Říká se tomu změna orientace

Rozhovor s bývalým předsedou ÚV KSČM, poslancem Miroslavem Grebeníčkem

Dnes nejsou až tak ojedinělé hlasy, které dostávají významný prostor v médiích, že Češi a Slováci bojovat proti fašismu nechtěli a o své osvobození se mnoho nepřičinili. Co si o tom myslíte?

Dne 4. srpna 1938 přicestoval do Československa britský lord Runciman Nikdo ho nezval. Přišel sám.

Přesto ho tehdy provládní tisk vítal následujícími slovy: „Buďte vítán, lorde Runcimane, do naší vlasti, Přicházíte k nám v podobě holubice míru. Chcete a máte odklidit spor mezi Čechy a Němci v naší krásné vlasti.“

Runciman. tento reprezentant britských finančních kruhů, navazoval však spojení především s henleinovci a paktoval se i s gestapáckými agenty. Nabádal Henleina. aby neomezoval své protičeské požadavky pouze na autonomii Sudet, tedy českých pohraničních oblastí, ale aby rovnou žádal jejich odtržení od naší republiky. Když pak jednal s představiteli československé vlády, naléhal, aby vypověděla smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem.

Koncem osmdesátých let minulého století britský list Manchester Guardian výstižně pak napsal i tato slova: „Hitler začal bušit na české dveře až tehdy, když ho britská vláda ujistila, že jsou otevřeny.“

V březnu loňského roku pronesla německá kancléřka Angela Merkelová následující slova: „Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války.“ Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Kéž by si to uvědomili i ti, kteří apelem na morální vinu obou stran zpochybňují i samotné výsledky druhé světové války. Je to jasná snaha obracet dějinné pravdy o zločinech nacistů naruby. Je to snaha vynutit si pro německé oběti bez rozdílu stejnou důstojnost, jaká se věnuje obětem fašistických zrůdností. Cožpak osud sudetského Němce a státního sekretáře v protektorově úřadu K H. Franka má nárok na stejnou důstojnost jako smrt odpůrce fašismu Julia Fučíka?

Vím, velmi dobře vím, o čem mluvím, neboť můj otec byl vězněn v nacistických koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald a tři členové mojí rodiny patří mezi 360 tisíc Čechoslováků, kteří položili život za naši svobodu. Proto mně vadl, že soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka, který to s Evropou myslel dobře, nebyl to prý zločinec a masový vrah - dokonce prý nastolil sociální smír a všichni byli údajně spokojeni. V tisku se dokonce psalo i o tom, že prý v květnu 1945 nepřišlo osvobození, ale další poroba A prý bychom neměli moc slavit ukončení druhé světové války, protože se Československo údajně jen těžko dá zařadit k vítězným státům. To je ovšem zcela nepřijatelné tvrzení. Dovolím si proto připomenout účast československých vojáků v bojích proti fašistům jak na Východě, tak i na Západě, hrdinství, které prokázali v bojích na Dukle i u Tobruku. A rovněž statečnost ilegálních pracovníků a partyzánů z řad komunistů nebo nekomunistů, účastníků Slovenského národního povstání i Květnového povstání českého lidu.

Vítězství KSČ v prvních poválečných volbách v osvobozené republice v roce 1946 se čekalo. Bylo však překvapivě vysoké a antikomunisté pro to dodnes hledají nějaké pro ně přijatelné vysvětlení.

Druhá světová válka změnila od základu mapu Evropy. Její osud se ocitl v rukou dvou supervelmocí - USA a SSSR. Přitom byl respektován výrazný podíl Sovětského svazu na společném vítězství.

Zasahování Moskvy bylo tenkrát nejzřetelnější v Rumunsku a Bulharsku. V Polsku a Československu naproti tomu působily politické síly, jež se snažily najít řešeni které by vyhovovalo jim i západním státům. Svědčí o tom i zmínka v amerických přípravných materiálech na Jaltskou konferenci: „Vztahy československé vlády“, stojí v uvedených materiálech, „s vládami britskou a sovětskou jsou vynikající a nepředstavují žádný problém.“

A právě na Jaltě v únoru 1945 byla přijata Deklarace o osvobozené Evropě, která stanovila, že osvobozené národy mají právo vytvořit si takové demokratické instituce, které si samy zvolí. Interpretace tohoto dokumentu byla ovšem limitována rozdělením sfér vlivu, a tedy jejich rozdílným výkladem.

O sférách vlivu svědčí například skutečnost, že v Řecku potlačila britská armáda v letech 1946-1947 většinový komunistický protifašistický odboj, protože tato země patřila do britské zájmové sféry.

Jiná ale byla situace v Československu, kde bezprostřední osvobození Rudou armádou navodilo odlišnou situaci. Vývoj těsně po válce byl v Československu ovlivňován celou řadou dalších faktorů. Zkušenost světové hospodářské krize třicátých let, Mnichova 1938, který prakticky znamenal krach politického systému první republiky i ztrátu důvěry v západní spojence, vedla obyvatelstvo Československa k nespokojenosti a požadavkům zásadních změn v osvobozené republice.

Byly tedy vnější okolnosti a vlivy převažující nebo i rozhodující pro výsledek zmíněných voleb či pro novou orientaci Československa?

Gottwald tenkrát často prohlašoval, že „... lid nepřipustí, aby se v osvobozené republice vrátila k moci ona vrstva finančního, průmyslového a agrárního velkokapitálu, která dříve republikou vládla a která na celé čáře zbankrotovala“.

Ano, prvním velkým měřením sil mezi komunisty a jejich politickými soupeři byla skutečně předvolební kampaň a plně demokratické volby 26. května 1946. Atmosféru tohoto klání nám přiblíží vzpomínka komunisty Františka Žůrka z Poštorné: „... řečníkem lidovců byl pan poslanec Sochorec, statkář na Plechově, který na závěr projevu prohlásil: ,Když někoho bolí hlava, vezme si aspirin, na komunisty, kteří roznáší po světě rudý teror, patří atomová puma jako trest boží‘!“

Žůrkova odpověď měla toto znění: „Pane poslanče ...jestliže... se chcete po válce, ve které trpěly miliony nevinných dětí a žen, starých lidí bez rozdílu politické a náboženské příslušnosti, ohánět atomovou pumou, tak vám řeknu, že i já jsem byl v dětství vychováván v křesťanském duchu. Teď jsem komunista a my, komunisté, bojujeme za lepší a spravedlivější svět bez válek. Je hanba a hřích hrozit nevinným lidem atomovou válkou.“

Každý se tedy v poválečné době s novou situací nějak popral. A bylo to v době, kdy už mnozí občané nabyli určité vlastní zkušenosti s novou politikou, kdy už poznali nový charakter lidově demokratického státu a kdy také poznali, kdo se proti tomuto vývoji staví, kdo ho brzdí a kdo ho prosazuje. KSČ za rozhodující nástroj své agitace považovala rozsáhlý program výstavby republiky. Ústřední heslo KSČ - Republice více práce, to je naše agitace - samo o sobě vyjadřovalo něco nového, s čím se pracující v předvolebních kampaních dosud nesetkali A tak již v březnu 1946 měla KSČ milion členů.

Gottwald (společně s respektovanými ekonomy Frejkou a Goldmannem) dokázal zformulovat politický a ekonomický program, se kterým komunisté pak výrazným způsobem volby vyhráli. Po porážce fašismu, tedy krajní pravice, nastal i v Československu všeobecný posun doleva. Celostátně získali komunisté 38 procent hlasů, v českých zemích dokonce plných 40 procent. Podle parlamentních zvyklostí Československé republiky se stal předsedou vlády reprezentant nejsilnější politické strany - předseda Komunistické strany Československa - Klement Gottwald.

Co říkáte názoru, že únor roku 1948 byl občanům Československa vnucen? I veřejnoprávní Česká televize nebo ČTK jej označuji jako výsledek činnosti omezené skupiny lidí, tedy puč.

To je ovšem nebetyčná pitomost. Ne, únor 1948 nepovažuji za puč Odmítám přitakávat módnosti vulgárního antikomunismu. který se dostal dokonce i do školních učebnic. Souhlasím ovšem s těmi historiky a publicisty, kteří prohlašují: „Tak či onak se únor 1948 odehrál sice na hraně, leč v rámci platné (prvorepublikové) ústavy.“

Nelze také akceptovat tvrzení, že prý do „Československa 21. února 1948 přijel V. Zorin se vzkazem od Stalina, že v případě nutnosti do naší země vstoupí sovětská vojska připravená u našich hranic.“ V Maďarsku jako v poražené zemi skutečně sovětská armáda byla rozmístěna. Avšak ani americká rozvědka nehlásila nic o soustřeďování vojsk, přestože situaci soustavně analyzovala, ani publikované vzpomínky pravicových představitelů, kteří následně opustili Československo, se o tom nezmiňují.

Zaznamenal jsem i tvrzení, že 23. února 1948 na deset tisíc studentů pochodovalo na Pražský hrad na podpora prezidenta Edvarda Beneše a proti přijetí demise vlády. Skutečností bylo však to, že odpoledne zmíněného dne se na Karlově náměstí podle pokynu antikomunistického národně socialistického ústředí shromáždily na dva tisíce zejména studentů, dvě tři stovky pak na náměstí Republiky. Následně se přesunuli na Václavské náměstí, kde pochodovali a skandovali antikomunistická hesla V podvečer byla zorganizována anti demonstrace dělníků a dalších obyvatel Prahy. Podle archivních údajů šlo přibližně o devadesát tisíc lidí. A výstražné generální stávky na podporu politiky KSČ se účastnilo na 2,5 milionu lidí.

Těm, kdož KSČ dali v únoru 1948 svoji důvěru, dělníkům, rolníkům, drobným živnostníkům, mnoha umělcům a dalším příslušníkům inteligence, mládeži, šlo především o upřímnou snahu vybudovat u nás sociálně spravedlivější společnost.

Navíc postup ministra národně socialistické, lidové a Demokratické strany komunistům situaci ulehčil. Zmínění ministři totiž nepočítali s tím že prezident Edvard Beneš jejich demisi přijme, takže změna vlády, která pak 10. března 1948 dostala v Národním shromáždění důvěru 230 poslanců ze tří set, se uskutečnila v naprostém souladu s platnou Ústavou.

Otevřenou orientaci na vytvoření jednotného antikomunistického bloku potvrdila tajná porada národně socialistického vedení, která se konala již v červenci 1947 v Karlových Varech. Bezprostřední odpor proti poúnorovým změnám nebyl však velký. Výrazněji se projevil až při 11. všesokolském sletu na přelomu června a července a potom počátkem září 1948 při pohřbu Edvarda Beneše. Faktický kolaps protikomunistické opozice vedl k tomu, že relativné největší opoziční sílu představovala katolická církev, která jako jediná odmítla dát prohlášení o loajalitě nové vládě.

Je ovšem skutečností, že ve všech nekomunistických stranách Národní fronty působili i nadále přívrženci poválečné spolupráce. A změnu politické orientace přijímala většina našich občanů vcelku souhlasně, což bylo spojeno nejen s vděčností za osvobození, ale i s nadějí, že Sovětský svaz bude spolehlivějším spojencem, než byli naši předmnichovští patroni.

Marie KUDRNOVSKÁ, Haló noviny, 4.5. 2016, str. 3