly přepsat na psacím stroji, ale přímo v originálu šly do nedaleké spojovací ústředny, odkud je ihned odesílali frontům.  Celý akt končil  obvykle kolem třetí nebo čtvrté hodiny ranní.

Stejný postup byl zachován například i  v době, kdy se Stalin zúčastnil koncem roku 1943 teheránské konference, na které společně s prezidentem USA Rooseveltem a britským premiérem Churchillem a jejich štáby jednali o závěrečném období války. Skupina operační správy  se šifrantem  cestovala se Stalinem  nejdříve  vlakem a pak letadlem do Teheránu, kde  bylo připraveno pracoviště.  Měla nepřetržité spojení s fronty a  na zastávkách vlaku předem určených se předávalo hlášení. a pokyny nebo příkazy stejně jako v Moskvě. V Teheránu se pak pokračovalo  stejně.

K tomu je nutno poznamenat, že režim z období války zůstal v generálním štábu zachován až do Stalinovy smrti. Nadále i v míru předávali  hlášení, pracovali do ranních hodin, pak šli odpočívat a  ráno v 10.00 –11.00 hodin již znovu museli být na pracovních místech. Tak byly zabezpečovány úkoly  přechodu státu i armády    na mírové podmínky.

Stalin se však nespokojil jen s podaným hlášením, ale během dne podle  vývoje situace se informoval osobním rozhovorem s veliteli frontů  a v případě nutnosti ihned  formuloval  příkazy  k řešení situace. Velitelé frontů po válce potvrzovali, že  pokud  se  situace vyvíjela podle plánu a bojová činnost byla úspěšná, byl vrchní velitel kritický, pobízel  je k urychlení plnění úkolu, což v úzkém kruhu zdůvodňoval  snahou, aby se velitelé neuspokojovali   skutečností, že vojska postupují a jen pasivně vývoj situace nesledovali. Na druhé straně, když se front nebo armáda dostaly do těžké, až kritické situace, pozorně velitelům  naslouchal,  chápal jejich těžkosti a žádal, aby vytrvali, že jim bude poskytnuta pomoc  posílením zálohami i zbraněmi, což vždy splnil. Samozřejmě, když zjistil nedůslednost, nebo nezodpovědné plnění úkolů, dovedl  ostře zasáhnout, včetně zbavení funkce.

Jak ohromná práce byla vykonána jen v tomto směru, svědčí skutečnost, že  ve Státním výboru obrany bylo za války vypracováno přes 10.000 rozhodnutí a usnesení  vojenského a hospodářského rázu na kterých se podílel.

Stejná organizace řízení a velení byla uplatněna i  v armádách a frontech. U každé armády existovala  Vojenská rada armády, u každého frontu Vojenská rada frontu. Jedním členem  vojenské rady na každém stupni byl představitel  Komunistické strany, který zodpovídal za morálně politický stav  a politickou výchovu vojsk. Ale byl rovněž plně spoluodpovědný za plnění bojových úkolů.

Od  roku 1942, kdy byla zrušena instituce  komisařů,  byla v Rudé armádě zavedena nedílná velitelská pravomoc.  Názvy funkcí  a hodností však byly ponechány a označení hodností zůstalo na límcích blůz určeno počtem a velikostí   obdélníčků, což bylo pozůstatkem revolučních dob  a působilo určité potíže  při styku s vojenskými představiteli spojenců.

To vše se však změnilo Rozkazem lidového komisaře obrany z 15. ledna  1943 / po Stalingradu/, kdy byly zavedeny  v Rudé armádě nové stejnokroje a nové hodnostní označení na náramenících pro všechny  příslušníky RA a vojenského námořnictva, které vycházely z tradičních uniforem  ruské armády.

Po překonání  krizového stavu v počátečním období a  porážce nacistických vojsk pod Moskvou se  účinnost   zavedeného systému  plně ověřila a osvědčila ve Stalingradské bitvě a dále až do konce války. Můžeme uvést jako příklad Kurskou bitvu.

Nacisté se po soustředění  mohutného uskupení vojsk s novými tanky Tiger a Panther pokusili v létě 1943  útočnou operací  v prostoru Kursk a Orel  znovu a tentokrát definitivně vybojovat strategickou iniciativu  s konečným cílem  zničit hlavní síly Rudé armády a rozhodnout tak o svém vítězství.

Vojenská rada na základě získaných zpráv  a vyhodnocení záměru nepřítele  se  rozhodla  tento  plán zmařit.  Hlavní stan pověřil  zástupce vrchního velitele Žukova  a náčelníka generálního štábu  Vasilevského úkolem připravit návrh na řešení.  Po všestranném průzkumu, prověření situace  u vojsk, propočtu poměru sil a dalších potřebných údajů  předložili  k projednání  svou variantu, podle nich nejvýhodnějšího řešení.

Na zasedání Státního výboru obrany a zástupců generálního štábu  byl plán zevrubně projednán a  byli vyslechnutí i velitelé frontů, které jej měly  realizovat. .Byly předloženy i jiné návrhy, které byly stejně podrobně a kriticky  rozebrány. Většina přítomných však byla pro  záměr Žukova a Vasilevského, s kterým souhlasil i Stalin. Byla zahájena plánovitá příprava.

Kurská bitva se odehrávala v prostoru 600 kilometrů jižně od Moskvy v oblasti větší než je rozloha Walesu ve Velké Británii. Velení Rudé armády po vyhodnocení sil protivníka rozhodlo nejdříve hluboce členěnou a ženijně vybudovanou obranou zastavit útok nepřítele, vyčerpat  jeho síly a pak  připravenými zálohami obklíčit a zničit hlavní úderné uskupení nacistů. Při přípravě obrany pracovalo  za odborného vedení armádních ženistů 300.00 místních obyvatel, kteří zde vybudovali osm linií zákopů, krytů, protitankových zátarasů a překážek v celkové délce 5.200 kilometrů  do hloubky kolem 50 kilometrů

Pokud se týká uskupení vojsk, pak zde bylo nasazeno více vojáků, než tomu bylo při vylodění spojenců v Normandii a  do boje zasáhlo více letadel, než po celou dobu bitvy o Anglii.V tankových divizích bylo i třikrát více tanků, než  u Alameinu v Africe. A odehrála se zde největší tanková bitva všech dob. O urputnosti bojů svědčí skutečnost, že útoky a protiútoky se střídaly po dobu sedmi týdnu. Tomu odpovídaly i ohromné ztráty, které na straně Rudé armády činily více než dvě stě padesát tisíc mrtvých a přes půl milionů zraněných. Němci měli více jak sto tisíc padlých, což jsou srovnatelné ztráty Velké Británie za celou dobu války.

Rozhodující však byl výsledek. U Kurska  získala Rudá armáda definitivně  strategickou iniciativu, Němci  od té doby již nebyli schopni  provést  větší ofenzivní operaci a byli nuceni jen ustupovat. Bylo jasné, že porážka nacistického Německa je neodvratná.

Když se po Kursku a překročení Dněpru ukazovalo jako reálné, že sovětské armády rychle proniknou až do Německa, došlo začátkem června  1944 k invazi spojenců na evropskou pevninu

Dosažena vítězství byla doposud vždy připomenuta  rozkazem vrchního velitele, který  jmenovaným  frontům, armádám a divizím   blahopřál k úspěchu a případně uvedl  udělení  řádů a vyznamenání útvarům, velitelům i  vojákům, kteří projevili mimořádné hrdinství. Na závěr vždy  byla uvedena věta – Věčná sláva hrdinům, kteří padli v boji za svobodu a nezávislost naší vlasti. Smrt německým okupantům ! Rozkaz byl  zaslán všem velitelům a štábům a současně vysílán  rozhlasem.

Vzhledem k mimořádnému úspěchu a rozhodující porážce nacistických vojsk v Kurské bitvě, bylo na popud Stalina rozhodnuto  oslavovat  vítězství vojsk Rudé armády slavnostními dělostřeleckými salvami v Moskvě a každou salvu doprovázet vypálením různobarevných světelných raket. První salvy byly vypáleny 5. srpna 1943,  na počest  osvobození Orla a Bělgorodu a současně byl třem divizím udělen titul „orelská“ a dvěma divizím titul  „bělgorodská, což bylo rovněž vyhlášeno  rozhlasem..                  

Poprvé na  počest vítězů  vypálilo 124 děl  12 salv.  Počet salv byl později  určován podle  významu a rozsahu vítězství – 3. stupeň 12 salv ze 124 děl, 2.stupeň 20 salv z 224 děl a 1.stupeň 24 salv z 324 děl .V den vítězství 9.května bylo vypáleno  třicet salv z tisíce děl.

Vrcholnou ukázkou sovětského vojevůdcovského umění vedoucích  kádrů Rudé armády  je také viselsko – oderská operace v lednu 1945, která přímo navazovala na  bojovou činnost  armády USA. Jak známo 16. prosince roku 1944 zahájili Němci v ardenském výběžku s překvapením úder značnými silami tankových a motorizovaných divizí, na slabé americké síly, které nevydržely nacistický nápor a ve zmatku, který na mnoha místech přerostl v paniku ustupovaly téměř bez odporu

.

Blížil se konec roku, nebyly žádné náznaky, že by Němci chystali ofenzivní akci a tak mnoho důstojníků a vojáků dostalo volno a odjelo slavit  příchod nového roku 1945  do zázemí. Německý útok, jehož cílem bylo zničit protistojící americké síly a dosáhnout rozhodujícího obratu ve válce na západě  a tím možná i v celé válce, byl naprostým překvapením Kromě toho 1.ledna 1945 zahájili Němci ofensivu i v Alsasku.

Situace byla vážná, nacistům se podařilo proniknout až do hloubky 90 km a směřovat k Antverpám, které byly důležitým uzlem zásobování spojeneckých vojsk.  Po zhodnocení situace dospěli spojenci 6. ledna k závěru, že  je nutná pomoc  Rudé armády. Churchill ještě téhož dne poslal  Stalinovi  osobní a přísně tajné poselství, ve kterém jej informoval,  že na západní frontě probíhají těžké boje po dočasné ztrátě vlastní iniciativy a jsou možná dalekosáhlá rozhodnutí. K zabezpečení konsolidace situace požádal  Stalina, aby Rudá armáda podnikla  co možná nejrychleji  útok na Visle nebo na jiném směru.  Již  příští den 7.ledna mu Stalin sdělil, že i přes  velmi špatné počasí zahájí Rudá armáda mohutnou ofensivu na střední frontě nejpozději do 15. ledna .1945.

Stalin splnil svůj slib, dokonce ještě dříve, než slíbil. Již 12.ledna  zahájila Rudá armáda viselsko-oderskou operaci, která svým rozmachem, bleskovým tempem a rozhodností překonala zatím všechny normy. Doslova ochromila fašistické Německo a vzbudilo údiv v celém západním světě.Po válce o této operaci napsal jeden z bývalých hitlerovských generálů Mellentin: “Ruský útok se rozvinul s nebývalou  silou a prudkostí. Bylo jasné, že vrchní velení plně zvládlo techniku organizace obrovských armád. Není možné popsat vše, co proběhlo mezi Vislou a Odrou v prvních měsících roku 1945. Od doby zániku římského impéria Evropa dosud nepoznala nic podobného. „V této operaci za pouhých 18 dnů, od 12.1. do 3.2. vojska 1. běloruského frontu prolomila mohutnou, hluboce členěnou obranu fašistických armád mezi Vislou a Odrou, překonala vzdálenost více než 500 kilometrů, na šířce 500 kilometrů  vyšla k řece Odře a dobyla na jejím levém břehu řadu předmostí. Tím se přiblížila k Berlínu na 60 kilometrů a vyvolala v celém Německu paniku    

Výsledkem bylo  ukončení  německé ofensivy  a rychlé přesuny divizí ze západu na východní frontu proti Rudé  armádě, včetně   6. tankové armády SS. To umožnilo západním spojencům situaci stabilizovat a  po přeskupení sil znovu zahájit ofenzivní činnost. Je podivné, že ani v této době, kdy si připomínáme významné  70. výročí vítězství, se ze strany US Army o této významné  součinnostní operaci  mlčí.

Bylo nutno  dokončit vítězné tažení Rudé armády  dobytím Berlína a přinutit  hitlerovské vedení k bezpodmínečné  kapitulaci. Někteří velitelé navrhovali  Hlavnímu stanu, aby vzhledem k tomu, že vlastní vojska ovládají výhodná předmostí na Odře 60 km od Berlína,. bylo využito překvapení a ihned zahájen útok z chodu  a Berlín ovládnut. Avšak  střízlivé hodnocení ukázalo, že takový útok by byl hazardem, protože nepřítel  soustředil takové množství sil a prostředků, že by za takových podmínek  skončil  neúspěchem..

Po všestranném  projednání bylo přijato rozhodnutí  vytvořit  silné úderné uskupení. se třemi fronty v prvém sledu,   hlavním úderem ve směru Berlín  prolomit nacistickou obranu v předpolí, v dalším  ovládnout  hlavní město nacismu a   dosáhnout tak bezpodmínečné  kapitulace všech německých vojsk.  Útok byl zahájen 16. dubna 1945. Následná  mohutná závěrečná  berlínská operace  pak dovršila  dobytím Berlína  konečnou porážku nacistického Německa. Dne 2. května zastavil Berlín odpor  a o 6 dní později bezpodmínečně kapitulovalo celé fašistické Německo

Rudá armáda získala v průběhu války  vysoké     bojové zkušenosti  a tak se přímo v bojových podmínkách  zrodila  nová generace velitelů, kteří  plně zvládli  velení a řízení mohutných vojenských svazů - frontů a schopných překvapivě a rozhodně obkličovat a ničit uskupení  nacistického wehrmachtu, což přispělo k  rozhodujícímu  vítězství, mezinárodnímu uznání rozhodující role Rudé armády při porážce Německa  a získání rovnocenného postavení mezi  spojeneckými mocnostmi. 

Je  nutno připomenout i významnou roli  vrchního velitele  ozbrojených sil J.V. Stalina, I když jeho hodnocení je v řadě oblastí  jeho činnosti  kontroverzní, po stránce vojenské  byl však bezesporu rozhodujícím činitelem. Konečně kdo by mohl jeho osobnost  charakterizovat  lépe než maršál K.G.Žukov,  který byl  jeho zástupcem a byl s ním během války v denním styku. 

Ve svých pamětech, / psaných po Stalinově smrti / uvádí, že Stalin byl menší postavy a na pohled nenápadný, ale působil silným dojmem.Byl podrobně informovaným člověkem v nejrůznějších oblastech. Jeho  obdivuhodná pracovitost, umění rychle si osvojit  materiál mu umožňovaly zvládnout za den značnou sumu  faktografického materiálu. .Byl mnohostranný a talentovaný, ale ne vyrovnaný. Měl silnou vůli, uzavřenou  a  prchlivou povahu.

Bylo také všeobecně známo, že v revoluci  1918  velel na caricynském bojišti frontu  i  armádě, zatím co Hitler v té době jako svobodník - spojka velitele praporu předával  velitelům rot  v zákopech  jeho rozkazy. A město Caricyn bylo později přejmenováno na Stalingrad , který se stal mezníkem  nacistické agrese a jeho porážky.

Ovládal organizační otázky frontových operací  i operací skupin frontů, řídil je  úplně odborně a dobře se vyznal i   ve vysokých strategických problémech. Schopnosti  Stalina jako hlavního velitele se projevily zejména od Stalingradu. Při  řízení ozbrojeného boje jako celku Stalinovi pomáhal přirozený um a bohatá intuice. Dovedl najít hlavní článek  a když jej uchopil mohl čelit nepříteli, uskutečnit tu či onu útočnou operaci. Nesporně byl  nejvyšším velitelem na  úrovni.

Jeho nejbližšími spolupracovníky, kteří mají  rovněž významný podíl na úspěchu rozhodujících operací Rudé armády  byli především jeho zástupce maršál. G.K. Žukov a náčelník generálního štábu maršál   Vasilevský, kteří byli hlavními inspirátory  a zpracovateli  zámyslů rozhodujících operací a i jejich vedoucími realizátory a  nakonec i veliteli frontů, které  dobyly Berlín. K tomu jim napomáhaly řady spolupracovníků, včetně štábů všech stupňů kteří pod jejich vedením  zabezpečovali jejich splnění, které skončilo konečným vítězstvím a bezpodmínečnou kapitulací wehrmachu a  likvidací nacistické říše.