Řekněte mi, k čemu NATO…
Lubomír Man
23. únor 2017
NATO je zdrojem napětí v Evropě, prohlásil v minulých dnech Lavrov, a v kostce vyjádřil, proč zde tato ošuntělá organizace (jak ji charakterizoval Trump), stále ještě přetrvává.
Samozřejmě, američtí a další západní jestřábi založili NATO přednostně k útoku na Rusko a hlavně pak k útoku na jeho přírodní bohatství (Rusko má příliš mnoho nerostů, a to není spravedlivé, prohlásila přece Madeleine Albrightová), ale s tím, jak Rusko vojensky posiluje, jeví se toto naplánované tažení na východ i jeho plánovačům stále méně reálné. Což ovšem není jediná potíž.
Ubývá totiž lidí ochotných věřit pohádkám o ruské hrozbě, čímž se samozřejmě i vedoucím představitelům NATO jeví dnes nepohodlné zdůvodňovat přetrvávající existenci NATO jen a jen ruskou hrozbou. Zareagovali proto čistě konjunkturálně a do portfolia přibrali i boj proti uprchlické vlně. Jsou politikové, kteří právě tuto vlnu kladou dnes při zdůvodňování důležitosti NATO před ruskou hrozbu, a našli se v posledních dnech dokonce i takoví – jak se ukázalo na právě proběhlé 53. bezpečnostní konferenci v Mnichově – kteří při obraně NATO mluví už jen o hrozbě uprchlické a hrozbu ruskou vynechávají.
To dokazuje zmatek v hlavách vedoucích představitelů Evropy i USA, pokoušejících se smysl existence NATO nově nalézt či zdůvodnit. A pokud tedy nejsou jeden a určující raison d´etre této organizace schopni najít a jasně vyjádřit ti, kteří jsou s touto organizací politicky či dokonce existenčně spojeni, pak lze říct, že jejím skutečným důvodem bytí je nejspíš opravdu jen ten, který vyjádřil Lavrov: „Být zdrojem napětí v Evropě".
Pokud se nám nebude zdát takovýto smysl bytí biliony financí požírající a současně též hodně zločinné organizace dost nosný, musíme dojít k závěru, že nejprospěšnější by bylo hodit instituci s takovýmto raison d´etre a s takovou minulostí do starého haraburdí. Zvlášť když vezmeme do úvahy, že využitelnost NATO pro boj proti přívalu uprchlíků, v Mnichově tak často proklamovaná, se až dosud prokázala být chimérou, a že generální tajemník NATO Stoltenberg loňského roku dokonce povýšeně prohlásil, že od toho, aby řešilo uprchlíky, zde NATO rozhodně není.
Češi bývali realisty, schopnými pohlédnout pod povrch věci a objevit tam její jádro, ale jako bychom právě v posuzování užitečnosti NATO pro naši zem a pro naše lidi byli zrovna tak slepí, jak jsou ostatní Evropané (možná s výjimkou Maďarů) slepí.
Budou na podzim volby. Po nich by bylo možné ustavit koaliční vládu složenou z ČSSD, komunistů, Úsvitu a strany SPD Tomio Okamury. Čili vládu skutečně levicovou, která by sloužila víc lidem a méně našemu jednomu procentu. Předseda Sobotka v tomto duchu dokonce uvažuje o zrušení bohumínského usnesení ČSSD, podle něhož vládní spolupráce sociálních demokratů s komunisty nebyla až dosud možná.
Ale vyslovuje přitom směrem ke komunistům tuto podmínku: Strany, které by do této koalice chtěly vstoupit, by stejně jako ČSSD musely brát naše členství jak v EU, tak v NATO za jednou dané a neměnitelné.
Protože je jasné, že komunisté a nejspíš i další strany zamýšlené koalice, nechtějí-li popřít sebe sama a především svůj zdravý rozum, nemohou tuto podmínku – hlavně pokud jde o NATO – nikdy přijmout, je idea levicové koaliční vlády u nás, Sobotkou zamýšlená, už předem mrtva.
A to pro organizaci, která sama dobře neví, proč zde je, a pokud to i ví, nikdy se s tím slušným a spravedlivým lidem nepochlubí. Ale pro spravedlivou ČSSD je to stanice, přes kterou, jak se v parlamentní hantýrce říká, „vlak nejede". Možná i proto, že víc než spravedlivá je dnes slouhovská, shrbená a zvyklá poslouchat hlas svého pána.
Zatím. Ale snad přijde čas, kdy třeba i vzdor pánovi, zvedne hlavu. Doufejme v to!
Literární noviny