Vážený pan

Karel Schwarzenberg

ministr zahraničních věcí

Praha

V Praze dne 15. ledna 2008

Vážený pane ministře,

v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracíme s žádostí o vyjádření k dále uvedeným skutečnostem.

Zdůrazňujeme, že toužíme žít s německým národem v míru a dobrých sousedských vztazích. Trvalý mír i dobré sousedské vztahy mohou být založeny pouze na spravedlnosti. Té se však česko-německým vztahům zatím nedostává.

V současnosti dochází k pokusům vytvořit dojem, že k dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích a k jejich vyváženosti, jak to líčí někteří naši politici a ochotně šíří řada médií, především těch, které jsou v německých rukou, snad již chybí humanitární gesto České republiky vůči části nebo dokonce celé německé menšiny žijící v našem státě, příp. i zahájení „dialogu“ s představiteli odsunutých Němců z Československa, vedoucí zejména, ale nejen k jejich určitému morálnímu odškodnění. O takovémto humanitárním gestu, před nedlouhou dobou opakovaně na nás vynucovaném, mluvili a dodnes občas mluví někteří ústavní činitelé a politici SRN i Rakouska a nepočetná, ale velmi hlasná česká skupina, která ve svém germanofilském zanícení odmítá vzít na vědomí určité historické souvislosti.

Je zbytečné zdůrazňovat, že takovéto vidění dějin, které zaměňuje následek a příčinu, je ve svých důsledcích v podstatě velmi nebezpečným pokusem o revizi historie, většina našeho národa nesdílí.

Pan ing. J. Paroubek, dřívější předseda vlády ČR, učinil, jak jsme přesvědčeni, poslední možný a nutný krok, kterým jsme byli povinováni. Projevil gesto dobré vůle ve vztahu k tzv. sudetoněmeckým antifašistům.

Tito lidé si zaslouží naší plné úcty. Byli převážně součástí československého protinacistického odboje.

K dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích je však třeba, aby SRN, jako právní nástupce nacistického Německa, udělala další potřebné kroky k vyřešení některých problému, které naše politika z nějakých důvodů nebyla schopná dosud nastolit, ke škodě desítek tisíc našich spoluobčanů nebo dokonce i celého našeho národa, a uspokojivě vyřešit, aby tak zbavila naše vzájemné vztahy značné dlouhodobé zátěže.. Proto na ně v této petici poukazujeme. O jaké skutečnosti jde?

1) Asi 150 000 našich spoluobčanů bylo po uzavření tzv. mnichovské dohody vyhnáno ze svých domovů v pohraničí, často jen s malými příručními zavazadly. Několik tisíc z nich, včetně  jejich obránců, dříve bylo pronásledováno, týráno, zraněno, uneseno henleinovskými bojůvkami do Německa či dokonce zavražděno.

Několik set tisíc Čechů, kteří z různých důvodů byli nuceni zůstat v Němci obsazeném území, bylo považováno za „méněcennou rasou“. Byli zbaveni všech demokratických práv a svobod, včetně práva na svůj jazyk, kulturu, vzdělání, byli germanizováni, zařazováni na nucené práce, terorizováni.

Podíl henleinovských Němců na rozbití ČSR i na následném terorizování českého obyvatelstva je značný. Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči těmto poškozeným. Proto žádáme, aby naše příslušné ústavní orgány se zasadily o to, aby těmto poškozeným se v době co nejkratší dostalo plného odškodnění od povinného subjektu, tj. SRN.

2) Mezi tragédie, ke kterým došlo v době druhé světové války, patří i nucené vystěhování českého obyvatelstva zejména z Neveklovska, Vyškovska a Podbrdska. Toto vystěhování, které nesmírně tvrdě postihlo snad i desítky tisíc našich spoluobčanů, patřilo ke krokům směřujícím ke germanizaci „česko-moravského prostoru“. Na vypracování germanizačních plánů i jejich realizaci se podíleli i henleinovští Němci, bývalí občané ČSR německé národnosti.

Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči takto poškozeným. Proto žádáme, aby i těmto poškozeným se dostalo příslušného odškodnění od SRN.

3) Je obecně známou skutečností, že v očích německých okupantů i tzv. sudetských Němců jsme byli téměř bezprávnými podlidmi, kteří měli pracovat pro vítězství nacismu. Poté měl být náš národ zničen , značná část měla být fyzicky zlikvidovaná. Tato likvidace probíhala již v průběhu války. Asi 350 000 našich spoluobčanů bylo Němci popraveno, umučeno. Na této plánované genocidě českého národa se podíleli i „sudetští Němci“, kteří se stali součástí „panského národa“ a jako takoví se těšili významným výhodám, včetně značně vyššího vyživovacího standartu, zatímco my jsme žili v podmínkách genocidní teroristické nacistické okupace.

Je obecně známou skutečností, že nacisté naše země hospodářsky vysáli, zničili, ač před válkou patřily mezi silně průmyslově rozvinuté a relativně bohaté celky. Po válce jsme převzali jen zlomek dřívějšího našeho bohatství.

Na tento případ pamatují normy mezinárodního práva. Jednoznačně stanovují, že agresor je povinen nahradit škody, které vznikly obětem jeho agrese. My jsme byli obětí, nacistické Německo bylo agresorem. Jeho právním nástupcem je SRN. Právním nástupcem ČSR je Česká republika a Slovenská republika.

Naše reparační nároky vůči Německu byly Pařížskou reparační dohodou plně uznány. Spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 „360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938“) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993/.

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů.“

Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)

Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.

V Pařížské reparační dohodě je následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovat tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnoutí znovu pod německou kontrolu … . Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací…“.

Jen z uvedeného vyplývá, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku, nemusela být odečtena z reparačního účtu.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně.Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž výše se zmínil i prof. V. Pavlíček. Nečekejme, že Německo bez potřebného tlaku bude samo pracovat ke svolání této mírové konference. Dejme podnět k jednání o svolání mírové konference, která by se zabývala i reparačními povinnostmi SRN vůči dalším oprávněným státům. Splněním reparačních povinností SRN přispěje k upevnění mezinárodního práva v Evropě i ve světě. Svým jednáním dosvědčí, že agresor i po letech je povinen zaplatit škody, které způsobil svým obětem.

Se vší naléhavostí proto žádáme MZV, vládu ČR a všechny příslušné ústavní orgány, aby v době co nejkratší začaly se SRN jednat o zaplacení reparací, které nám má SRN podle mezinárodní dohody o reparacích zaplatit, a neustály. Doporučujeme ministerstvu zahraničních věcí, aby z tohoto důvodu vešlo v kontakt s dalšími státy, kterým SRN reparace též nezaplatila. Žádná česká vláda ani jiný ústavní orgán ČR se nemohou vzdát reparací. Naopak jsou povinny je vymáhat a vymoci.

4) Jak vyplývá z výše uvedeného, SRN poskytuje velké finanční prostředky na činnost tzv. vyhnaneckých organizací, přímo financuje i německé menšiny v sousedních státech a poskytuje prostředky i jiným subjektům, pokud vykazují činnost, jež je hodnocena jako důležitá pro německé zájmy.

S touto skutečností kontrastuje fakt, že Lužičtí Srbové, ač žijí již 13 století ve své vlasti , kterou od 9. století postupně germanizují Němci, nedostávají ani tolik finančních prostředků, aby mohli zachovat své školy, kulturní instituce a tak udržet svou národní svébytnost. Udávaným důvodem je vždy nedostatek peněz, nebo záminka, že ve třídách není dostatečný počet žáků. Ptáme se, jak je možné, že miliony eur plynou z německých pokladen nejrůznějším adresátům, ale na plnění povinnosti SRN a příslušných německých zemí vůči Lužickým Srbům jako menšině v SRN nejsou peníze ani na udržení několika lužickosrbských škol a divadelních souborů. Domníváme se, že tyto kroky jsou součástí záměru postupně zgermanizovat celou Lužici.

Žádáme, aby MZV ČR v souvislosti uvedeným učinilo všechny potřebné kroky vůči SRN, aby tato i povinné její země plnily své povinnosti vůči lužickosrbské menšině.

5) V dohledné době bude Evropská unie jednat o eventuálním jednostranném vyhlášení samostatnosti Kosova. Otázkou je, o čem konkrétně bude EU vůbec jednat. Rezoluce RB OSN č. 1244 jednoznačně zakotvuje, že Kosovo je nedílnou součásti Srbska. O této právní skutečnosti svědčí i principy mezinárodního práva. V souladu s mezinárodním právem mají právo na sebeurčení jen národy a nikoliv národnostní menšiny, jíž je i kosovskoalbánská menšina v Kosovu. Menšiny, v závislosti na svém stupni právního, politického, ekonomického i morálního vývoje, mají nárok na určitý stupeň autonomie. A právě o ní by měly dále vyjednávat zástupci menšin v Kosovu s představiteli Srbské republiky pod patronací OSN a RB OSN, aniž by byli pod jakýmkoliv tlakem dalších subjektů. Tato jednání si vyžádají ještě delší dobu. Skutečnost, že někteří představitelé kosovskoalbánské menšiny jsou spojováni s válečnými zločiny, spolčením s narkomafií, etnickými čistkami namířenými proti Srbům, Černohorcům, Romům aj. situaci jen komplikuje.

Odsuzujeme, byť jen nepřímé nabídky některých politiků na výměnu Kosova a Metohije za urychlení přístupových procedur Srbska do EU. Oprávněné nároky Srbska a principy mezinárodního práva nemohou být objektem obchodování. EU, jak mnohdy slyšíme, je také hodnotovým společenstvím. Proto by mělo uznat plnou oprávněnost pozice, kterou zaujímají srbské ústavní orgány, a zcela jednoznačně odmítnout jednostranné vyhlášení samostatnosti Kosova a Metohije. V žádném případě nenáleží EU ani jinému dílčímu společenství dalších států si přivlastňovat kompetence a pravomoci OSN a jejích orgánů, měnit mezinárodně právní normy, a rozhodnout v předmětné záležitosti. Pokud tak přesto učiní, hrubě poruší mezinárodní právo, destabilizuje situaci nejen na Balkáně, ale i v Evropě a na celém světě. Vzniknou nová ohniska napětí jak v Makedonii, Černé Hoře, v severním Řecku, tak i v Rumunsku, Slovensku, na Kypru, ve Španělsku, Francii, Anglii, Kanadě, USA i na území několika nástupnických států bývalého Sovětského svazu.

Z uvedených důvodů žádáme, aby ČR plně respektovala rezoluci RB OSN č. 1244, normy mezinárodního práva, a odmítla event. jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova a Metohije. V souladu s tímto pak jednala v EU i v OSN.

Vážený pane ministře, děkujeme Vám za pozornost, jíž naší petici věnujete, i za odpověď na naše žádosti a návrhy.

S úctou

Doc. MUDr. J. A. Tichý, CSc. JUDr. O. Tuleškov

Na dolinách 11 Na Čihadle 18

140 00 Praha 4 160 00 Praha 6