Říjnové zamyšlení
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Za války, která uspišuje mnohé zrající procesy, došel náš národ svého cíle: dosáhl osvobození, samostatnosti. 28. říjen je toho symbolickým datem. Mohlo by to být i jiné datum, podle některé z významných akcí diplomaticko-politických nebo vojenských, ale všeobecně spontánně byl přijat jako den vzniku nového státu 28.říjen 1918. V ten den se Praha dověděla, že Rakousko-Uherská monarchie skončila. Vlády se ujal Národní výbor (Rašín, Soukup, Stříbrný, Švehla a Šrobár), obyvatelstva se zmocnilo nepopsatelné nadšení. Houfně se shromažďovalo, bouřlivě slavilo a zbavovalo se nápisů, znaků a odznaků cizí, již zrušené nenáviděné moci.
28. říjen poznamenal nejvíce generaci našich rodičů a prarodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20. století, dospívala za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového, samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí. „Kokardy, jásot, na praporu prapor“ (V.Dyk) – jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů (ale i těch vojáků, kterým se přeběhnout nepodařilo), vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánka, Wilsona. (Ty krásné stromy mnohde ještě stojí a oslaví s námi 100 leté výročí Československa.) Dívky šily a vyšívaly národní kroje, ale ne nějaké jen napodobeniny, ale „pravé“ kroje, ať jakkoli pracné, podle vzorů z etnografických muzeí. (Největší oblibě se těšil kroj kyjovský, ale též piešťanský, hanácký, táborský, chodský aj.) Dnešní kritik všeho, co se vznikem našeho státu souviselo, se vyslovil uštěpačně o „vítacích špalírech“, o uctívání „miláčka národa“ a žasl nad množstvím „těch praporů, těch průvodů“. Ano. Lid se nemohl nabažit symbolů svobody, radoval se z vlajky a hymny i z krojovaných skupin, z uniforem legionářů a Sokolů. Byla to upřímná radost pochodovat se zpěvem sokolských písní a za doprovodu dechovky na počest národa a vlasti, jeho představitelů a jeho hesel a vizí budoucnosti. Mladí se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, skládali proslovy pro tábory lidu, deklamovali verše o statečných legionářích:
„ Na Chemin des Dames, hotovo k boji
Padesát tisíc jich stojí...
To hoši jsou z Podřipska, od Šumavy,
To Pražská chasa a Hradecka děti,
To chlapci z Hané a zpod Hostýna,
Z Tater a zpod Beskyd, od Těšína...
Ti všichni přišli sem za práva národů,
Rovnost a svobodu životy klást...
Teď na Chemin des Dames, daleko
Od vlasti na tisíc mílí
Vlá jejich prapor červenobílý...“(A. Horák)
Byla to doba neomezené vlády slova. Slovo utvářelo atmosféru doby. Arne Novák líčí, jak ještě před světovou konflagrací časoví básníci, Machar, Bezruč, Dyk, předvídali blížící se bouři a ukazovali, na kterou stranu patří český člověk. Když jim za kruté vojenské krutovlády cenzura bránila v přímém projevu, vytvořili si řeč jinotajů a narážek. Přesto neušli pronásledování a žalářování. V květnu 1917 vyšel památný Manifest českých spisovatelů (iniciativa J. Kvapila, záštita A.Jiráska, 130 podpisů). Po prvé tak ve staré vlasti byl zveřejněn Masarykův československý program. Z vězení k svému podpisu na Manifest českých spisovatelů poslal Viktor Dyk svou slavnou báseň „Země mluví“, s varovnými verši :“Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
Jako za války tak i po převratu hlavní úkol se otvíral pro spisovatele národního směru, dříve již zapomínané. Např. Sládek, Čech, Krásnohorská, ale hlavně Jirásek byli znovu aktuální. K nim se přidávali i mladší a mladí, např. Sova, Šrámek, Křička, ale i vědci podporovali snahy národně osvoboditelské, např.historikové (J. Pekař), sociologové (E. Chalupný), filologové (J. Zubatý). Mimořádný ohlas získala „legionářská“ literatura, R.Medek, J.Kopta, F.Langer, J.Kratochvíl, F.Kubka.
T.G.Masaryk podporoval literární hnutí za povznesení národa. Vypracoval si svou estetickou koncepci již v 80.letech 19.stol. (O studiu děl básnických). Zastával názor, že poznání vědecké a poetické se mohou doplňovat, že umění není pro zábavu, ale pro zušlechtění, že je všelidské a že umělcova výpověď o životě musí být opravdová. Dílo chápal Masaryk jako výraz básníkova světového názoru, projev doby a prostředí. Hledal v něm ideje, prožitek lidského údělu, jeho reflexi. Studoval v něm mravní atmosféru Evropy konce 19.století. Posuzoval z hlediska ideálu na základě sociologické a sociálně psychologické interpretace a se zřetelem na historii a sémantiku umění. V „Ideálech humanitních“(1901) formuloval Masaryk funkci umění takto: „Umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa veliký význam výchovný: veliké masy národní přijímají z umění a speciálně od svých poetů své ideály mravní a sociální.
Poesie má pro všechen život, zvláště sociální a politický, vliv ohromný. Vidíme to zřejmě na velikánech poesie polské a ruské, vidíme to na vlivu Byrona a jiných“.
Věren tomuto přesvědčení oceňoval T.G. Masaryk úlohu českých spisovatelů v rozhovorech s Jaroslavem Kvapilem, který byl po válce vyslán do Paříže, aby tu čekal na jeho příjezd z Ameriky a připravil jeho vjezd do Prahy. (President přijel do Paříže 7. prosince a do Prahy 21. prosince 1918. Mezitím jednal s politiky a navštívil legionáře v Darney.)
V souhlase s tímto přesvědčením pak Masaryk na pražském nádraží poděkoval A.Jiráskovi za uvítací projev slovy: „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci...Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“
A v projevu A.Heydukovi, 5.června 1920: „Přišel jsem k Vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný, a hlavně ne stát nový.“
Svět se od těch dob velice změnil.
Kdysi nejúčinnější prostředek komunikace, tisk, knihu, nahradila audiovizuální média.To ovšem neznamená, že lidé nepotřebují jako dříve kritické postřehy, rozbory, návody. Potřebují i dnes kritiky demokraticky a humanitně zaměřené na široké vrstvy společnosti. Potřebují kulturní, eticko-estetickou výchovu.
Masaryk a jeho žáci by odmítli jako produkt i jako katalyzátor pokračující kulturní destrukce dnešní estetickou „metanormu“, totiž universální princip „narušovat stávající normy“, absolutizovat „uměleckou svobodu a originalitu za každou cenu“ a škodolibě očekávat „šok“ recipientů umění
a vyhlašovat tento „šok“ za kritérium a ukazatele hodnoty díla. Neoliberalismus a postmoderna odmítá s posměchem a ošklivostí výchovné a vzdělávací tendence umění. Bez nich ovšem nelze kulturní úroveň lidských společenství udržet, natož povznést.
Vedle literatury a umění měl Masaryk ještě jednoho mocného spojence v budování státu – školu. Na sjezdu československého učitelstva r.1920 vyzval president učitelstvo k účasti na reformě školy, která je součástí reformy celé společnosti. Formuloval několik idejí pro inspiraci a integraci veškeré pedagogické a osvětové práce. Těchto idejí bylo pět:
1. Vést k přirozenému vlastenectví, prostému všeho šovinismu, k uvědomělé a krásné lásce k národu a vlasti, která se projevuje činy, nikoli slovy.
2. Uplatňovat demokratičnost v širokém, sociálním a humanitním pojetí: každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Výchova má být i politická (to neznamená stranická!), tj. má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných a společných.
3. Ctít ideály mravnosti individuální i národní jako něco posvátného. Pěstovat úctu k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, poznání pravdy, rozvíjet smysl pro krásu a umění.
4. Posilovat rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické, aby činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života.
5. Dbát o důstojnost učitele. Byl osvobozen od závislosti na absolutní moci a zproštěn povinnosti k vymýšlení témat k potvrzení loyálnosti. V nových poměrech má být živým příkladem hledání pravdy, vynakládání energie, směřování k něčemu, co má smysl. Příklad působí mnohem více než mluvení. Nezbytné je i finanční zabezpečení. „Přál bych si, aby vláda mohla co nejvíce a s láskou vydávat na školu a učitele.“
Učitelstvo mladé Československé republiky ve 20. a 30. letech bylo vysoce motivované ideály humanity a demokracie a plnilo iniciativně své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely z různých koutů Evropy i z Ameriky. Vytvořilo vlastní typ moderní školy, činnou školu s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, s krásnými čítankami, s prvotřídními učebnicemi, pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou. Jistě i dík uvědomění, které vštípila tato škola svým žákům, přestáli jsme smrtelné nebezpečí vyhlazení celého národa za nacistické okupace.
Na meziválečné dvacetiletí, které je nepochybně vrcholným obdobím našich novodobých dějin, se nespravedlivě zapomíná. Neměli jsme jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění...Doklady o tom přinesla i proslulá Výstava soudobé kultury, kterou uspořádala Československá republika k svému 10. výročí v Brně na Výstavišti, k tomu účelu nově zbudovaném. Znalce z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek převyšovalo ještě bohatství duchovní, světlo ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo. Po výstavě zůstaly aspoň pavilony, které dodnes budí obdiv. Ale jaké množství hodnot zůstalo zapomenuto! Kdo vzpomene metodické, tvořivé a často objevné a originální práce našich učitelů! Erudované publikace našich vynikajících filozofů a pedagogů! Za protektorátu umlčená a v době totalitarismu nežádoucí, zůstala i po r.1989 nepovšimnuta díla F.Drtiny, J.Krále, J.Tvrdého, J.Hendricha, V.Příhody, J. Uhra, L.Kratochvíla a mnohá jiná. Ke škodě naší vzdělanosti se nedočkala reedice a zůstala naší mladší a mladé studentské a učitelské generaci neznámá dosud.
Samozřejmě, i první republika měla nedostatky a nedořešené problémy, nebylo a ani nemohlo být hned všechno dokonalé. Ale charakterizovala ji účast poctivých lidí, spjatých společně vyznávanými hodnotami, směřováním k ideálním představám, jak by měl demokratický stát vypadat. Charakterizovala ji práce, nezištnost, vlastenectví, osvěta, vzdělanost, kultura. Vzpomínáme na ni s láskou a hrdostí.
Když 17.listopadu 1989 padl nedemokratický režim a my jsme zažili nový převrat, těšili jsme se na obnovu režimu svobody a humanity, který jsme měli v paměti. Ale skutečnost se s očekáváním začala brzy rozcházet. Životní naplnění jedince i společnosti se stále více jeví jako honba za ziskem. Ideálem se stává bohatství, neomezený konzum, povrchní zábava, pochybný životní styl šoubyznysu. Pravou svobodou se zdá být popírání všech pravidel morálky, vkusu a taktu. Ideální hodnoty, které se nedají zpeněžit, jsou bezvýznamné. A máme tu po stu letech generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti. Chce se stát celebritou, kingem, miss či superstar, zviditelnit se a co nejvíce „si užít“. Konkurenceschopnost je heslo dne.
Bude to 100 let, co vznikla ČSR a její symboly: znak, hymna, vlajka. A president. Ano. i Masaryk se stal symbolem a heslem - TGM. Jít za ním znamená hledat, tvořit, zápasit. Usilovat. Situace se mění, ale Masaryk nám stále ukazuje směr. Nemůže být lepšího ideálu než je ideál humanitní demokracie.
Literatura
Kvapil, J.: O čem vím. I.-II. Praha 1947
Novák, A.: Stručné dějiny literatury české. Olomouc 1946
Škrach,V.K.: Kniha – duší člověka. Stati a rozmluvy T.G.Masaryka o knihách. Kolín 1948